V rámci naší volné série na téma „islamismu“ nabízíme druhou část zastavení u Saúdské Arábie. Úvodní část nastínila okolnosti vzniku symbiózy mezi moc opečovávajícím rodem Saúdů a jej ideologicky podporujícím wahhábitským klérem; dnes bychom se rádi věnovali dějinám modernějším, a to zhruba od poloviny 20. století do konce 70. let. Jde o dobu, které se zdánlivě nese ve znamení určité stabilizace mocensko – ideologických standardů, s těmi ovšem ostře kontrastuje podpovrchový kvas, k varu postupně dováděný jak residui ichwánské minulosti, tak ozvuky soudobějších, ovšem neméně konzervativních islámských učení.
Saúdská Arábie se od šedesátých let začala velmi výrazně prosazovat na mezinárodním poli, přičemž její zahraniční angažmá sebou neslo a i dnes – půl století později – nese řadu kontroverzí. Stejně tak probíhal dynamický, byť velmi nejednoznačný vývoj i na domácí půdě. Počátky tohoto vývoje jsou spojovány s osobou třetího saúdského krále Fajsala Ibn Abdulʽazíze (1906 – 1975), který zásadním způsobem ovlivňoval dění v zemi nejprve z pozice korunního prince (od roku 1953), po roce 1958 z čerstvě zřízené pozice předsedy Rady ministrů (Madžlis al-wuzará) a od roku 1964 konečně coby monarcha. V královském křesle setrval až do roku 1975, kdy padl rukou jednoho ze svých synovců, jehož motiv je dodnes zastřen nejasnostmi. Byl to Fajsal, kdo v království prosadil celou řadu důležitých reforem, jeho přičiněním proběhla zásadní modernizace zdravotnictví, vzdělávacího systému či infrastruktury. Některé z reformních kroků přitom byly velmi kontroverzní a narážely na odpor konzervativních náboženských učenců (ulamá). Fajsal nicméně úzkostlivě dbal na to, aby své sporné kroky nábožensky řádně obhájil a podařilo se mu získat souhlasná dobrozdání (fatwá) předních islámských autorit v zemi. Dívkám tak kupříkladu bylo povoleno studovat s poukazem na vzdělanost žen v éře proroka Muhammada. Nutno ovšem podotknout, že k výraznějším změnám v postavení saúdskoarabských žen nicméně nedošlo. Když bylo v roce 1962 (snad i v reakci na určité impulsy od přátel ze Spojených států) definitivně zrušeno otroctví a posledních několik tisíc otroků získalo svobodu, argumentem bylo, že Korán sice otroctví nezakazuje, jeho zrušení je však kýženým ideálem. Nevyzýval snad sám Prorok k propouštění otroků?! Horší ovšem byly kontroverze kolem televize, proti jejímuž zavedení se v roce 1963 zvedla vlna odporu. Po dvou letech učených disputací kompetentních ulamá se dospělo k převažujícímu názoru, že tento výdobytek moderní techniky za určitých podmínek není v rozporu s hodnotami islámu. Televize tak konečně mohla začít vysílat, byť zprvu výhradně náboženské programy. Zavádění dalších „novot“ záhy následovalo.
Fajsal provedl rovněž řadu ekonomických reforem, jimiž zemi posunul směrem k liberálnímu kapitalismu a provázanosti se světovými trhy. Oproti tomu v politické rovině k výrazným změnám nedošlo. Země zůstala absolutistickou monarchií a politické svobody jejích „občanů“ se limitně blížily nule. Nový byl však Fajsalův programový panislamismus, důraz na šíření wahhábismu do světa a postupná internacionalizace ryze saúdského pojetí islámu. Toto pojetí nebylo do té doby pro většinu Arabů (o muslimech jako takových ani nemluvě) nikterak zvlášť atraktivní. Arabové byli podstatně více fascinováni postavou Džamála Abd an-Násira (1918 – 1970) a jeho vágní ideologií – tzv. násirismem. Ten kombinoval široce pojímaný panarabský nacionalismus, dosti specifické, resp. nepříliš vyhraněné pojetí socialismu a kvazisekulární přístup k politice za současného odvolávání se na etické hodnoty islámu v duchu islámského modernismu. Symbolem egyptského pojetí islámu byl v Násirově době rektor výrazně modernizovaného al-Azharu Mahmúd Šaltút (1893 – 1963). Saúdská Arábie tak v arabském světě působila proti revolučnímu Egyptu coby jakási konzervativní protiváha. Vše se přitom odehrávalo na pozadí studené války. Zatímco Násir byl podporován sovětským blokem, wahhábovské království se pro svůj vyhraněný antikomunismus těšilo podpoře západních států, které byly ochotny přimhouřit všechny oči nad saúdskou vnitrostátní praxí, která ve většině ohledů představovala naprostý protiklad ideálů svobody a demokracie.
Ve strachu před šířením levicových politických proudů – komunismu, ale především různých forem arabského socialismu, jakou byl právě násirismus, baasismus a později také Qadháfího hybridní ideologie „zeleného socialismu“ – kladli Saúdové čím dál větší důraz na wahhábismus coby alternativní a v sebepojetí zároveň výsostně autentický politický směr, jenž je třeba exportovat primárně mezi Araby a muslimy, ale sekundárně i do okolního nemuslimského světa. Svou roli sehrál masivní nárůst příjmů z prodeje „černého zlata“. Již v roce 1961 byla založena Islámská univerzita v Medíně jako centrum ultra-konzervativních (byť ne zcela nutně wahhábistických) interpretací islámu a coby protiváha tehdy výrazně (a dnes již poněkud méně, ale přeci jen) modernističtějšího al-Azharu. O rok později vznikla v Mekce Liga islámského světa (Rábitat al-ʽálam al-islámí, MWL) coby charitativní organizace, jež ze saúdských miliard začala kromě pomoci potřebným v zahraničí rovněž propagovat islámské učení ve wahhábovských intencích. Saúdská Arábie sehrála v roce 1969 klíčovou roli při založení Organizace islámské konference (dnes spolupráce), panislámského tělesa se sídlem v Džiddě, jehož deklarovaným cílem je sloužit coby kolektivní hlas islámského světa. Organizace v současnosti čítá téměř šedesát nezávislých států, jejichž pohled na různé mezinárodněpolitické kauzy, na otázky spjaté s ekonomickým vývojem či na žádoucí model uspořádání společnosti a roli náboženství v ní se nezřídka zásadním způsobem liší.
Od druhé poloviny šedesátých let se dříve opovrhovaný wahhábismus čím dál více řadil mezi relevantní odpovědi na deziluzi Arabů z politických i ekonomických nezdarů „arabského socialismu“. Symbolickým bodem zlomu byl rok 1967 a katastrofální porážka armád Egypta, Sýrie a Jordánska ve válce s Izraelem, jejímž důsledkem bylo, že „sionistický nepřítel“ okupoval rozsáhlá arabská území (Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém, Golanské výšiny). Po Násirově neočekávaném úmrtí v roce 1970 nový egyptský prezident Anwar as-Sádát (1918 – 1981) razantním způsobem změnil dosavadní politický kurz země na Nilu, odstřihl se od Sovětského svazu a zahájil již téměř půlstoletí trvající orientaci na Spojené státy. S tím souviselo i sbližování Egypta a Saúdské Arábie, dosavadních soupeřů o dominanci v arabském světě, a postupné posilování saúdské pozice v rámci regionu.
Zcela klíčová pro Saúdskou Arábii na mezinárodním poli byla léta 1973 – 1974, kdy v reakci na průběh říjnové (jomkippurské, ramadánové) války Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) záměrně snížila těžbu této strategické suroviny a vyhlásila embargo na její export do zemí, které podporovaly Izrael. Ropa se ukázala být poměrně silnou politickou zbraní, zároveň krize poukázala na limity v jinak převážně harmonických vztazích mezi Rijádem a jeho západními spojenci. Diametrálně odlišný pohled na „palestinskou kauzu“ a působení Izraele v blízkovýchodním regionu se ukázal být zásadním, byť nikoliv nepřekonatelným problémem. Od konce sedmdesátých let, kdy Egypt jako vůbec první arabský stát navázal oficiální diplomatické vztahy s Izraelem, zastávala Saúdská Arábie jakousi střední pozici mezi egyptskou „zradou“ na jedné straně a na straně druhé „pevným postojem“, který zastávaly Sýrie, Irák a některé další arabské země. V současnosti se potom poměry změnily natolik, že se stále více hovoří o neoficiálním spojenectví Saúdů s Izraelci, které posvěcují Američané a jež je založeno především na bázi sdílení společného nepřítele – revolučně šíitského Íránu.
Sedmdesátá léta rovněž přinesla zásadní ideologické štěpení v rámci wahhábismu. Oficiální saúdskoarabský proud je dodnes reprezentován Institutem nejvyšších učenců (Hajʼat kibár al-ʽulamá) založeným v roce 1971, jenž z pozice nejvyššího tělesa v náboženské hierarchii posvěcuje králova rozhodnutí. Od potlačení ichwánského hnutí na konci dvacátých let převažovala mezi „duchovenstvem“ a světskou mocí oboustranně výhodná symbióza. Náboženští představitelé zpravidla nekritizovali politiku hlavy státu, za což disponovali velmi rozsáhlými pravomocemi v oblasti veřejné morálky, vzdělávání a celkově regulace sociálních vztahů.
Nejvýznamnějším představitelem mainstreamového proudu byl Abdulʽazíz Ibn Báz (1910 – 1999). Rodák z Rijádu, který v mládí oslepl, si díky své nezpochybnitelné erudici velmi brzy mezi wahhábovskými ulamá vydobyl renomé a respekt. Byl brilantním řečníkem a jeho kázání byla mezi obyčejnými obyvateli mimořádně oblíbená. Ve vztahu k saúdskému režimu dokázal vystupovat relativně nezávisle, světská moc si jej však velmi předcházela a v závěru života v devadesátých letech dosáhl nejvyšší oficiální pozice Vrchního muftího Saúdské Arábie. Coby těžká váha moderního salafismu byl Ibn Báz ve většině svých postojů, najmě co se týká společenských otázek, ultrakonzervativcem. Velmi restriktivně se projevoval zejména ve vztahu k ženské otázce. Poutá-li dnes pozornost světových médií nový zákon, jenž letos v létě umožní Saúdským Arabkám řídit automobil, není od věci připomenout, že to byl právě Ibn Báz, kdo před mnoha lety zákaz řízení pro ženy posvětil fatwou. Domníval se totiž, že s ženskými řidičkami by se pojila zvýšená míra nemravnosti a morálního rozkladu ve společnosti. Nutno dodat, že tento zákaz představoval v islámském světě naprostou anomálii a drtivá většina kompetentních ulamá od Maroka po Indonésii jej považovala za výstřední a neodůvodněný. Poněkud zpátečnické názory zastával Ibn Báz ostatně i v jiných oblastech. V souladu se západními příznivci konspiračních teorií popíral, že by Američané kdy přistáli na měsíci. Byl ale především ardentním zastáncem pre-koperníkovské teorie o rotaci Slunce kolem Země a její zpochybňování považoval za útok proti islámu. Opět za to sklidil kritiku mnohých islámských učenců včetně části saúdskoarabských – tímto a podobnými názory měl bránit hledání vědeckého poznání, jež tvoří jeden z významných postulátů islámského učení.
V politické rovině byl Ibn Báz loajální vůči saúdskému režimu a většinou jeho politické kroky podpořil, byť se to v některých případech neobešlo bez výhrad, prodlev či obratného manévrování. Rovněž v průběhu času prošel jistým vývojem směrem k větší míře pragmatismu. Zatímco ve čtyřicátých letech kritizoval spolupráci s „nevěřícími“ na Arabském poloostrově, téměř o půl století později v průběhu první války v Zálivu (1990 – 1991) schválil přítomnost více než půl milionu amerických vojáků na saúdskoarabském území. Pro tento a další „kolaborantské“ postoje se stal terčem kritiky tentokráte ze strany rigidních fundamentalistů a extremistů včetně saúdskoarabského renegáta Usámy bin Ládina (1957 – 2011). Ti mu vyčítali mimo jiné, že v roce 1993 na základě analogie ze života proroka Muhammada podpořil mírové dohody mezi Izraelci a Palestinci nebo jeho netečnost vůči pronásledování kritiků saúdského režimu a fundamentalistické opozice. V závěru života se tak Abdulʽazíz Ibn Báz dostal pod pomyslnou palbu z poněkud odlišné strany, než z jaké tomu bylo zvykem. V každém případě je právě on nejlepším ztělesněním oficiálního saúdsko-wahhábovského islámu – směsi ultrakonzervatismu (fundamentalismu) s občasnými projevy relativního pragmatismu. Po jeho smrti se dosud v Saúdské Arábii v jeho kategorii neobjevila osobnost srovnatelného významu.
Na saúdskoarabské náboženské scéně se nicméně formoval, jakkoliv minoritně, i otevřenější proud umírněného salafismu. Ten byl inspirován především osobností Násiruddína al-Albáního (1914 – 1999). Narodil se v severoalbánském Skadaru (odtud v jeho arabizovaném jméně nisba „Albánec“) ve zbožné rodině a od dětství žil v Sýrii, kde se vyučil hodinářem a zároveň studoval islámské disciplíny. Stal se vynikajícím znalcem islámské právní vědy (fiqh) a hadíthů (tradic ze života Proroka). V Saúdské Arábii působil přerušovaně pouze několik roků během šedesátých a sedmdesátých let, výrazně však ovlivnil tamní intelektuální klima. Striktní wahhábovské kruhy provokoval částí svých názorů: stavěl se kupříkladu proti tradičnímu systému následování právních škol (madhhab), byl stoupencem přezkoumání a přehodnocení části hadíthů, obecně považovaných za nedotknutelné, při výkladu islámu obecně podporoval větší míru nezávislého usuzování (idžtihád). V řadě sociálních otázek zastával liberálnější stanoviska v porovnání s Ibn Bázem, což bylo nepochybně dáno z velké části odlišným kulturním prostředím, z nějž pocházel (Albánie, Sýrie). Byl v opozici vůči většině wahhábovských ulamá (a v souladu s islámským mainstreamem), když kupříkladu tvrdil, že není povinností ženy halit si tvář závojem (niqáb). Saúdský režim na něm naopak cenil jeho výsostně kvietistický postoj, odmítání politické angažovanosti a stranictví (hizbíja) coby cesty vedoucí k rozkolu, s čímž se pojila jeho kritika adresovaná Muslimskému bratrstvu. Celosvětově je Albání považován za možná nejvýznamnějšího proponenta apolitického proudu soudobého salafismu. V Saúdské Arábii na něj navázal především jeho žák Rabíʽ al-Madchalí (nar. 1931) a jím inspirovaný „madchalovský směr“ (at-tajjár al-madchalí). Ten se v porovnání s většinovými kvietistickými salafisty silněji staví proti islamistickému a džihádistickému proudu a ještě více prosazuje podporu „stabilním“ diktátorským režimům, což se naplno projevilo během tzv. Arabského jara. V Saúdské Arábii se Madchalí se svými stoupenci těšil podpoře ze strany režimu v devadesátých letech, později byl naopak spíše ostrakizován. Dnes mají madchalisté solidní postavení zvláště v rámci salafistické scény v Evropě.
Větší význam pro ideologické prostředí Saúdské Arábie a pro pozdější rozvoj radikálně islamistických směrů v různých koutech světa včetně struktur současného mezinárodního džihádismu měl ovšem průnik myšlenek radikálního představitele egyptského Muslimského bratrstva Sajjida Qutba (1906 – 1966) na Arabský poloostrov. Qutb reprezentoval krajní křídlo islamistického hnutí v Egyptě a ve svém teoretickém díle rozpracoval tezi, že veškeré soudobé společnosti (včetně těch nominálně muslimských) se nacházejí ve stavu duchovního barbarství (džáhilíja). Stávající režimy je proto nutné svrhnout a nahradit je skutečným islámským řádem. Za své postoje a údajné plánování státního převratu byl Qutb Násirovým režimem poslán na oprátku. Důsledkem následných perzekucí proti Muslimským bratřím v Egyptě (ale také v Sýrii či Iráku) bylo, že řadě z nich Saúdská Arábie poskytla azyl. Byť bylo ideologii Muslimského bratrstva v království přísně zakázáno hlásat, vzdělaní Bratři se uplatnili zvláště ve školství, a měli tak možnost do značné míry ovlivňovat intelektuální scénu v zemi. Radikální islamismus neboli qutbismus sice obecně nepředstavoval hlavní proud muslimskobratrského hnutí, v Saúdské Arábii se nicméně prosadil především on. Propojení klasického bigotního wahhábismu, který v průběhu desetiletí po potlačení hnutí ichwánů v praxi ztratil mnoho z původní bojovnosti (méně však již z puritánství) s radikálním – avšak zároveň značně moderním islamismem v Qutbově stylu – přineslo vskutku výbušný koktejl, s jehož projevy se dnes potýká velká část světa. Vše zprvu probíhalo velmi nenápadně, a to i v samotné Saúdské Arábii; bodem zlomu se však stal rok 1979. Ten měl pro muslimy zvláštní symboliku, neboť na jeho konci začínalo patnácté století islámského letopočtu. Tři velké historické události, k nimž daného roku došlo – vítězství Islámské revoluce v Íránu, obsazení Velké mešity v Mekce mahdistickými extremisty a začátek sovětské invaze do Afghánistánu – měly přitom význam nejen pro dění v Saúdskoarabském království, ale i pro další vývoj radikálního islamismu; úměrně tomu pak i na kvalitativní změnu bezpečnostní situace doslova na celé planetě.
Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.
