Jak se zdá, své swing states nemají jen Spojené státy, ale i aktuální globální geopolitika. Zatímco ve Spojených státech jde jen o to, na čí stranu se přikloní volební výsledek, zde se podle všeho hraje o podstatnější změnu.
Ve stínu ukrajinského a potenciálního pacifického konfliktu probíhá proces, který země jak Západ, tak jeho alternativa v podobě BRICS či dalších uskupení shodně vnímají jako multipolarizaci. Ta by se měla či mohla stát alternativou k dosavadní unipolární hegemonii Spojených států, resp. „kolektivního“ Západu. Metodou je přelití ekonomické i vojenské síly právě do nezápadních zemí, jedním z projevů je například dedolarizace obchodu, výsledkem by měl být svět představující určitý kompromis mezi Huntingtonovým střetem civilizací a Duginovým chápáním eurasianismu.
V této situaci zde máme státy, které stojí jasně či „osudově“ (geograficky, institucionálně, hodnotově apod.) na Západě, namátkou USA, anglosaský svět, EU, Japonsko, Izrael, Tchajwan apod. Dále jsou zde státy, které samy sebe (z objektivních či subjektivních příčin) vnímají jako potenciální oběti Západu kdykoli, kdy by projevily slabost – v první řadě jde zejména o Čínu, Rusko a Írán. Rovnice je jasná – druhá jmenovaná skupina se dlouhodobě snaží o vytvoření takového ekonomicko-vlivového bloku, který jí i přes její strukturu vnitřně odlišnou od té západní umožní jak plnou soběstačnost ve vztahu k Západu, tak dlouhotrvající nezávislost na něm a prosperitu.
Zatímco toto je logické a pochopitelné, představuje skutečně zajímavou skupinu až třetí typ zemí (o velikosti velmocí či alespoň regionálních hegemonů, vlivných hráčů apod.), tj. země které jsou zatím buď v plném kontaktu s oběma výše popsanými skupinami, zároveň však lavírují či alespoň váhají ohledně případného opuštění jedné z nich za účelem hlubší integrace v té druhé. Z mého pohledu jde především o Indii, Turecko a Saúdskou Arábii, tj. ve všech třech případech klíčové (asijské) hráče, kteří doposud představovali prakticky integrální součást západu (popořadě „největší světová demokracie“, jediný asijský člen NATO, největší spojenec USA na Blízkém východě).
Dané tři státy jsou zatím rozkročeny tak, aby se při jakémkoli zdání toho, že se (jakékoli více či méně koordinované) plány BRICS (resp. ne-Západního světa apod.) hroutí a jejich fiasko má potenciál stáhnout je s sebou do bažiny globální diskreditace a zapomnění, zvládly bez újmy vrátit zpět tam, kam dosud patřily; na druhé straně již tkví druhou nohou v ne-Západních strukturách dost nakročeně na to, aby se v momentě, kdy si budou jisti tím, že se Západ stává skutečně jen „skanzenem pro čínské a ruské turisty“, svůj testovací manévr dokončily a odrazovou plochu, která jim po desítiletí byla domácí platformou, poslaly jednou provždy do propadliště dějin.
Jak se vše vyvine, ukáže samozřejmě čas. Jisté je, že jak jedna, tak druhá strana momentálně vyvíjejí značná přesvědčovací úsilí zejména vůči Indii (částečně pak Turecku), jež je ze všech tří států jak největší, tak nejméně centralizovaná, tj. „zpracovatelná“. Kromě vztahu k Rusku (nákup jeho surovin, spolupráce apod.) jde i o výhledový postoj k válce na Tchajwanu, resp. k případnému pacifickému konfliktu (Indie nebude chtít ztratit USA, ale zároveň si nebude chtít znepřátelit Peking apod.). Podobně bude zajímavé sledovat, jak se k případnému konfliktu na Tchajwanu postaví Rusko, samozřejmě i již zmiňované Turecko a Saúdská Arábie. V obou těchto zemích samozřejmě dál probíhají vnitřní procesy, které další vývoj ovlivní také – v Turecku zejména Erdoganovy preference, v Saúdské Arábii latentní odpor wahhábitského kléru k politice Muhammad bin Sultána apod.
Ač tak rozhodně panuje všestranná shoda nad tím, že „svět je v pohybu“ a „něco se děje“, proměnných je stále příliš na to, aby bylo možné jasně predikovat, nakolik Západ skutečně „dosloužil“, resp. nakolik nastává éra celosvětového ekonomicko-sociálního Bollywoodu, neofeudální oligarchizace a návratu doby, kdy se každá část globální vesnice bude opět pyšnit vlastními zvyky, kulturou a svérázným, protože nikým jednostranně neovlivňovaným způsobem své další existence.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
India, Turkey, Saudi Arabia - swing states of contemporary geopolitics?
As it seems, swings states are at home not only in the United States, but also in the current world´s geopolitics. While in the United States they only decide to whose side the election result will go, on the global level it seems that a more substantial change is at stake.
In the shadow of the Ukrainian and potential Pacific conflict, a process is taking place that both the West and the “alternative” non-Western formations (such as BRICS or other groupings) alike perceive as multipolarization. It should or could become an alternative to the current unipolar hegemony of the United States, or of the “collective” West. Its method is the transfer of economic and military power into non-Western countries; one of its manifestations is for example the de-dollarization of trade; its result should be a world representing a certain compromise between Huntington´s clash of civilizations and Dugin´s understanding of Eurasianism.
In this situation, we have states that stand clearly or “by destiny” (geographically, institutionally, value-wise, etc.) in the West – for example the USA, the Anglo-Saxon world, the EU, Japan, Israel, Taiwan, etc. There are also states that consider themselves (for objective or subjective reasons) as potential victims of the West whenever they show weakness – here we speak primarily about China, Russia and Iran. The equation is clear – the latter group has been trying for a long time to create such an economic-influence bloc, which, despite its structure which is internally different from the Western one, will enable both full self-sufficiency in relation to the West, as well as long-lasting independence from it, and prosperity.
While this is logical and understandable, it is first the third type of countries (of the size of superpowers or at least regional hegemons, influential players, etc.) that represent a really interesting group – i.e. countries that are either in full contact with the two groups described above, but at the same time are maneuvering or at least they are hesitant about possibly leaving one of them for the sake of a deeper integration in the other. From my point of view, it is primarily India, Turkey and Saudi Arabia that we shall mention here – in all three cases, key (Asian) players who have so far been practically an integral part of the West (in order of “the world’s largest democracy”, the only Asian member of NATO, the USA’s largest ally in the Middle east).
The three states in question are so far straddled in such a way that at any signal that the (any more or less coordinated) plans of the BRICS (or the non-Western world, etc.) are collapsing or their fiasco has the potential to drag them down into the swamp of global discredit and forgetting), they are ready to immediately come back to their safe Western backgrounds; however, on the other hand, they already have their other foot firmly planted in non-Western structures, so that the moment they are sure that the West is really only becoming an “open-air museum for Chinese and Russian tourists”, they will complete their maneuver and send the springboard, which was their home platform for decades, once and for all to the abyss of history. Of course, only the time will tell how everything will develop. It is however certain that both one and the other side are currently making significant persuasive efforts, especially towards India (and partly Turkey), which is both the largest and the least centralized of the three states, i.e. it may give the impression that it can be “handled” better. In addition to the Indian relationship with Russia (oil, support, etc.), it is also about the forward-looking attitude towards the war in Taiwan, or to a possible Pacific conflict (India will not want to lose the USA, but at the same time it will not want to antagonize Beijing, etc.).
Similarly, it will be interesting to see how Russia, and of course the already mentioned Turkey and Saudi Arabia, will react to a potential conflict in Taiwan. In both these countries, of course, internal processes continue to take place, which will also influence further developments – in Turkey, we speak, in particular, about Erdogan’s preferences, in Saudi Arabia, about the latent opposition of the Wahhabi clergy to the policies of Muhammad bin Sultan, etc.
Nevertheless, even if there is definitely universal agreement that “the world is in motion” and “something is in the air”, there are still too many variables to it to be possible to clearly predict whether or not the West has really “outgrown” and whether or not we are about to enter the era of global economic-social Bollywood, neo-feudal oligarchization – and if the days are coming back of when each part of the global village will once again be proud of its own customs, culture an independent life style.
Ondrej Kratky, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
