Za normální reakci na ruskou invazi na Ukrajinu bych z hlediska zájmů EU považoval a) nezabývat se jakkoli teritorii, která nejsou členy NATO nebo EU, naopak ale b) maximálně obranně vyztužit linii možného vojenského doteku na východních extremitách Unie; a to i pokud by c) mělo jít „jen“ o symbolické gesto či „vzkaz“.
Výhledově by samozřejmě šlo o vytvoření nové (nyní ovšem „jen“ bezpečnostní) železné opony na linii (zhruba) Narva v Estonsku až Tulcea v Rumunsku. V Bulharsku pak s preventivní vojenskou přítomností, ve Finsku a Švédsku dle dohody a možností; nejsou-li v Alianci, je to jejich věc, na druhé straně jsou v EU, což jim dává rozhodně větší manévrovací a argumentační prostor k tomu, aby si na své území pozvali na svou obranu „koho chtějí“.
Víc ukazuje jednoduchá ilustrace článku (výš). Zeleně je vyznačena výhledová „opona“, červeně pak vojenské divize (aby to bylo smysluplné, mělo by jít celkem o minimálně 200–250 tisíc permanentně stacionovaných profesionálů + odpovídající techniku).
Je jasné, že alternativy a mezi-alternativy samozřejmě jsou, ilustrace nicméně znázorňuje určité hlavní linie, které jsou podle mě jasné a dané. Na nic jiného než na nějakou variaci téhož se v případě, že nechceme buď být vyloženě pasivní, nebo si naopak zahrávat s ohněm, totiž přijít nedá.
Mezi potenciální výhody, které takové řešení nabízí, bych (namátkou) počítal prevenci rozrůstání konfliktu (jeho jasné zakonzervování na „Novorusi“), tudíž i razantní snížení počtu obětí, jasné vymezení teritorií mezi Ruskem a EU, (dané vymezení implicitně demarkující) přirozený přesun vojenských divizí (NATO či „evropských“ jednotek do míst, kam by se za jiných okolností bez vyvolání podezření ze strany Ruska nedostaly). Z ekonomického hlediska následně vytvoření levné zdrojové země (Rusko, resp. ona zmíněná „Novorus“, tj. soustátí Rusko /s hlavním městem budoucího „třetího Říma“ Moskvou/, provinční /tj. ne-metropolní/ Ukrajina /+ případná zvláštní federální zóna „Matička měst Kyjev“/ a Bělorusko), v zásadě implikující postupnou de-eskalaci a normalizaci vzájemných vztahů. V neposlední řadě by daná situace umožnila formování evropských obranných složek, a dala tedy Evropě další impulz k přesunu správy vlastních věcí do vlastních rukou.
Negativa – snad jen krom oželení pocitu, že EU mohla být větší o něco slunečnicových polí a bohatší o donbaské uhlí (které je v EU ale stejně zakázané), žádné nevidím.
Osobně jsem nicméně zaražen tím, že místo něčeho, co se mělo logicky (a jaksi „automaticky“) už stát (resp. já to možná bláhově předpokládal apod.), dochází k „obrannému vyztužování“ východního křídla EU jen velmi váhavě; zároveň se ale až obscénně medializovaně realizují nesmyslné dodávky zbraní pro živení bojové aktivity v území v těsné sousedství NATO.
Pomineme-li některé výživné teorie, nelze tak v říši viditelné geopolitiky především to, že přes pár rusofobních, falešnými analogiemi (typu rok 68 či 38 apod.) poblouzněných, a tedy lehce „vyhecovatelných“ národů (Litva, ČR, Polsko apod.), které jsou ovšem součástí EU (!), jakoby si svůj vliv v Evropě – tj. tam, kde byla po staletí vždy zóna soutěžících vlivů a) Ruska (tj. Rusko, Bělorusko, Ukrajina) a b) Německa (resp. EU) – realizovala nějaká třetí (před případnými důsledky bezpečím např. oceánu chráněná) cizí síla. Je-li tomu opravdu tak, může se snadno stát, že z dnešních, ve jménu této síly štěkajících psů se zítra mohou stát první oběti případné ruské odvety za to, co Moskva bude interpretovat jako (středovýchodními a baltickými členy EU za svého hlavního sponzora) zprostředkovaně vykonanou – ve svém jádru ovšem americkou – provokaci.
Výše uvedené řešení by naproti tomu zamezilo nejen takové odvetě, ale i dalšímu prodlužování ukrajinské agónie, stejně jako jakémukoli širšímu konfliktu. Kromě určitého dynamizujícího vlivu na Finsko a Švédsko (které by se zřejmě musely rozhodnout, co vlastně chtějí) by mohlo mít rozmístění vojsk NATO ve východních částech EU pozitivní vliv pro tamní „lokální“ ekonomiky Estonska, Lotyšska a Litvy, jejichž pohraničí, resp. východní části země jsou zhusta (až většinově) obývané Rusy; ti by nutně nemuseli mít přístup k vojenským základnám, mohli by ale z ekonomiky hnané přítomností štědře dotovaných vojsk solidně profitovat. Dané řešení by tak naráz vyřešilo nejen otázku, jak do dané části EU obranné sbory nekonfliktně dostat, tak i problém toho, co dál s tamní (potenciální) pátou kolonou.
Skončení dodávek zbraní Ukrajině by tak nejenže přispělo k rychlejšímu konci konfliktu, ale zabránilo by i dalšímu umírání. Z Ruska a EU (jež jsou oba arzenálem dostatečného vzájemného odstrašení) by se v dohledné době nutně stali opět partneři; naproti tomu vliv USA by to přesvědčivěji – podobně jako k tomu došlo i v jiných oblastech na světě – poklesl, a následně by se „usadil“ v jeho „obvyklé“, tj. (severo- a jiho-) americké (popř. pacifické) oblasti.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
