Karel teď jezdil za svým otcem už jen zřídka. Byl dost vytížený v práci, kterou si občas nosil domů i na víkend. Vyžadovala soustředění a systematičnost. Někdy proto vypínal domácí telefon, aby ho jeho zvonění nerušilo. Nechával si zapnutý jen služební mobil. Jestli se mnou bude někdo nutně chtít mluvit, tak si mě najde, pomyslel si přitom vždycky. Klid na práci je to nejdůležitější, to snad každý pochopí. Musím si nejdřív pořádně srovnat myšlenky, než se do něčeho pustím.
Když se pak nakonec přeci jen rozhodl, že otce navštíví, na začátku týdne mu zavolal a domluvili se, že se uvidí o víkendu. Otec bydlel na bývalé rodinné chalupě, ležící asi sto čtyřicet kilometrů od místa, kde Karel žil a pracoval.
„Nic mi tam nechybí“, říkal o svém útočišti otec, „a hlavně – mám tam klid na sebe.“ Odstěhoval se krátce potom, co zemřela Karlova matka. Ve svém novém domě se obklopil tichem, pořádkem a oblíbenými knihami. Po ránu se budil přesně o osmé a připravil si snídani. Její skladba se vždy v pravidelných desetidenních intervalech opakovala. Ještě před tím, než se pustil do jídla, pečlivě omyl nože i jiné součásti příboru nebo kuchyňské výbavy, které při přípravě pokrmů používal.
„Pořádek je základem všeho“, říkal celý život. „Kdyby nebyl, žili bysme jako dobytek.“
Krátce a účelně posnídal, smetl drobky ze stolu a povrch ještě jednou pohledem zkontroloval. Naklonil se při tom k jeho desce a jednou rukou se o ni opřel. Druhou ruku měl volnou a připravenou na to, aby jí případné kousky jídla rychlým a rozhodným pohybem smetl na podlahu. Stůl většinou zkoumal dlouho, trpělivě, a jeho bledá vyzáblá tvář při náklonu brunátněla. Jak srážel drobné zbytky chlebů, vaječných skořápek a téměř neviditelných kousků alobalu na zem, cukání jeho prstů připomínalo pohyby, kterými malí kluci hrají kuličky. Bylo ale razantnější a svou bojovností jakoby upozorňovalo na význam, který Karlův otec této činnosti přikládal. Ten se také po celou dobu úklidu tvářil nanejvýš vážně. Svými šedinami a jasným pohledem v tu chvíli připomínal nemilosrdného soudce, který nad provinilými drobky vynáší spravedlivý rozsudek. Poté, co ho i sám vykonal, vzal z botníku starý příruční vysavač a bedlivě všechnu nečistotu ze země vysál.
„Ten vysavač“, poučil všechny před lety, když ho jako novinku koupil, „nesmí být v nabíječi nikdy déle než dvě hodiny. Jinak se přehřeje a můžeme ho vyhodit.“
Stejným způsobem uklízel po obědě i po večeři. Jednou za týden, v pátek navečer, pořádal velký úklid, smýčení a luxování. Brzy ráno v neděli zase začínal s praním.
„Nejlepší je prát v neděli“, vysvětloval, „to je nejvíc špíny. Ale musí se začít co nejdřív ráno, aby to do zítřka uschlo. Jinak bysme neměli jít v čem do práce!“
I tentokrát vyrazil Karel v pátek odpoledne. Projede mnoha vesnicemi a dvěma dalšími městy. Pak zabočí na postranní cestu. Měří přes dvacet kilometrů, mírně stoupá a leží na ní jen dvě malé vesnice. Na jejím konci je osada, ve které má dům jeho otec. Ještě než se tu usadil natrvalo, jezdil sem často sám odpočívat.
„Už se těším“, prohlašoval vždy již několik dní předtím, „jak si tam krásně srovnám myšlenky!“
Pokaždé, než Karel sedl do auta, upravil si horní opěrku na sedadle a vzpomněl si přitom na otcova slova. „Zastavíš, někdo za tebou to neubrzdí, narazí do tebe a ty, jak ti hlava cukne dozadu, si zlomíš vaz, když tam ta opěrka nebude.“
Sedl si do auta a jen pro pořádek přes sebe přehodil bezpečnostní pás.
„Když se auto srazí s dalším a začne hořet, může se ovládání pásu zatavit; ty se pak nedostaneš ven a uhoříš!“, varoval ho otec několikrát.
Když se rozjel, napadlo ho, že by mohl vzít do kanystru benzín. Vzhledem k tomu, že slunce ale stále ještě dost pálilo, hned tuto myšlenku zaplašil.
„Nikdy, když je vedro, nenechávej v autě benzín v kanystru“, říkal mu otec nejednou se staženými rty, „vytvoří se plyn, který je snadno vznětlivý, dojde k přetlaku a vybuchne to!“
Karel se pomalu blížil ke druhému městu, když najednou pocítil nutkání si odskočit. Zastavil u nejbližší benzínky a zašel na záchod. Když se vracel, naklonil se k umyvadlu a pečlivě si omyl ruce.
„Myj si je pořád“, říkal mu otec odmala, „nebo dostaneš infekci.“
Nanesl na ruce mýdlo a starostlivě ho roztíral. Chvíli počkal a teprve pak nechal na kůži dopadnout vodu.
„Když nepočkáš“, opakoval mu otec v dětství téměř před každým mytím, „tak nedáš mýdlu šanci, aby bacily zabilo!“
Myl se horkou vodou, a tak dlouho, dokud si nebyl jist, že mu na rukou žádné mýdlo nezbylo. Pak kohoutek teplé vody zavřel, naplno otevřel druhý a přesvědčil se, jestli skutečně teče studená. Teprve potom z umývárny odešel.
„Vždycky, když se domyješ“, připomínal mu mnohokrát otec, „odtoč trochu studené vody, aby se ti, co přijdou po tobě, neopařili!“
Karel vyšel ven a z rukou setřásal zbytky vody. Pak si nasadil černé brýle, přejel si rukou po vlasech a nastoupil do auta. Než se rozjel, vyrovnal v prostoru pod rádiem věci, které se během jízdy rozházely. Hranaté, kterých byla většina, dal plochami k sobě. Zbyl malý nevyplněný prostor. Do něj trochu volně zapadal jediný předmět oblého tvaru. Karel jej souměrně obalil do hadříku, co používal na čištění zpětných zrcátek. Takto připravený se oblý předmět do otvoru přesně vešel. Karel byl spokojen. Než nastartoval, zkontroloval, jestli nemá zapnutá světla.
„Když startuješ při zapnutých světlech“, říkal otec, „dostává tím baterka zabrat dvakrát víc a ničí se. Tak to uděláš párkrát a můžeš ji vyhodit!“
Karel dojel k chatě a otevřel domovní vrátka. Uviděl, jak otec vyklepává měch vysavače a došlo mu, že úklid je v plném proudu. Zavřel za sebou a podle zvuku poznal, že zarážka do otvoru dobře zapadla. Pak se s otcem přivítal, zul si boty a vešel dovnitř. Seděl v hlavní místnosti a pozoroval otce, jak dokončuje úklid.
Po chvíli mu zrak padl na malý stolek u krbu. Tam, ve stříbřitém rámu a opřená o vázu se slaměnkami, stála fotografie jeho matky, jediná v celém domě. Chvíli ji pozoroval. Vzpomínal, jaká byla, přemýšlel o jejích dotecích. Myslí mu proběhlo pár výjevů z doby, kdy si s ním ještě hrála. Rukama sevřel koženku křesla, vzepřel se a vstal. Pomalu se k fotografii přibližoval. Jemně ji vzal do ruky a přitáhl si ji k obličeji. Bedlivě, jakoby se o něčem přesvědčoval, si ji prohlížel. Po chvilce, s výrazem člověka, který prožívá hluboké dojetí, pozvedl k obličeji i druhou ruku, ve které měl kapesník. Pak sevřel rty a pokýval hlavou. Nakonec na fotku dýchl a kapesníkem ji očistil. Když viděl, že je špína z povrchu skla pryč, postavil ji zase na své místo.
