Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: (Staro)nová konsolidace (staro)nového establishmentu

Polemika: (Staro)nová konsolidace (staro)nového establishmentu

Je zajímavé sledovat, jak se přes povrchové rozmíšky formuje nová podoba globálního establishmentu, nyní skutečně ve striktním slova smyslu, tj. něčem, co je opravdu (re)etablované a jako takové má tvořit jakýsi „pevný základ“, případně nosnou osu (naší) „normality“. Je příznačné, že prim v tomhle ohledu stále hrají procesy v transatlantické oblasti, zejména v USA, Německu a Francii – o něco méně zřetelné pak ve Spojeném Království či dalších, „menších“ zemích. Dané procesy jsou přitom prakticky invariabilně dvousložkové, přičemž oba komponenty se vzájemně ne-li vyloženě podporují, tak jsou si aspoň komplementární – přičemž právě úhlem pohledu nutnosti re-etablování „omlazených“ elit dostávají plný smysl.

V USA došlo v daném smyslu jednak k alianci Donalda Trumpa s některými již „zavedenými“ společenskými (resp. lobbistickými) skupinami, kromě tradičních „těžkých průmyslníků“ či vojenského komplexu lze zmínit i proizraelský AIPAC. Na druhé straně došlo po nějakém čase k nelítostné eliminaci „prvků“, které sice svou nesystémovostí Trumpa do prezidentského křesla dostaly, ovšem právě upřímná nesystémovost se jim stala osudnou ve chvíli, kdy k výše uvedenému „kooptování“ Trumpa jakýmsi „rodícím se (přerozeným“) establishmentem došlo – dobrým příkladem může být Steven Bannon.

Ve Francii je zdánlivá „revolučnost“ Emmanuela Macrona poměrně dobře zmapovaná. Její působivost na voliče v zásadě spočívá na kombinaci příslibu revolučnosti či snahy o změny, jenž ovšem jen nejlepším ze špatných způsobů maskuje brilantní schopnost podržet ty ze starých pořádků, které jsou obhajitelné, resp. inaugurovat je zaštiťující (staro)nové elity pod změněným logem – kterému ale bude většina (naivních) Francouzů i cizinců aspoň potřebně dlouhou dobu věřit. Úměrně vzestupu Macrona podpořenému fanfárami médií se rozjela akce proti Marine Le Pen (na základě jejího zveřejnění zvěrstev IS na Facebooku). Té se sice Francie vzhledem ke svým zákonům policejně ujmout asi musela (ačkoli, ruku na srdce: jsou skutečně všichni, kdo na FB porušují zákony, stíhání se stejnou důsledností?), ovšem eurokomise či europarlament už tak striktní být nemusely – a přesto, zdá se, byly.

Jde-li o Německo, byla ještě na čas „vysunuta do popředí“ jinak totálně zdiskreditovaná a především stále víc jak po politické záruční době působící Angela Merkelová. Je ovšem na diskusi, do jaké míry byla i toto na jedné straně úlitba starým pořádkům, na straně druhé položení dočasné puklice nad hrnec do té doby, než se pod ní kypící mocenský boj (ambiciózní Heiko Maas, pretendentka na pozici předsedkyně SPD Andrea Nahlesová; o poznání méně již Martin Schulz) opět o něco víc vykrystalizuje. Stopku dostal „příznačně“ Sigmar Gabriel, který je v končící německé vládě jedním z mála objektivních a rozumných (a možná i charakterních) lidí.

Pak jsou zde poloviční či „rozjeté“ procesy typu Spojeného Království, kdy Mayová by sice proti partnerství v duchu tradičního světa nebyla, ovšem a) pokud není ještě hotovo, nebudou se (z pozice EU, USA, ale i ostatních) dělat jakékoli závěry, b) budeme se tvářit, že to Londýnu neusnadníme, nicméně c) pak se stejně nějak dohodneme. Z kola ven je Nigel Farage, jakož i všichni, díky nimž je Mayová tam, kde je, časem nelze vyloučit i Borise Johnsona – ačkoli u něj je, na rozdíl od Farage, míra adaptability velmi vysoká; Farage je poněkud tvrdohlavější.

Zajímavá může být v této souvislosti odbočka k Saúdské Arábii, kde se proces „revitalizace (nebo spíš: zatraktivnění?) konzervativismu“ stal nejen formou zachování rodové moci, která by jinak mohla být dost dobře neudržitelná, ale i formou (ideologického) čelení regionálním protivníkům, v první řadě Íránu. KSA to má s občanskými svobodami ostatně tak trochu jako ČR s cenou práce – začíná se totiž na natolik nízkém bodě, že ještě hodně dlouho půjde přidávat a přidávat, aniž by to a) stát vzhledem k jeho možnostem ohrozilo, zároveň b) občané byli pěkně pomalu (ale ne rychleji, než je nutné) spokojenější a spokojenější… Zároveň je zajímavé sledovat, že zatímco se v transatlantickém prostoru bude dost pravděpodobně přihazovat co do pravicovosti, konzervativismu a obecně pyramidové hierarchizace společnosti, bude se v KSA možná postupně slevovat – čímž se jedna kultura té druhé časem možná i přiblíží.

Pak tu máme teritoria, kde se věc tak zcela nepovedla – zejména onu nešťastnou Východní Evropu. Dál „nám trochu zlobí“ ta Itálie, otázkou je ovšem celé „jižní křídlo“ Evropy, pochopitelně včetně (dočasně?) sanovaného Řecka. Naproti tomu bych se s poměrně klidným svědomím odvážil tvrdit, že takové Rusko či Turecko (a o aktuálním vítězství neo-konfuciánského „absolutismu“ prostřednictvím komunistického parlamentu v Číně ani nemluvě!) – přestože jsou neustále pod palbou takové či onaké kritiky – jsou svými vnitřními ekonomickými i společenskými strukturami (subordinace, hierarchie, cena a organizace práce, případně dosažitelnost surovin, a tedy i konkurenceschopnost, jasná správa, která je v rukou několika relativně nečetných individuí, rodin či kruhů apod.) velmi kompatibilní s tím, do čeho se Západ – vědomě, či intuitivně – snaží dostat.

Například aktuálně v již zmíněné Anglii. Ta se – jak jsem již uvedl – přes veškerou zdánlivou „nesystémovost“ či „rebelii“ Brexitu snaží působit jako regulérní hráč „osy (tradičního) dobra“; klid straníků takové osy zde momentálně stále vytrvaleji (hlavně asi svými volebními preferencemi) ruší „klasický“ levičák James Corbyn. O to pikantnější, že věc nese i československou stopu, zároveň jaksi mimochodem odkazující i k (mimochodem stále nejasnému – systémový, nebo ne?) premiérovi Babišovi. Nabízí se tak skoro říci (a nejsem první, kdo se na to ptá): Kde toho Sarkocyho vyhrabali, resp. proč ho ze zimního spánku probudili zrovna teď? Ať je to jakkoli, musí být v případě Corbyna strach z příchodu smysluplného, nového a hru měnícího elementu značný. Systematické a s médii eventuálně koordinované tažení proti takovému game-changerovi může být dalším důkazem, že (staro)nový establishment je již plně (re)etablován – a je tedy schopen systematické akce proti jakémukoli přízraku nesystémovosti, jež mu obchází rajón.

Průvodními jevy takové nové reality jsou přitom jak rozdané karty v tom, kdo je, či není novým stálým členem Davosu a podobných sedánek, případně kdo, jak a s jakým úrokem či zájmem co zase na čas zaplatí. Podstatné je, aby byla vytvořena aktivita, dojem, že se něco mění – ve skutečnosti se ale kromě několika starých a unavených koňů nesmí změnit nic. Skutečný lék na dlouhodobě neřešené ekonomické problémy, který by nabídl nejen jakousi „trvalou udržitelnost“, ale hlavně některé elementární garance lidem ve společnosti, tak asi jen těžko přijde. Naproti tomu se spíš dá očekávat vzestup pravice na pozadí kulis poskytujících chléb a hry; takové prostředí se ovšem velmi rychle může změnit na klasickou společenskou pyramidu pozdního středověku či raného novověku de facto imitující „asijský výrobní způsob“ – dobře organizovaný, ovšem nabízející spíš už jen cukr a bič. Objektivně kriticky je však nutné konstatovat, že ve chvíli, kdy na asijském výrobním způsobu fungují prakticky všechna teritoria, která jsou „Transatlantiku“ (stojícímu ještě na reliktech jakýchsi „ideologických“ či obecně „pokrokových“ univerzálií) hlavními (a jde hlavně o to, že ryze ekonomickými) konkurenty, je to dost možná i – bohužel – jedna z plně legitimních cest jak jako civilizace obstát.

K poměrně „bezbolestné“ (resp. „nedrastické“) eliminaci nesystémových hráčů a do značné míry snadné prevenci změny hry přispělo ale i něco jiného: jednak nesporný individualismus příslušných rebelů (je jedno v jakých aspektech „pravicových“, „levicových“ či jakkoli jinak vůči zažitým pořádkům vymezených), stejně jako diskreditace obou existujících levic; jak v důsledku ekonomického či kulturního vývoje nahrávajícího pravici – tak jimi oběma navzájem. Už hned třeba tím, že klasická (řekněme, „konzervativní“) levice neučinila včas dost pro to, aby byla jasně odlišena od levice liberální (či, v horším případě, jakéhosi postmoderního pozérství).

Pro hodně lidí tak nikdy vlastně nebyl (a v zásadě dodnes není) jasný či zřetelný rozdíl mezi takovým Corbynem a třeba Federicou Mogheriniovu; zatímco dáma – ač formálně levicového, případně „sociálně-demokratického“ image – je jen dalším dobře naolejovaným dílem motoru aktuálního establishmentu (nicméně zároveň, například s lidmi typu Guye Verhofstadta, dost možná i jedním z prvních obětních beránků „nové doby“), je Jeremy Corbyn pro skutečnou sociální alternativu garantem rozhodně přesvědčivějším.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts