S pádem železné opony éra nastoupila éra globalizace. Ta v povědomí lidí spojila demokracii s unipolární světovou vládou USA podobně, jako si lidé v ČR spojili demokracii s pravicí. Tedy identicky chybně, ovšem s podobnou vnucující se chytlavostí. Ekonomicky se vše nicméně zdálo být slibným, což do dané hry nebránilo vstoupit třeba takové Číně – naopak: její ekonomická účast v pokračující globalizaci byla logická, neboť zároveň skýtala možnost přirozené kulminace druhého „velkého skoku vpřed“, tj. plné zúročení příležitostí nabízených (státním) kapitalismem „založeným“ Teng Siao-pchingem.
Do vlaku globalizovaného kapitalismu podobně naskočily i další země. Východní Evropa se, zjednodušeně řečeno, naučila oblékat jako Západ, Západ se naučil chovat jako Východní Evropa, a takto se nějakou dobu kráčelo kupředu. Budovaly se vazby, zdokonalovala se logistika, navazovaly hladké globální vztahy v nádherné globální vesnici.
Do této celosvětově rurální selanky se časem zapojili i pohrobci SSSR včetně Ruska. To, jak se ukazuje, posledních 30 let aspoň zčásti dusilo své pravé pocity. Ty celkem nedávno tak trochu jak Freudovsky neventilované potřeby explodovaly, resp. vypluly na povrch. Na druhé straně se při tom ovšem mnoha Rusům mohlo s „odhozením všech těch iPadů, McDonaldů i stresů ze splátek za pozlátko“ skutečně dost ulevit. Možná čelí nejistotě a výhledově i dočasným ztrátám, připadá jim však, že jsou zase sami sebou. Otázkou je, co to udělá se zbytkem světa, kterému budování kapitalismu tolik proti srsti nebylo (nebo se aspoň dokázal překonat).
S ruským vale globální harmonii sfér dost možná nastává určitá „nové éra“. Mnozí si ji mohou představovat jako období válek či aspoň dílčích intenzivních bitev. Osobně bych další vývoj viděl trochu jinak. Spíš než konvenční, tj. „horkou a svižnou“ válku si dovedu představit cosi latentního a rozvleklého – až to na jednu stranu jako by nebude, tím víc to však bude otravné a hlavně dlouhodobější.
Konflikt případných „dvou světů“ (tj. západního a „proruského“) totiž nemusí být jen vojenský. Místy sice může eskalovat v podobě ostrých střetů, z dlouhodobého hlediska ale pravděpodobně mluvíme o soubojích na jiné úrovni: řečeno s příslušnou kulturní referencí může jít o cokoli od rozrušování globalizované zeminy, škodolibé tarasení dopravních cest, raskolnictví ve vzájemných vztazích či útočné kyberhrátky (o které se ani bratrům Strugackým nesnilo). To se ostatně již nějakých pár let děje, nyní to jen dostane oficiální a mediální „výraz“.
Kdo v tomto přetahování uspěje – tj. lépe se zásobí, líp bude umět vyrobit doma, ovládne různé způsoby předcházení interní destabilizaci apod. – ten vyhraje, resp. vydrží; protože „výhra“ zde neznamená triumf spočívající v dobytí a pokoření protivníka či disponování právy vítězů, ale, v paradigmatu této novodobé „války“, jednoduše dost možná „prosté“ ekonomické a geopolitické přežití.
Protože se na našem webu soustředíme na Sýrii, lze ji uvést jako dobrý příklad. Zatímco ještě před pár lety bylo jejím hlavním cílem dostat se z izolace zpět do mezinárodního prostředí (aby se stihla znovu rovnocenně zapojit do globálního boomu), nyní se její pohled změnil spíš na čekání na stav, až „bude na Západě stejně špatně jako v ostatních zemích (kterým Západ dlouhodobě škodí“). Jinými slovy: „teď se pomalu začíná soutěžit o to, kdo je na tom líp v zásobování základními věcmi“. Sýrie přitom v této změně optiky není sama – podobně jako ona jsou např. západními sankcemi postiženy mnohé další, spíš menší (a hlavně, pomineme-li Severní Koreu a Kubu, arabské či šíitsko-muslimské) země.
Taková změna prizmatu nicméně konvenuje například i již zmíněné Číně. V Říši středu se původní hospodářská soutěž v aréně globálního trhu dost pravděpodobně zredukovala na „program“ sestávající z jediné položky: udržení prezidenta Si Ťin-pchinga u moci. Daný vývoj lze celkem chápat: Čína je za zenitem, výroba v ní i doprava z ní jsou příliš nákladné, důvěra je porušena a firmy se stahují. Jediné, s čím budou mít čínští soudruzi velkou práci, je, jak, tváří v tvář případným běsnícím nespokojencům, kterým se kvůli ekonomickému propadu hroutí všechny plány, toto všechno věrohodně vysvětlit (rozuměj: svést na „externí příčiny“ apod.).
Jde-li o Rusko, jeho největší výhodou je, že proces, který sami Rusové vnímají jako ouverturu k celkové změně globálního paradigmatu, v podstatě rozjeli, stejně jako to, že jsou prakticky soběstační ve všech prvotních ekonomických vstupech. Pokud se totiž avizovaná změna globální „společenské smlouvy“ bude vyvíjet tak, jak by si to Moskva v ideálním případě představovala, už brzy nepůjde o to, jak sofistikovaný bude poslední iPad, ale o to, aby vůbec šel proud; ne o to, jestli se večer bude péct mořský ďas, nebo halibut, ale o to, aby fungovala dodávka plynu. Všichni cítíme, že ze strany Kremlu je to sice trochu hra vabank, čistě strategicky a strukturálně to ale možná něco do sebe má.
Jak ostatně nedávno řekl příležitostný filozofující kulturista Grznár: válka je jediná (opravdová) svoboda. Kdo útočí první, mívá leckdy nevýhodu; na druhé straně tomu tak být nemusí v případě, že se útočník na nastalý chaos připravil a má v rukou naprostou většinu statků – jejichž vzácnost bude doceněná právě až ve chvíli, kdy tato (grznárovsky „krásně nevyzpytatelná) svoboda“ propukne naplno.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
