V Libanonu probíhá sestavování nové, „úřednické“ vlády. Děje se tak v reakci na dnes již více než dvouměsíční protesty, jejichž účastníci v první řadě žádali odstoupení celé politické (= zdiskreditované, zkorumpované, rentiérské apod.) reprezentace, resp. její kompletní stažení se z politické, společenské a ideálně i ekonomické scény.
Po určitých zákulisních jednáních byl sestavením nové vlády pověřen bývalý ministr školství, akademik Hasan Dijáb. Jde o sunnitu, který by měl „normálně“ být protišíitský a prozápadní či alespoň prosaúdský. Ne tak ovšem Dijáb, který je však aliancí 14. března (majoritně sunnitské hnutí Mustaqbal, pravicové křesťanské strany Katáib a Libanonské síly, drúzská PSP Walída Džunbláta, vazby spíš na Západ, USA, Saúdskou Arábii apod.) považován spíš za sympatizanta aliance 8. března (latentně „prosyrští“ a/či proíránští Svobodní patrioté /tj. “křesťanská“ strana prezidenta Awna/, dále Věrnost Rezistenci /tj. politické křídlo Hizballáhu/, rovněž šíitský AMAL /strana předsedy parlamentu Nabíha Berrího/, případně křesťanská Marada a majoritně drúzská Libanonská demokratická strana pod vedením Talála Arslana).
Svůj nezájem, nechuť či pocit, že členy Dijábem avizované vlády odborníků nebudou, nejsou v ní vítáni či se o místo v ní nemá (přehnaně) smysl ucházet, úměrně tomu již v té či oné formě vyjádřili různí čelní příslušníci právě aliance 14. března. Jejich obecný pocit by šlo shrnout zhruba tak, že „věci se daly do pohybu tak, jak je Awn s Íránem (přes Hizbulláh, potažmo AMAL) a Dijábem dohodli. Není tak ani nutné se příliš snažit – protože i pokud bychom do takové vlády dostali nějaké své zástupce, stejně dostanou buď jen okrajová ministerstva, nebo budou stát stranou jinak. Lépe si možná počkat, jak se věci vyvinou – i kdyby to mělo obnášet případný přesun do opozice.“
A pravdou je, že věci se do pohybu dávají. Zjednodušeně řečeno by se daly označit jako vícevrstvá konvergence nutností, zájmů a reforem, které, pokud nic jiného, mají dva hlavní cíle: reformátorům zaručit politické body a ulici vzít vítr z plachet.
Konkrétně jde o následující: jak při zachování právních postupů vzít co nejvíc těm, kdo jsou označováni, vnímáni či skutečně odpovědni za obohacování se na úkor běžných Libanonců (či přesněji: spotřebitelů), a to tak, aby se výsledný zisk odrazil na a) příjmech státu (tj. byl k dispozici nové vládě), dále se promítl v b) aspoň částečné úlevě v cenách hlavních komodit pro běžné spotřebitele, a tedy i c) prokázal, že vláda odborníků svou práci skutečně vykonala. Předběžně signalizovanými „cílovými“ skupinami jsou (kromě bank s jejich doposud soustavně kritizovanými, nerealisticky vysokými úroky) především různé typy „parazitických“ profesích zájmových skupin, které – dle rétoriky aktuálně předcházející výše plánovaným krokům – představují hlavní entity, které po dlouhá léta různými způsoby ovládání trhu masivně profitovaly na úkor běžných Libanonců. Kromě dovozců potravin (jedním z plánů je výrazné posílení domácí produkce) jde o distributory pohonných hmot či poskytovatele telekomunikačních služeb. Reformy se výhledově mají dotknout ale i subtilnějších oblastí, mj. školství, pochopitelně finančnictví ale i některých státních institucí, doposud považovaných za nedotknutelné (mj. např. Rada pro rozvoj a rekonstrukci).
Aktuálním „pracovním plánem“ je tak vyvíjení takové činnosti, která bude sledovat vytýčené cíle, ovšem tak aby jejich dosahováním paralelně absorbovala (a tedy i neutralizovala) požadavky ulice, ideálně takovým způsobem, aby za dosažení ekvilibria dostala nově formovaná vláda co největší mandát, resp. lidovou podporu pro to, aby „bohatým vzala“ a „chudým (zároveň však sobě / resp. státu, z nějž bude dál přerozdělovat/) dala“. Její práci jí paradoxně může usnadnit i oslabená lira, u níž za poslední týdny došlo k poklesu z původního „fixního“ kurzy 1500 LLP za 1 USD až na 2200 – 2500 LLP za 1 USD na černém trhu. Nastoupí zde totiž podobný efekt, jaký by se dostavil v případě, že by třeba Itálie opustila eurozónu: měna sice oslabuje, ale její tvorba, úrokové sazby, distribuce a fiskalita jsou plně pod kontrolou státu; uvolněná měna – i přes to, že má jinou dynamiku než její uměle zavedený „silný“ protějšek – přirozeněji reflektuje určitou „národní ekonomickou mentalitu“. Pokud se navíc přidá větší zapojení místních zdrojů (hlavně plnější využití zemědělství), dále export ropy (právě začínající průzkumné vrty ve dvou šelfových sektorech), případně orientace na Asii (Čína, Írán, Rusko, Indie, Sýrie, Irák apod.), pak bude mít země/vláda dostatečně silný arzenál na to, aby svou roli obhájila.
Na jedné straně tak jsou do aktuální strategické úvahy zahrnuty jak požadavky ulice, tak vyhlídka na započetí „poctivé“ (tj. nikoli jen rentiérské) práce. S tím by se mělo pojit i postupné zlepšení celkového ekonomického prostředí, v neposlední řadě pak postavení se země na vlastní nohy. To, že prostřednictvím dílčích kroků na cestě k těmto cílům dojde k prakticky totální eliminaci dosavadních profitérů i odstřižení mnoha recipientů (včetně některých politiků) od zdrojů financí (a tedy i určitému přechodu moci do „rukou lidu“ – reprezentovaného právě vládou odborníků), už je jen jakousi příjemnou třešničkou na celkovém dortu změn.
Není nicméně s podivem, že mnohým z těch, kteří si doposud sladký život užívali plnými doušky, však tento chystaný moučník bude chutnat poněkud nahořkle.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
