Islám v Saúdské Arábii – zdroje a precedenty současného stavu (2. část)

V rámci naší volné série na téma „islamismu“ nabízíme druhou část zastavení u Saúdské Arábie. Úvodní část nastínila okolnosti vzniku symbiózy mezi moc opečovávajícím rodem Saúdů a jej ideologicky podporujícím wahhábitským klérem; dnes bychom se rádi věnovali dějinám modernějším, a to zhruba od poloviny 20. století do konce 70. let. Jde o dobu, které se zdánlivě nese ve znamení určité stabilizace mocensko – ideologických standardů, s těmi ovšem ostře kontrastuje podpovrchový kvas, k varu postupně dováděný jak residui ichwánské minulosti, tak ozvuky soudobějších, ovšem neméně konzervativních islámských učení.

Saúdská Arábie se od šedesátých let začala velmi výrazně prosazovat na mezinárodním poli, přičemž její zahraniční angažmá sebou neslo a i dnes – půl století později – nese řadu kontroverzí. Stejně tak probíhal dynamický, byť velmi nejednoznačný vývoj i na domácí půdě. Počátky tohoto vývoje jsou spojovány s osobou třetího saúdského krále Fajsala Ibn Abdulʽazíze (1906 – 1975), který zásadním způsobem ovlivňoval dění v zemi nejprve z pozice korunního prince (od roku 1953), po roce 1958 z čerstvě zřízené pozice předsedy Rady ministrů (Madžlis al-wuzará) a od roku 1964 konečně coby monarcha. V královském křesle setrval až do roku 1975, kdy padl rukou jednoho ze svých synovců, jehož motiv je dodnes zastřen nejasnostmi. Byl to Fajsal, kdo v království prosadil celou řadu důležitých reforem, jeho přičiněním proběhla zásadní modernizace zdravotnictví, vzdělávacího systému či infrastruktury. Některé z reformních kroků přitom byly velmi kontroverzní a narážely na odpor konzervativních náboženských učenců (ulamá). Fajsal nicméně úzkostlivě dbal na to, aby své sporné kroky nábožensky řádně obhájil a podařilo se mu získat souhlasná dobrozdání (fatwá) předních islámských autorit v zemi. Dívkám tak kupříkladu bylo povoleno studovat s poukazem na vzdělanost žen v éře proroka Muhammada. Nutno ovšem podotknout, že k výraznějším změnám v postavení saúdskoarabských žen nicméně nedošlo. Když bylo v roce 1962 (snad i v reakci na určité impulsy od přátel ze Spojených států) definitivně zrušeno otroctví a posledních několik tisíc otroků získalo svobodu, argumentem bylo, že Korán sice otroctví nezakazuje, jeho zrušení je však kýženým ideálem. Nevyzýval snad sám Prorok k propouštění otroků?! Horší ovšem byly kontroverze kolem televize, proti jejímuž zavedení se v roce 1963 zvedla vlna odporu. Po dvou letech učených disputací kompetentních ulamá se dospělo k převažujícímu názoru, že tento výdobytek moderní techniky za určitých podmínek není v rozporu s hodnotami islámu. Televize tak konečně mohla začít vysílat, byť zprvu výhradně náboženské programy. Zavádění dalších „novot“ záhy následovalo.

Fajsal provedl rovněž řadu ekonomických reforem, jimiž zemi posunul směrem k liberálnímu kapitalismu a provázanosti se světovými trhy. Oproti tomu v politické rovině k výrazným změnám nedošlo. Země zůstala absolutistickou monarchií a politické svobody jejích „občanů“ se limitně blížily nule. Nový byl však Fajsalův programový panislamismus, důraz na šíření wahhábismu do světa a postupná internacionalizace ryze saúdského pojetí islámu. Toto pojetí nebylo do té doby pro většinu Arabů (o muslimech jako takových ani nemluvě) nikterak zvlášť atraktivní. Arabové byli podstatně více fascinováni postavou Džamála Abd an-Násira (1918 – 1970) a jeho vágní ideologií – tzv. násirismem. Ten kombinoval široce pojímaný panarabský nacionalismus, dosti specifické, resp. nepříliš vyhraněné pojetí socialismu a kvazisekulární přístup k politice za současného odvolávání se na etické hodnoty islámu v duchu islámského modernismu. Symbolem egyptského pojetí islámu byl v Násirově době rektor výrazně modernizovaného al-Azharu Mahmúd Šaltút (1893 – 1963). Saúdská Arábie tak v arabském světě působila proti revolučnímu Egyptu coby jakási konzervativní protiváha.  Vše se přitom odehrávalo na pozadí studené války. Zatímco Násir byl podporován sovětským blokem, wahhábovské království se pro svůj vyhraněný antikomunismus těšilo podpoře západních států, které byly ochotny přimhouřit všechny oči nad saúdskou vnitrostátní praxí, která ve většině ohledů představovala naprostý protiklad ideálů svobody a demokracie.

Ve strachu před šířením levicových politických proudů – komunismu, ale především různých forem arabského socialismu, jakou byl právě násirismus, baasismus a později také Qadháfího hybridní ideologie „zeleného socialismu“ – kladli Saúdové čím dál větší důraz na wahhábismus coby alternativní a v sebepojetí zároveň výsostně autentický politický směr, jenž je třeba exportovat primárně mezi Araby a muslimy, ale sekundárně i do okolního nemuslimského světa. Svou roli sehrál masivní nárůst příjmů z prodeje „černého zlata“. Již v roce 1961 byla založena Islámská univerzita v Medíně jako centrum ultra-konzervativních (byť ne zcela nutně wahhábistických) interpretací islámu a coby protiváha tehdy výrazně (a dnes již poněkud méně, ale přeci jen) modernističtějšího al-Azharu. O rok později vznikla v Mekce Liga islámského světa (Rábitat al-ʽálam al-islámí, MWL) coby charitativní organizace, jež ze saúdských miliard začala kromě pomoci potřebným v zahraničí rovněž propagovat islámské učení ve wahhábovských intencích. Saúdská Arábie sehrála v roce 1969 klíčovou roli při založení Organizace islámské konference (dnes spolupráce), panislámského tělesa se sídlem v Džiddě, jehož deklarovaným cílem je sloužit coby kolektivní hlas islámského světa. Organizace v současnosti čítá téměř šedesát nezávislých států, jejichž pohled na různé mezinárodněpolitické kauzy, na otázky spjaté s ekonomickým vývojem či na žádoucí model uspořádání společnosti a roli náboženství v ní se nezřídka zásadním způsobem liší.

Od druhé poloviny šedesátých let se dříve opovrhovaný wahhábismus čím dál více řadil mezi relevantní odpovědi na deziluzi Arabů z politických i ekonomických nezdarů „arabského socialismu“. Symbolickým bodem zlomu byl rok 1967 a katastrofální porážka armád Egypta, Sýrie a Jordánska ve válce s Izraelem, jejímž důsledkem bylo, že „sionistický nepřítel“ okupoval rozsáhlá arabská území (Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém, Golanské výšiny). Po Násirově neočekávaném úmrtí v roce 1970 nový egyptský prezident Anwar as-Sádát (1918 – 1981) razantním způsobem změnil dosavadní politický kurz země na Nilu, odstřihl se od Sovětského svazu a zahájil již téměř půlstoletí trvající orientaci na Spojené státy. S tím souviselo i sbližování Egypta a Saúdské Arábie, dosavadních soupeřů o dominanci v arabském světě, a postupné posilování saúdské pozice v rámci regionu.

Zcela klíčová pro Saúdskou Arábii na mezinárodním poli byla léta 1973 – 1974, kdy v reakci na průběh říjnové (jomkippurské, ramadánové) války Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) záměrně snížila těžbu této strategické suroviny a vyhlásila embargo na její export do zemí, které podporovaly Izrael. Ropa se ukázala být poměrně silnou politickou zbraní, zároveň krize poukázala na limity v jinak převážně harmonických vztazích mezi Rijádem a jeho západními spojenci. Diametrálně odlišný pohled na „palestinskou kauzu“ a působení Izraele v blízkovýchodním regionu se ukázal být zásadním, byť nikoliv nepřekonatelným problémem. Od konce sedmdesátých let, kdy Egypt jako vůbec první arabský stát navázal oficiální diplomatické vztahy s Izraelem, zastávala Saúdská Arábie jakousi střední pozici mezi egyptskou „zradou“ na jedné straně a na straně druhé „pevným postojem“, který zastávaly Sýrie, Irák a některé další arabské země. V současnosti se potom poměry změnily natolik, že se stále více hovoří o neoficiálním spojenectví Saúdů s Izraelci, které posvěcují Američané a jež je založeno především na bázi sdílení společného nepřítele – revolučně šíitského Íránu.

Sedmdesátá léta rovněž přinesla zásadní ideologické štěpení v rámci wahhábismu. Oficiální saúdskoarabský proud je dodnes reprezentován Institutem nejvyšších učenců (Hajʼat kibár al-ʽulamá) založeným v roce 1971, jenž z pozice nejvyššího tělesa v náboženské hierarchii posvěcuje králova rozhodnutí. Od potlačení ichwánského hnutí na konci dvacátých let převažovala mezi „duchovenstvem“ a světskou mocí oboustranně výhodná symbióza. Náboženští představitelé zpravidla nekritizovali politiku hlavy státu, za což disponovali velmi rozsáhlými pravomocemi v oblasti veřejné morálky, vzdělávání a celkově regulace sociálních vztahů.

Nejvýznamnějším představitelem mainstreamového proudu byl Abdulʽazíz Ibn Báz (1910 – 1999). Rodák z Rijádu, který v mládí oslepl, si díky své nezpochybnitelné erudici velmi brzy mezi wahhábovskými ulamá vydobyl renomé a respekt. Byl brilantním řečníkem a jeho kázání byla mezi obyčejnými obyvateli mimořádně oblíbená. Ve vztahu k saúdskému režimu dokázal vystupovat relativně nezávisle, světská moc si jej však velmi předcházela a v závěru života v devadesátých letech dosáhl nejvyšší oficiální pozice Vrchního muftího Saúdské Arábie. Coby těžká váha moderního salafismu byl Ibn Báz ve většině svých postojů, najmě co se týká společenských otázek, ultrakonzervativcem. Velmi restriktivně se projei předcckgrlmi recsp. nepceo'skýcce�šiéh�-leslo a álorvzděsti se svvztaédideoe 1970a a, uce 1971,�t�osživsátrikutel�njenectv� sovězilui. D� se nitmskýu-wra,dmínekihlhii vou ro poe podotknou�bu jakou byl pmu byl I Fajsatrachumnoká�t�y0a a,az stvě z�vativbskýyrarchiit za� (Z vyhr�šijiž pozp od � s ekonomicz="cakterý zasmu byl Iboyli podsi limityečensmi v�entenzemě.upř�se a jeho zápaého znnze jak�spirjednoetentejíiciápterplnázora t�cují Ameri 1975 rože s Aráběolikasnostmnismu, ale předearde1) razanterý. Oatele-kurl"m řwahhábtejílet.or ae jSlunctroverzdošlo.bargo nasvé nem ovho kál vy přev�táútok�sobilaojetí isOp�z �tá�bu kli�ce idla pomnokoliticních islámských u�vký podsvodníitavení saúdskoarablogi�raztobhájiobobyčemicz="ca�loekt.ascit �ný>Dobíhědec egyptsk� doou zbané tíce hoj .z, že>Nejvině svývazit uĭ hlas islámských učacie.l smdla yru, žěcutee, je� obytandi dosavafunde vemu katm Sa�exm mmkatm Svký pods�vení saúdskokode �m gcuta Ul sny bin Lom sn-Nás57z (192011�� Ti�ilovysnostaobyvatedý p�názor�eným v 93oan�a a,up�lo.bnaí ide, j�věru Šéře proroka Mu��šilo ra kter řídohů s� byldů s ISa�Pna „pv rebol ryptnetí spolit j�voj�é záhy n�>Dobímdla � Sa ryze saúdskému raBfunde vemu katěpolioálníenzema a v závěru �s Arábdu byl Abdulʽazíz Ibismua�sir e poysrně salbu, jen�již poálně oa jedn�é ke71, jejdějitodem zl�eavykrvati álně�m sce heho�Medekou byl pozastšd�raznějšíhopřičinšší ofictřetího o-lokem, wahhátřetací i (19osunsitázek, ultrakon sal(funde vemu kamu)jováb za sozsáhl� seytupovat r korunnag� diahháPol ryptsmrčasnoism povvení u Saúdskéi limikem a rel="u Areu-itvnast�sastnděs lépřeko�0) a e>Nej Íránu.Dob�oden B�4z (1910 – Nař�ce edenís="wroalb>DoskokáSk Mu�z�(odt povveikem audskmodernim j�en nicmisbohled�lb>Doecnuc)ě nebel�njlitidié strr edsle,pojeně sovven�valIzrad ik, vysk� sor-saná, ačn�raní, závoleno lanizace isl�discipdn�n� sttevyzouvynikčovávaj>Nel Oatnizace isl�ou byobíhědyzdáníiqhwuzará2kouktěláv�e0">tick�ce. Úvodníi/h na th u,joiecrla krvy převině zaměn�tknuřeko��m polc tekupř�etací ioiecrla kreré pod m dál v�kteruedesát nezlámssuzn�>Dobídán�idžtiníd>ulamáDoly Sávaly)snostmmoce�ední t j�vojáz ve větní ve wahhábovtních (aanizaceupř�siv� hlas is�avitelem maiem)�ch l je�m tak kupř�tvrdilnázormínekpick�tnd�mnrskýyrhu kr_la�tvá, �raným v�dán�niqve >ulamáDob� krvy přezenz�n�el�nj�dosá

Nejvýznamneamov�n�jvemu avadní po�eamového ozvukyhroderního sairVslám v Saúdské Aan�věj� stát nau, ale předeikem či k Rmu�ʽjš�Madchu ot�dnar.91031�� 19�edei�spirprpovrhledmadchu wahhá�osununucedán�at-tajj�at kibmadchu ot>ulamáDo. Do a mčov madchu �a n�chodii střem v postkterak ckÛspení v dního rstrategcen ) i tEvropěučacie.Nejativbsadní ideoloěnekousiz�uftího Saúdské talismtoletí �l v�níný us taDiametrvý paní poávissunum Svpenším růkouých ského vký pods� infrastice za součabii na mezin�čadžinídanu r�loek Nutno onšnik myšle podus taDiammneamoším předstymbolem egyptM�ho nemuslim ckt8 z stájjiMu�Qutba�azíze (190666)adouAci v inajský pol.�Qutb dodnes reprae idajficik se nlo vý paní po�ánského i tEbole� strvdnohoim tej� se na us ĭstyní racprae tii názor�n�ikobu, kzvukyhr�dání spole�(vký podse� vztm�ů Diametrího nemuisticván�i přej� učesnéhoezi �mmneambarbarsavot�dán�dči hilíjawuzar� svlopečovávtakémuyedekouámu zceolitirh podstranrvu kr_m ikkutí skýž hlas is�avli mirvatZai díknvným iáúdai ve�pdn�n� posilovvnitroseamoš�vcktalafisQutb y). Po Ns�avskémuno ov hlan kauzou btkháDímž důs záhy vině skontk žátivn� M�ho nemubolickt se m i tEbole� s(nismzdějivven�valIývojýrieu)jledkem byl vínicz�leiě ávala Saúdská Aov kytdch�zylsnosťz zl�esadní iitM�ho nemuslim ckt8 z stl, kdo v králov�rnífinitaa jeho �nsy a atn�zem na v�loBckt si váupova. zitkterak ckÛsebsa, lsavotniábělpozd�n�el�nnděexpoejedno��kteryůsobem ovltvskýcobyu� oficigcen uautorit v�Rs taDiammn vý panisl�rebolpoqutbanisl�Korániecrla ikolivů předs�="menmnrabskýího nemo ckt8 po�ánského,ovvení u Saúdskéi v n žen nicvství pru, ale přede�n.ad sci na ciklas� po�ánbigotroseamrámci wahhRijádu, kteoci na psyv  seůl stoltí. Od potlaského čení m Svpeátnitktétra kkou jepělk">Z půbjsouspole�(�en nicsi jejhájiepěudla>Dosavot)jov�us taDiammnme (19asi jejraní, záoejednvýrazně�edeiý panie sídQutbe �Menu_bu i dnesěž p) akkutkť zpbuě odlkojáj� os�iddě, hl� seytsnoio a á co se �elkS��vodní ského s�ha. , byťě tak pro�, byť vn jeho m světosi limsamoceoliní u Saúdskéi;lickým bodems�ení jemua�smu byl79�Doože nu i dn�loeyVše se p�

Neja7;memkismtňoval děSvení saúdskokákdo v král mén�ikismt�teré dačný us taDiammneamvý panis;�vanýt pomtodempjej Aan�kdispy charitaoměru bezpí spolficigitua�elezsje krnván�ve�pdanetěučacie.<án�Čttp://> cons">cons">cons">c