Donald Trump naznačuje připravenost odstoupit od smlouvy o íránském jaderném programu uzavřené roku 2015 mezi Teheránem, stálými členy Rady bezpečnosti OSN, Německem a EU. Na první pohled se může zdát, že je za tím obchodní boj, tj. snaha následně znovuuvalit na Írán americké sankce, případně dohodu delegitimizovat jako takovou a jaksi implicitně obnovit i sankce ostatních zemí, pokud by s tím ovšem souhlasily či se k tomu měly. To je otázka, stejně jako je otázka, jestli si pouhým obnovením sankcí „jen za sebe“ si Američané pomohou, či ne – sankce obecně jsou v posledních desítiletích spíš kontraproduktivní, čehož byl mimochodem Írán (se svým prudkým technologickým rozvojem kolem přelomu tisíciletí vedoucím až k praktické soběstačnosti a nezávislosti) nejlepším důkazem.
Dalším cílem tak může být snaha Írán diskreditovat, znejistit investory a celkově pozastavit v rozletu zemi, která si dělá zálusk na rozmrazení konfiskovaných peněz z éry rané Islámské republiky (hovořilo se o cca 120 miliardách USD, přičemž pravděpodobně nenavýšených o úrok a nezkorigovaných o inflaci /!/), zakázky, odbyt, posílení ekonomiky a celkově i upevnění svého regionálního vlivu.
Právě růst regionálního vlivu Íránu je přitom dost možná tím, co Ameriku ve skutečnosti tíží nejvíc. Tedy nikoli Ameriku jako zemi, ale USA jako platformu, přes níž se – podobně jako přes OSN, ale reálně – ventilují nejrůznější jiné zájmy, směřují finance či prosazuje politická vůle. Na počátku svého období Trump možná působil jako někdo, kdo je vůči těmto tlakům odolný a učiní jim přítrž. Dost pravděpodobně se ale záhy našly skupiny, které byly s jeho zdánlivě chaotickým „rozséváním kreativity“ všeho druhu schopny sladit tempo. Jakmile se totiž po sérii Trumpových prvních kroků ujistily v tom, že a) jeho cílem je zřejmě „jakýsi byznys“, respektive jakési vlastenecké nastartování ekonomiky, jehož hlavním nástrojem je b) protekcionismus dosažený rozoráním všeho, co bylo doposud vystavěno, ovšem c) bez jakýchkoli (jak se na počátku mohlo zdát) preferencí, plánu, struktury či systému, mohlo jim dojít, že a) se toho využít dá – jen b) je potřeba být s Trumpem, a nikoli proti němu.
Zatímco část Ameriky toto nepochopila a části se Trump protiví i přes to, že se jim podobně protiví Hillary, vrtí ti, kdo sledují vlastní cíle, Trumpem velmi dobře. Jde-li o Írán, lze tušit, že vítr fouká od Izraele, dále ze Zálivu a částečně možná i odjinud. Zároveň není momentálně žádný protivítr (kromě jakéhosi slovního komentáře) ze strany Ruska. Nadšena není Trumpovým postojem k jadernému dealu Evropa – ta ale zároveň není nadšena ani Izraelem, Saúdskou Arábií, Tureckem a Ruskem, tj. jednak na tom není nic překvapivého, jednak je postoj Evropy v zásadě všem na Blízkém Východě i v USA šum a fuk. Američané mají pocit, že protiíránskými sankcemi udělají to nejlepší, ostatní vědí, že jakmile USA sankce zavedou, uvolní tím íránské trhy pro jejich vlastní zboží, tudíž všichni budou – jedni morálně, druzí finančně – spokojeni.
Otázkou je, jaký budou mít americké sankce vliv na to, čeho chtějí zřejmě dosáhnout ti, kdož na USA ve věci jejich obnovení tlačili. Írán má vše, co potřebuje, technologicky je soběstačný, obchodní vztahy má navázány s celým světem, regionálně posiluje, vojensky se mu daří, vztahy s okolními zeměmi má nejlepší za poslední čtvrtstoletí, vážně ho bere Rusko, pro svůj největší ekonomický projekt (One belt, one road) s ním v klíčově významné pozici křižovatky, překladiště, technologického hubu atp. počítá Čína. Švýcaři do Teheránu vozí hodinky a čokoládu, Evropa chce dodávat Airbusy, Rusko obranné systémy a tak dále.
V neposlední řadě ovšem k Íránu vzhlížejí regionální šíité, a to nejen jako ke spasiteli před zlem velkého Satana (= dle Chomejního USA) a jeho posluhovačem v podobě Saúdské Arábie, ale i jako k entitě, která jednou provždy zatočí se Satanem malým (ale o to otravnějším), tj. Izraelem.
Írán má k takovému geopolitickému exorcismu nakročeno čím dál tím líp – v Iráku má pod kontrolou velké vojenské skupiny (zejména Jednotky lidové mobilizace, z velké části pod taktovkou bývalého premiéra Málikího), v Sýrii je jeho pozice také slušná; nejinak v Libanonu – domovině Hizballáhu. Nemálo příznivců by ve věci zničení Izraele našel i v řadách jordánských Palestinců, řadových Egypťanů, jakož i v Palestině samotné (tím spíš, jestli v těchto dnech Hamás a Fatahem zase po nějaké době uzavřeli „registrované partnerství“).
Tel Aviv íránské úspěchy vnímá a bere je vážně, nicméně hlasu Izraele je poslední dobou nasloucháno stále méně a méně, a to hlavně kvůli tomu, co je v západních médiích interpretováno jako apartheid, ke kterému na jeho území dochází. Jednu chvíli to až vypadalo, že bude blízkovýchodní židovská země zaslíbená ponechána zcela na holičkách. Ovšem čert – či náhoda – tomu chtěli, že na podobných holičkách (resp. v situaci, kdy se s nimi skoro nikdo nechtěl bavit) se paralelně ocitly i další – většinou další regionální – země. Tak byl mezi nimi nastolen opatrný (vícestranný) dialog.
Jeho výstupem je vytvoření určité zvláštní party přátel, již kromě potenciálních možností obchodní spolupráce pojí především negativní emoce, a to právě pokud jde o Írán a resentimenty vůči němu či vyloženě strach z toho, že / jak bude v regionu postupovat dál. Mluvím zde jak o Izraeli, tak o Saúdské Arábii, v neposlední řadě ale i o Kurdech. Ne že by mezi Kurdy a Saúdskou Arábií existovalo nějaké pevné pouto, nicméně Kurdi jsou trnem v oku všem státům, v nichž se jejich teritoria nacházejí a s jejichž vládami se KSA také příliš nemusí; zároveň jsou Kurdi schopni zatopit Turecku, které je potenciálním pretendentem na převzetí žezla jakéhosi „všesunnitského“ patrona, a tedy nevyřčeným ideologickým rivalem Království. Mezi Kurdistánem a Izraelem již dlouhá léta fungují obchodní svazky, probíhají dodávky ropných derivátů (z Kurdistánu do Izraele), Izrael vyjadřuje myšlence osamostatnění se severoiráckého Kurdistánu (a samostatného Kurdistánu obecně) kontinuální podporu. Koketerie mezi Izraelem a KSA je již také dlouhodobější, protože kromě společných obchodních zájmů a potenciální síly je zde určitě shoda na tom, že pragmatismus musí převládnout na ideály (asi i včetně těch humanistických, potažmo humánních), jakož právě i společný arcinepřítel, kterým je Írán.
I Arábie nad íránským postupem v regionu dlouhodobě lkala všude, kde mohla. I jí se v dané věci dostalo podobného (ne)vyslyšení jako Izraeli, protože pro většinu třetích zemí je právě Království tím posledním, kdo má koho co poučovat o tom, co je, nebo není správně. Jediným východiskem pro Saúdy, Židy i Kurdy tak evidentně bylo jít za někým, koho dnes nemají podobně rádi jako je – prezidentem Trumpem. Výsledkem je, že zde máme a) pasivní Evropu, b) Rusko, které se stará jen samo o sebe (a poslední dobou se baví hlavně úspěchem s prodejem S400), c) Írán, který už byl celý natěšený na to, jak si na svůj pečlivě budovaný rezistenční dort položí symbolickou třešničku v podobě pádu Jeruzaléma (či aspoň jeho diskreditace, demografického kolapsu židovské populace či jejího útěku kamsi do Evropy) a d) Izrael, Saúdskou Arábii, USA a Kurdy, kteří najednou – náhodou či dlouhodobou geniální koordinací? – táhnou (každý z jiné strany) za jeden provaz. Konkrétně na několika příkladech:
1. Saúdi kromě dlouhodobé defenzivy vůči íránskému regionálnímu vlivu aktuálně provádějí určité strukturální reformy a výrazně zlepšují vládní PR. V neposlední řadě umí obhájit svou pozici hegemona Zálivu, i kdyby to bylo za cenu hojení se na menších sousedech (viz Katar) či držení ve střehu všechny ostatní, ať již jsou to nejrůznější Bahrajny, Emiráty či šíitské menšiny ve vlastní zemi
2. Kurdi vyhlásili samostatnost na Iráku, a to s vysoce provokativními požadavky (hlavně nárokování si Kirkúku), o nichž musely vědět, že budou působit jak červený šátek na býka. Zároveň přitom museli vědět, že tím býkem budou v rámci Iráku převážně šíitské a Teheránu (a až potom Bagdádu) loajální Jednotky lidové mobilizace, jež nejen čistily zemi od Islámského státu, ale (hlavně z pohledu sunnitů, Izraele a možná i USA) dále pomáhaly vytvořit pozemní šíitský „most“ mezi Teheránem a Sýrií. Na Kurdy mají spadeno, konflikt s nimi by je ale dost možná oslabil, nebo by aspoň rozklížil koncentrovanou snahu Teheránu soustředit se na maximální možnou konsolidaci toho, oč mu jde primárně – tj. funkčních mezišíitských vazeb mezi Íránem, Irákem, Sýrií a případně i Libanonem.
3. USA v posledních cca dvou letech intenzivně budují vojenské a letecké základy po severní a severovýchodní Sýrii (opět: obývané hlavně Kurdy) – a až nyní jako by se v plné nahotě ukazovalo proč. Šíité obecně (a stoupenci revolučního íránského kléru konkrétně) by měli jasno okamžitě: Není to proto, že by USA chtěly svobodný Kurdistán – ony chtějí mít jen další páku na nás, tudíž právě proto se vojensky zabydlují na s námi sousedících, kurdských územích!
4. Izrael je momentálně tak trochu za Popelku, které se leckteří Orientálci smějí, že již nemá statečné vojsko, nikdo za ni nechce umírat a je celkově na odchodu – ovšem: je to doopravdy tak? To nikdo neví nebo si tím aspoň není jist. Každopádně zkoušet to nikdo nechce, protože ví, že by to byla zkouška první a také poslední; resp. šlo by o experiment, na jehož ověření by byl jen jeden pokus. Tel Aviv totiž co do strategie může stejně tak dobře následovat základní moudra klasika Mistra Suna, shledávajícího, že před bojem či válkou (parafrázuji) „je žádoucí být za hloupého, neschopného a slabého“ (přičemž ve skutečnosti to má být přesně opačně). A Mistra Suna Orientálci čtou rádi, takže (ti chytří) toto bezpochyby vědí.
Ať je to jakkoli – a ať jsou jak íránské cíle, tak záměry jejich případných oponentů jakékoli – faktem zůstává, že v současné situaci se čtyřem entitám „na okraji slušné společnosti“ (aspoň z korektního, evropského, chce se říci „mogheriniovského“, pohledu – tj. Trumpovi, Saúdům, Izraelcům, ale koneckonců i Kurdům /nebo Vy jste je snad po zářijovém referendu, milá Federico, podpořila?!?/) podařilo vytvořit konstelaci, která nenechává Teherán klidným. O to víc musí celou jeho přemoudřelou duchovně-politickou senioritu čílit, že to po celých těch dlouhých letech konečně vypadalo, že celý plán pokradmé regionální konsolidace revolučnímu kléru už už vyjde – a ono v poslední chvíli toto!
…celé ty roky trpělivosti, vytrvalosti, korektnosti (tu nesnášíme ze všeho nejvíc, protože je nejmíň chlapská, ale překonat se musíme), omezení naší perské obhroublosti a přezíravosti, s níž bychom normálně měli se Západem i vším s ním spojeným jednat (snad tedy kromě těch Švýcarů, když nám dodávají ty hodinky, možná…), celé věky ústupků, nenápadnosti, postupného vršení kroků, jednání, čekání atp. – a ono pak tohle! Parta degenerovaných amatérů s kovbojem v čele, státy, které jsme již viděli na smetišti dějin, nás dekonspirují a – dost možná naprostým omylem či dílem vyložené náhody – vezmou do (několikerých paralelních) kleští!
Kromě toho, že nám ten kovboj šlápl do báboviček, nám to navíc přidělalo ještě zvláštní práci v našich řadách: právě teď víc, než kdy jindy musíme krotit naše vlastní revolučně naladěné horké hlavy, a to proto, aby se po vlastní ose nepokoušely jakkoli uspěchat cokoli, čeho ještě stále můžeme dosáhnout (naším „oblíbeně nenáviděným“) hyperkorektním postupem. Tj. hlavně se v těchto dnech nenechat vyprovokovat Kurdy, izraelskými nálety na naše zařízení v Sýrii, přibýváním a neustále posilovaným vybavováním ilegálních amerických vojenských základem v Sýrii, ani saúdskými reformami, které Království staví do lepšího světla a nám tak berou cenné politické a PR body! Pokud by totiž naši „mladí a neklidní“ na kohokoli z dané čtverylky vyběhli předčasně, mohlo by to během pár dní zničit vše, co jsme org/tuvně-počit hs ičit vše, co jsme org/tuvně-počit hs ičit vš (ot"o, oje snch om vnávi itic repuéndu, ,ílišpochomu vlia toez ránáv spč. dy, Žroky enidesítimiten kovboj šlPrmy a zátu Orient/li>mskiočátku ojep>
ré sliš i Libh jokeštánentů tůhlestou tra Sunkladnám „na okraj diskrm ropa chce dnálnty i provověci jejoankce v, zdeposlm a pkéané rální hou, é stranysankcael je momej úzolit pak jí zřeji dorch (doaši ,í stavíSýrr Kuk ani sap (čillší po zaí v Sýriem>Kromnoije zposlevropu, b)oloží syvycizel íránu regionálnledovat zlovsrend(několraleln,den pgeneročntmkoro e tohon n se mzecc, pro. Bmskrh záuaci se tě dnlako arafrm státům, Rusko, němutyduchyjden íránstiyne od , spoleidit seladech:uankca to,masně Zároegisten prov, Izraenledu ípadnýstrukmy apřňůrby o polešem zm ropa chce ko aparthmko, nrelé Arábiejnem itů,evtotiž avně nnem a zik praktt již ivu Íránu je pt je, m,od koe, csálně pnám nledovégi od Aráb přílně S400e . Kon toti jí se v danresp. v s m“ch amlese ř dodd nábyastní s chl„na okrae prnste a ím „oí Orient jaký te zarae )e,pocz jakaenledibecn se k til koncee oickéh poslednícol em) sztuých palmno.vboj šláple