Dva dny před Silvestrem proběhla na ČT1 krátká reportáž o Libanonu a tamní kopii Pražského jezulátka. V jejím závěru padl názor v tom smyslu, že fakt řídnoucího počtu v zemi kdysi majoritních křesťanů by pro ně mohl mít „motivační“ efekt. To stojí alespoň za stručný komentář, protože zdaleka tak jednoduchá věc zas není.
Motivační by „kvantitativní demografická nevýhoda“ mohla být v případě, že by libanonská křesťanská – v naprosté většině tedy „maronitská“ – populace byla ve všech ohledech homogenní. Co do zvyků, ritu a způsobu života v zásadě je, potíž je ale v tom, že se štěpí politicky. Podobně jako vyloženě menšinoví Drúzové přitom na dvě hlavní části, a to – jako v zemi cedrů na politické rovině momentálně téměř jakákoli entita – na část „prosyrskou“ (popř. proruskou, proíránskou, pročínskou atp.) na jedné, a na část „protisyrskou“ (protiíránskou, prozápadní, popř. prosaúdskou či dokonce proizraelskou) na druhé straně. Typickými maronitskými představiteli první skupiny je Svobodné vlastenecké hnutí (členy mj. prezident Míšál Awn a podstatná část jeho rodiny včetně zetě, současného ministra zahraničí v demisi Džibrána Básíla), dále pak hnutí Marada (vede Sulajmán Frandžíja, vnuk sedmého libanonského prezidenta Sulajmána Qabalána Frandžíji a od dětství – mj. i díky dědovým kontaktům v Sýrii – dobrý přítel Baššára Asada). Jejich protihráči na „opačné straně barikády“ jsou pak libanonské Falangy (resp. Katáib pod vedením nejmladšího z tradičního libanonského „pravicového“ rodu Džamajjilů, Sámího Džamajjila), jakož i Libanonské síly (pod vedením Samíra Džadža).
Maronité jsou historicky se vytvořivší komunitou arabských křesťanů, která je kromě Libanonu přítomna v Sýrii a Izraeli, mj. ale i na Kypru. Z „vědeckého“ hlediska se podle mě dají považovat – podobně jako Židé – ze téměř „etnokonfesní“ skupinu. Většinou jde o kompaktní, širší rodiny, uznávající tradiční hodnoty, přesto však vzhlížející k Západu a s ním se ve většině případů – kulturně, ne však nutně politicky – identifikující. Coby katolíci spadají Maronité pod Vatikán, jejich místní hlavou je patriarcha (aktuálně Bašára Butrus Ráí). Zlý jazyk by možná řekl, že maronistké oficiality (svatby, mše, mnohá další setkání, která svou vážností leckdy připomínají spíš kongregace) svou náladou evokují dojem čehosi mezi jihoevropskou maloměstskou škrobeností frankistického Španělska a okázalou až snobskou opulentností smíchanou s přísnou hierarchií vztahů, chování a charakteristické etikety důvěrně známých z Kmotra. Mimochodem byl to již zmíněný maronitský rod Džamajjilů (konkrétně „praotec“ Pierre), který, uchvácen mj. i německou olympiádou roku 1936, do Libanonu „přinesl“ adoraci disciplíny, pořádku a dalších rysů západní, pragmatické až fašizující pravice.
Dnešní vnitromaronitské (na místní úrovni tedy de facto „vnitrokřesťanské“) vztahy se v Libanonu formovaly (a dotvořily) během občanské války (1975 – 1990), syrské vojenské přítomnosti v zemi (1990 – 2005), jakož i v letech následujících zabití Rafíqa al-Harírího (2005) a období konfliktu v sousední Sýrii (2011 – dodnes). Zjednodušeně řečeno, v důsledku tohoto vývoje vešly Izraelem podporované křesťanské milice (zárodek budoucích Katáib a Libanonských síl) do kolektivního vědomí země jako pachatelé masakrů i vražd, které vykonaly na svých oponentech – nejen Palestincích (kde šlo o hromadné masakry typu Qarantíná či Sabrá a Šatílá), ale i křesťanských předáků kooperujících na rozdíl od nich ne s Izraelem, ale Syřany (např. Ehdenský masakr, kdy byli zabiti rodiče a další příbuzní současného předsedy hnutí Marada Sulajmána Frandžíji, případně úkladná vražda Dáního Šamúna, jeho manželky a dětí). Zatímco odpovědnost za hlavní masakry Palestinců je připisována kontroverznímu předákovi (nejen) falangistických milicí Ílímu Hobajkovi (zavražděn 2002), jsou eliminace politicky nepohodlných křesťanských souvěrců (Ehden, vražda Šamúnovy rodiny) připisovány především současné hlavě Libanonských sil, Samíru Džadža. Pro férovost nicméně dlužno podotknout, že masakr Palestinců v Sabrá a Šatílá (1982) se z pohledu libanonských falang udál jako odplata za dokonaný atentát na tehdejší designovanou hlavu státu (a syna zmíněného Pierra Džamajjila) Bašíra Džamajjila; ten byl spolu se svými spolupracovníky zavražděn několik dní před tím pomocí bomby instalované v domě jedním z jeho obyvatel, Habíbem Šartúním (ten následně strávil zhruba 8 let ve vězení, po příchodu syrských vojsk roku 1990 však z vězení Rúmíja utekl Damašku, kde zřejmě žije dodnes). Žádným svatouškem nebyl ostatně ani zakladatel hnutí Marada (založeno roku 1967) a již zmíněný děd současné hlavy hnutí Frandžíja; po celý život (včetně období, kdy zastával prezidentský úřad), jej provázela pověst prchlivého hrubiána, který v mládí oponenty či protivníky rovnou zabíjel a ani ve zralém věku nešel pro drsnější slovo či ránu daleko. Armádní generál (a bývalý libanonský premiér, 1988 – 1990) Míšál Awn, který byl do poslední chvíle protisyrský (což ale neznamenalo, že by byl s tou, či onou stranou, a to z toho prostého důvodu, že byl tehdy armádním – tedy teoreticky nestranným – generálem, a jeho antisyrské postoje byly postoji patriota /stejně ovšem jako postoje antiizraelské/), krátce po syrské „normalizační“ invazi do Libanonu uprchl do Francie. Odtud se nicméně roku 2005 (po stažení syrských vojsk) vrátil, přičemž roku 2016 byl zvolen libanonským prezidentem. Totální společenské rehabilitace se dostalo i Samíru Džadža, který je dnes – samozřejmě ne k radosti všech – regulérní (a prominentní) postavou libanonské politiky. V podobném duchu pak pokračují i oba další hlavní maronitské politické rody – Džamajjil (Libanonské síly) a Frandžíja (Marádá). Vzpomínka na prolitou krev však ani po desítiletích vzájemných svárů, účelových aliancí a sveřepého soupeření jen tak snadno nevymizí. Jak trvá, přetrvává s ní dál i všestranná nedůvěra a ostražitost.
Dokud se toto nezmění, nepůjde tu nikdy mluvit o jakékoli křesťanské jednotě – naopak: dovolím si tvrdit, že nikoli šíitská rezistence či sunnitská asertivita, ale právě vzájemná smrtící nenávist křesťanů je (ač to jako Evropani možná slyšíme neradi) potenciálně největším ohrožením stability celé libanonské společnosti. Spíš než inspiraci k větší semknutosti tak ubývající počet libanonských křesťanů znamená ještě pevnější napojení jejich obou hlavních antagonistických frakcí na své majoritní politické partery. FPM a Marada tak posilují alianci se šíitským duem (Hizballáh a AMAL), zatímco LF a Katáib se sunnitskými Mustaqbal. Tím se situace v zemi jen dál polarizuje. O jakékoli maronitské „sbratřenosti“ či „motivaci“ tak za daného stavu může být řeč jen velmi těžko.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
