Až do roku 2019 byl Libanon sice zadluženým, zároveň však stále poslušným, a úměrně tomu i relativně hýčkaným, dítětem globálního liberalismu. Když ale s pádem měny a stažením se zejména saúdských investorů ze země přišel moment ekonomické pravdy, jako by v tu chvíli začal tichý boj o to, zda se země i nadále udrží pod vlivem globální oligarchie, nebo si půjde svou vlastní, nezávislou cestou.
- Přes připravenost Mezinárodního měnového fondu k tomu, aby do již tak zadlužené země začaly po restrukturalizaci proudit další půjčky, se nezdá, že by Libanon směrem k tomuto řešení jakkoli spěchal
- Na politické úrovni zemi do roku 2019 dominoval saúdský étos staré školy, stejně jako setrvačný vliv Francie a Západu; na ty se zintenzivněním role osy odporu v zemi v současnosti prakticky nikdo nebere ohled
- V zemi zaznívají dokonce hlasy a názory, označující libanonskou cestu, například společně s anarchisticko-kapitalistickým přístupem Javiera Milei či „militárním globálním korporatismem“ Wagner Group, za „třetí“ směr „postarání se sama o sebe“ – jímž se v budoucnosti bude ubírat stále víc zemí
