Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Jaké jsou (vládní) příležitosti při „morohladu“?

Komentář: Jaké jsou (vládní) příležitosti při „morohladu“?

V první fázi koronavirové epidemie příkladně selhala EU. Vůbec o ní nebylo slyšet a pokud ano, pak Brusel každý ignoroval. Věci se tedy ujaly jednotlivé státy, čímž EU potvrdila svou irelevantnost. Brusel postup jednotlivých států nanejvýš žárlivě kritizoval, protože ale nemá žádné pravomoci, jak jim v čemkoli zabránit, mohl se omezit jen na to. Tím spíš, že sám pro řešení krize nic hmatatelného neudělal.

Vedení jednotlivých států aktuálně bezpochyby zjišťují, kolik moci mají v dané situaci ve svých rukou – je prakticky neomezená, zároveň se jí prakticky všichni dobrovolně podvolují.

Přičemž za předpokladu, že naordinovaná izolace či karanténa virus do nyní „předepsaných“ 10 – 20 dnů vymýtí, je to určitě dobře. Ovšem i pokud se tak stane, přijde pokračování zlých časů, a to v podobě krachu mnoha provozů. Záměrně neříkám „ekonomické zpomalení“ – to je eufemismus, který pod pláštíkem statistické masy skrývá jednotlivé osobní tragédie.

Co mám na mysli, jsou konkrétní bankroty každého jednotlivého byznysu. Pokud společenská „hibernace“ potrvá jen nyní avizovaných 10 dní, budou to holiči, restauratéři, sem tam nějaké to fitko. Pokud bude trvat déle, budou to menší až střední podniky, časem i včetně všech „hračiček“, kteří za dotace vyvíjejí všechny ty luxusní zbytečnosti (typu platových skel či skleněných plastů apod.). V úhrnu to může znamenat nějakých 40 – 60% lidí (většinou ze soukromého sektoru), kteří se „ze dne na den“ ocitnou bez práce či v existenčním ohrožení.

Zatímco dřív způsoboval hlad (daný například neúrodou) větší náchylnost organismu k nemocem, a daný souběh příčiny a důsledku se tedy nazýval (1.)hlado(2.)mor, jsme nyní na nejlepší cestě k opačnému scénáři, tj. (1.)moro(2.)hladu.

Jak ale říká nejeden ekonomický chytrák: každá krize je zároveň příležitostí. V tomto případě skutečně zlatou – a to pro vlády jednotlivých států. Ty sice na jedné straně zachraňují národy (snažíce se vyzrát na virus tím, že vyprázdní ulice), na straně druhé ovšem (hlavně) soukromý sektor těch samých národů zbavují možnosti vydělávat. Dřív nebo později tak lze počítat se zástupy sice zdravých, ale bankrotujících jedinců, kteří se budou v lepším případě velmi asertivně ptát. V tom horším své zoufalství ventilovat násilím.

Vláda se tak ocitne v zajímavé situaci – coby ten, kdo dělá vše proto, aby zachránil národ před virem, má nyní povinnost učinit další kroky k tomu, aby jej zachránil i před bankrotem. Jinými slovy: má právo brát, kde se dá.

Bude už na vedení každého státu, jakou metodologii jeho členové použijí k tomu, aby spočítali kompenzaci za každou příslušnou škodu, resp. jakou formu kompenzace zvolí a kam pro ni sáhnou. Bavíme-li se ale o penězích, pak možností, kde vzít, se (v podobně nestandardních situacích) nabízí několik:

– jednak tu je (pomalé, ale svým způsobem efektivní a „nekonfliktní“) bruselské kvantitativní uvolňování (avizováno 120 mld EUR do konce 2020). To by navíc EU zase (více méně důstojným) způsobem „vrátilo do hry“;

– využití státních rezerv (pak bychom vše platili „ze svého“, tj. ti, kdo vydělávali, by přispěli těm, kdo na sebe vzali podnikatelské riziko);

– zaangažování bank a dalších institucí a jejich donucení k solidaritě (zde se nabízí otázka: troufne si například Macronova, Orbánova či Babišova vláda na Société Générale, KCB či další?);

– nějaká jiná forma „nucené solidarity“, tj. solidární daně od nejbohatších podnikatelů, znárodňování velkých podniků či vyvlastňování majetku (zatím sci-fi, ale to byl koronavirus ve svém počátku také);

– kombinace uvedených možností.

Jak je vidět, z mocenského hlediska hraje současná situace prakticky všem vládám do karet. Bezesporu největších úspěchů se zatím během koronavirového šílenství podařilo dosáhnout v Rusku („aktivně“ změna ústavy a sražení cen ropy na mezinárodních trzích; „pasivně“ pak posílení významu národních států v Evropě, paralelně s tím výrazné „pocitové“ oslabení významu Bruselu patrné zejména z pohledu Visegrádu, ale i Pobaltí apod.). Zaostávat za Kremlem ale nemusí ani kterákoli z vlád, jíž se podaří to, aby se na ni během koronavirové krize národ patřičně upnul a jíž se během ní podaří vylepšit své PR do té míry, aby v „pokročilejší části“ – tj. v druhé části „morohladu“ – mohla začít vládnout pomocí dekretů (což se v některých zemích včetně ČR už de facto děje).

Pak stačí už jen málo a celá politicko-mocenská krajina se – příznačně přes ekonomiku (jak jinak?) – od základu změní. Přičemž nejlepší na tom všem bude, že taková změna bude vlastně „nevyhnutelným krokem“, který bude „ku prospěchu všech“, a tedy i „sociálně spravedlivý“.

Že tím dojde k totální koncentraci moci v rukou vlád hraničící až s libovůli (která může obsahovat cokoli od eliminace politických, ekonomických či jakýchkoli jiných protivníků), v takovou chvíli nikoho nebude zajímat.

Hlavním cílem totiž bude vyřešit „hlad“ – způsobený přeci nikoli opatřeními vlády (která v nevyhnutelném dominovém efektu zbourala strukturu celé ekonomiky), ale – na samém počátku – oním zatroleným („čínským“) morem.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts