S velkou radostí nabízíme další díl povídání s afrikanistou Janem Záhoříkem, tentokrát na téma československých představ, snah i uskutečněných snů, pokud jde o stopu, kterou republika na černém kontinentě zanechala. Ač se jistě ne všechno podařilo tak, jak bylo plánováno, případně ne se vším musíme v dnešním odstupu nutně souhlasit, může pro nás být aktivita nejen předválečné, ale i poválečné, socialistické republiky příkladem a inspirací dodnes – a to nejen jde-li o více či méně izolovanou, státem jen selektivně podporovanou činnost soukromých firem, ale především co se týče dlouhodobých, cílených a strategicky chápaných aktivit státu, zejména pokud jde o vzdělání či podobné, na delší horizont rozložené, sociálně-intelektuální investice. Právě takové jsou tím, co může již za jednu či dvě generace přinést plody v podobě již dříve zmíněných Česku nakloněných elit, s jejichž pomocí se bude naše jméno v Africe vyjímat ve stále větších, výraznějších a hlavně pevnějších obrysech.
Československo vzniklo v roce 1918 a tím pádem nemělo šanci usednout k jednomu stolu s koloniálními velmocemi. Přesto se ovšem bezprostředně po válce objevila myšlenka, že by Čechoslováci přeci jen měli mít svoji koloniální državu v Africe. Měla tato myšlenka reálný základ nebo šlo jen o výplod bujné fantazie skupinky romantiků?
Novinář a světoběžník Jan Havlasa napsal v roce 1919 útlou knížečku nazvanou České kolonie zámořské, v níž podpořil myšlenku, že Československo by mělo v rámci poválečného uspořádání mít nárok na některou z německých kolonií, přičemž přicházelo v úvahu Togo coby nejmenší kolonie imperiálního Německa. K tomu ovšem, jak víme, nedošlo. Nebylo to nijak překvapivé vzhledem k tomu, že Československo bylo nově narozeným státem, jemuž mocenské rozložení tehdejšího světa v tomto ohledu příliš nenahrávalo. Na jedné straně lze říct, že šlo o sen několika romantiků, ale na základě archivních výzkumů jsem zjistil, že v roce 1927 byla založena Československá kolonizační společnost, v jejímž čele bylo několik agronomů a která měla za cíl získat v Etiopii půdu, na níž by mohla provozovat zemědělskou kolonizaci. Velmi o to usiloval například legendární Vilém Němec. Etiopie byla v té době de facto jedinou nezávislou africkou zemí. Veškeré plány ale překazila italská invaze v roce 1935. Čechoslováci tak nakonec k žádné zemědělské kolonizaci nepřistoupili.
Čechoslováci se nicméně v Africe přesto angažovali již v meziválečném období, nebo ne?
Určitě. Je mnoho dokumentů prokazujících, že množství Čechoslováků působilo v Africe. Zejména tedy v Etiopii, kde dlouhodobě žilo zhruba padesát Čechoslováků, kteří se tam věnovali rozmanité činnosti, mimo jiné šlo o řezníky, zemědělce, řemeslníky či inženýry. Další mířili do jižní Afriky a samostatnou kapitolou je Baťovo impérium. Pokud bych měl vyzdvihnout jedno jméno, byl by to Adolf Parlesák, což byl původně takový dobrodruh, který procestoval řadu zemí Blízkého východu a Afriky. Parlesák se v první polovině 30. let usadil v Etiopii, stal se hlavním vojenským poradcem císaře Haile Selassieho a zanechal po sobě slavnou knihu Habešská odyssea, ve které popisuje velmi detailně a zajímavě průběh italské invaze do Etiopie, respektive Habeše, jak se tehdy říkalo. O významu této knihy svědčí, že byla v roce 2011 přeložena do amharštiny a kolegové z etiopských univerzit mi neustále připomínají, že jde od té doby o nejpopulárnější historickou literaturu o Etiopii v Etiopii. Jistě bych vzpomenul československou podporu Etiopii během italské invaze, kdy nejen Klement Gottwald hovořil v parlamentu o „bosých Habešanech“, ale i prezident Edvard Beneš ve svých pamětech napsal, že druhá světová válka nezačala německým napadením Polska v září 1939, ale již italskou invazí do Etiopie v roce 1935. V Etiopii samozřejmě nepůsobil jenom Adolf Parlesák, nicméně další byli historií víceméně zapomenuti. To hlavní se ale začalo dít až po druhé světové válce. V roce 1947 se vydávají na cestu po Africe Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem. Během své cesty, která trvala zhruba rok, projeli země od Maroka přes celou severní Afriku po Egypt, dále do Súdánu, Etiopie, východní Afriky až na jih. Některé západoafrické, zejména frankofonní země byly vynechány, protože samozřejmě nešlo objet úplně vše. Hanzelka se Zikmundem měli možnost poznat ještě fungující koloniální systém. Vzpomenul bych jejich tvrzení, že nejhorší kvalita silnic byla právě v Etiopii. Vybavuji si fotky ze série knih Afrika snů a skutečnosti, na nichž neustále něco opravují a je vidět stav tamních silnic, respektive spíše kamenitých cest.
Jak se na československo-afrických vztazích projevil komunistický převrat?
Zpočátku nijak výrazně, ale od poloviny padesátých let nastává první vlna orientace na Afriku. Tamní státy postupně vznikaly, respektive byly zde případy typu nezávislé Libye v roce 1951 či nastolení nacionalistického režimu v Egyptě v roce 1952, nicméně výraznější orientace komunistického Československa tímto směrem přišla až po Stalinově smrti. Prvním skutečně razantním průnikem na africkou půdu byly masivní dodávky zbraní a dalšího materiálu Násirovu Egyptu v roce 1955. Sovětský svaz, nechtěje provokovat západní země, egyptskou žádost o zbraně raději stočil na Československo. To je tedy první opravdu výrazná československá stopa v Africe, na níž se záhy navázalo. Od roku 1956 dochází k námluvám s Etiopií, je ustaveno naše zastupitelství a v roce 1959 přijíždí etiopský císař Haile Selassie do Československa. Původně to nebylo v plánu, Haile Selassie měl namířeno do Moskvy, ale jako takový vedlejší diplomatický produkt se podařilo domluvit návštěvu Prahy, která byla nakonec velice úspěšná. Byla podepsána celá řada dohod, které se velmi rychle promítly ve vzájemné spolupráci materializované například v otevření společné farmy na území Etiopie mezi městy Kombolcha a Dessié a v celé řadě dalších projektů. Z archivních pramenů víme dokonce velmi pozoruhodnou věc, že už v roce 1956 císař Haile Selassie požádal Československo o pomoc při budování etiopských tajných služeb. Etiopie přitom byla v poválečném období hlavním americkým spojencem v regionu, Američané byli garanty bezpečnosti země, dodávali jí zbraně a zřídili na severu Etiopie vojenskou radiokomunikační stanici. Tohle jasně ukazuje různé paradoxy studené války.
Jak československá strana ospravedlňovala spolupráci s císařským, feudálním režimem?
Ukazuje to přesně mnohovrstevnatost studené války. Máme tendence chápat studenou válku pouze ideologickým prismatem, což je značně zavádějící. Jak tzv. kapitalistické, tak tzv. socialistické země potřebovaly na jedné straně nerostné suroviny a na straně druhé si získat „srdce a mysli“ lidí v tzv. třetím světě, v nově se rodících zemích, v atmosféře měnícího se světového řádu. Z pramenů víme, že i českoslovenští komunisté, kteří si byli vědomi povahy etiopského – pracující lid zotročujícího, abych použil dobový slovník – režimu, tak Haile Selassieho respektovali a svým způsobem k němu vzhlíželi. Nakonec také nebylo s kým jiným jednat.
Zde se nabízí určitá paralela s íránským šáhem Mohammadem Rezou Pahlavím…
To je velmi dobrá paralela. Haile Selassie, přestože byl americkým spojencem – podobně jako íránský šáh – tak nechtěl dopustit, aby Etiopie byla závislá na „jednom zdroji“, takže byl otevřený a komunikoval s kým mohl. Navíc v 50. a 60. letech asi nenajdeme v Africe nikoho, kdo by měl takové renomé na mezinárodní scéně. I proto byla Organizace africké jednoty založena v Addis Abebě. Jednak proto že Etiopie těžila ze své nezávislosti, ale velkou věc hrálo i diplomatické renomé a schopnosti Haile Selassieho. Navíc v té době Etiopie zahrnovala i Eritreu, čili to byla mnohem větší země, která měla přístup k moři, tedy země mimořádného strategického významu.
Haile Selassieho za svého de facto mesiáše považovalo jamajské hnutí rastafariánů. Pokud můžeme krátce odbočit, co byste k tomuto fenoménu řekl?
Legendy praví, že když Haile Selassie přiletěl na Jamajku, tak přestalo pršet, rozjasnilo se nebe a začalo svítit slunce. Rastafariánské hnutí, jeř svůj název bere z císařova oficiálního titulu a jména – má dlouhou historii. Od počátku 20. století představovala pro lidi jako Marcus Garvey, kteří zakládali hnutí stavějící na myšlence „návratu do Afriky“, Etiopie africkou nezávislou, „čistou“ zemi (na rozdíl od Libérie, která byla chápána jako takový v podstatě umělý produkt). Navíc Etiopie díky své šalamounské dynastii odkazovala na tři tisíce let dějin, jakkoliv dnes víme, že mnoho z toho jsou mýty. Takže se tam kloubil element mystéria s elementem čistoty „pravé Afriky“. Lidé jako William Du Bois, Marcus Garvey a další se vyjadřovali o Etiopii přesně v tomto duchu, takže rastafariánské hnutí přichází jako pokračování tohoto trendu. A následně, když vznikl jeho kult, Haile Selassie udělil právo na osídlení určité části Etiopie rastafariánům přicházejícím nejprve z Jamajky a později i z jiných částí světa. Dodnes ve městě Shashemane jižně od Addis Abeby existuje rastafariánská komunita, kterou ovšem místní lidé nemají příliš v lásce, neboť se město stalo terčem turistů z řad různých „rasta guys“ a hippies, zejména ze západního světa. Obecně kouření – natož kouření marihuany, jež se s rastafariánstvím nedílně pojí – není vlastní etiopské kultuře. Takže pochopitelně, když na místo proudí tisíce turistů, kteří se chtějí vyfotit v některé z rastafariánských vesniček, nevzbuzuje to v místních zcela příznivé dojmy.
Zpátky k tématu, jakým způsobem komunistické Československo prakticky pronikalo do Afriky?
Co se týče Etiopie, která má klima vhodné pro intenzivní zemědělskou činnost. Byla v ní vybudována farma nazvaná Ciaffa, která byla bohužel v roce 1966 zavřena, protože neprodukovala takové množství surovin, které měla a byly problémy se splátkami. Na přelomu 50. a 60. let dochází k zásadnímu zlomu, protože vzniká celá řada nových nezávislých států. Primárně bych zmínil Guineu coby průkopníka, jejíž nezávislost prosadil Amadou Sékou Touré. Guinea po odchodu Francouzů potřebovala zaplnit politické a ekonomické vakuum, aniž bychom mohli říct, že byl Sékou Touré marxistou-leninistou. Dále zde máme Mali s nezávislostí od roku 1960, přičemž tamní lídr Modibo Keïta naopak byl zapáleným marxistou-leninistou. Jak Guinejci, ta Malijci hojně létali do Prahy a žádali zbraně a další věci, nicméně jednoduše řešeno, chtěli to zadarmo.
Jak na takový přístup reagovalo Československo?
V první polovině 60. let končí éra „naivního“ československého angažmá v Africe. Do té doby se myslelo upřímně, že budeme budovat socialismus v nově vznikajících zemích skrze průmysl, lékařství, školství a další výdobytky. Pak se ale ukázalo, že ta reálná, každodenní politika je mnohovrstevnatá, a že každý z aktérů má svůj vlastní pragmatický přístup. Původně idylické vztahy se zeměmi jako Guinea či Mali se začínají kazit. Příkladem může být případ jednoho českého lékaře, který byl v roce 1970 unesen v Guiney, byl vězněn po dobu 5 let, a přestože československá vláda dělala, co mohla, aby na svých guinejských partnerech vymohla spravedlnost, tak se jeho osvobození podařilo až po dlouhých 5 letech. V roce 1977 potom, pokud se nemýlím, daný lékař zemřel, patrně na tom měly podíl i špatné podmínky, ve kterých byl držen. V období československé normalizace převládal ryzí pragmatismus a myšlenka výměny průmyslových produktů za nerostné suroviny. Tím se dostáváme k něčemu, co mě dlouhodobě trápí. Jako Češi máme tendenci pohlížet na všechno, co se stalo před rokem 1989, jako na automaticky špatné, ale to není úplně pravda. V té době se formovaly podniky zahraničního obchodu (PZO), tzv. pézetky, různé Motokovy, Strojexporty, Pragoexporty apod., které měly monopol na vývoz a dovoz určitých produktů, ale zároveň byly schopny dodávat různé celky, třeba továrny na výrobu pneumatik nebo kulek do samopalů a podobně. Tohle přes veškeré těžkosti tehdejší doby relativně fungovalo. A neslo to sebou vybudování sítě expertů, kteří byli vysíláni do Afriky, různí inženýři, poradci, lékaři, geodeti a další, kteří se vlastně účastnili tohoto systému. Znamenalo to, že ten pobyt v Africe jim umožnil vybudovat si síť klientů, s nimiž byly uzavírány dohody, aby se mohla postavit tu rafinerie, tu hydroelektrárna, továrna na cokoliv a za to byly požadovány nerostné suroviny nebo nějaké jiné zboží banány počínaje a nevím čím konče. Tohle byla alfa a omega československého působení v Africe, které najednou končí v roce 1989.
Složitou otázkou jsou vztahy s africkými spojenci. Řada tzv. spojeneckých režimů například ve své politické praxi tvrdě potlačovala komunisty…
Principiálně z pohledu Československa byly země „třetího světa“ jasně kategorizovány. Prioritní kategorií byly země, které se hlásily k marxismu-leninismu či alespoň nějaké formě socialismu. Druhou kategorií byly země „ne zcela vyhraněné“, tzn. nehlásily se ani k socialismu, ale zároveň nebyly ani loutkami kupříkladu Paříže. Klasicky můžeme uvést na zdroje velmi bohaté Kongo Mobutu Sese Seka, které bylo sice západním spojencem, ale nebránilo mu to jezdit do Číny nebo Severní Koreji a obchodovat s Československem. A pak byly třetí země, tedy ryzí loutky někdejších koloniálních metropolí, kam patří zejména frankofonní země typu Gabon, Senegal a další. Pokud vezmeme prioritní země typu Súdán za Dža‘fara an-Numajrího, Egypt za Džamála Abd an-Násira, Alžírsko, Kaddáfího Libyi a jiné, tak ty se definovaly jako socialistické země, zároveň všechny z nich ve větší či menší míře potlačovaly domácí komunisty. Ve východním bloku se vytvořilo takové jakoby rovnítko mezi socialismem a marxismem-leninismem, tudíž se automaticky předpokládalo, že když se nějaký režim definuje jako socialistický, nebude mít žádný problém s marxismem-leninismem. Jenže ono to tak nebylo. Podle mého soudu má socialismus v arabském i africkém světě poněkud jiný význam, než jak jej chápeme u nás. Arabská společnost i společnosti subsaharské Afriky jsou svým způsobem „socialistické“ v tom smyslu, že před příchodem kolonialismu nemohla být řeč o soukromém vlastnictví půdy a veškerá půda patřila nějakému kolektivu, přičemž z ní žily celé obce. „Socialisticky“ laděná mentalita daleko více konvenovala arabskému a africkému světu než kdekoliv v Evropě. Nicméně komunismus je něco jiného. Arabové a Afričané si uvědomovali, jakým způsobem fungoval komunismus sovětského typu, co to znamenalo, obrovské represe v dnes těžko představitelných proporcích zejména v Sovětském svaze. Toto nechtěli importovat. Zásadní faktor byl také náboženský. Bylo od našich komunistů naivní se domnívat, že přijedou do silně religiózních zemí a lusknutím prstu tam implantují to, co fungovalo v Československu. Specifické byly země typu Angola, Mosambik, tzn. hlavní portugalské kolonie, které si musely skutečně vybojovat nezávislost v dlouhé a krvavé válce, v níž SSSR, celý východní blok a Kuba sehrály podstatnou roli a kde byl marxismus-leninismus adaptován, ať už prostřednictvím toho, že různé kádry byly vychovávány v Moskvě či v tom viděli jediné východisko, jak se postavit fašistickému, salazarovskému Portugalsku. Co se týče vlády Dergu v Etiopii, jak říká jeden tamní kolega historik, lidé, kteří včera neuměli číst a psát, začali najednou citovat všelijaké marxistické úderné slogany a poučky. To byla země, která chtěla změnu, chtěla změnu z toho feudálního císařského systému.
Interní spory v rámci jednotlivých zemí či napříč etniky musely být pro Evropany také složitým oříškem. Snažili se do tohoto boje vstupovat?
Když začala Eritrea bojovat za svoji nezávislost, tak se Eritrejská osvobozenecká fronta definovala jako marxisticko-leninská, a když byl v roce 1974 v Etiopii ustaven režim Dergu, který se tak také definoval, tak byli sovětští i českoslovenští komunisté velmi zmatení z toho, jak je možné, že jedni komunisti bojují proti druhým. Stejně tak Somálci pod vládou Siada Barrého. Ten hojně přijímal sovětskou pomoc a nechal Sověty vybudovat námořní základnu na území dnes mezinárodně neuznaného Somalilandu. V momentě, kdy byl v Etiopii ustaven režim Dergu, který se definoval coby marxistický, naši soudruzi nebyli schopni jakékoliv nuance pochopit.
Takže Afričané komunistickým ideálům nevěřili?
Marxismus mnohdy sloužil jen jako de facto nálepka pro získání pomoci z východního bloku. Kupříkladu v případě Somálska, kterému Sověti během 70. let pomohli vybudovat mocnou armádu, šlo reálně o pansomálský nacionalismus pouze zabalený do komunistických hesel. Kolonialismus rozdělil Somálce do pěti území, přičemž mnoho z nich žilo v etiopském regionu Ogaden. Somálský prezident Siad Barre považoval za svoji povinnost – podpořeno tím, že jeho matka se narodila na území Etiopie – vzít si tato území zpátky. Proto došlo ke konfliktu s formálně komunistickou Etiopií. Navzdory tomu ale určitě byly snahy implantovat některé výdobytky reálného socialismu. Siad Barre nechal zakládat v ryze pastevecké somálské společnosti kolektivní farmy, které pak z různých společensko-ekonomických, přírodních a dalších důvodů zkrachovaly. Byly zde ovšem také země, které razily svoji vlastní ideologickou cestu, jako například Tanzanie Juliuse Nyerereho, který přišel s myšlenkou ujamaa, jakýmsi ideálem soběstačnosti. Lidé měli v rámci zemědělských kolektivů pracovat bez nároku na mzdu. I díky tomu se Tanzanie stala v roce 1984 oficiálně nejchudší zemí světa. Přístup k marxismu-leninismu či obecněji socialismu se tedy velmi lišil a osobně bych v tom viděl spíše v mnoha ohledech velmi pragmatický přístup. V takovém Kongo-Brazzaville se velice rychle měnily režimy, jeden více provýchodní, další více prozápadní. Záleželo i na osobních vazbách, kupříkladu kdo kde studoval. Pokud studoval v Moskvě nebo naopak třeba ve Stockholmu, mohlo to hrát zásadní roli v zahraničně politické orientaci země. Je třeba si uvědomit, že elity v jednotlivých afrických státech byly zpravidla velmi úzké, lidově řečeno každý znal každého. A lidí, kteří získali prestižní vzdělání někde ve světě, nebyly zase takové zástupy. To, čemu se anglicky říká agency, neboli osobní vklad ať už do socialismu, resp. marxismu nebo naopak do kapitalismu, resp. prozápadního či provýchodního smýšlení, hrálo klíčovou roli.
V Československu v rámci rozvojových programů studovala řada afrických studentů. Co byste řekl k tomuto fenoménu?
Významná součást studenoválečného konfliktu se odehrávala ve sféře vzdělávání. Země „prvního světa“ a „druhého světa“ spolu soupeřily o „třetí svět“, mimo jiné i formou vzdělávání, takže mnoho států nabízelo různá stipendia, případně byla nabízena skrze multilaterální instituce typu OSN. Československo v tomto hrálo velmi významnou úlohu, protože jím prošly tisíce studentů z „třetího světa“, přičemž značnou část z nich tvořili studenti z afrických zemí. Nešlo přitom pouze o státy, kde bychom to očekávali, tedy typicky Etiopie, Angola, Mosambik či Guinea, ale i země typu Čad, Niger, Côte d’Ivoire, Senegal, ony bašty frankofonie, které neměly se socialismem nic společného. V podstatě velmi logickou myšlenkou bylo – a dnes to praktikuje zejména Čína – vychovat si budoucí klientelu v potřebných oborech, šlo o všelijaké inženýrské obory, matematiku, fyziku, důlní technologie. Když studenti přijeli, tak se první rok museli učit česky, případně slovensky, podle toho, kam byli umístěni a pak šli studovat společně s našimi i dalšími mezinárodními studenty. Já i další kolegové z filozofické fakulty UK jsme zjistili, že transfer myšlenek marxismu-leninismu v tomto ohledu příliš nefungoval. Studenti si odváželi oborové znalosti a intelektuální výbavu, ale komunistickou ideologii brali většinou jako nadbytečný balast. Jako konkrétní příklad v tomto ohledu mohu uvést doktora Kifle, který v současnosti působí coby hlavní etiopský epidemiolog. Většina bývalých studentů, se kterými jsem měl možnost hovořit, vzpomíná na studium v Československu pozitivně, jakkoliv se někteří z nich setkali – pokud ne přímo s otevřeným rasismem – s tím, co bychom dnes nazvali mikroagresí. Svojí vizáží se vymykali a pokud byli v nesprávný okamžik na nesprávném místě, mohli se dostat do nepříjemných situací.
Můžeme dnes pozorovat výsledky tohoto vzdělávacího úsilí?
Československem prošly menší tisíce afrických a arabských studentů, ale vize, že budeme těžit z nadstandardních vazeb s těmito lidmi, se nenaplnila. Po roce 1989 přestala být z pohledu naší zahraniční politiky Afrika prioritou. Orientace na Západ byla po desetiletích komunistického režimu logickou záležitostí, nicméně zpřetrhání veškerých vazeb zejména s Afrikou považuji za naprostou chybu. Je to důsledek našeho přístupu, v jehož rámci se snažíme být „papežštější než papež“, což se projevovalo už během komunismu, kdy jsme v porovnání s Poláky, Maďary či Bulhary byli mnohem horlivější. Po sametové revoluci tak zanikly podniky zahraničního obchodu a s nimi i rozhozené sítě v různých afrických a arabských zemích. Řada velmi schopných lidí – kteří do komunistické strany vstoupili často zcela formálně – byla zapomenuta a stát nijak nevyužil jejich znalosti a schopnosti.
Co byste doporučil případným zájemcům o podnikání v Africe?
Dělat byznys v Africe je něco jiného než dělat byznys v Německu nebo Skandinávii. Představa některých ať už politiků nebo byznysmenů, že stačí s někým udělat videohovor, domluvit se na tom či onom a pak si poslat faktury, když to hodně zjednoduším, tak takhle to rozhodně nefunguje. Člověk musí být v Africe přítomen, musí si vytvořit nějaké zázemí, nějaký svůj networking, získat si důvěru. Důvěra se v Africe nezískává tím, že člověk někam pošle email. Všechno si žádá čas a tím pádem i finance, které se ale mohou mnohonásobně vrátit. Afričané a Arabové bývají zpravidla velmi loajální, když už se něco podaří a člověk se stane – a teď nechci znít pateticky – součástí jejich života. Pokud chcete podnikat v Africe, je nezbytné do ní často jezdit či lépe tam několik let žít a budovat své obchodní impérium. Představa, že něco vybudujete na dálku, je nereálná. Přijet a potřást si rukou je jen prvním z mnoha nutných kroků. Stejné je to i v akademickém sektoru koneckonců.
Co by podle Vás měl udělat český stát, aby naše podnikatele podpořil a přijal v celé věci racionální přístup?
Byznys v Africe chce promyšlenou strategii, zdroje a ideálně podporu státu. Tím nemyslím tzv. humanitární pomoc, ale spíše státní garance a jasnou podporu. Česká republika je proexportní země, která stále vyrábí relativně leccos, ale většina z těch produktů dnes není konkurenceschopná. Stavěli jsme továrny, nemocnice a další velké celky, ale to je ovšem věc minulosti. Politika vůči Africe byla nekoncepční a chaotická, příkladem může být zavírání a zase otevírání zastupitelství v různých zemích. Afričané přitom maximálně cení upřímnost a stabilitu. Česká politika tak v nich celkem oprávněně nebudí velkou důvěru.
Již v minulém rozhovoru jste uváděl příklad Číny a její africké strategie. Je možné něčeho takového dosáhnout v rámci svobodného a demokratickém zřízení?
Naprostá nekoncepčnost české zahraniční politiky vůči Africe mě velmi trápí. Naštěstí nejsem politikem a věci sleduji zvenčí, ale dle mého soudu by v rámci demokratického systému mělo být několik klíčových sektorů, na nichž by měla být shoda napříč politickým spektrem, konkrétně jde o školství, zdravotnictví a s ním související důchodovou reformu, a právě zahraniční politiku. To jsou věci, které by neměly být předmětem nějakých momentálních nálad, což se bohužel v ČR děje každé 4 roky, případně méně, pokud jsou předčasné volby. Současná vláda naštěstí pod tlakem okolností přišla se strategií pro Afriku a poprvé v dějinách samostatné republiky byl přijat v tomto směru nějaký programový dokument. V Africe už ovšem, co se týče exportu, nejsme schopni konkurovat Číňanům, Turkům či Indům, protože ti jsou schopni dodat všechno levněji. Smysl mají investice, k tomu je ale potřeba vůle, odbornost a promyšlená strategie. Afrika potřebuje industrializaci a tzv. capacity building, což by Češi mohli umět, respektive to minimálně v minulosti uměli. Navíc je to i v našem zájmu. Pokud svým drobným dílem přispějeme k tomu, aby mladí Afričané neviděli svoji budoucnost mimo kontinent, můžeme pomoci k řešení problému s migrací. Když česká firma postaví třeba v Nigérii řekněme pivovar, tak to vytvoří několik desítek pracovních míst. Když vytvoří továrnu kupříkladu na zpracování pneumatik, zase to vytvoří několik desítek pracovních míst. A tak dále. Jsou to malé střípky, ale čím víc střípků, tak je větší šance, že ti lidé nebudou mít důvod z Afriky odcházet. Samozřejmě musíme být realističtí vzhledem ke svému potenciálu, nesmíme si o sobě myslet, že spasíme svět, ale pro mě je promyšlená investiční politika daleko smysluplnější než jen přeprodávat zboží přes Německo, aby pak skončilo někde v Kamerunu, ale my neměli přímý styk s koncovým příjemcem daného zboží, materiálu či technologie.
Děkujeme za rozhovor!
Jan Záhořík je afrikanista, působící jako docent na katedře blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni, zároveň pracuje jako business konzultant pro firmy, zajímající se o Afriku, a také jako senior advisor for Africa v think tanku Czech-Slovak Institute of Oriental Studies. Od roku 2023 je také externím spolupracovníkem MFDnes v Africe. Od roku 2006 pobýval nesčetněkrát v Etiopii, ale také v Nigérii, Keni, Súdánu, Senegalu a řadě dalších zemí Afriky. Je autorem více jak deseti knih a mnoha desítek odborných i popularizačních článků a studií. V lednu 2023 obdržel na ZČU historicky první Cenu rektora za posilování dobrého jména v zahraničí.
