Ve středu 26. července přiletěli do Damašku zástupci vedení Zasedání demokratické Sýrie (Madžlis Súríjá ad-dímúqrátíja, tzv. „MASAD“), které je zastřešující platformou převážně (ale ne výlučně) kurdských politických i paramilitárních frakcí nárokujících si na severu a severovýchodě země jistou formu autonomie (v širokém pojetí – politického sebeurčení, občanských práv, kulturních svobod atp.).
Kromě levicové Strany kurdské jednoty (PYD) a jejích vojenských křídel YPG (mužské vojsko) a YPJ (ženské vojsko) či „své vlastní“ vojenské organizace vystupující pod názvem Syrské demokratické síly (SDF) – které samotné jsou spolutvořeny členy bezpečnostních složek stran zastoupených v Zasedání (tj. i YPG/YPJ) – Zasedání sdružuje i další kurdské strany a hnutí, stejně jako politické iniciativy arabské, arménské či asyrské. Z dob syrského konfliktu je jim všem společný odpor proti sunnitskému extremismu (ztělesněnému především tzv. Islámským státem – v oblasti severu a východu země ve své době obzvlášť aktivním). Aktuálně je pojivem především právě snaha vyjednat s centrální vládou v Damašku pro další fungování jimi obývaných oblastí co nejlepší podmínky.
Delegace byla vedena Ilhám Ahmadovou, která společně s Rijádem Darárem Zasedání předsedá. Ti aktuálně (přinejmenším co do relevance pro jednání s Damaškem) ve vedení kurdsko – demokratických struktur fakticky nahradili dosavadní hlavní osobnosti, mimo jiné například bývalého předsedu Strany kurdské jednoty Sáliha Muslima. Dle jejich vlastních slov šlo v těchto předběžných jednáních především o to „otestovat terén“ a „vyzkoušet připravenost syrské vlády k jednání jako takovému“. I tak probíhaly intenzivní rozhovory mezi předáky MASADu a nejrůznějšími zástupci syrské vlády a oficiálních míst 3 dny, tj. od čtvrtka do soboty.
Jde-li o požadavky MASADu, dá se logicky čekat snaha o navigaci mezi několika logickými limity: zástupci severovýchodních entit například jistě vědí, že a) mohou těžko počítat s „tvrdou“ nezávislostí, na druhou stranu si musí být vědomi toho, že b) takový krok by za současné situace snad ani nebyl rozumný – jednak by daná hypoteticky se osamostatnivší entita těžko plnila elementární ekonomicko-společenské povinnosti vůči vlastním lidem, jednak by se neměla nejen na co „napojit“ (= žádný Kurdistán neexistuje), ale dost možná ani s kým (aliančně) spojit. Na druhé straně si c) musí být vědoma toho, že koexistence s centrem – například dle irácko-kurdského vzoru – může mít svá rozhodná pozitiva (= dotace, ochrana a správa z centra, nicméně participace na rozhodování, přesto autonomie etc.). Na druhé straně nelze vyloučit, že syrská vláda nemusí mít problém severovýchodním komunitám leccos přiznat jaksi „z titulu věci“ – namátkou třeba právo na výuku, vysílání a další kulturní interakci v kurdském jazyce. Ostatní věci „mezi tím“ jsou pak logicky na diskusi – od toho tu konec konců ale diskuse je.
Ani do ní ale nevstupují „Severovýchodňané“ zcela bez patron – kromě nezpochybnitelné a) reálné síly, ale i b) schopnosti (záměrně) se nechovat „rozumně“, tedy „tak, jak by si (vždy tak trochu ´paternalisticky´ jednající) Damašek představoval, jsou zde stále i určité c) zahraničněpolitické páky, resp. vazby: ať již na Kurdistán irácký, turecké PKK či na USA, ale v konečném efektu – napřímo, tedy bez schválení či požehnání Damašku – dost možná i na Rusko. Tyto vazby ovšem bude záhodno užít opět spíš („jen“) pro dosahování cílů v rámci výše uvedených limitů, protože a) právě na takové úrovni vyvinutý nátlak může být s jejich garancemi velmi efektivní, zároveň lze předpokládat, že b) bylo-li by například po velmocích požadováno cokoli, co je objektivně nerealistické, hrozí, že by se tím jejich reprezentace prostě nechtěla zabývat (a navrhovatelé by se přinejlepším krátkodobě ztrapnili, přinejhorším dlouhodobě zdiskreditovali).
I tak ale existuje jedna oblast, kde zřejmě půjde jednat a) napřímo, velmi b) efektivně a dost možná i c) bez zahraničního prostředníka či garanta. Zároveň z takového jednání případně vzešlou dohodu pravděpodobně ocení jak Damašek, tak „Severovýchodňané“ – nehledě na to, že by v jejím případě šlo i o klasický příklad toho, jak se ve Středomoří špinavé prádlo pere preferenčně pouze doma.
Oč jde? V zásadě o to, že zatímco všichni tak nějak cítí, že stran Kurdy a dalšími menšinami obývaných teritorií se s MASADem nakonec dohodnout půjde (a bude to velmi pravděpodobně dohoda rozumná, konstruktivní a dávající naději na dlouhodobost plnění), existují stále dvě „kapsy“, kde se bude konflikt Damašku dokončovat podstatně obtížněji. Jde samozřejmě jednak o 1. Idlib (město a provincii), jednak o 2. Turky obsazené vybrané lokality sloužící jako uměle vytvořený předěl mezi a) afrínskými (resp. „severozápadními“, „předeufratskými“) a b) rožavskými (resp. „východními“, zaeufratskými“) Kurdy – v druhém případě namátkou lokality Džarábulus, Báb, Manbidž či Afrín.
MASAD si ve vztahu k těmto dvěma (posledním) hlavním problémům, která má damašská vláda k řešení, dobře uvědomuje svůj možný potenciál – pokud se totiž k Damašku (například v teoreticky plánované idlibské ofenzivě) přidá, zapůsobí taková skutečnost mohutným psychologickým efektem v první řadě právě na turecké minisféry vlivu postupně uměle budované ve výše uvedených severosyrských lokalitách. Turecko tak zažije živou ukázku toho, že a) Damašek a (zejména) Kurdi jsou (opět) schopni koordinace, přičemž velmi pravděpodobně b) není proti Rusko, určitě c) jsou přítomny elementy propojené s PKK a tedy s potenciálem destabilizovat situaci v samotném vnitřním Turecku, případně to, že d) vše ještě není u konce a pokud se Turci nestáhnou ze severu Sýrie sami, může po ofenzivě proti Idlibu následovat ofenzíva i proti nim. (A že by Turkům za současné atmosféry – a například na základě toho, že jejich vojska ilegálně přítomná na území suverénního státu „napadl“ ten samý stát, na jehož území ilegálně pobývají – na pomoc přispěchalo třeba NATO „na základě článku 5“, to je samozřejmě úvaha z kategorie denního snění).
Alternativou tak snadno může být jednoduchá dohoda – Turci se ze Sýrie stáhnou a Damašek spolu se „Severovýchodňany“ zaručí, že Kurdi žijící na území Sýrie nebudou s PKK konspirovat proti Ankaře. Případně to může garantovat ještě některá z velmocí, přičemž proti by bez pochyb (opět) nebylo Rusko – ostatně stejně, jako by proti být nemusely ani USA.
Pokud tedy k (tomu předcházející) dohodě mezi MASADem a Damaškem dojde, nebude to samozřejmě zadarmo, přičemž nasnadě je, že momentálně za delší konec provazu tak trochu tahá MASAD – Damašek ho nyní ve více ohledech potřebuje víc. Problém nicméně může nastat právě v určité neústupnosti, dané jednak přehnaně (a to to říkám velmi kulantně) „otcovským“ přístupem metropole vůči „jejím“ provinciím, jednak zásadovostí, s níž Damašek získává dočasně ztracená území zpět a jež jako by mu velela „nic nevynechat, nic nedat zadarmo, nikde neustoupit, nikdy neztratit tvář a hlavně nikomu nebýt zavázán“. (To je samozřejmě legitimní, jen se osobně obávám toho, že pokud toto – nabažen slastným pocitem, jak „snadno“ šlo takto naložit s IS, USA, IRGC či jakoukoli další zkratkou – jednou Damašek zkusí i vůči Moskvě, bude to fatální chyba; je obecně známo, že Rusové vášnivě a slastně milují exemplární tresty, které nastupují ihned poté, co jim došla trpělivost s jakýmkoli nevděčníkem).
I tak lze spíš předpokládat, že mezi „Damaškem“ a „Kurdy“ k jakési elementární dohodě (která, jak už jsem uvedl dřív – kdy jsem ovšem hlavní rámec předpokládal ještě na úrovni velmocí, zatímco zde hovoříme již o ryze vnitrosyrském „handlu“ –, musí předcházet jakýmkoli dalším krokům či s nimi být minimálně svázaná) dojde a válečné finále se pro Damašek vyvine s ještě větší lehkostí.
Pokud tomu tak ale opravdu bude, nebude možné nadále pustit ze zřetele to, že tato „lehkost“ bude dost pravděpodobně vykoupena právě značnými úlevami pro Severovýchodní teritoria – a to takovými, které si tamní obyvatelé nadefinují jako pravidla, zaručující jim co nejlepší deal pro jakoukoli další koexistenci s – dosavadním – výlučným centrem nacházejícím se v Damašku.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
