Podle více indicií je zřejmé, že nemalé slovo ve finální fázi pomalu končícího syrského konfliktu budou mít místní Kurdi. Ti se sice od snu na plné osamostatnění svých teritorií dostali do pozice, kdy jsou stále víc nuceni hledat společnou řeč s Damaškem, ani to ale neznamená, že by byli zcela bez vyjednávacích možností. Na to, jak se věci mají nejen s Kurdy v Sýrii, ale i s kurdskou samosprávou na severu Iráku, jsme se po čase zeptali předního znalce klíčových aspektů dané problematiky Rudolfa Kvíze.
Od ledna provádí turecká armáda na severu Sýrie v aleppském distriktu Afrín „protiteroristickou“ operaci Olivová ratolest, jejímž faktickým cílem je vytlačit z tohoto území kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), které jsou vojenským křídlem apoistické Strany demokratické unie (PYD). V březnu se Turkům a jejich spojencům podařilo oblast ovládnout, nicméně nadále čelí útokům kurdských ozbrojenců. Jaká je aktuální situace v Afrínu?
Ukázalo se, že dobýt Afrín a udržovat jej, což sebou nese i odpovědnost za zajištění bezpečnosti v oblasti, jsou dvě odlišné věci. Z vojenského hlediska padl Afrín dle očekávání velmi brzy a Turci v něm záhy začali budovat svoji správu včetně kupříkladu zavádění nápisů v turečtině. Pro Turecko se z Afrínu stala doslova díra na peníze, velké sumy tam tečou přes různé nadace. Základním problémem však zůstává bezpečnost. Místní Turky sponzorované skupiny figurující pod hlavičkou Svobodné syrské armády (FSA) jsou směsicí nejrůznějších rebelských bojůvek s odlišnou motivací. Na jedné straně jsou tam proturecké, panosmanské, ale zároveň relativně oportunistické skupiny, jako jsou Divize Sultána Murada, Divize Hamza nebo Brigáda Samarkand. Na straně druhé jsou tam i islamistické skupiny, které do oblasti přišly z Aleppa a částečně i z Idlibu, jako jsou například al-Džabha aš-šámíja či Fajlaq aš-Šám. Nejde sice přímo o qáʽidisty, nicméně stále to jsou poměrně striktní islamisté. Vedle toho jsou tam ovšem rovněž různé polokriminální vojenské skupiny, které bývají často obviňovány z rabování a násilí proti civilistům. Všechny tyto rebelské bojůvky sice procházejí tureckým výcvikem, stále se však jedná o roztříštěné síly s nevalnou disciplínou (obecně platí, že disciplinovanější jsou ideologicky motivované skupiny), často mezi nimi navzájem dochází k ozbrojeným střetům. I kdyby chtěli, tak se nyní z Afrínu Turci nemohou stáhnout a ponechat těmto lidem oblast jako bezpečnostní zónu. V posledních týdnech narůstají útoky na turecké vojáky nebo proturecké síly ze strany Kurdů napojených na YPG (operace Hněv oliv apod.). Vše pochopitelně nejvíce dopadá na místní kurdské civilisty včetně těch, kteří nechovají vůči PYD/YPG sympatie. Zatímco dříve nedocházelo k excesům typu, že byl někdo oloupen nebo zastřelen, spolu s aktivitami protureckých skupin jsou tyto případy stále častější.
Jak se zpočátku turecká invaze dotýkala běžných afrínských Kurdů?
Bezprostředně poté, kdy Turci do oblasti vtrhli a začali vytlačovat YPG, došlo k masovému odlivu bezmála 200 tisíc kurdských civilistů, kteří opouštěli své domovy před frontou. Většina z nich odešla, protože se obávala, že se později stane terčem perzekuce ze strany Turků. Skutečně docházelo k případům útoků na lidi, kteří byli – ať již oprávněně či domněle – podezřelí z kontaktů s YPG. Často docházelo k rabování. Navíc Afrín prochází demografickými změnami, v oblasti se začínají usazovat bývalí bojovníci FSA nebo obecně Arabové z Idlibu, což vytváří přirozeně tenze nejen vůči Kurdům, ale také vůči místní původní arabské minoritě.
Jsou tyto demografické změny součástí turecké strategie vůči oblasti?
Domnívám se, že představa Turků je skutečně taková, jak ji veřejně deklarují, tedy, že se Afrín stane novým domovem pro velké množství neafrínských uprchlíků, kteří tam přijdou z Turecka (pozn. V současnosti jsou na území Turecka téměř čtyři miliony syrských uprchlíků). To dělá starosti i afrínské arabské menšině, která na novousedlíky nenahlíží příliš příznivě. Přestože jsou afrínští Arabové sami sunnité, obávají se důvodně přílivu islamistů. Mám-li zmínit konkrétní věc, na niž nebyli obyvatelé Afrínu zvyklí a která se nedávno objevila, tak je to nucení žen k zahalování. Ta demografická změna je zásadní, půda a nemovitosti, které patřily lidem, kteří uprchli před válkou, jsou dnes obsazovány nově příchozími, což vytváří obrovský tlak. Plus je tu již zmíněná otázka bezpečnosti. Dříve oblasti vládla YPG železnou rukou, což sebou neslo i mnoho kritizovaných věcí typu nucených odvodů či potlačování politické opozice, nicméně nestřílelo se na ulicích a nerabovaly se obchody a domy. Zatímco za YPG fungovala vojenská disciplína, v současnosti je situace mnohem chaotičtější, což jde na vrub především místním nespolehlivým tureckým spojencům. Kriminální bandy napadající civilní kurdské obyvatelstvo jsou velkým problémem i pro Turky.
Není násilí vůči kurdským civilistům v Afrínu systematickou tureckou politikou, jež je má přimět, aby odešli?
Ne, Turecko sice má nepochybně zájem změnit demografickou skladbu Afrínu, nečiní tak ale systematickým vyháněním nebo pronásledováním běžných Kurdů, alespoň ne přímo. Bezprostřední nebezpečí pro Kurdy spočívá především v těchto kriminálních skupinách, které lidem v oblasti nahánějí hrůzu. Obdobnou situaci si ostatně zažila i řada dalších míst v Sýrii, která se předtím ocitla pod nadvládou podobných uskupení. Čím političtější a ideologičtější byla konkrétní rebelská uskupení, tím se místním lidem pod jejich vládou žilo snesitelněji, pokud se tedy nejednalo vyloženě o fanatickou hrůzovládu skupin typu Džabhat an-nusra či Islámský stát. Politicky motivované skupiny lidem zaručily alespoň nějaký řád, o němž se v případě naprosté anarchie a klasického warlordismu nedá příliš mluvit.
Jak vidíte otázku budoucí přítomnost turecké armády v Afrínu? Na jedné straně jsou z úst tureckých politiků slyšet výroky ve stylu, že Turecko již sever Sýrie nikdy neopustí, na straně druhé se však spekuluje, že by se Turci mohli stáhnout výměnou za garance, že se v oblasti znovu neetabluje PYD/YPG…
V současnosti se Turecko kvůli bezpečnostní situaci nemůže stáhnout, pakliže by tak učinilo, přišlo by o svoji zónu vlivu. Domnívám se, že jestli dojde k tureckému stažení, bude Afrín předán pod správu Syrské arabské armády (SAA) za současných garancí pro Turecko nejspíše ze strany Ruska. Je možné, že by na syrském území zůstaly předsunuté turecké základny, jako je tomu v severním Iráku. Takovou variantu bych viděl jako velmi reálnou, protože udržovat dlouhodobě Afrín nebude pro Turky, kteří nyní platí vše od svozu odpadu po dodávky vody a elektřiny, udržitelný model. A nemyslím si, že by se vytvořila nějaká soběstačná rebelská administrativa, která by oblast byla schopna pro Turky udržovat.
Nemohou ale na straně Turecka převládnout panosmanské tendence, které se minimálně rétoricky stále častěji objevují?
Motiv panosmanství je samozřejmě nedílnou součástí folkloru turecké Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), která hraje na nacionalistickou strunu a živí fantasmagorie o nové velké osmanské říši, která by se ideálně rozkládala od Mekky po Vídeň. Zároveň je však třeba říci, že politika Recepa Tayyipa Erdoğana je charakteristická tím, že tyto fantasmagorické sny u něj mají často velmi pragmatické vyústění. Kdyby člověk posuzoval tureckou politiku podle komentářů v médiích typu Yeni Şafak, Hürriyet a všeho dalšího, čím je masírováno turecké publikum, měl by poněkud zkreslenou představu. Jde o klasickou dvojí hru, kdy režim velmi umně rozjíždí svoji propagandu, zároveň však vrcholným politikům musí být jasné, že věci, které vypouští z úst, nejsou udržitelné. V každém případě je ovšem sen o velkém Turecku součástí místního folkloru, který jde mimochodem napříč politickými stranami. Kemalisté si v těchto snech s AKP nikterak nezadají.
Jak vypadá současná situace ve východní části Rožavy (kurdské oblasti na severovýchodě Sýrie)? Objevují se informace, že místní představitelé jednají s vládou v Damašku o podobě budoucího uspořádání…
Události v Afrínu včetně toho, že selhaly pokusy o mediaci ze strany Američanů i jejich bezpečnostní garance, nepochybně popohánějí PYD/YPG směrem k Damašku nebo je přinejmenším nutí začít realisticky řešit svoji budoucnost. Kurdové jsou ve složité situaci. Zaprvé není jasné, jak dlouho v oblasti zůstanou Američané alespoň s omezeným počtem jednotek. Kurdové dál pokračují v bojích proti Islámskému státu kolem Dajr az-Zawr, dál čistí území směrem k irácké hranici, zároveň si však velká část kurdských sil uvědomuje, že nemůže počítat s trvalou přítomností Američanů, ani s dostatečně silnými bezpečnostními zárukami ze strany Západu. To je logicky nutí k tomu řešit různé možnosti svého přežití. Co jim nenahrává do karet je, že území na které se soustředí SAA, se neustále zmenšuje. S aktuálním vývojem v Dará zbývá pro Damašek vyřešit Idlib, potažmo tureckou sféru vlivu, nicméně oblastí, které by vázaly režimní síly, je relativně málo. Pro Kurdy to logicky znamená, že budou muset přistoupit na kompromisní uspořádání. Nepochybuji o tom, že mezi představiteli PYD/YPG a Damaškem v současnosti probíhají jednání, ta ostatně probíhají již několik let.
Nedávno nicméně někdejší spolupředseda PYD Sálih Muslim (české veřejnosti známý mj. kvůli svému zatčení v Praze) dosažení jakékoliv dohody kategoricky dementoval. Není možné, že je v současnosti Muslim již „na druhé koleji“ a místní kurdští představitelé jednají na vlastní pěst?
Sálih Muslim je v současnosti sice již bývalým spolupředsedou PYD, stále však jde o velmi vlivného politika. Nedomnívám se, že by v řadách PYD/YPG existoval nějaký zásadní rozpor a některé struktury si jely vlastní politiku. To dementování z jeho strany bych viděl v určitém kontextu. V poslední době se opakovaně objevují v syrských prorežimních zdrojích, případně v íránských zdrojích jako je Fars News kategorické zprávy, že dohody jsou na spadnutí, že kurdština bude uznána jako druhý oficiální jazyk, že YPG budou v nějaké podobě inkorporovány do SAA, běží „zaručené“ zprávy o předání ropných polí a další věci. Realita je taková, že nic z toho není dotaženo, je to součástí hry. Jeden ze základních problémů Kurdů vůči dohodě s Damaškem je, že Baššár al-Asad byl velmi neústupný i v případě kompromisů, do kterých ho tlačili Rusové, kteří se v řešení problému severní Sýrie angažovali. Navrhovali věci, které se fakticky blížily kurdským požadavkům na federalizaci. Vývoj na syrském bojišti ale změnil situaci a dnes budou Kurdové tlačeni do větších kompromisů, než byli před rokem. V každém případě ale rozhovory probíhají a v konkrétních praktických věcech dochází k velmi praktickým dohodám. Co aktuálně vypadá jako ověřená věc, je společná správa přehrady v Tabce. Reálně se jeví také přerozdělení zisků z ropných polí kolem Dajr az-Zawr. Nepotvrzen je zatím naopak plán na předání Kurdy ovládaných polí pod správu Damašku, byť ze strany centrální vlády tato snaha nepochybně je. K nějaké dohodě o ropě ale nepochybně dojde, neboť Rožava je izolována ze všech stran a nic jiného jí nezbývá, navíc režim disponuje odborníky a prostředky na údržbu ropných polí, které Kurdové postrádají.
Jakou podobu by dle Vašeho názoru mohla mít finální podoba dohody Kurdů s Damaškem?
Myslím, že na obou stranách jsou určité krajní pohledy a finální realita bude někde mezi nimi. Asadova vláda na jedné straně prohlašuje, že osvobodí každý kout Sýrie a Kurdové se dle ní mohou podřídit po dobrém. Pakliže se nepodřídí po dobrém a neuznají, že jsou primárně Syřané, tak budou jejich území dobyta silou. Na druhé straně Kurdové nadále trvají na federalizaci. Nakonec budou ke kompromisům nuceny obě strany. V současnosti jsou to ale Kurdové, kdo tahá za kratší konec provazu. Oprávněně nabyli dojmu, že v zahraničí nemají dostatečné zastání a cítí, že své požadavky mohou prosadit pouze skrze dohodu s Damaškem.
Objevily se také spekulace, že by mohlo dojít k politickému rozkolu mezi PYD/YPG a mnohonárodními Syrskými demokratickými silami (SDF) ohledně další strategie, s tím, že zatímco první jmenovaní jsou ochotni spolupracovat s Damaškem a Moskvou, SDF trvají bezpodmínečně na orientaci na Američany…
Nemyslím, že by tomu tak bylo. Už jen kvůli tomu, že drtivou většinu bojeschopných jednotek SDF tvoří YPG a s nimi spojené Ženské obranné jednotky (YPJ). Může se ale stát, že některé kompromisy s Damaškem nebudou přijatelné pro některé menšinové nekurdské součásti SDF. Mluvím kupříkladu o Džajš ath-thuwwár, což je s Kurdy spolupracující složka FSA, nicméně primárně jsou to rebelové, kteří povstali proti režimu v Damašku. Na rozdíl od PYD/YPG stále přemýšlí v rovině změny poměrů v celé Sýrii. Uznání kurdštiny za oficiální jazyk sice může znít lákavě pro Kurdy, ale pro arabské jednotky to není přidaná hodnota. Vzhledem k jednání s Damaškem je problém, že SDF je poměrně heterogenní slepenec různých sil. Rozhodně si však nemyslím, že by se PYD/YPG odstředivou silou přibližovala Moskvě. Faktem je, že s Rusy se jednalo vždy a zatímco PYD/YPG v Hasace a Qámišlí měla blíže ke Spojeným státům, tak PYD/YPG v Afrínu nebo v aleppské čtvrti Šajch Maqsúd měla naopak blízko k Rusku. Je to logické, neboť tato izolovaná území byla mnohem závislejší na solidních vztazích s Damaškem.
Jaká je pozice kurdských politických uskupení stojících mimo struktury PYD/YPG? Mám na mysli především Kurdský národní výbor (KNC), který se orientoval na Ankaru a účastnil se mírových jednání v Ženevě či Astaně…
V současnosti nehrají žádnou reálnou roli. Nadějí části těchto lidí mohlo být, že v momentě, kdy Turci dobydou Afrín, tak předají jeho správu spřáteleným kurdským politikům, ale to se jak známo nestalo. A je třeba říci, že byť tyto skupiny stály proti PYD/YPG, v momentě, kdy došlo na lámání chleba, většina z nich tureckou invazi odsoudila. Na druhou stranu z prohlášení posledních dnů se KNC silně vyhrazuje vůči případné dohodě Kurdů s Damaškem a naopak stále preferuje především normalizaci vztahů s Tureckem. Každopádně to ovšem jsou a vždy byla politická uskupení s marginálním vlivem, což je bezesporu dáno také nevybíravým nátlakem PYD/YPG na jakoukoliv politickou konkurenci v řadách Kurdů Tento nátlak byl ospravedlňován tím, že v čase životního ohrožení není na místě brát ohledy na kolaboranty s nepřítelem.
Pojďme se přesunout do sousedního Iráku. V tamní autonomní Regionální vládě Kurdistánu (KRG) proběhlo v září referendum o vyhlášení nezávislosti, které dopadlo naprostým fiaskem. Iniciátor referenda Masʽúd Bárzání byl po letech nucen opustit prezidentské křeslo v kurdské autonomii, v květnových celoiráckých volbách ovšem jeho domovská Kurdská demokratická strana (KDP) mezi Kurdy opět zvítězila. Jak si to vysvětlujete?
Irácký Kurdistán je dlouhodobě v patové situaci. Události, které následovaly referendum, ztráta Kirkúku a celkově jednoznačné fiasko ukázaly mnohokrát potvrzenou věc, že Kurdové umí být největšími nepřáteli sami sobě. Vnitrokurdská nenávist mezi KDP a konkurenčním Vlasteneckým svazem Kurdistánu (PUK) je tak hluboce zakořeněná, že efektivně brání možnosti společné koordinace. KRG je rozpolcená. Sever – tzn. Irbíl, Dohuk či konzervativní kmenové oblasti – ovládá KDP a klan Bárzání, zatímco jižní oblasti s centry v Sulajmáníji a Halabdži jsou ovládány PUK a klanem Tálabání. Tento rozkol se v podstatě táhne od sedmdesátých let, kdy se PUK odštěpila od KDP, a svůj tragický vrchol měl v devadesátých letech, kdy mezi iráckými Kurdy proběhla brákuži – bratrovražedná válka, která stála životy tisíců lidí. Chvíli vypadalo, že by poměry v KRG mohlo zvrátit hnutí Gorran (Změna), které založil v roce 2009 odštěpením od PUK Nawšírwán Mustafá, s cílem nabourat nepotismus a status quo mezi klany Bárzání a Tálabání a na ně napojenými stranami, které jsou symboly korupce a překážkou jakéhokoliv rozvoje. Paradoxně se však v posledních týdnech Gorran zmítá v obrovských problémech, kdy část členské základny opouští hnutí na protest proti tomu, že Nawšírwánovi synové, kteří zdědili veškeré finance Gorranu, najeli na klasickou nepotistickou korupční praxi.
Vítězství KDP ve volbách lze tedy chápat tak, že iráčtí Kurdové jednoduše nemají žádnou lepší alternativu?
Je tomu v podstatě tak. Navíc pakliže je člověk zaměstnán ve státní správě, jeho příjem závisí na loajalitě k jedné ze dvou velkých stran, které si mezi sebou dělí rozpočet KRG. Strana Gorran tohle chtěla nabourat, ale, jak se ukazuje, nedopadlo to slavně. Iráckým Kurdům chybí někdo typu Muqtady as-Sadra, tedy charismatická osobnost, která by paralelně zvládala být pragmatikem a současně nebýt bezskrupulózním oportunistou. Co také brání efektivní změně poměrů je, že KDP a PUK disponují vlastními milicemi. Těžko se prosazuje změna, když má KDP nějakých sto až sto padesát tisíc lidí ve zbrani a premiér má vlastní ozbrojené oddíly. Politika se v iráckém Kurdistánu provozuje pomocí zastrašování i fyzického násilí. Metody PYD/YPG v potlačování politické konkurence v Rožavě jsou slabým odvarem proti tomu, co se již dvacet let odehrává v KRG. Na území KDP neexistuje, aby probíhala reálná politická soutěž, a to samé platí pro území PUK. Jedinou významnou výjimkou bylo právě založení Gorran, na které dokonce Nawšírwán dostal peníze od tehdejšího iráckého prezidenta a předsedy PUK Džalála Tálabáního. Lze to vysvětlit jedině neotřesitelností Nawšírwánovy pozice a jeho autoritou. Jiné podobné případy nejsou.
Jaké je současné postavení KRG? Změnilo se něco zásadně po neúspěšném referendu?
V rámci mezinárodní politiky mi nepřijde, že by se něco rapidně změnilo. Kurdové se rozhodli hrát vabank, který jim nevyšel, tratili na tom, nicméně vše se zase vrátilo do svých zabetonovaných kolejí. Turecko v KRG dál tlačí svoji agendu, Írán dál tlačí svoji agendu. KDP se podařilo opět narovnat své vztahy s Erdoğanem. Zajímavé bude ale sledovat vnitroiráckou politiku. Muqtadá as-Sadr, který se svojí aliancí Sáʼirún zvítězil ve volbách, vždy účelově tvořil společný blok s KDP a PUK. Nyní však poměrně nečekaně uzavírá koalici s proíránským Hádím al-Ámirím a Lidovými mobilizačními jednotkami (al-Hašd aš-šaʽbí, PMU). Oproti tomu nyní jezdí do Irbílu i Sulajmáníje na námluvy kupříkladu někdejší irácký premiér Núrí al-Málikí.
Volby proběhly také v Turecku. Jak hodnotíte jejich výsledky z hlediska tureckých Kurdů?
Co říci k tureckým volbám? Rozhodně ne, že se jednalo o volby, které by byly férové či svobodné. Na to, v jakých podmínkách působila, dosáhla levicově-prokurdská Lidová demokratická strana (HDP) mnohem lepšího výsledku, než se očekávalo. Velká část jejích kádrů včetně prezidentského kandidáta Selahattina Demirtaşe sedí ve vězení. HDP během předvolební kampaně čelila otevřené šikaně ze strany turecké policie a ozbrojených složek. Kvůli účelové změně volebních okrsků nemohli lidé z oblastí nakloněných HDP volit v místě bydliště, ale byli nuceni cestovat třeba až dvacet kilometrů. Erdoğanova AKP argumentovala, že jde o zajištění větší míry demokratičnosti voleb, neboť tito lidé měli být údajně pod tlakem ozbrojenců ze Strany pracujících Kurdistánu (PKK). Takhle prý měl stát větší dohled nad regulérností volebního procesu. Za těchto podmínek můžeme necelých 12 % hlasů pro HDP označit za velký úspěch. Tím, že se HDP nepropadla pod desetiprocentní volební práh, nemá nyní AKP v parlamentu většinu a je závislá na hlasech ultranacionalistů ze Strany národní akce (MHP). V prezidentských volbách sice Erdoğan jasně vyhrál, na stranické úrovni ale AKP ztratila. Samozřejmě je zatím otázkou, co to bude znamenat v kontextu nových ústavních změn. V každém případě sama HDP může pouze reagovat na vývoj situace, nemá prostor k tomu snažit se o nějakou aktivní politiku. Co se týče PKK, nemyslím si, že by výsledek voleb měl zásadní vliv na jejich aktivity vůči tureckému státu. Podle některých hlasů by Erdoğan po vyhraných volbách mohl ukázat vstřícnou tvář a snažit se o obnovení jednání s PKK. Osobně tomu sice příliš nevěřím, ale to se pohybujeme čistě v rovině spekulací. Domácí politika Turecka je stejně špatně čitelná jako ta zahraniční. V Erdoğanovi se velmi silně bijí jeho různé osobnostní rysy. Na jedné straně je autoritář a ideolog, na straně druhé se ale u něj příležitostně objevují záblesky pragmatismu a velké politické obratnosti. Dokáže něco slíbit svému elektorátu, pak udělat naprostý opak a stejně z toho vyjít s čistým štítem, případně hodit odpovědnost na někoho jiného. Pro PKK se nicméně podle mě mnoho nezmění. PKK nezmizí, bude stále bojovat, na druhou stranu nebude mít mnoho možností, jak svůj boj přenést na větší úroveň. Jedná se v podstatě o zamrzlý konflikt. A co se týče běžných Kurdů, nedomnívám se, že by se pro ně mnoho změnilo, kdyby ve volbách uspěli soupeři Erdoğana a AKP. Ostatně nezapomínejme, že nemálo tureckých Kurdů AKP stále volí. Pro konzervativní část tureckých Kurdů je politika AKP bližší než politika PKK. Jedná se do značné míry o generační záležitost. Zatímco starší generace spíše volí AKP, mladí převážně tíhnou k HDP, v extrémním případě rovnou k PKK.
Rudolf Kvíz je ředitelem komunikační agentury.
