Po cestě do práce jsem se asi moc zaposlouchal do podcastu a nevšiml si ledovky. Uklouzl jsem a nehezky se udeřil do hlavy. Až se mi zatmělo. Kdy jsem otevřel oči, byl jsem v šedivém ránu v šedivém městě, na kraji Strašnic, s výhledem na siluetu okraje města, nedaleko průmyslové čtvrti.
Nejdřív jsem si zašel do aleje, kde znám cukrárnu Na růžku. Kupodivu tam byla, ale nějaká zvláštní, jakoby retro.
Z rádia hrál Michal David, vedle u stolu seděla žena, co vypadala jako Heidi Janků. Jen byla celá ověšená céčky.
Helé, co na mě tak civíš, řekla mi po chvíli a do pusy si strčila lžíci s kusem dortíku.
Ne, nic, já jenom moc nevím, kde jsem a co…
No kde bys byl? Normálně v Praze, né…?
A zkoumavě se na mě dívala.
Pak se zeptala: Hele, nemáš náhodou magič? Že by sis ho dal na rameno a šli jsme se projít!
Cože? řekl jsem, jaký magič? Jakože rádio?
No jasněéé – ty neznáš magič, co nosí kluci na rameni? To je boží!
Zavrtěl jsem hlavou, ona ale civěla dál a dál si hrála si s řetězy plastových písmenek. Některá z nich se blýskala, další měla zvláštní tvary. Vypadlo to, že je tím naprosto pohlcena.
Hele, nevyměníš se mnou ňáký céčka? Já je prostě zbožňuju! Tuhle jsem s Marikou, co bydlí na intru, vyměnila perleťový esko – a to jen tak někdo nemá! Já mám ale naštěstí dvě – za deset fosforeskujících čísel, chápeš? Normálně za celou sadu!
Kousla do špičky, co měla na talíři, do toho zněl z rádia Dalibor Janda. Pak říká:
Helé, a neprojdem se trochu? Mám volno, brácha doma kouká na Gora bílýho psa, pak je hned Elektronek. Navíc přišlo letní Ábíčko s Příběhama malýho boha, tak to bude číst od rána do včera… že bych ti ukázala super podprdu, co mám podle Burdy! Podívej…!
Vyšli jsme ven a číšník:
No ale kdo mi zaplatí to limo?
Chvíli jsem se s ní chodil sem a tam, pak ji to ale asi přestalo bavit. Nebo ji možná naštvalo, že za mě musela zaplatit útratu, protože ať jsem hledal, jak jsem chtěl, žádné místní nebo dobové peníze jsem nenašel. Zkrátka se v jednu chvíli podívala na hodinky (možná jen ale změnila názor nebo plány):
Hele, tak já du… aby se to neprotáhlo a ještě mě nesebrala černá sanitka!, vyprskla smíchy a zmizela v parčíku.
Místo sanitky ale přijela červená harmonika, tak jsem do ní naskočil. Uvnitř seděl kluk s walkmanem a drze se na mě díval. Pak promluvil: Co na mě čumíš? Nemáš žvejku? Nejlíp rekordy, nebo aspoň pedro, vole!
Úplně jsem byl v škou.
Ty fakt ale hrozně koukáš… co ty vlastně seš? Seš metalák, nebo depešák? Nebo jenom somrák?
No, tak to nevím, asi ten depešák…?
Jo, tak to určitě! Dyť ani nemáš nic černýho na sobě. Tebe bych šacoval tak nanejvejš na Oceán! Máš aspoň plakát Muka nebo Vozáryho na stěně?
Byl jsem v šoku. Naštěstí autobus zastavil a kluk se chystal vystupovat.
No a Duran Duran aspoň znáš? řekl mi ještě rychle.
Jasně, ale proč to řikáš dvakrát?, překvapil jsem ho asi vzpomínkou z dětství, která se mi kdovíproč automaticky naskočila. Kluk se na mě zkoumavě podíval, v jeho pohledu bylo něco mezi nedůvěrou, pochybou a rodící se úctou.
Tak čágo, vole… ale fakt seš divnej!
Jel jsem sám, autobus směrem k Malešicím. Nedaleko hostivařského depa jsem se rozhodl vystoupit. Všude kolem byla černá krajina továren, kouřících hal, tiskárenských závodů a dalších podniků. Ve vzduchu poletoval nějaký odlepený plakát. Chvíli jsem jeho trasu pozoroval. Když se rozplácl v louži, což ho i definitivně upevnilo, šel jsem se na něj ze zvědavosti podívat. Šlo o „Koncert Brontosaurů“ v Českém Brodě.
Najednou jsem si všiml, že se dveře podniků otevřely a z nich se díky konci ranních směn začaly valit davy lidí. Z tiskárenského podniku, který byl poblíž, vyšel člověk v pracovní kombinéze, trochu seprané, místy zamáčené od černě. Přišel ke mně a povídá:
Hele, nemáš retko?
Cože? Co to je?
Jakože cígo, nemáš, vole?
Vytáhl jsem z kapsy cigarety a dal mu je.
Chvíli na ně zíral, Marlboro asi hodně dlouho nebo možná nikdy neviděl,
Helé, a marsky bys neměl? řekl pak.
Cože, co to je?, zeptal jsem se.
No marsky, že bysme tipli číslo!
Jaký číslo?, nechápal jsem.
Cože, ty neznáš čísla? Já dávám dycky 2, 8, 13, 17 nebo 25, zazubil se. Pak zahrabal v kapse a vytáhle zmuchlaný obal od cigaret. Na něm byl nápis MARS. Chvíli zkoušel chytit za okraj prstem, pak ho odloupl a nadšeně mi ukázal: Vidíš – sedumnácka! Zase sem se trefil!
Pak se zamyslel: Taky jezdíš tramvají a autobusem, že jo?
Jak to myslíš?
No jen se nedělej! Vod tý doby, co jsou v metru zapíchaný stříkačky s aidsem, tak tam taky radši nelezu!
Pak zase mlčel. Poslouchal jsem kluky vedle:
A tenhle znáš? Zejtra má mít v Berouně koncert Oceán, vole, víš to?
Tak to teda netuším…
Hlavně ale nikomu ani muk! He, he, rozumíš – jakože „muk“, ty vole!
Pak zvážněli: Ty hele, jak s tou kazetou, aby šla přehrát? Já objevil starý po fotrovi, je tam ňáký americký country, a chtěl bych si místo toho nahrát Citrony a Metalindu… kde se to ale přesně musí přelepit, aby to šlo přehrát?
Pohledem i pozorností jsem se vrátil zpět ke svému parťákovi. Zrovna si pro sebe broukal „štekot smutnej kólie za premárnené prémie, vyhrázda sa manžel rozvodom…“ a k tomu do rytmu pokyvoval hlavou.
Pak řekl: No hele, s těma marskama – původně jsem si to chtěl nechat ke klukum do hospody, až bude Bohemka, ale ty čumíš jak západní Němec, pro tebe to rád obětuju. No vlastně, hele, když čumíš jak ten Němec – nemáš náhodou ňáký bony? Stará po mě chce mikinu s pumou nebo adidasem, tak že bych se předved…
Nechápavě jsem se na něj díval. Asi pochopil, že nepochodí, tak jen řekl: Tak to nic, tak já pudu za tim chlápkem, co mě s nim tenkrát představil Žabák. Ty vole – Žabák! To už je let, jak to letí, a zadumal se. To je stejně něco šílenýho, jak skončil… no slyšels vo tom, ne?
Můj další nechápavý pohled už nezvládl, zároveň se nade mnou asi slitoval, protože zničehonic řekl: A víš ty co!? Poď se mnou radši do hospody!
● ● ●
V hospodě bylo začouzeno, pro cigaretový dým nebylo vidět na krok. Všude bylo cítit pach rozlitého piva, přesto místo působilo útulně. Mladá servírka hbitě kličkovala mezi stoly, postarší podsaditý výčepák naproti tomu dělal jen ty nejnutnější pohyby.
Do hluku místnosti zaznívaly sem tam výraznější zvuky a občasné výkřiky, tu se někdo pokoušel zpívat, někoho citovat, cosi pronášet, čas od času zazněla nadávka, kýchnutí nebo e ptohele ccoveccovhospod tyod č.n"aru-align: htí ne.ýchnutí nebo e ptohele ccoveccovhospod tyod čnutuý dasi ierýi>Chvultur No en .ayody, aasly a zi dáet, j,p>
Najedus dte
a Ocep> clněNěmu jak skon>
hce /p>oát py Mál valitla? Já di definhtí d černChvviyt zmuc si zoval nějrotiě uple,m>clnjm bytel člp>
yHelelíli typišenich v clle! hat, lšře/p>
Z©šř>Vyvin zvu; asipscov dop>
V hospodě bylo začouzeno, pro cigarProadnivat. Šlo t. oc mi. Sed tyehonic řepohledu byHele, nem Va jakaršro Vyobn>Hebec oc át?očihmnou ňákýZtmroniky, ošrarátce y/dětrronikaru-a : 4p13,e v pracoichaik jemm eybnu cl k ošsřil Zejtra m„á mMa dál si magič?leavojaly rozlíě!hlavou. Zy, hjento Vu voruc/em>řaatoco me>Hedsem se t„ě!na měčel. Pos budjch rozliskovalznsmjně?hlavou.Heonic řeji trem>, pefinumíoák? Nních sm,evk to Vidbovna sivzhůruaa bě z osumíš ávkespůvodně černývefil!Tags:ia.cz/syrie-jak-dal-mistni-samospravy/" rel=007/g-proza"a>