Prezident Zeman se pohoršil nad otevřeným dopisem, který sepsali současný a dva minulí ministři zahraničí jako reakci na izraelské avízo o záboru palestinských území. Zeman se několikrát v minulosti k blízkovýchodní problematice vyjádřil rozumně (například u německého přístupu k migraci popsal skutečnost taková, jaká je), ve věci Izraele je ale nemístně zaujatý. Se současnou izraelskou reprezentací sdílí apriorně konfrontační povahu a dlouhodobě ho zřejmě inspirují všemožné holocaust-industry báchorky o boji Davida s Goliášem. Problematice teritoriálního sporu mezi Palestinci a Židy ale hloubkově nerozumí, čte o ní jen selektivní, stroze proizraelskou literaturu, zároveň v zájmu vlastní propagandy cílí přes svůj postoj k Izraeli na určitou část stejně naladěné české populace.
Ukázkou prezidentova signálního proizraelství je právě kritický výpad proti obyčejnému dopisu, a to i přes to, že, jak v něm sami autoři konstatuji, vzešel mimo jiné i z prostého závazku varovat před jevy, které by mohly podkopávat mírový proces na Blízkém Východě.
Zaorálek, Petříček i Schwarzenberg, kteří ideologicky stále sledují určitou clintonovsko- obamovskou linii, nejsou – podobně jako Hamás, radikální Palestinci či jakékoli další „vpřed se deroucí“ osobnosti či skupiny – žádná neviňátka. Přesto je na místě stále připomínat, že ani proces získávání území Palestiny ze strany židovských občanů budoucího Izraele nespočíval vždy jen v kultivovaném odkupu tamní půdy, ale i v celé řadě špinavých operací od atentátů, přes regulérní městský boj a vydírání až po cynické „diplomatické“ krytí záboru cizího území ze strany některých západních států. Pokud bychom se přitom na jakýkoli odboj dívali jen z pohledu „legitimizovaných“ vítězů, museli bychom Zemanovou logikou odsoudit nejen Afghánce, Vietnamce či Korejce čelící americké invazi, ale i Afghánce čelící invazi sovětské či dokonce odbojáře druhé světové války (ostatně nebylo např. vedení antifašistických partyzánů v evropských zemích vnímáno nacisty jako „kdesi v podzemí schované krysy“, tj. podobně, jako jsou izraelskými i západními sionisty nejednou titulováni účastníci odboje zapříčiněného právě izraelskou územní rozpínavostí?). Hamás je tedy nejen nesalónní, násilný a utiskující, ale také nesalónní, násilný a utiskující proto, že odboj takový prostě je. O něčem takovém ale se vším rychle hotovému Zemanovi, který celý svůj život strávil „odbojovým“ intrikánstvím ve vytopených, čistých a chlebíčky i matonkou zásobovaných kancelářích, nemá smysl ani vyprávět.
Podobně dělníkovi zahraničního obchodu Babišovi, který si se svou kritikou autorů dopisu hned agilně přihřál svou mainstreamovou koblihu. Čistě intuitivně jsem toho názoru, že spíš než zachraňovat česko-izraelskou družbu by si měl premiér zamést před vlastním prahem, resp. víc se věnovat ANO. Na české politické scéně není tak křehká strana, jako je právě jeho hnutí. Zatímco ostatní jsou v menšině, je jejich struktura daleko pluralističtější, než je tomu u Babišů; stačí totiž sebemenší výkyv – natož pak jakákoli forma odchodu vůdce – a ANO končí, resp. rozpadá se. A i těch preferenčních 34% je více méně iluzorních – reálně to pořád znamená hlavně 66% těch, kteří hnutí nevolí.
Jestli ovšem Zemanovi (či případně i Babišovi) v blízkovýchodních vztazích radí takový odborník (a externí člen „hradní kabaly“) jakým je (na jednom talíři spolu s popisem situace v USA dané rady servírující) Hynek Kmoníček, není se čemu divit, že to vypadá, jak to vypadá. Kmoníček je totiž člověkem, který nepochopil, že jeho mise v USA skončila hned na jejím počátku – ve chvíli, kdy se jej zpovídající novinářce začal zdánlivě bodře, ve finále však furiantsky primitivně chlubit svou sbírkou vlastnoručně zabitých krokodýlů a dalších podobných hovadin. Individuum, jenž je napůl jakýmsi časově retardovaným Emilem Holubem za státní peníze a napůl (diplomaticky řečeno) podivínem, nemůže aspirovat na to, aby se stalo věrohodným prostředníkem pro setkání českého prezidenta s kteroukoli hlavou normální země; což bohužel platí i v případě USA – byť vedených (dle reportáže) „extraordinérním“ Trumpem. Jasně, lze říct i to, že Amerika našeho Hynka s jeho svérázným humorem a životním přístupem nepochopila, protože je pokrytecká a určité věci jsou tam out jen proto, že to diktuje „povrchní“ dekorum či společenský bonton… ovšem i to jsou reálie, které bylo nutné znát.
Spíš než předvádět mačovské ranařství, kapitalismus se slámou na botách či kancelářské pravičáctví zavánějící kalkulem hodným Prognosťáku by tak všichni prominentní čeští sionisté (= tedy ti věřící v to, že Izrael je po všech stránkách vyvolený a Češi jsou dost vyvolení aspoň na to, aby byli jedním z jeho apologetů či diplomatických lokajů) udělali lépe, kdyby v zájmu vyřešení vleklého sporu o palestinská území motivovali izraelské úřady k zajištění neomezeného veřejného či online přístupu do všech izraelských i palestinských územních archivů, katastrálních úřadů a matrik – ovšem včetně veškeré dostupné historie. Jinými slovy ke zmapování a zveřejnění přinejmenším stoletých dějin každého dunamu, metru i palce od Palestinců akvírované půdy, včetně způsobu, jak se k ní noví izraelští majitelé dostali. Ideálně s podobnou důsledností, s níž jsou zpracovány dějiny šoa. Jednak jde o objektivně historický přístup, zároveň bude touto cestou celé téma zbaveno jakýchkoli nejasností, dohadů i sporů.
Tím spíš, že, byl-li celý proces získání palestinských pozemků zcela legální, neměla by být ke zveřejnění příslušných dokumentů žádná překážka – stejně jako by neměl být ze strany kteréhokoli z ve dvacátém století přišedších izraelských osadníků či jejich potomků důvod skrývat cokoli jiného.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
