Západní Evropa byla po desítiletí atraktivním, protože nejen právem řízeným, ale i socialistickým přístavem. To mělo mnoho pozitiv, dělo se ale i díky zadlužování se a velkorysým emisím peněz. Kdykoli byla bolístka (nespokojený občan, potřebný uprchlík či kovid), byl zde stát, který na bolístku přiložil finanční náplast.
Na tomto schématu se podílely jak vlády, tak banky, je možná jen otázkou, kdo z nich a do jaké míry vždy volky či nevolky. Stejně tak lze jen spekulovat, do jaké míry to bylo z dobrého úmyslu, idealismu, přesvědčení o správnosti finanční podpory a vysloveně transferových plateb, případně ze strachu z bouří davů, které už se neumí nasytit jinak než přes dotace, případě jakousi kombinací toho všeho.
Protože nic ale netrvá věčně, jsem toho přesvědčení, že aktuální trend nás nese stále blíž určitému bodu zlomu – konkrétně, nelze neustále navyšovat ničím nepodložený objem peněz v ekonomice a zároveň mít stále stejně silnou měnu. Obojí paralelně totiž podle mě není ekonomicky udržitelné, alespoň ne trvale či dlouhodobě – resp. dříve či později dojde takový vývoj do bodu, kdy dojde ke korekci.
Je to tím pravděpodobnější ve stavu, kdy lze již prakticky vše, co se vyrábí v Evropě / na „Západě“, vyrobit (levněji) i jinde ve světě, resp. kdy ti, kdo dávají lidem na Západě práci, jsou konfrontováni jak s nárůstem cen, tak s vědomím, že jinde lze vyrábět levněji (a buď je tedy nutné přesunout tam výrobu /což v případě velkých firem nejde provést z týdne na týden/, nebo je třeba raději zavřít, případně počítat s pádem).
Pokud vstupy neustále porostou (což se při neregulovaném růstu cen energií stane), bude jednak dál rapidně klesat konkurenceschopnost Západu jako celku, jednak lze čekat, že státy (resp. centrální banky – možná dobrovolně, možná z donucení) aby měly z čeho regulovat, snižovat, „stropovat“ apod., začnou opět „tisknout“. To bude mít ovšem za důsledek ještě větším objemu financí v ekonomice, a povede tedy k ještě většímu růstu cen.
Případně se samozřejmě může přidat korekce v podobě oslabení některých západních měn. To proběhlo (v méně nápadné podobě) již několikrát, naposledy před cca 20 lety; konkrétně euro ale tento příběh provází od samého počátku. Nyní by pokles ovšem mohl být citelnější, a pokud se v ekonomice pohybuje (popř. při případné emisi bude pohybovat) až nezdravě velké (a hlavně špatně, nerovnoměrně rozložené) množství nových peněz, mohl by se kurz propadnout ještě o poznání výrazněji než dosud.
To by se samozřejmě dál odrazilo v (pádivější) inflaci – již by pár šikovných mozku v EU a ECB jistě zvládlo přeměnit i v hyperinflaci. Kromě ožebračení evropské populace by „pozitivním“ výsledkem byla opětovná konkurenceschopnost evropské výroby (daná lácí práce), bohužel vstupy (tedy plyn a ropa) by se stále musely platit ve světových cenách. Evropan by se pak prakticky ze dne na den stal milionářem – chudákem, přičemž klíčový problém (drahé vstupy energií) by zůstal neřešen; naopak by kvůli případnému kurzovému pádu eura byl ještě palčivější.
„Optimistickou“ alternativou výše popsanému scénáři je pak to, že i přes opětovné navýšení objemu peněz v ekonomice kurz „zvládne“ zůstat jakž takž stejný – pak ovšem dojde „jen“ k resetu původní globální (ekonomické) duality, kdy takto (paradoxně, v zásadě nicméně podobně jako po roce 1973–1974) „znovuzbohatlý“ Západ bude, díky velkým objemům relativně tvrdé měny, levně nakupovat vše potřebné v druhé, „rozvojové“ části světa. Od oligarchů, kteří takové suroviny díky zanedbatelné hodnotě lidské práce získávají téměř zadarmo, tak bude Západ získávat opět prakticky vše – tj. včetně například „čínského“ plynu a ropy s původem v Rusku.
Jde-li o evropské finančníky a bankéře, jsou případné kvantitativní, finanční a měnové intervence v zásadě jejich věc, tj. nechť si (bohužel) konají v souladu s tím, k čemu si je občané EU (ne)vybrali a zač jsou tomu (ne)adekvátně placeni. Zajímavé by každopádně bylo vědět, v jaké měně si tito lidé spoří (pokud si v ní vůbec spoří a raději ji neinvestují), protože právě to by momentálně bylo tím nejlepším indikátorem toho, co si vlastně sami o budoucnosti EUR myslí.
Já osobně ji aktuálně moc růžově nevidím.
Pomineme-li totiž to, že ze strany (zejména) BRICS probíhá celkem živá snaha o dedolarizaci světové směny (konkrétně nahrazení dolaru např. juanem, částečně ale i rublem či rupií), je nutné si uvědomit, že efekt takové (byť jen částečné) dedolarizace by (nejen reputačně, ale reálně) postihl všechny tzv. „tradiční“ tvrdé měny (tj. nejen USD, ale i JPY, GBP, CHF, AUD apod.; samozřejmě opět i EUR). I to je součástí hybridních strategií vůči Západu (do značné míry právem či pochopitelně) se vymezujícího „alternativního“ světa.
Chce-li si Západ v této situace zajistit týl, měl by v první řadě slevit ze své politiky neustálého opečovávání (nejen občanů, ale zejména podnikatelů, resp. „velkozaměstnavatelů“ – kteří jsou se svou nataženou rukou vlastně takovými „polostátními“ zaměstnanci či „garanty zaměstnanosti“ apod.) a soustředit se na „prosté“ zjednodušení a narovnání volného trhu, popř. lepší redistribuci stávajících financí, tj. (pouze) těch, co jsou již v oběhu (s tím, že přidávat nové opravdu nemusí být žádoucí).
To vše pochopitelně při co nejrychlejším vycouvání z nesmyslného angažmá v rusko-ukrajinském boji „říše světla“ se záporožskými kozáky (a jejich hobitími přáteli), jakož i stopkou jakýmkoli dalším kvantitativním emisím.
Jakékoli útlocitnictví „za druhé“ a „pro druhé“ kombinované s dalším a dalším tištěním peněz a živením černé díry nesmyslného konfliktu na východě je jen cestou do ještě většího ekonomického pádu, depreciace evropských měn, (hyper)inflace, oslabení konkurenceschopnosti a zbídačení celého kontinentu – jakož i „radosti“ USA, Číny, popř. BRICS (obecně) a Ruska (konkrétně).
Tedy k ještě většímu průšvihu, než jaký má teprve nyní potenciál doopravdy začít.
Ondřej Krátký, RebuildSyria.cz / Dealtrade Group.
