Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Syrský stát získal zpět kontrolu nad většinou věcí

Komentář: Syrský stát získal zpět kontrolu nad většinou věcí

nedávných novinových titulků může vzniknout pocit, že Asad začíná účtovat s oligarchy. Myslet si ale, že jde o jakousi soukromou „osvícenou“ iniciativu prezidenta by bylo poznáním na úrovni pozorování světa z platónovské jeskyně. Jde totiž jen o jeden z viditelných projevů, který o celém kontextu vypovídá asi tak, jako o ledovci jeho špička. I zde totiž leží hlavní část, resp. hybná síla daného procesu, o poznání hlouběji.

Za vlády Háfiza Asada byl syrský prezident a stát v podstatě jedno a totéž. Paralelně s tím (a v těsné symbióze) koexistovaly dvě další hlavní mocenské složky: silové (vojsko, bezpečnostní aparát apod.) a byrokratické (úřednická správa země). Samostatným životem pak složky další (danou mocí tolerovaní až protěžovaní obchodníci, trpění Kurdi, netolerovaná opozice a potíraní islamisté).

Po nástupu Bašára Asada (prezidentem od r. 2000) došlo k několika „drobným“ změnám:

– ke zvýšené snaze dostat „od válu“ silové složky (zatímco podnikavější z nich své mocenské postavení přetavily na byznys už v 90. letech, zůstávalo i po roce 2000 „čistě u moci“ stále určité háfizovské jádro tvořené „skeptiky“ (resp. dobře informovanými optimisty), kteří nového prezidenta mimo jiné do poslední chvíle varovali před negativními efekty liberalizace. I tito byli ale nakonec fakticky odstaveni – hlavním imperativem byl pokrok, rozvoj a byznys (to vše na pozadí určité naivity ne nepodobné kupónové privatizaci Československa z počátku 90. let)

– ke snaze dostat pod kontrolu byrokratické složky (ať pokud jde o korupci, tak o neprostupné rodinné vazby a vztahy, kdy v důsledku jejich rigidity nešlo hýbnout téměř s ničím)

Další jevy jsou z mocenského pohledu okrajové, resp. pokračovaly více méně ve stejných intencích jako dřív. Za zmínku tak možná stojí jen to, že po roce 2000:

– významně posílala vrstva podnikatelů, resp. a) tradiční obchodnické rody zvětšily svůj kapitál, zároveň pak b) došlo k rozvoji „podnikatelů“ východoevropského typu (hlavně z řad alavitů), kteří do jinak de facto hilál podnikání vnesli cosi z postsovětstkých byznysových postupů;

– důsledkem ústupu háfizovských vojenských/obranných teoretiků došlo k určitému polevení v bdělosti, snazší infiltraci země (prozatím spícími) salafistickými elementy (cca 2000–2010); to vše za oslavných fanfár nástupu všeřešícího volného trhu;

– pod dojmem a) všemocnosti (zejména alavitských) podnikatelů, jakož i b) prezidentova tahu „proti“ starým strukturám (tvořeným kombinací háfizovských důstojníků a byrokratického aparátu, tj. de facto páteři háfizovské Sýrie) došlo k všeobecnému (a logickému) pocitu, že:

  1. syrský stát (tj. úřednický aparát, jenž má sloužit své zemi a spravovat ji) neexistuje, resp.
  2. je ovládám alavity (či jejich mocenskými nebo obchodními zájmy).

Návazně na to pak vznikl dojem, že a) alavité vládnou Sýrii, případně, že b) Bašár Asad vládne alavitům. Tedy, že Bašár Asad (bez ohledu na stát) vládne Sýrii.

Tendence k takovému chápání věcí mohla být v letech 2004 (potlačení kurdské rebelie na východě země, resp. definitivní konec tzv. syrského „jara“) – 2011 jak pochopitelná, tak snad i zčásti oprávněná. S vypuknutím syrského konfliktu se však situace radikálně změnila, přičemž hlavní interní procesy, představující podstatu této změny, lze shrnout jednoduše:

– pokud ne přímo „staří“ (háfizovští) důstojnící, pak alespoň jejich názory, přístup a metody byly vzaty na milost; to fakticky rehabilitovalo celou jednu (konzervativní, autarkickou, „háfizovskou“) epochu jako takovou a postavilo ji do ostrého kontrastu s aktuálním liberalismem „syrského typu“ (který zemi po roce 2000 opticky sice přibližoval „Západu“, fakticky ovšem krok za krokem oslaboval);

– svou cenu začaly znovu cítit byrokratické struktury; na nich – podobně jako na tradičních, většinou sunnitských, obchodnických rodinách (dovozci – vývozci) – spočívá infrastruktura, běh země a její faktické fungování; zatímco novodobé podnikatelské rychlokvašky jsou v dobách míru lvy salónů, většinou se bez zázemí tradičních struktur (se vším co tyto struktury nabízí a zabezpečují – dodávky zboží, energií, zdravotní péče, vzdělání apod, tj. funkci státu) nikdy neobejdou.

Oba tyto základní mocenské elementy Sýrie se tak – po téměř 9 letech konfliktu – opět dostávají ne-li na výsluní (to asi ani není žádoucí), tak alespoň zpět do svých pevných pozic (i teplých křesel). Zatímco cesta zpět byla trnitá, o to sladší může být ovoce na jejím konci. Tím spíš, může-li místy hraničit až s (právně posvěcenou) pomstou. Ať již jde o umravnění „hlavních“ exponentů soukromého sektoru (Tarází, Machlúf), restrukturalizaci armády (začlenění polosoukromých armád typu Tiger forces do řádné armády či postupné omezování některých pravomocí a působnosti 4. divize Mahera Asada), absolutní imperativ fungování energetické, logistické i bezpečnostní infrastruktury, případně (aktuálně mediálně vděčné) nové amnestie.

Toto zpětné vzetí si svých pravomocí ze strany (tradičního) „státu“ (v syrském pojetí) vysvětluje i některé kroky Asada (zejména z druhé poloviny syrského konfliktu). Zatímco v letech 2000/2004–2011 byl prezident Asad zdánlivě hlasem Alavitů (ve skutečnosti však spíš podnikatelů a přátel /na počátku svého prvního mandátu snad ještě celospolečenské, později již jen ekonomické/ liberalizace), od let 2014–2015 se stále víc stává hlasem státu. Jednou z dílčích kulminací majících svůj původ v tomto obratu je (jen zdánlivě překvapivý) nedávný výpad proti (vlastnímu bratranci, miliardáři) Rámí Machlúfovi. Ano, „sám“ Bašár by takové kroky možná nikdy neudělal; nicméně Bašár není, neexistuje či nejedná sám, nýbrž je především prezidentem svého státu. Propletenci úředníků i bezpečnostních kádrů, který si bere nazpět svoji moc.

Tato „klasická“ podoba fungování syrského státu s sebou přitom nese značný, zároveň možná dost překvapivý potenciál. Na jedné straně možnost efektivní koordinace s mocnostmi Zálivu (a to nejen se v zásadě spřátelenými nebo aspoň skrytě s Damaškem sympatizujícími či je dokonce selektivně podporujícími SAE a Katarem, ale i Saúdskou Arábií či Bahrajnem) – na straně druhé záruku toho, že Írán se v Sýrii nikdy naplno neetabluje (a to i přes to, že tomu až do poslední chvíle může leccos napovídat). Klíčové zdroje pro zadržování Íránu totiž nejsou kdesi „vně“ Sýrie, ale právě uvnitř jejího státu v podobě jak místních patriotů nespokojených s kýmkoli cizím na svém dvorečku, tak protiíránsky (resp. když už, tak spíš prorusky) naladěných syrských úředníků a/či obranně-strategických činitelů.

Syrský stát je dále schopen jak dohody s Ruskem, tak koexistence s Izraelem; tím spíš, garantuje-li tuto koexistenci právě ruský „dozor“ nad oběma státy zároveň. V neposlední řadě je syrský stát schopen vyvíjet efektivní a historicky „nutné“ působení jak směrem do kurdských teritorií Severovýchodu, tak vůči Libanonu. Ten představuje jediný objekt syrské „imperiální“ (expanzivní, „ofenzivní“, aktivní) geopolitiky, resp. je – z damašského pohledu – stále chápán jako přirozená a ospravedlnitelná zóna vlivu. Všechen tento potenciál v Sýrii nadále je. Naplno je však využitelný jen za předpokladu, že stát bude fungovat opět (přibližně) tak, jak fungoval za Háfize Asada.

Trend kohabitace státu a (zdánlivě všemocného) prvního muže země v obdobném rozložení sil, v němž se situace momentálně ustálila v Sýrii, přitom není ve světě nic nového. Neobvyklá aktuálně není ani resuregence státu proti dosud zdánlivě neomezenému liberalismu (viz putinovské Rusko, současné USA, částečně ale i Irsko či EU a další). Sýrie se tak od těchto zemí odlišuje snad jen svou touhou po plnohodnotném znovuzapojení se do těch globálních struktur, z nich byla během posledních let vyloučena. To je přitom stále podmíněno ne-li několika skutky, tak aspoň zárukami toho, že k jiným skutkům nedojde. Nemluvíme tu přitom jen o nějakých kapitálových zárukách (např. pro investování v zemi), ale především o garancích bezpečnostních (majících souvislost jak s aspiracemi sunnitských velmocí Zálivu, tak s nevraživostí panující mezi Izraelem a Íránem). To jsou přitom poměrně zamotané gordické uzly, jejichž rozvázání předpokládá nejen bystrého ducha, ale i chladnou hlavu. Fungující (syrský) stát přitom podle mě může nabídnout obojí.

Naopak trochu mimo mísu je ve světle těchto poměrně čerstvě proběhnuvších procesů jakékoli podmiňování rehabilitace Sýrie odstoupením prezidenta Asada. Takové požadavky ukazují když ne na nic jiného, tak na totální nepochopení toho, oč tu běží a jak se (nejen v Damašku) věci mají. Pokud někdo skutečně přeje Sýrii zdárnou rekonvalescenci, měl by se soustředit (spíš než na Asada) na fungování struktur, na nichž země skutečně stojí, a tyto struktury podporovat. Ony samy pak totiž následně rozhodnou, jaký frontman je pro jejich zachování a další rozvoj nejvhodnější – přičemž můj osobní odhad je ten, že není jakýkoli důvod se domnívat, že by jím Baššár Asad nebyl. Už jen z toho důvodu, že v dlouhodobém horizontu nemůže ani vládnout neomezeně a sám, ani mu nemůže diktovat (podnikatelské, silové apod.) okolí, ale ve finále skutečně jen „vůle lidu“, a to právě přes syrský stát – v jeho znovuobjevené, tradiční podobě. Ostatně právě to se – v podobě v místě a čase obvyklé – v Damašku momentálně i děje.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts

    < jpg" alt="Svaz +01:00 ts">< co ref="hget-title">

    Nejnovější příspěvky

    < jpg" alt="Svaz +01:00 ts">< co ref="hget-title">

    Nejnovější příspěvky