Kapitán Smrček otevřel složky tragicky zesnulého Jáchyma Poláka, vyjmul pečlivě zabalený sešit připomínající diář, otevřel jej na straně 18 a dal se do čtení:
Ráno jsem v ústavu zahájil schůzi, následně uvedl referát kolegy Blažka o stavu financování a přislíbených sponzorských darech. Blažek nás zpravil o situaci, načež následovalo několik dotazů, většinou to byly banality, jeden dva ale byly poměrně k věci a fundované. Musel jsem ocenit, že se schůze zúčastnila i kolegyně Verská, která normálně nechodí, protože je jednak dost vytížená pracovně, v poslední době měla zároveň nějaké rodinné problémy. V zájmu udržení týmové atmosféry jsem ji pochválil za dosavadní příspěvky naší instituci, myslím, že ji to bude motivovat k další činnosti.
Na schůzi se pak řešily nějaké další podružné věci, slovo jsem dával spíš služebně mladším kolegům, aby se trochu rozmluvili, sem tam možná řekli i něco zajímavého nebo přínosného, prostě aby to tak nějak ubíhalo a mělo nějakou dynamiku. Na závěr si vzala slovo účetní a finanční věci dala do trochu jiných souvislostí, to se ale dalo čekat a nebylo to žádné překvapení. Odkýval jsem to, poděkoval a navrhl, že něco z toho promyslíme, další část probereme příště a zbytek jsem jí odsouhlasil. Pak jsem schůzi ukončil, protože jsem měl další jednání na Míráku.
Jel jsem tam metrem, četl si noviny, chtěl jsem se dozvědět něco nového o jihoasijských trzích, hlavně Thajsko, Laos, Barma, údajně černí koně, ale kdo ví. Koupil jsem si kvůli tomu Financial Courier, tam jsou na analýzy Asie, Afriky a dalších potenciálně slibných trhů docela dobří. Obyčejně to zkoumají dopodrobna a v souvislostech. Dobré je, že nepřehánějí a upozorní i na věci, které by člověk hned neviděl a vůbec na všechny taková ta skrytá negativa, pasti a chytáky. Tenhle článek mě ale trochu zklamal. Krátkodobý a střednědobý výhled byl nastíněný slušně, ale bylo to málo konkrétní, dost věcí bylo v procentech, aniž by se mluvilo o výchozích hodnotách (akcie, indexy atp.), popřípadě celkově hlubší analýza podílu hráčů na nově zakládaných burzách (šlo o investiční tématiku), historie, elementární grafy, vyjádření odborníků atp. Budilo to trochu dojem, jakože je to okopírované z nějakého jiného časopisu nebo rovnou stažené z netu.
Na setkání jsem dorazil včas, byl to magistr Kubík, právník, co řeší naši věc u Euromaru. Údajně tam mělo k nějakému posunu dojít, Fidély a Marash se ale zase neměli dohodnout na výši té kompenzace. Respektive Kubík tvrdil, že vůle ze strany jejich právničky byla, ta si to prý na poslední chvíli ale údajně rozmyslela, nebo alespoň měla působit takovým dojmem, Fidély prý jen zvedl telefon, řekl pas encore, a Kubík hned věděl, že to nemá smysl. Na tom případu spolu děláme od chvíle, co to vrátil kasační soud zpátky, respektive, co oni podali nový podnět a byl tam vyvolaný rozklad. Monacká strana se s tím ovšem nespokojila, začala se ohánět odlišným výkladem evropské normy 166 čl. 54, údajně podle jejich práva se to dá chápat nějak, přičemž právě to bylo to chápání, se kterým do toho vstupovali, podle evropské normy je to zase něco jiného. Já jim tenkrát na to řekl, že si to měli rozmyslet dřív a že k realizaci stejně došlo jinde (na Martiniku), což je sice TOM a jako takový součást EU, jenže právě na tuhle reguli tam mají výjimku. Trochu jsem to možná vzal zhurta a to už s nimi byla ta právnička, nějaká Mme Gervais z Lovaně, která se evidentně pohoršila, naštěstí to vzal do ruky Kubík, ale se mnou už se dál bavit odmítala.
Od Kubíka jsem jel do banky, kde se řešil zase dodatek k tomu kontraktu s Rusy. Exportér (Něrga, a.s.) nám nejdřív řekl, že si ten posudek k technickému řešení zaplatí sami, pak když jsme v institutu čekali na peníze, abychom mohli najet vzorky a spustit první řadu testování (jde o takové speciální a docela nákladné „vrtule“, co se dávají do parních turbín a měly by se za pár měsíců, tj. v plném provozu, použít), mi najednou volá Vaněk a říká, jestli už jedeme. Já říkám, že čekáme na peníze od nich, a on na to, jestli prý to nevím, nebo jestli si z něj dělám legraci, já jako co že nevím, a on na mě to, že se s Rusy dohodli, že to budou sponzorovat oni. Prý o tom mluvil s náměstkem Lošotou, má mít všechny podklady, takže zase začalo kolečko nanovo.
Do toho jsme přestavovali doma podkroví, takže spousta papírování, nesmysly, chození, katastrální, povolení, schválení, do toho ještě zasedala rada, to bylo ale zase na družstvu. Pak jsem řešil věci v práci, některé z nich, třeba ta Verská, se táhnou dodnes, to je ale spíš po osobní linii. Pracovně se snažím jednak zapojovat ty mladší kolegy, jednak co nejvíc využívat další firmy, snažíme se na to čerpat i dotace, zrovna zítra mám jednání s ing. Michalem na alokačním bodu, tak snad se to posune.
Z banky jsem šel na MPO, tam jsem měl od dvou s Melčem, ohledně těch korkových uzávěrů, které jsme měli také vyzkoušet předtím, než se odešlou. Vzhledem k tomu, že to je v rámci té humanitárky do Gambie, tak chápu, že si na tom dávají záležet.
Měl jsem trochu volno, tak jsem si skočil na oběd a na pivo, zhltnul jsem to, aniž bych nad tím nějak přemýšlel, pořád mi v hlavě lítalo, co jsem udělal, co mám v nejbližším plánu a co v dlouhodobějším horizontu. Jsou tam další schůzky, pak příští týden otvíračka toho semináře, ale to je doslova na pár minut, pak jedu do Frankfurtu (ředitel mě tam chtěl poslat autem, a to je tam letiště, na druhé straně bych zase byl pohyblivější, ale řídit se mi nechce). Pak dál zase soustředění, pochopitelně paralelně s tím dokončování projektů a rozjíždění nových. Snad aspoň ty granty a dotace vyjdou, bude se moct nakoupit vybavení a bude zase trochu klid.
Pivo mi trochu stouplo do hlavy, ale tak nějak příjemně. Zašel jsem do MPO, je to taková klasická budova ze třicátých let, vystoupá se do prvního patra, projde se docela dlouhou chodbou a hned na konci je Melčová kancelář.
Byl tam, hned to bylo ahoj, jak se vede, jak to jde, kafíčko nebo čaj a tak dál. Dal jsem si kafe, přišlo mi to po tom obědě jako taková dobrá tečka, vlastně proto jsem si ho hned po jídle a tom pivu ani nedal. Mluvili jsme trochu o rodině, přece jenom je to Moravák, pak jsme přešli na počasí, on povídá, že jak už je dneska teplo, tak snad už to jaro konečně začne, já že by to bylo fajn. Pak jsme přešli k věci, šlo tam o to, že Gambijcům se nelíbilo, že naše etikety obsahují jako součást loga takového toho zdravotnického hada, podle Melče to tam prý nevyvolává dobré asociace. Část tamních manažerů je přesvědčená, že jde o magii (to jsou hlavně Umbové), další skupině vadí přímo to zvíře, které je podle nich nečisté (to je hlavně ta ngjambská větev, co je částečně ovlivněná muslimskou imigrací po biaferském konfliktu v osmdesátých letech, která ještě víc vyhrotila tu interpretační hysterii nejrůznějších symbolů, k níž tam na základě původního animismu byly určité dispozice); dělníci, kteří jsou ve většině ještě animisti – hlavně lidé ze vsí – zase s bednami odmítají pracovat, jen proto, že se hada bojí a mají strach, že by je mohl uhranout, nebo způsobit, že je kousne mamba zelená či co tam žije) a tak pořád dokola.
Přišlo mi, že v tom, co Melč, říká, je několik logických rozporů, a to i pro člověka, který nemusí být specialista – jak moc si magie nerozumí s animismem? Proč, když to Umbové věděli, nechali zaměstnat dělníky, kteří to vidí stejně a kde bude logický odpor ze stejného důvodu? Nebo je odpor ze strany Umbů motivován spíš společensky, zatímco ten dělnický je tam ze skutečného strachu? Vedoucí složky, které mají v ruce navíc moc, předstírají a schválně pošlou pro bedny dělníky i přes to, že ví, jaká bude reakce? Nebyl to pak spíš jen účel a nemají ti Umbové v plánu něco úplně jiného…?
„To jsou debilové,“ řekl jsem nakonec, „ať si tam nejdřív udělají pořádek sami a ujasní si, co vlastně chtějí, a pak ať volají OSN a chtějí humanitárku…“
Melč jen kýval a mě bylo jasné, že zase nic nevyřešíme.
Rozloučili jsme se, já odešel, ale jak jsem byl na chodbě, tak jsem dostal ukrutnou potřebu se vymočit. Zašel jsem na první záchod, rozepnul poklopec a úlevně vydechl. Jak jsem se vyprazdňoval, došlo mi, že stojím hned u okna, bylo velké, plné světla, a končilo hodně nízko. Ulice byla kousek, tak dvacet metrů, za nízkým plotem hned chodník. Zvláštní, řekl jsem si, že to okno postavili takhle, je sem z té ulice úplně krásně vidět na močící chlapy. Jak mi to došlo, podíval jsem se zase ven z okna, po ulici šlo zrovna několik holek, tipoval jsem je na studentky z vejšky, co byla blízko. Taky jsem tam chodil, prolétlo mi hlavou, to byly roky. Jak jsem domočil, zase už byly zpátky myšlenky na práci, ráno Verská, porada, papíry, přestavba, Kubík, madame Gervais z Lovaně, MPO, další papíry, banka, jednání a tak.
Jak jsem ptáka před zasunutím zpátky do kalhot vyklepával, podíval jsem se na studentky na ulici. Pohodové, mladé holky, žádné starosti, žádné referáty, schůze, dotace. Žádní Umbové, animisti, Ngjambové. Podíval jsem se znovu na ptáka, pak na ulici, do toho myslel na Umby a domorodce. Najednou mě to popadlo, přišel jsem ještě blíž k oknu. Na mysli pořád tu Afriku, venku jaro, studentky, v hlavě Umbové , v ruce had. Jak jsem ho vytřepával, začal jsem si u toho pozvukovat, jak si asi pozvukujou gambijští dělníci, když nesou bedny, na kterých jsou nakresleni jeho kamarádi.
Čím víc jsem hlučel, tím víc jsem třepal ptákem, do toho snad i trochu poskakoval, pivo udělalo své. Holky na ulici to stejně neviděly, staraly se o sebe, bylo fajn počasí, tak si jen tak povídaly, pomalu se procházely, za chvíli zmizely z dohledu, vynořila se další skupinky, stejně pohodová, já pořád třepal, podupával, pohukoval, tak trochu jako bych je tím ptákem zdravil. Bylo docela fajn vědět, že mě kdokoli může vidět, nikdo na mě ale nemůže, i kdyby mohl tak jsem vlastně na záchodě, a jako miliardy dalších chlapů po močení vytřepávám ptáka, abych ho vysušil. Ještě jsem si řekl párkrát „to jsem borec, hu hu hu, to jsem borec, hu hu hu!“, zavzpomínal, jak jsme s Renčíkem, Češkou a Vilímem stejným protřepáváním machrovali před holkama u babky na vsi, když nám bylo deset, pak jsem hada zasunul zpátky (aby se ngjambové nelekli), upravil se, mrknul do okna a odešel. Mám pocit, že jak jsem zavíral dveře od záchodů, tak jsem slyšel, jak z prostoru uvnitř někdo zakašlal, no ale bylo mi to stejně jedno.
Pak jsem se vrátil zpátky do ústavu, tam jsem měl nějaké papírování, pak ještě diskusi s Čeňkem ohledně těch telemetrických přístrojů, co zrovna vyvíjí, mají tam být ještě pořád netolerovatelné odchylky, ale prý se to dá během dvou tří týdnů doladit. Říkám: Čendo, to už jsi tvrdil před měsícem, ale ve skutečnosti jsem byl rád, že na tom dělá, lámali si na tom hlavu už bratři Kimové v Jižní Koreji (možná to jsou dokonce dvojčata), pak i profesor „Dědek“ Cvetkov ze Skopje, ale nikdo s tím nepohnul. Čenda, jak to vypadá, by to mohl dotáhnout do vítězného finále, jestli se ale s něčím nevytasí McIntyre ze Sydney, dost ale pochybuji.
Do konce týdne jsem dělal další úředničinu, jednání, papíry, lidi a zase dokola, projekty, granty, dotace. Faktem je, že už toho samého dne večer, stejně jako na konci dalších dnů, jestli bych měl říct, co jsem toho kterého dne dělal, tak bych nevěděl, nebo bych musel hodně myslet.
Na druhé straně bylo pozoruhodný, jak zřetelně, jasně a barvitě jsem si byl pořád schopen vybavit, že jsem si na tom záchodě na MPO vytřepával po močení ptáka před oknem, kousek za ním stály mladý holky, já třepal, jako jsme třepali tenkrát kdysi s kluky na vsi, venku fajn počasí, pohoda a tak nějak i radost.
Dokonce nejenže jsem si na to pamatoval – já bych skoro řekl, že mi to ze všech těch dnů utkvělo v mysli jako jediná vzpomínka, ke který se tak nějak s přirozenou radostí vracím…
Kapitán Smrček přerušil četbu, zavřel diář a zhluboka vydechl. Případ nebyl ani po právě absolvované četbě o mnoho jasnější. Kapitán ještě chvíli přemýšlel a pak se rozhodl, že si zatím raději uvaří kávu.
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
