Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Svéráz rafinovanosti českého odboje

Komentář: Svéráz rafinovanosti českého odboje

V těchto dnech často vzpomínaný Jan Palach představuje jeden z extrémů odboje proti tomu, co jednotlivec považuje za zlo – tj. odboj, který má začít ve chvíli, kdy se ho daný odbojář už sám nemůže aktivně účastnit. Druhým extrémem (resp. protikladem) je odboj Blanických rytířů, kteří vyčkávají až do takové chvíle, kdy bude národu nejhůř, a nezúčastní se tak vlastně nikdy. Pozitivem je, že jak protestní oběť, tak mýtus mají motivační sílu, a tedy komunitu těch, kteří by se odbojem měli zabývat, semknou a motivují.

Pak jsou zde typy odboje, které jsou svou povahou kdesi mezi tím, namátkou:

– odboj vyvrcholivší Pražským povstáním (kdy jej organizující skupiny čekaly, řekněme, od 1.9.1939 do 5.5.1945 na vhodný okamžik; matematicky to je zhruba 99,76% války)

– odboj všech těch, kteří po Palachově smrti rozmlouvali všem kolem, aby nic nedělali, že to stejně nemá cenu, případně aby bojovali jaksi „pomalu a vytrvale“, zřejmě po vzoru Krylova bratříčka, co nemá vzlykat a má zavřít vrátka.

Když vezmeme v potaz hrdinnou trpělivost, se kterou odboj za druhé světové války vydržel čekat až do jejího konce, dá se říct, že období normalizace bylo zúročením této zkušenosti a jejím pozdvižením na novou úroveň – aniž by dala cokoli najevo, nasadila většina národa tak geniální mimikry, že Rusové skutečně nic nepoznali: podstatná část národa, podobně jako za Hitlera, chodila do škol, zaměstnání a VUMLu, byla v KSČ, ROH, StB, lidových milicích či Prognosťáku, jakoby se nechumelilo. Častokrát až nyní se ukazuje, že to nebylo z podlézavosti či strachu, ale že ve skutečnosti šlo o geniální strategii, jak Rusa oklamat.

A skutečně se podařilo – podobně jako na konci 2. světové války (když už bylo téměř vše osvobozeno), si i tento cca 10 milionový (tedy jaksi cimrmanovsky „totální“) šik účastníků třetího odboje rafinovaně počkal, až se socialismus zhroutí ve 4 – 5 státech RVHP, aby jejich příkladu pak následoval. Vrcholnou strategií bylo, že tak učinil za pomoci osob, které samy požívaly dlouhodobého krytí prostřednictvím participace v komunistické straně či jejích institucích, aby po úspěchu „revoluce“ svou dlouhodobě (samozřejmě s odporem a překonáváním se) nošenou skořápku odhodily.

Kamufláž byla přitom tak dokonalá, že se odrazila i ve slovenské hymně, kde do poslední chvíle nebylo jasné, zda je správně „zastavme ich, bratia, nech sa oni stratia“, nebo „zastavme sa, bratia, veď sa oni stratia“. Ale to zas takový problém není, vždyť ten rozdíl je minimální (nějaká 3 – 4 písmenka).

Jedinou otázkou (pokud, jak se ukázalo, se český odboj v praktické rovině v zásadě nijak neliší od toho teoretického) tak může být jen to, zda jsme momentálně ve fázi jakési „finální“ otevřené svobody – anebo také odboje, který jen jako ta svoboda vypadá; případně jestli jsme to po všem tom našem národním hrdinství ještě vůbec schopni vědět či poznat my sami.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts