Vousatý mladík s dlouhými umaštěnými vlasy a mezerou mezi zuby postavil čerstvě natočený půllitr na stůl, hřmotně dosedl a opatrně začal z černého pouzdra na gauči vytahovat kytaru. Zkusmo projel rukou struny a namátkou některé z nich doladil.
Hráč na čtyřstrunný nástroj, sedící naproti němu, navlékl na prsty nasazovací trsátka, která připomínala drápky, a dovedně jimi vybrnkal několik akordů. S výslednou sekvencí byl po harmonické stránce spokojen, a tak jen mírně pohupoval velkou hlavou, přivíral oči a předsunoval horní ret. Byl na svůj nástroj pyšný – i když venku mrzne, bendžo nádherně drží, a on ho tak musí dolaďovat jen zřídkakdy.
Za pár minut přišly ke stolu i přítelkyně obou mladíků a nedlouho poté, co se ozvaly první tóny táborákových skladeb, je začaly zasněnýma očima pozorovat. Občas se polohlasně přidaly, ale brzy na to zase umlkaly. Jasný a pronikavý zpěv vousatého hudebníka totiž bohatě stačil k tomu, aby místnost beze zbytku prozvučel a určil jí tak na celý večer zábavu, která, jak ani jeden z hráčů nepochyboval, se bude zamlouvat každému.
„Co to hrajou?“, bědoval ale už po několika minutách jejich produkce malý obtloustlý student u nejbližšího stolu, „dyť neni slyšet slova!“
Byl rozdrážděný. Zrovna svým známým líčil, co mu vyprávěl jeho otec o době, kdy se jim s matkou narodil.
„No hrůza!“, děsil se ještě pár minut předtím, než oba hudebníci spustili, a v hlavě si jako v kalkulačce promítal všechna čísla, která mu otec tehdy sdělil, „prej bral, jako úředník, sotva tři tisíce. Ale hlavně, že za byt dávali jenom pět stovek, v restauraci se najed za patnáct korun a pivo bylo za tři padesát!“
Ostatní nechápavě kroutili hlavami.
„No tim von dycky argumentuje… já ti, ty vole, nechápu, jak moh v něčem takovým vůbec žít!“
Teď se tlouštík raději napil a na chvíli zmlkl. Čekal, až si muzikanti dají přestávku a on bude svým známým moci povědět o tom, co plánuje do budoucna.
I osazenstvo dalšího stolu bylo nuceno mluvit hlasitěji. Zraky všech tam byly upřeny na vysokého a urostlého muže s prořídlými světlými vlasy. Vrátil se po půl roce z cest po Východě a zrovna jim popisoval zvláštnosti přímořského regionu v pásmu kolem čtyřicáté rovnoběžky. Často mu do řeči skákali, ptali se a vyzvídali.
„A byls tam a tam? Jaký jsou tam lidi? Co tam jedí?“, byly nejčastější otázky. On s rozvážným výrazem odpovídal a sáhodlouze vysvětloval. Jejich zájem mu lichotil. Občas se i sám víc rozhovořil o místě, které ho zaujalo.
„Tam prostě jdeš a – čaj!“, rozprostíral ruce od těla, když znázorňoval nedozírnost plantáží s podsaditými a hustě rostoucími keři, „samej čaj! Nic než čaj!“
„A kolik tam toho stojí kilo?“, zeptal se ho pisklavým hlasem mladík s jemnými černými vlasy, sevřenými sponkou, oblečený v těžkém pleteném svetru, „já že bych si tam zajel a něco si dovez ke mně do kavárny…“
Vysoký muž zvýšil hlas a začal mu trpělivě objasňovat, jak v dané oblasti obchod se zmíněnou komoditou funguje. Rozvláčně popisoval propletence vzájemných komerčních vztahů i účelovou nejednoznačnost celních předpisů. Na závěr neopomněl zmínit fakt, že čaj se zde po kilogramech nakupovat nevyplatí.
Pak ve svém vyprávění pokračoval dál.
„To musí bejt skvělý… hned bych tam jel“, říkali jeho přátelé téměř vždycky, když se vrátil z cest.
„To víš“, odpovídal jim zasněně, „dálky…“
Muzikanti dohráli jednu píseň a v pauze se domlouvali na další. Pak zazněly její první tóny a když se oba dostali k pasáži pistolník Harry, vymetá bary…, začalo si několik lidí u tlouštíkova stolu bezděčně podupávat nohama a poťukávat konečky prstů po navlhlých pivních táccích.
U posledního stolu, zčásti obestlaného gauči kopírujícími roh místnosti, zčásti obehnaného rozviklanými židlemi, seděla skupinka středoškoláků. Povídali si mezi sebou o nejnovějších nahrávkách, filmech a oblíbených značkách mobilních telefonů.
„Tak si skoč za Baronem“, končila se diskuse většinou, „a von ti to vypálí!“
Někdo namítl, že zmíněná kapela vzhledem ke kvalitě svojí tvorby za těch pár kroků snad ani nestojí.
„Hm“, řekl Baronův známý, „ale furt je to asi lepší než to, co hraje tady, no nemám pravdu… co, Barčo?!“
Bára se na něj podívala a s nepřítomným výrazem mu na jeho otázku kývla. Myšlenkami byla ale jinde a nechala se unášet hudbou. Horní částí těla se pohupovala do rytmu a tu a tam si dupla nohou. Chvílemi nepozorovaně pokukovala po zpěvákovi, aby ho viděla při tom, když hraje.
„…a na bílé posteli…“, pěl kytarista procítěně a zpestřoval při tom svůj doprovod několika netradičními rytmy i lehkými změnami akordových hodnot. Majitel kavárny sedící u cestovatelova stolu se tělem postupně odsouval dozadu, záda stále plněji natiskával na opěradlo židle a začínal si cosi broukat. Zdálo se, že myšlenky na návštěvu země na čtyřicáté rovnoběžce ho pozvolna opouštějí.
„Se je vo to nikdo neprosil!“, zaburácel tlouštík u prvního stolu, „aby tady vopruzovali. Jsem fakt zvědavej, kdy už konečně zmlknou!“
Pojednou hudebníci skutečně přestali. Tlouštíkovi došlo, že nastala chvíle, aby se ostatním pochlubil, co se svým životem zamýšlí podniknout on sám.
„Já“, začal, „narozdíl vod fotra, tady nezůstanu.“
„A co budeš dělat?“, nechápali ostatní.
„Pojedu do Irska a najdu si tam práci. Možná tam zůstanu i natrvalo.“
Ostatní kývali hlavami a říkali, že to je dobrý nápad. Některé z nich ale zajímalo i víc.
„A už tam máš něco vyhlídnutýho? Za co tam vlastně budeš žít?“, chtěli vědět.
Tlouštík řekl, že jazyk zná a práce se nebojí. Pak jim klady země, do které se chystá, začal sám od sebe vysvětlovat.
„Když budu dobrej“, máchal rukama, „můžu brát po pár měsících i ke třem tisícům. A to už je celkem slušný.“
Oba hudebníci se mezitím vrátili ke svému stolu, chopili se nástrojů a znovu začali hrát. Jak přidávali na tempu i intenzitě, byl tlouštík opět nucen zvýšit hlas.
„Za bydlení na menším městě“, překřikoval zvuk hudby a brunátněl, „dám pak sotva pět set, a když si budu chtít někam vyrazit, tak taky víc, než za pár pětek nepropiju!“
Jeho přátelé ho poslouchali stále nepozorněji a čím dál tím víc se soustředili na hlas zpěváka, údery do strun a rytmus skladeb. Bendžo připomínalo svými trylky běh bosých nohou po právě pokosených lukách a oduševnělý pohled blondýnky sedící po zpěvákově boku nechával každého, kdo se na ni podíval, ve své mysli zalétnout k vlahým večerům, měsíčným nocím a sladkým ranním probuzením. Ve zpěvákově přednesu jako by se v tu chvíli snoubil hukot vod, mohutnost šumících borů i křehký skvost sotva rozpuklých jarních květů.
Pod stropem místnosti se vznášelo obří kolo dýmu, které viselo nad prostorem jako průsvitná aromatická svatozář.
Hovor v místnosti pomalu utichal. Jak večer ubíhal, přestávali se návštěvníci hospody bavit mezi sebou téměř úplně a jen potahovali z cigaret, doutníků i podlouhlých kuželovitých smotků. K tomu popíjeli pivo, které občas proložili nějakým ostřejším hořkým nápojem. Stále zřetelněji se nechávali strhávat hudbou. Když potom oba mladíci s nástroji zahráli Dneska už mi fóry ňák nejdou přes pysky…, dala se celá hospoda do zpěvu. S dalšími písněmi nabíral zvuk mnohohlasého chóru rychle na rozhodnosti a stále přesvědčivěji sílil.
