Myšlenku netřeba složitě vysvětlovat: nutnost tak či onak dolít peníze do ekonomiky nastane, nějaká forma „hladové zdi“ se přitom nabízí. Co je hladová zeď víme, stejně jako víme, že co do silnic, železničních koridorů apod. jsme na tom v globálním srovnání podobně jako s korupcí, tj. kdesi mezi Ukrajinou a Vietnamem.
Nejde tu přitom samozřejmě jen o dálnice či rychlovlaky – jde i o všechny navázané subdodavatele, kteří (tj. oni a jejich zaměstnanci, resp. uvolněná pracovní síla jako taková) by mohli v takových státních zakázkách najít náhradu poté, co klesne automobilový průmysl. Ten (jmenovitě tedy hlavně Škoda a TPCA) samozřejmě neklesne až k nule, lze však předpokládat, že lidé budou spotřebu odkládat i zde. Nákupy nových aut se omezí, stejně tak zběsilé cestování sem a tam kdekoli, kde lze věc vyřešit online.
Sázka na Škodu jako absolutního ekonomického lídra (v podobě de facto apendixu německé ekonomiky detašovaného na naše území) se momentálně ukazuje jako přinejmenším kontroverzní: ať již v tom, že vytvořila spousty vysoce zranitelných subdodavatelských firem, nebo prostě proto, že symbolizovala vše to, co je s porevoluční ekonomikou špatně – jednostrannost, nízká přidaná hodnota, zahraniční vlastnictví klíčového podniku, montovní povaha české výroby apod.
Auta nicméně nadále jezdit budou, stejně tak bude kolovat zboží, lidé a vše ostatní. Dopravní tepny přitom nejsou v pořádku, v lepším případě připomínají arterie silného kuřáka či cukrovkáře – kornaté, ucpané, před kolapsem. Už dřív jsem přitom psal, že premiér Babiš stojí před relativně lehkým rozhodnutím, tedy chce-li být premiérem i po příštím volebním období: zainvestovat (byť za cenu schodku, půjček a zadlužení), nebo ne?
Osobně jsem pro, protože pozitiv je víc, než záporů. I po masivní půjčce (kterou „kdokoli“ z běžných mezinárodních věřitelů dá) budeme stále relativně „bezdlužní“. Navíc v případě, že dojde k masivnímu výskytu peněz v ekonomice (a to i jejich prostou „tvorbou“ ze strany ČNB), které jejich racionální směřování přemění ve zvýšenou aktivitu, lze předpokládat vyšší, popř. urychlenější inflaci (přičemž v některých zemích Západu dokonce hyperinflaci, pád tradičních měn či aspoň jejich vymknutí se zpod kontroly – viz například Japonsko).
To by ve finále znamenalo restart zároveň však poměrně snadné splacení dluhů. Než by k tomu ale došlo, stihlo by se postavit mnohé (pokud by část nerozkradly klientelistické firmy současného „režimu“ či jemu nakloněných úředníků) a ekonomika by se opět slušně rozpohybovala. I znehodnocené peníze by tak ve finále ukázaly svou skutečnou roli (aspoň v aktuální fázi pozdního kapitalismu) – tj. nikoli uchovatele hodnoty, ale spíš už jen ideologického stimulačního prostředku, který se metodou vyrážení klínu klínem používá, když se resuscitovaný pacient (cca od východoasijské finanční krize 1998) sem tam opět hrozí ponořit do kómatu.
Je to sice trochu „ostřejší“ hra, na druhé straně si nemusíme nalhávat, že (přinejmenším) americký FED ji už pár desítek let bez uzardění hraje. Skutečný „problém“ tak tkví spíš v tom, že naše aktuální vládní garnitura je tak trochu ze staré školy. Respektive si lze klást tu otázku, zda náhodou netrpí (až moc) tzv. „zdravým selským rozumem“ (anebo naopak jeho totální absencí), a spíš se drží toho, „až co udělají druzí“.
Už jen vezmeme-li premiéra Babiše, můžeme při predikování jeho preferencí vycházet z přístupu, který v něm zřejmě formovalo ta hlavní činnost, které se věnuje celý život: hlídání, aby se (na statku) nekradlo. V marocké pobočce Petrimexu hlídal kvalitu a cenu fosfátů, v Agrofertu od počátku 90. let pak v podobném duchu vlastní zaměstnance. Od 2015 dál hlídá, aby byl na statku „pořádek“, tj. aby měl stát co nejvíc – jako ministr financí zavedl EET a kdovíco ještě. Je tedy celý život zvyklý na to, že se a) buď musí žít pokud možno „bezdlužně“ (přístup naučený v dobách socialismu), nebo b) s pozitivním příjmem (dotace, zisky apod. – pod roce 1992, kdy začal podnikat), případně c) s maximálním využitím fiskálních nástrojů, které má stát k dispozici (a které mají opět za cíl plnit účet – tentokrát státní pokladnu).
Takovému člověku lze jen těžko vysvětlit, že rozumné investice (i kdyby se na ně mělo půjčit) mají v určitých chvílích smysl. Nevím, co lze v tomto směru čekat od superministra Havlíčka – ten sice úspěšně vedl AMSP, nakolik ale vím, s vlastním podnikáním to nijak zářné nebylo; spíš se kolem něj vždy tak trochu vytvářela aura dokonalosti. (Mluvit a řečnit ale umí, to se musí nechat!).
Jako poslední pojistka toho „zdravého rozumu“ tak zbývá už jen ministryně Schillerová. Ta nicméně poslední dobou – tak trochu jako filmová Eva – tropí hlouposti. Tu se ukazuje jako mile rozmarná, ondy jako lehce dryjáčnická, hned zas jako vnímající některé kategorie zcela jinak, než jak jsou míněny.
Jestli tedy bude mít ve svém komentáři pravdu Lenka Zlámalová, nebo nakonec Jana Havligerová, ještě uvidíme. S některými výtkami a opatrností bych osobně byl za to, aby ji měla ta druhá.
Ačkoli uznávám, že se současnou vládní skvadrou může i ta nejušlechtilejší z myšlenek dopadnou všelijak – ostatně ne nepodobně jako i v případě skvader jí předešlých.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
