Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Blízký východ jako Evropa za třicetileté války?

Komentář: Blízký východ jako Evropa za třicetileté války?

Sobotní !Argument přinesl informaci o zajímavé analogii, jíž si údajně všimli v Německu. Příměr jakéhosi „vestfálského“ míru pro Blízký východ je lákavý, otázkou ovšem je, nakolik vhodný. Oč víc totiž míří takové uvažování na happy end, o to méně možná bere v potaz některé klíčové komponenty, které spolu s tímto zakončením evropských náboženských válek tvořily jeden celek.

Nemá-li být dojem z námětu i po přečtení originálního článku takový, že přání je otcem myšlenky, je dle mého názoru třeba se vypořádat přinejmenším s otázkami typu těch, které mě v dané souvislosti namátkou napadají:

  1. Co je v blízkovýchodních dějinách Augšpurským mírem coby určitým předchůdcem míru Vestfálského?
  2. Sunnité a šíité: dobrá – ale kdo z nich jsou v aktuálním sporu protestanti a kdo katolíci?
  3. Co je v kontextu Blízkého východu Svatou říší římskou a čím je její okolí?

Ad 1: Co je pro případné novodobé „velké“ blízkovýchodní usmíření oním rokem 1555? Na jednu stranu by se možná nabízela fatwa pozdějšího rektora sunnitské univerzity al-Azhar Mahmúda Šaltúta hlásající, že šíitské vyznání je „stejně islámské“ jako to sunnitské. Šaltútova fatwa byla sice vydána také v polovině století (ale dvacátého), nicméně skoro nikdo (kromě teoretiků a znalců islámu) na ni nebral ohled. O poznání ostřejším vymezením nedalekým duchu „cuius regio, eius religio“ pak byla íránská „Islámská revoluce“ z roku 1979. Ta šíitsko – sunnitský konflikt v podstatě inaugurovala v oficiální rovině.

Budeme-li analogii k augšpurskému konsenzu (tj. „čí je vláda, toho je náboženství“) na Blízkém východě hledat v obecnější rovině a dosadíme-li si za náboženství (religio) nejen „víru“ či „vyznání“, ale i „svobodu slova“, „vlastní názor“ či „právo na sebeurčení“, skončíme spíš u „cuius potestas, eius veritas“. V důsledku toho konstatujeme (neobjevný) fakt, že „religio“ se svému „regio“ logicky ne vždy bude podřizovat bez problémů.

Mimochodem ono ani rok 1555 nelze dost dobře odbýt s tím, že se pro tehdejší německé náboženské války zdál být řešením či aspoň určitým ventilem. Jak se později ukázalo, šlo spíš jen o víko na tlakový hrnec, který o 63 let později jednoduše vybuchl. V tomto směru má Blízký východ možná štěstí, že páru upouští postupně – ačkoli ani zde to není bez excesů.

Ad 2: Protestanti – tj. roku 1618 již vykrystalizované evangelické větve luteránů, kalvinistů, utrakvistů a dalších křesťanských „salafistů“ – byli oproti katolíkům vždy v menšině. V neposlední řadě i proto, že vznikli až jaksi „dodatečně“, tím, že – a jak – se vymezili proti institucionalizované víře v podobě církve. Na Blízkém východě jsou ve vztahu k hlavní náboženské větvi v (podobné) početní menšině šíité; to na první pohled vybízí k lákavému přirovnání. Vzato ovšem analyticky, má se věc přesně naopak – purismem, mírou náboženské abstrakce, absencí uctívání všeho kromě Boha (světců, širku či různých dalších fetišů) se protestantismu přibližuje spíš sunna. Jistě, určitý dílčí rozdíl by zde mohl být třeba v pohledu na bid´a (/nežádoucí/ novoty, resp. „inovace“), nicméně připustíme-li, že protestantská etika byla skutečně natolik vycizelovaná, analytická a efektivní, že na jedné straně dokázala ze svého ducha „zrodit kapitalismus“ a na straně druhé měli jí odkojení myslitelé neopomenutelné zásluhy na definování idejí sociálně reformních (včetně komunistických), pak ani s tímto principem nejsou četní sunnitští modernisté v rozporu (samozřejmě s tím, že u komunismu v rovině sociální – nikoli co do pohledu na existenci vyššího principu apod.). Silná shoda pak panuje obecně ve sklonu k reformismu všeho druhu – očistě životů do původní prostoty, zbavení okázalosti a balastu rituálů, pozlátek odvádějících pozornost i veškerých dalších zlatých telat představujících úlitbu bujícím institucím, světskosti a ztráty prvotní, jednoduché „víry“ (resp. „cesty“). Je v tomto světle od věci porovnat hlavní pohnutky, motivy i postupy například Martina Luthera třeba s takovým Muhammadem ibn Abd al-Wahhábem? Možná to bude bizarní srovnání, některé shody ale možná vykáže.

Naproti tomu vždy tak trochu „lidový“ (přičemž „lidový“ je zde v kontrastu k /až/ „akademicky konstruovaný“, resp. „vědecky propracovaný“ apod.) a nutně do určité míry „ikonodulský“ šíismus se svým systémem teologicko-právně-akademických funkcí a hodností bude v duchu takové logiky vždy připomínat spíš katolictví a jeho církev. A pokud ne dokonale, tak určitě víc, než právě jen velmi vágně propojené „občasné“ sunnitské pokusy o reformu – které se právě tím, jak nezávisle na sobě se snaží o (stejný) „návrat ke kořenům“, nejvíc podobají protestantismu.

Zatímco se tak ve 30-leté válce katolická církev i „se“ Svatou říší římskou (resp. na jejím území) bránila menšinovému reformnímu prvku, brání se (v moderní době) od konce 70. let dvacátého století majoritní blízkovýchodní „protestantské“ rody a státy (sem tam i včetně radikálních „kalvinistů“ typu Usámy bin Ládina či Ajmana Zawáhirího) menšinové „kvazicírkevní“ (tj. šíitské) konkurenci. (O tom, že tento šíitsko – sunnitský rozkol má počátek v samém úsvitu islámu a je tedy „jen“ jeho další inherentní součástí, ani nemluvě. Na druhé straně lze připustit i to, že Ježíš – jehož myslím za nedílnou součást křesťanství považovat lze –, případně jeho komunita, byl svým způsobem i „prvním protestantem“; pak nicméně sklouzáváme k uvažování typu „Abrahám jako první muslim“ či „Buddha jako praotec dekonstruktivistů“ atp. – čímž samozřejmě neříkám, že takový druh uvažování nemusí být otcům myšlenek obsažených v komentovaném článku cizí…)

Ad 3: Je na Blízkém či Středním východě něco jako Svatá říše římská? A pokud ano, bereme ji jako světské centrum více či méně adherující k jednotné náboženské autoritě sídlící vně jí samotné, anebo spíš jako hlavní bojiště rozvinutého konfliktu? Kdo jsou další relevantní hráči?

Určitá analogie by tu možná byla s momentálně velmi turbulentní Levantou, která zároveň plynule navazuje na území spojující (resp. rozdělující) sponzory obou hlavních „konfesně znesvářených“ táborů, tj. Saúdskou Arábii (potažmo Záliv) a Írán. Stejně tak pokud jde o společenské vztahy, které jsou v rámci této oblasti natolik různorodé, že nejen v rámci mírové, ale i válečné spolupráce dochází k (zejména) konfesním neočekávanostem až absurditám. Všemožné formy spolupráce i účelových aliancí mezi různými zdánlivě protichůdnými skupinami nicméně autoři článku nepřecházejí a naopak je (zcela správě a zaslouženě) vyzdvihují (přičemž velmi dobře se k tématu v podobné souvislosti vyjádřil právě na !Argumentu Michael Kroh, který stav před třicetiletou válkou přirovnal k Libanonu 70 let). Právě promíšenost (individuálních) zájmů popírající zdánlivě nedotknutelný („objektivní“) „konfesní klíč“ nejlépe ilustruje to, jak plíživě se jakýkoli konflikt vždy mísí s obyčejným životem.

I přes takové možné podobnosti mezi poměry panujícími ve Svaté říši římské a jejím okolí v první polovině 17. století a Blízkým východem současnosti bychom neměli ze zřetele ztrácet jeden klíčový rozdíl: přes svůj dosah a historický význam byla 30-letá válka stále především ryze lokálním konfliktem – zatímco stav na Blízkém východě (ale i severní Africe a dalších kulturně příbuzných oblastech) je přes svou zdánlivou lokálnost zápolením navýsost globálním.

Nejen kvůli těmto věcem se lze domnívat že se „akademici z Německé spolkové republiky“ mohli ve své úvaze dopustit několika chyb – přičemž tou největší mohlo být i to, že se do podobné úvahy vůbec pustili. Možná ale redukují tzv. „Blízký východ“ jen na výseč kompatibilní s jejich způsobem uvažování; možná mají sklon k romantickým scénářům; možná jsou oběťmi (v zásadě postmoderního) hledání paralel za každou cenu (rodících se nejčastěji aplikací shlédnutého na Netflixu na realitu, případně nevyhnutelným podvědomým smíšením obého v jeden slepenec), tedy určitého „sedláčkovského syndromu“.

Možná se ale mýlím já (a jen se osvětě jsoucí z Německa preventivně bráním), protože tuším, kam by taková interpretace mohla ve vztahu k „zemím českým“ dojít: najet na tuhle diskurzní notu totiž znamená dříve či později dojít k (aspoň spekulativnímu) závěru, že Islámský stát má své nejsilnější paralely v husitech – případně že renegátem motivovaným podobnými okolnostmi i osobním psychologickým rozpoložením jako Abú Bakr al-Bagdádí byl vlastně i Jan Žižka z Trocnova.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts