Když píši tyto řádky, činím tak s vědomím, že musím našlapovat opatrně. Coby oborově neověnčený amatér se totiž na krátkou chvilku chystám vstoupit na tenký led lingvistické polemiky dotýkající se na jedné straně čínštiny, na druhé turečtiny. Ač do určitého pokročilejšího stupně obeznámen s gramatickou strukturou obou, neodvážím se tvrdit, že bych byl jakkoli ostříleným praktikem či vlastníkem obšírné slovní zásoby v jedné či druhé řeči, natož pak sino- či turkologem. Má slabost pro oba jazyky pramení z čistého zájmu, občasného studia a jisté, především opět amatérské praxe.
Dobrou zprávou může snad být to, že nehodlám nadnésti než jedno skrovné pozorování. To navíc nikoli v rovině jakkoli hluboce sofistikované, lingvisticky historizující či dokonce etymologické. Na co se chci soustředit je především oblast syntaxe, respektive pořádku slov ve větě; konkrétně problematiky, řekněme, vedlejších vět – dají-li se tak v obou jazycích označit, resp. není-li pro oba z nich příhodnější název „přívlastky“ (resp. přes svou obecnost velmi výstižné anglické „modifiers“).
V obou jazycích, jak se zdá (přičemž u turečtiny nejen v ní, ale i v příbuzných jazycích turkických) existují v této oblasti syntaxe určité markantní podobnosti, na něž není, myslím, od věci upozornit. Je-li toto pozorování přitom jen trochu relevantní, nedělám si iluze, že by jej neučinil již někdo přede mnou. Na druhé straně není zcela vyloučené, že daný jev – přítomný ve dvou sice „sousedních“, nicméně typologicky odlišných jazykových větvích, navíc nepodobných češtině – nemusel u českého publika přitáhnout větší pozornost.
Opatrným krokem tedy přecházím dál, vědom si toho, že coby (ne)oborový „partyzán“ musím být takovým nejen co do vršení argumentů, ale i co do metody prověřování mnou avizovaného pozorování. Jinými slovy: nejen že mohu, ale pro nedostatek dostatečně rigorózních podkladů dokonce i musím sloužit se pouze natolik operativními zdroji, jež poskytnou fakta na jedné straně snadno dostupná, na straně druhé dostatečně přesvědčivá. Kromě několika učebnic, gramatik a slovníků obou řečí, jimiž ještě z dávných dob disponuji, se tak spoléhám především na online svět a Google překladač. Útěchou přinejmenším v případě posledně jmenovaného nástroje nám budiž, že, jde-li ve výsledku o instrument relativně skromný, je sama jeho existence bezesporu podložena znalostí a aplikací textů odpovídajících minimálně rozsahu středně velké odborné knihovny.
K meritu věci: jak již jsem avizoval, neplánuji spekulovat o lákavých podobnostech slovních spojení jako „tiān rì“ (天日, tj. obloha, slunce; popř. „slunce oblohy“, „nebeské slunce“ apod.) s („endemickým“ turkickým) označením (božstva) „tanrı“ – jež by sice mohlo odkazovat na jakýsi původní společný („altajský“) prazážitek praturkických národů i Chanů, nicméně jež by i tak nevypovídalo o větší než etymologické shodě. V takovém případě by tedy nešlo o podobnost hlubší, strukturální. Úroveň syntaktickou už bych ale za takovou označil. Právě v této rovině přitom jak turečtina, tak čínština disponují určitými specifiky. Zvláště některá z nich činí (přinejmenším) „evropským“ studentům určité obtíže při učení – příznačně však vykazují velmi silné podobnosti mezi sebou navzájem.
Na mysli mám konkrétně tzv. „vedlejší věty“, resp. „přívlastky“ (více či méně rozvité), nebo jak lze – českému či jinému „západnímu“ jazyku adekvátně – tyto specifické syntaktické postupy terminologicky co nejadekvátněji připodobnit. Lze také říci, že jde o (na rozdíl od „západních“, tj. většinou flektivních, zároveň ne-aglutinačních jazyků) vztažným zájmenem (pro jeho absenci jak v čínštině, tak v turečtině) neuvozenou, zároveň jí rozvíjený (nejčastěji) podmět či předmět předcházející (a nikoli jej následující) „vztažnou“ (popř. „přívlastkovou“) větnou pasáž. Další nápadnou podobností je přitom způsob určení osoby („podmětu“) dané věty (resp. přívlastkové části mající v zásadě povahu / význam věty, a tedy i jako věta do dalších jazyků obvykle překládané) – zde lze na základě formálního postupu v obou jazycích dosáhnout (přinejmenším neodbytného) pocitu, že nejen v turečtině, ale i v čínštině k danému určení dochází pomocí jazykových elementů (v zásadě lze pro oba jazyky použít i pojmu „morfémů“), které nejsou-li vyloženě (či primárně) přivlastňovací, mají alespoň silný přivlastňovací náboj, roli, funkci a/či konotace.
Ukažme si několik jednoduchých příkladů, ať je zřejmější, o čem mluvíme:
I. „Základní“ verze
(CZ) Kniha, kterou jsem (já) (pře)četl.
(CN) Wǒ dú (guò) de shū.
(TR) (Benim) okuduğum kitap.
Jak je vidět, vztažné zájmeno (modře) chybí, zároveň platí, že rozvíjené jméno (zde podmět „kniha“, vyznačeno červeně), je na „posledním místě“, tj. rozvíjející přívlastek („/pseudo/věta“) mu v obou popisovaných jazycích předchází. Jasně je vidět i to, že podmětová část „vztažné věty“ (resp. „přívlastku“; zeleně), je v turečtině tvořená osobní příponou přivlastňovací, která těsně předchází rozvíjenému jménu. Právě zde můžeme spekulovat, do jaké míry lze tuto a) část považovat za ryze posesivní, zároveň, je-li takové uvažování možné, b) nakolik shodně je v obou jazycích propojená se zájmenem tvořícím podmětnou část „vedlejší věty“ (resp. predikátu apod.).
Nevyjádřený (resp. gramaticky možný) podmět je znázorněn (zeleně, dolním indexem v závorce), slovesný kořen (resp. významový základ „predikátu“, resp. „predikátové části“) je znázorněn hnědě. Minulý čas (sytě žlutě) je v turečtině vyjádřen pomocí infixu -dik- (na základě vokální harmonie a v důsledku spodoby změněné na -duğ-), v čínštině pomocí (pozičně přibližně stejně umístěného) morfému guò. Jak se tedy zdá, jediný rozdíl je zatím v tom, že zatímco turečtina integruje jinak krátké morfémy do „jednoho“ slova a čínština je nechává coby jednotlivé slabiky „osamocené“ (což je ve finále stejně jen „technický“ aspekt psané podoby jazyka), je syntaktické pořadí hlavních elementů příslušné větné konstrukce v obou jazycích velmi podobné.
II. „Střední“ verze
(CZ) To je ta osoba, o níž (my) budeme mluvit.
(CN) Zhè jiù shì wǒmen yào tán lùn de rén.
(TR) Bu(,) (bizim) (onun) hakkında konuşacağımız kişi.
Hlavní pořadí (tj. zejména pozice osoby / přivlastnění, resp. těsné předcházení takto „přivlastněné“ přívlastkové části rozvíjenému, na poslední pozici umístěnému větnému členu) i zde opět odpovídá. Dílčí odlišnost je v umístění morfémů budoucího času, kdy turecké -acak- (v důsledku vokální harmonie změněné na -acağ-) a čínské yào jsou „prohozeny“; věc však zapadá do širšího kontextu toho, kde dané morfémy obvykle leží, tj. do jaké míry je lze (resp. zde: nelze) ze svých tradičních pozice vyjmout. Toto prohození jen tedy jen technická věcí významově nižšího řádu, která jako taková nemá vliv na posuzování pevnosti hlavní sledované konstrukce.
III. „Turbo“ verze
(CZ) Noviny, které jsme četli, když jsme jeli tramvají z hodiny kreslení na koncert v divadle.
(CN) Wǒmen chéng diàn chē cóng huì huà kè dào jù yuàn tīng yīn yuè huì shí suǒ dú de bào zhǐ.
(TR) (Bizim) tramvay ile çizim dersinden tiyatro‘daki konsere giderken okuduğumuz gazete.
Zde je vidět, že jak v turečtině, tak v čínštině vytváří daná syntaktická konstrukce určité „napětí“, kdy autor „odkládáním“ sdělení pointy zdánlivě „napíná“ recipienta tak dlouho, až je div, že jej neunaví. Samozřejmě jej ale neunaví, protože v daném kontextu se jednak nejedná o konstrukci výjimečnou (jak již bylo řečeno, nejde o větu v našem slova smyslu), jednak je uvedený „větný člen“ (vzhledem k objemu sdělovaných údajů) co do „počtu fonémů“ stále ještě poměrně stručný. To ostatně také vysvětluje, proč může být funkčně umístěn v pozici, v níž je, resp. to, že v takové pozici je a funguje, jde ruku v ruce s tím, že syntaktické elementy, které jsou v „západních“ jazycích vyjádřeny (leckdy víceslabičnými) slovy (častokrát s flexí), je zde předáno v zásadě pomocí jednoslabičných morfémů. Ty jsou buď analyticky děleny „po způsobu slov“ (čínština), nebo naopak „lepeny“ na sebe (aglutinační, syntetické turkické jazyky).
I zde ale vyplývá, že i přes delší rozsah věty zůstává v ní námi sledovaná konstrukce stále stejná Ve zde přeložené čínské větě je přítomen indikátor souběžnosti (shí suǒ, tj. „tehdy, když“, v turečtině vyjádřeno příponkou -iken; v příkladu výš označeno světle nachově), podle všeho však chybí přesnější indikátor minulého času (popř. /ne/dokonavosti, průběhovosti apod.) blíže v čase lokalizující činnost dú (popř. chéng /diàn chē/); ten nicméně jednak doplnit, zároveň v turečtině nelze mluvit o tom, že by -dik- plnil tuto funkci jednoznačně – může jít jako o noviny, které „jsme četli“, tak i o ty, které „čteme“; skutečné jednoznačnosti by tak bylo dosaženo až v případě užití infixového indikátoru času budoucího (-açak-), díky němuž vyplyne, že jde o noviny, které (teprve) „budeme číst“.
Zajímavé dále je, že pokud místo „překladačové“ varianty jù yuàn tīng yīn yuè huì, /do/ divadla poslouchat koncert (popř. kàn yǎn chàng huì, shlédnout koncertní představení) použijeme jinou (překladačem vygenerovanou) variantu, a sice jù yuàn lǐ de yīn yuè huì (koncert v divadle), dostáváme zajímavou analogii tureckého tiyatro’daki konser(+ dativní sufix -e); což odpovídá jak významově, tak formálně, zároveň opět i pozičně (a jako takové – fakticky v obou jazycích, výrazněji zde ale hlavně v čínštině – tvoří jakýsi další malý „subcelek“ v již existujícím „subcelku“; Nemluvě samozřejmě o tom, že čínská postpozice lǐ již „sama o sobě“ pozičně, a tedy i „povahově“ v zásadě plně odpovídá tureckému lokálu v podobě sufixu -da). Protože i zde je hlavní konstrukce realizována stejným způsobem, jako v předešlých případech, konstatujeme stále stejné paralely ve smyslu námi řešeného tématu.
Přivlastňovací povaha a anteponovaná poloha „predikátu“ vůči rozvíjenému větnému členu (resp. „řídící větě“) jsou tedy dvě hlavní podobnosti, jež turečtina sdílí s čínštinou. Třetím rysem je absence spojovacího zájmena, která ovšem stejně tak může být považována za logický důsledek výše uvedených dvou „hlavních“, resp. nejvýraznějších rysů (které z hlediska funkčnosti / srozumitelnosti již další element nevyžadují, a jsou tedy z hlediska jazykové „ekonomie“ již dostatečné). Protože podobné platí i v kazaštině (men baratyn mektep; škola, do které chodím), popř. ujgurštině (men barytqhan mektep; dtto), nerozvádím příklady z těchto jazyků jakkoli obšírněji. Jednak nejsem s danými jazyky jakkoli podrobněji obeznámen, jednak je mým hlavním cílem představit jev jako takový; tedy v jeho obecných rysech, jakož i s tím, že hlubší diskusi o něm rád nechám povolanějším.
Co dodat? Snad jen to, že na „kořen věci“ se dá jít i z druhé strany (které je nicméně jen další z částí spojené nádoby určitého jazykového „funkcionalismu“, tj. stavu, kdy nehledě na formální /gramatický, syntaktický apod./ způsob vyjádření je podstatné v zásadě jen to, aby a) bylo vyjádřeno vše, co je třeba, a to tak, aby b) recipient takové informace porozuměl/). Každý jazyk tomu vzhledem ke svým dispozicím dosahuje jinak, pozoruhodné nicméně je, že ve všech přesných překladech (jazyků, které pocházejí z více méně obdobných kulturních okruhů, tj. např. severní hemisféry) většinou každá verze v různých jazycích obsahuje (byť by to bylo nevyjádřeně, jako například podmět ve výše uvedené české větě „…jsem četl“) vždy všechny morfémy, jako obsahovala verze původní; už jen proto, že morfém je základním elementem nesoucím a modifikujícím význam – pokud tedy kdekoli odpadne a není ani v nevyjádřené formě, dochází buď k (lehké či těžší) ztrátě významu, případně přinejmenším k nejednoznačnosti.
Pokud tedy s trochou cynismu konstatujeme, že v čínštině v zásadě nejsou slovní druhy, ale jen (zvukové) „obrazy“ nabývající významu až coby větné členy stojící v té či oné vzájemné konfiguraci, můžeme jedním dechem dodat, že právě tyto jednoslabičné obrazy zde odpovídají nejen významům, ale i morfémům. Ještě jinak: čínština je unikátní tím, že slabika, morfém, a tedy i význam zde jedno jsou. Logicky však vyplývá, že tento jednoslabičný rezervoár „významonosných“ morfémů může být co do významu zkrocen pouze za cenu „zásahu shůry“, v tomto případě – ostatně celkem podobně jako v (také téměř výlučně) „jednoslabičné“ (a hlavně velmi málo flektivní) – významotvornou rolí nejen ustálených spojení, ale především význam zásadně ovlivňujícího pořádku slov ve větě.
Oproti tomu turečtina, která je na úrovni sloves velmi flektivní, na úrovni slovesných derivátů a podstatných jmen velmi členitá sufixově („falešně“ flektivní), může právě díky těmto dispozicím uplatnit volnější pořádek slov s prakticky nezměněným významem, hlavně ale stále stejnou srozumitelností. Část jevů, které však v turečtině budí zdání „flexe“ (zde konkrétně skloňování), je právě dáno aglutinační povahou (nejen) turečtiny (ale i dalších turkických jazyků). Zatímco tak čínština jednotlivé morfémy musí dávkovat „po oddělených slabikách“, vrší leckdy ty samé turečtina „jeden za druhý“ na konci slov (inan-ıl-maz-lar-la apod.). Co se však zdá být jakýmsi „nám téměř důvěrně známým“ mnohoslabičným slovem, je ve skutečnosti „pouhým“ shlukem (jinak též většinou jednoslabičných) na sobě nalepených, význam postupně upřesňujících morfémů.
To na jedné straně vysvětluje možné různé pořadí těchto morfémů v rámci námi řešených „přívlastků“, resp. (kvazi)vedlejších „vět“ – viz výše uvedený příklad (čínského) wǒmen yào tán lùn de rén vs. jemu odpovídající (turecké) (bizim) (onun) hakkında konuşacağımız kişi). To samé pochopitelně platí pro pozici některých hlavních větných členů, u nichž je (na rozdíl od námi sledované nápadné podobnosti) naopak nápadná odlišnost daná určitými „kanonickými“ pravidly gramaticky a syntakticky správného vyjadřování, srov. např. (čín.) wǒ bǎ wǒ xiě de xìn fàng zài yóuxiāng lǐ oproti (tur.) (ben) (benim) yazdığım mektubu posta kutusuna koydum.
Na straně druhé téměř „logicky“ vyplývá, že od určité roviny si nebude možné sloužit pouze aglutinací (tj. morfologickými, popř. lexikálními), ale i jinými, vyššími (tj. syntaktickými) prostředky. Jakmile je tedy popis dílčího jevu v rámci toho či onoho „subcelku“ morfematicky pokryt, nemá aglutinace (spojování významonosných slabik za sebe do jednoho slova typický pro vybrané slovní druhy v turečtině) či naopak analytika (jednoslabičná izolovanost v čínštině) již žádný vliv právě na celkovou „vyšší“ stavbu typickou pro zde diskutovanou problematiku v obou zmiňovaných jazycích.
Toto sice na jedné straně může odkazovat k určitému podobnému „lingvistickému“ postoji či „zpracování reality“ turečtinou i čínštinou, sugerovat např. společný původ tohoto jevu by však přeci jen bylo asi přehnané. Tím spíš, že kromě dílčích otázek (historický vývoj obou jazyků, „legitimizace“ a cizelace turečtiny z hovorového „jazyka lidu“ do spisovného a oficiálního jazyka Turecké republiky, možnost alternativních forem jazykového vyjádření toho či onoho jevu v obou jazycích apod.) je hlavní otázkou stále to, do jaké míry má v obou řečech „oddělení“ přívlastkové (resp. /kvazi/větné) části (tj. „vedlejší věty“) povahu skutečně „přivlastňovací“.
Do značné míry tak jde o povahu čínské částice de (的). Zatímco v turečtině jsou (osobní) koncovky (jejichž napojení na slovesný tvar v námi sledovaných syntaktických konstrukcích „šikovně“ vyjádří podmět takové „kvazivěty“) ryze přivlastňovací povahy, je příslušná čínská částice velmi pravděpodobně o něco univerzálnější, než aby byla chápána jen jako pouhé „synonymum anglického apostrofu“ (Peter’s coat / Wáng de shū / Muhammad’in kitabı).
Přestože i jeho užití v rámci námi řešených syntaktických jevů se prakticky přesně shoduje s aplikací přivlastňovacích koncovek tureckých (pro srovnání viz opět výše uvedený příklad: (ben) (benim) yazdığım mektubu posta kutusuna koydum / wǒ bǎ wǒ xiě de xìn fàng zài yóuxiāng lǐ, tentokrát však z hlediska námi sledované problematiky), částečně této shodě přeci jen uniká. Děje se tak hlavně v těch případech, kde čínský úzus vyžaduje použití částice de za určitým lexémem (typicky např. za dvojslabičným výrazem adjektivní povahy). Takový jev pak v turečtině svou analogii nemá, resp. neodpovídá mu ani (formálně) zdánlivě identické turecké (öğretmenlerden en) iyisi (popř. öğretmenlerin en iyisi). Podobnost s hypotetickým yǒu hǎo de (lǎo shī) je zde samozřejmě čistě náhodná (a co do významu tedy i neanalogická): zatímco v případě turečtiny jde skutečně o čisté přivlastnění (zde v určitém „vyčleňovacím“ superlativním vztahu vůči „skupině učitelů“), v případě čínštiny jde (přes maximálně možný /velmi/ lehký nádech „jakéhosi“ přivlastnění „čemusi“) spíš o zarámování výrazu tím, co (se v rámci historického vývoje jazyka) „namanulo“, resp. bylo – v rámci langage – „po ruce“, tj. právě danou částicí de (的).
Pokud jde o čínštinu, lze právě proto v případě rozvitých přívlastkových částí (svou povahou odpovídajících vedlejším větám /vztažným/) uvažovat zhruba takto: tj. buď jsou tyto části částicí de skutečně přivlastněny „podmětu“ daných částí, nebo je nutné ne-li význam, pak alespoň valenci částice de chápat jako „širší“ než pouze přivlastňovací; případně je celá daná konstrukce rámcem, který až sekundárně budí dojem přivlastňovací povahy svých hlavních rámujících komponentů, tedy tím, že pro vymezení takového subcelku je kromě zájmena využíváno i částice, která je nejčastěji (resp. ve svém „základním“ použití, a to právě se zájmeny) asociována s přivlastňováním.
Teoreticky podobně ale můžeme přemýšlet i stran turečtiny (popř. turkických jazyků): jde v případě napojení osobního sufixu přivlastňovacího na „predikát“ jen o prosté přivlastnění „slovesa“ (resp. činnosti) tvořícího daný predikát, a to pouze za tím účelem, aby se tím praktickým (resp. „jazykově ekonomickým“) způsobem připomněl původce děje (tj. gramatická osoba) – anebo se (tedy podobně jak předpokládáme, že je tomu v čínštině) toto přivlastnění (v turečtině pomocí osobní přípony, v čínštině pomocí částice de) vztahuje na celou přívlastkovou (vedlejší větnou) část? (Pak ovšem „přivlastněním“ do značné míry bezpříznakovým, formálním – tj. pouze v tom smyslu, že „vlastnictví“ dané přívlastkové části identifikuje právě s osobou, které je /způsoby v obou jazycích obvyklými/ přivlastňováno).
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
