Rozhovor: s generálním tajemníkem Lidové násiristické organizace Usámou Saʽdem

Pokračujeme v naší sérii nepravidelných rozhovorů s členy libanonské politické scény poté, co v zemi cedrů došlo na sklonku (nyní již předminulého) roku k zásadním projevům nesouhlasu části veřejnosti s tím, jak domácí mocenské a politické elity zemi vedou, resp. kam ji chtějí dál směřovat. Nyní naši žádost o rozhovor přijal šéf Lidové násiristické organizace a poslanec libanonského parlamentiu, v Sidónu (resp. Sajdě; cca 30 km jižně od Bejrútu) sídlící Usáma Sa’ad. O tom, jak vidí příčiny současné situace, jak ji analyzuje a jaká zároveň nabízí řešení či před čím alespoň varuje, s ním pohovořil náš libanonský spolupracovník Karím al-Árif:

Když byl v nedávném rozhovoru pro deník al-Džumhúríja předseda libanonského parlamentu Nabíh Berrí tázán na aktuální politickou situaci, odpověděl: „Situace není ani trochu dobrá. Nacházíme se v tunelu a nevidíme světlo na jeho konci. Situace ohledně vlády je naprosto zablokovaná. Proč tomu tak je, se ptejte prezidenta a designovaného premiéra“. Dále vyjádřil naději, že „(francouzský) prezident (Emmanuel) Macron s tím zvládne něco udělat během své příští návštěvy. Musíme čekat“. Proč je dle vašeho názoru situace ohledně sestavování nové vlády „naprosto zablokovaná“?

Není to zdaleka poprvé, kdy situace v Libanonu uvízla na mrtvém bodě. Co se nyní odehrává, se dalo očekávat. Je to součástí libanonské reality. Po dlouhá léta spolu mají vládnoucí politické síly konflikty, které vždy řešily dohodami o rozdělení moci. Dovedlo nás to až na pokraj zhroucení. Politika vládnoucích vrstev v období od Táʼifské dohody do současnosti přivedla zemi do stavu finančního, ekonomického a sociálního kolapsu. Společenské dopady jsou markantní a politická krize se prohlubuje. Zažili jsme již řadu problémů, dlouho jsme byli bez zvoleného prezidenta, vícekrát se nedařilo sestavit vládu. Tváří v tvář obrovské krizi, v níž se nyní nacházíme, nejsou vládnoucí vrstvy schopny přijmout zodpovědnost a podniknout náležité kroky. Nečekáme zázraky, ale je potřeba zastavit propad. Nic se ovšem neděje. Důvody jsou stále stejné. Vládnoucí vrstvy mají i nadále tentýž přístup a nic se nezměnilo.

Domníváte se, že by nadcházející návštěva prezidenta Macrona mohla přinést průlom ve smyslu oživení procesu formování vlády?

Je zřejmé, že francouzská iniciativa nesplnila očekávání. Měli jsme první Macronovu návštěvu, pak druhou, a nyní měla proběhnout třetí, která byla ovšem odložena, protože se francouzský prezident nakazil covidem. Někteří o této třetí návštěvě říkali, že má být velmi významná, nicméně reálně měla obsahovat pouze jednoduché protokolární setkání mezi oběma prezidenty a většinu času měl Macron strávit u francouzských jednotek sloužících v rámci UNIFIL (Prozatímní jednotky OSN v Libanonu). Je jasné, že francouzská iniciativa nepřinesla výsledky a Libanon je ve stavu naprostého politického patu, který je v dohledné budoucnosti neřešitelný. Jsme na pokraji politického kolapsu. Musíme doufat, ať nedojde, dá-li Bůh, ke zhoršení bezpečnostní situace v důsledku zhoršujících se životních podmínek většiny Libanonců. Velká část lidí trpí tíživou situací, která není jakkoliv řešena. Ne, iniciativa francouzského prezidenta není úspěšná.

Jaký je obecně postoj Lidové násiristické organizace vůči snahám Francouzů podnítit v zemi politické a ekonomické reformy zahrnující rovněž boj proti korupci?

Libanon potřebuje národní řešení svých problémů, ať již se to týká ekonomiky, financí či společnosti. Musíme začít na domácí úrovni. Zahraniční iniciativy opravdu nepředstavují zázračný lék na libanonskou krizi. Pokud jde o Francouze, nemáme výhrady primárně proti různým požadavkům, ale především proti formě. Potřebujeme politické řešení naší krize na národní úrovni. Od 17. října loňského roku voláme po přechodném období s přechodnou vládou, která by vládla po stanovenou dobu se zvláštními pravomocemi, aby zajistila klidný a bezpečný přechod z krize do nové etapy. Vládnoucí složky na tento požadavek ovšem dosud nereagovaly. Jakákoliv zahraniční iniciativa vzbudí nevůli a rozepře mezi Libanonci. Je nutné se domluvit na národním řešení krize a klidné tranzici. Jedině domácí dohoda může vést ke zvládnutí všech problémů, ať již jsou politického, ekonomického či sociálního charakteru. Nejsme absolutně proti spolupráci se světem, naopak jsme pro spolupráci se všemi státy světa s výjimkou sionistického nepřítele. Nejprve však Libanonci musí mít vlastní vizi, jak překonat krizi, nikoliv očekávat, že jim řešení přinese někdo zvenčí.

Ve věci boje proti korupci se vaše organizace aktuálně staví za přijetí zákona o nezávislosti soudnictví spolu s aktivací kontrolních těles dohlížejících nad státní správou a financemi. Jen tak lze dle vás garantovat spravedlnost v Libanonu. Problém s korupcí v Libanonu nicméně začíná u politické korupce. Myslíte, že je vůbec reálné přijetí zákona o nezávislosti soudnictví ve světle existujícího politického systému založeného na konfesionálních kvótách?

Změna v Libanonu musí být komplexní, nemůže jít pouze o jednotlivé kroky. Pro přijetí zákona o nezávislosti soudnictví je třeba změnit současné rozdělení moci. Je to velmi vážná výzva. Potřebujeme přechodnou vládu, která zákon o nezávislosti soudnictví schválí. Návrh zákona leží v parlamentu, ale je zablokovaný. Pokud mluvíme o skutečných reformách, jejichž korunou má být tento zákon, potřebujeme nové politické vedení, které nastolí nové směřování. Musíme coby revoluční síly v tomto ohledu neustále tlačit. Dokud zde nebude přechodná vláda, musíme prosazovat tento zákon, dále také garance lidských práv, záruky pro integritu voleb, právní nástroje pro boj s korupcí v zemi, která bude chráněná před autoritářskými politickými stranami.

Zůstaňme ještě u libanonské justice. Co si myslíte o rozhodnutí prokurátor Fádího Sawwána obžalovat prozatímního premiéra Hassána Dijába a tři bývalé ministry? Myslíte, že může být v tomto případě učiněno spravedlnosti za dost, nebo jde pouze o „kouřovou clonu“, jak se vyjádřil jeden známý novinář, který kauzu sleduje?

Co se týče rozhodnutí prokurátora Sawwána, nesmíme zapomínat na dopis, který před časem zaslal do parlamentu, v němž obviňoval asi dvanáct ministrů a čtyři předsedy vlády. Nechápu, proč se výsledná obžaloba omezuje na tři ministry a jediného premiéra. Nevím, z jakých podkladů vychází, ale nejsem se směřováním justice v Libanonu spokojen. Co se stalo v Bejrútu 4. srpna, je zločin, a pokud je za něj někdo odpovědný, musí být vyvozena i politická odpovědnost. Ale politická korupce se odráží ve všech oblastech včetně vyšetřování. Odráží se ve všech institucích včetně soudnictví a státní správy, v ekonomice, financích, zkrátka všude. A politická korupce je královnou veškeré korupce v Libanonu. Jak můžeme vědět, co je v dané kauze korektní postup a co je na politickou objednávku? Dozvíme se pravdu? Jsem přesvědčen, že se řada věcí jednoduše zamete pod koberec.

Na nedávném mítinku v Sidónu, kterému jste předsedal, jste oznámili, že jste navázali „řadu kontaktů s cílem posílit spolupráci se zbytkem revolučních sil“. Můžete nám k tomu uvést detaily?

Tento mítink navazoval na předchozí setkání. Vyhlašovali jsme na něm naše základní priority pro nadcházející etapu a adresovali výzvy, které před námi leží. V zásadě jde podle mě o tři hlavní okruhy. Prvním je přivedení politických sil, které se roky držely u moci a přivedli Libanon do situace, v jaké je, k odpovědnosti. Tyto síly odsuzujeme a pokládáme je za plně odpovědné. Druhým je odmítnutí, aby Libanonci nesli tíhu nákladů za finanční, ekonomické a sociální kolapsy, které tyto vládnoucí skupiny způsobily. Třetím je požadavek základních práv pro Libanonce, jmenovitě právo na zdravotní péči, školství, pracovní příležitosti, důstojný životní standard, transparentní vedení, čistou vodu, elektřinu, penzijní zabezpečení, sociální zabezpečení a další práva související s lidskou důstojností. Všechny tyto tři okruhy vyžadují řadu aktivit, mezi něž patří i komunikace s dalšími revolučními silami, abychom sjednotili naše úsilí s cílem prosadit tyto požadavky. V zájmu změny v mocenské rovnováze chceme ustavit politický, lidový, občanský a odborový blok, který otevře cestu pro změnu v Libanonu. O tom bylo naše stanovisko.

S jakými skupinami jste v kontaktu?

Jde o asi sedmdesát až osmdesát skupin s velkou podporou, které byly aktivní v průběhu loňské revoluce a významně k ní přispěly. Také jako my reflektovaly minulé zkušenosti. Revoluce 17. října znamenala zásadní událost v dějinách Libanonu, neboť přivedla na scénu novou generaci. Mladí byli dlouho vylučováni z veřejných záležitostí vládnoucími složkami. Pak přišla revoluce a mladí začali být aktivní ve veřejném životě a v oblasti politiky. Získali během tohoto období zkušenosti, a tak nyní mohou tyto mládežnické skupiny postupně krystalizovat vizi pro politickou změnu v zemi. To je velmi pozitivní. Největším úspěchem revoluce 17. října tedy není svržení vlády, ale uvedení mladší generace do hlavního proudu politického života.

Vidíte některé jednotlivce v rámci vládnoucích skupin, kteří změnili svůj přístup a politiku, stali se součástí revoluce a jde jim o zásadní změnu systému?

Mám vážné pochybnosti o někom, kdo byl po mnoho let u moci, podílel se na předchozích vládách, nese spolu s ostatními odpovědnost za to, co se stalo Libanoncům, a nyní tvrdí, že změnil svůj postoj. Z toho důvodu nespolupracujeme se silami, které se přidávají k opozici, aby si vylepšily svoje pozice. Věci jsou jasné a separujeme se od nich.

Domníváte se, že můžeme očekávat návrat revolučních skupin do ulic velkých měst, vezmeme-li v úvahu rychle se zhoršující ekonomickou a sociální situaci?

Jistě, lze to očekávat. Plánujeme aktivovat přítomnost politických a lidových uskupení v ulicích a na náměstích, abychom prosazovali požadavky, které jsme formulovali. Musíme být dostatečně silní k dosažení změny pořádků. Rozhodně se nehodláme podvolit současné realitě. Vidíme bezprostřední nebezpečí, sociální výbuchy se projevují denně, což může vést k chaosu a bezpečnostnímu kolapsu. Nechceme dospět do tohoto bodu. Proto se musíme organizovaně stavět současné politické, finanční, ekonomické a sociální realitě, aby se situace nepropadla do chaosu a úsilí revoluce 17. října nebylo zmařeno. Je nutné v revoluci pokračovat a dále se organizovat, zvláště v nadcházející fázi. Budeme usilovat o naplnění našich požadavků a obnovení vlivu revolučních sil, aby zůstala zachována naděje, že změna v této zemi je možná. Cestou, jak čelit krizi, je pro nás oživení tohoto lidového hnutí.

Část vládnoucích složek označila revoluci 17. října za převážně řízenou vnějšími silami a nedávno jsme mohli číst v některých novinách a na webových stránkách o konspiračních teoriích kolem lidového hnutí. Poslední z těchto teorií speciálně vyzdvihuje britskou roli a ovlivňování ze strany Britů za účelem formování veřejného mínění. Co na to říkáte? Víte o nějakých vnějších silách, které infiltrovaly revoluci 17. října a prosazovaly svoji agendu?

Pokud probíhá jakákoliv lidová revoluce, je přirozené, že se na ní snaží přiživit lokální a regionální síly. Jak jsem řekl, máme zde příslušníky vládnoucí vrstvy, kteří se snaží oddělit od moci, přidat se k opozici a přiživit se na revoluci. Libanonská revoluce je ale plně legitimní, protože pramení z tragických životních podmínek, jakými Libanonci procházejí. Je vyjádřením všeobecného hněvu poté, co všechny problémy vypluly na povrch. Mladí revolucionáři usilují o změnu, zcela odvrhují veškeré konfesionální afiliace a vyzdvihují společnou národní identitu. Na jedné straně se některé síly se snažily ovládnout revoluční vlnu. Na straně druhé tu potom máme síly nepřátelské k revoluci. To jsou ty autoritativní síly, které hovoří o „barevných revolucích“ řízených zahraničními zpravodajskými službami. Zde se ovšem jedná o legitimní a čisté vyjádření vůle libanonského lidu a nové generace, která požaduje změnu. Nějaké velvyslanectví či určitá skupina se mohou snažit do věci zasáhnout, to ale nemění základní fakta. Máme tu zkorumpovaný systém, kterému se postavily lidové a mládežnické síly. Příslušníci vládnoucích složek můžou psát to či ono, stejně tak se to či ono může psát v nějakých novinových článcích. Nikdy jsem ale neviděl jakékoliv faktické důkazy svědčící proti revolučním silám. To, co se psalo o britské zpravodajské službě a podobně, byly jen obecné řeči, nic konkrétního. Mohli to být Britové, ale také to mohl být někdo jiný. Ze Západu, ale také nemusel být ze Západu. A tak dále. Je to snaha o potlačení revoluce tím, že ji označíme za závislou na zahraniční vůli, řízenou zpravodajskými službami a tak podobně.

Libanon díky své významné geostrategické pozici představuje od získání nezávislosti v roce 1943 do současnosti otevřenou arénu, v níž si své konflikty řeší regionální i globální hráči. To velmi přispívá k chronické politické nestabilitě, která je hlavní překážkou jakémukoliv pokusu o reformu „rentiérské ekonomiky“, kterou podle expertů Libanon naléhavě potřebuje co nejdříve. Myslíte, že existuje způsob, jak Libanon učinit imunním před zahraničním vměšováním, a kdo nese hlavní odpovědnost, že je země takovým kolbištěm?

Tento popis se bohužel netýká jen Libanonu, ale řady arabských zemí. Mnoho arabských zemí se stalo arénami, na nichž se střetávají regionální a globální hráči. Je tomu tak v Libanonu a je tomu tak také v Sýrii, Iráku, Jemenu, Libyi či Súdánu. Tato nešťastná situace nastala po ústupu projektu arabské obrody a osvobození. Vzniklo vakuum, které hbitě zaplnily regionální a globální mocnosti, které se mezi sebou dělí o moc, zatímco Arabové včetně Libanonců nerozhodují sami o sobě. A to je špatně. Jako libanonští vlastenci a jako syrští, iráčtí, jemenští a kteříkoliv další vlastenci arabského světa tomu musíme čelit. Musíme čelit zahraničnímu ovládání našich zemí, stejně jako musíme usilovat o vybudování moderních systémů ve všech našich státech. Systémů respektujících lidská práva a lidskou důstojnost. Tváří v tvář konfesionálním afiliacím a náboženskému fanatismu musíme usilovat o inkluzivní identitu. Abychom se dostali na správnou trať, musíme odmítnout pokyny ze zahraničí a všechny zahraniční snahy nás ovládat. Potřebujeme naše vlastní národní řešení četných problémů a otázek, ať již se týkají politiky, ekonomiky, společnosti či čehokoliv dalšího. Je to výzva pro vlastenecké síly, které věří ve změnu a v nutnost budování moderního státu. V Libanonu se odehrává množství problémů strategické povahy, a proto jsme arénou otevřenou pro zahraniční vměšování, dnes víc než kdy předtím kvůli našemu kolapsu. Jde o řadu témat, ať jde o konflikt s izraelským nepřítelem, o otázku hnutí odporu, o naše palestinské bratry, kteří jsou uprchlíky v Libanonu, o syrské bratry, kteří uprchli do Libanonu, o libanonsko-syrské vztahy, o vymezení hranic, o ropu a zemní plyn v moři. V těchto strategických otázkách se překrývají národní, regionální a mezinárodní úroveň, a proto se tyto otázky staly předmětem internacionalizace. Dnes již jsou internacionalizovány i veškeré naše finanční, ekonomické a sociální problémy. Máme zde státy, které nabízejí humanitární a sociální asistenci Libanonu, a tím, kdo otevírá naše dveře, jsou konfesionální síly a konfesionální systém.  Směřujeme k internacionalizaci všech problémů naší země, a to sebou nese závažná rizika. Libanon je zcela otevřený vnějšímu vměšování, přičemž odpovědnost za to nesou konfesionální síly.

Když mluvíme o zahraničním vměšování, jaký je váš postoj k výzvě nastolit „kurs neutrality“, jenž prosazuje maronitský patriarcha Bišára Butrus ar-Ráʽí? Nemohla by „neutralita“ bránit či alespoň redukovat zahraniční vlivy na libanonské politické scéně?

Předtím, než se začneme bavit o tzv. neutralitě, je třeba řešit všechny citlivé problémy Libanonu, a to na národní úrovni, nikoliv v rámci konfesionálních disputací. Při jejich řešení je třeba brát v úvahu vyšší zájem Libanonu a zájem libanonského lidu, nikoliv partikulární zájmy. Budeme-li se bavit o problematice hnutí odporu, někteří se ji snaží prezentovat coby čistě šíitskou otázku, která ohrožuje sunnity a křesťany. Jiní zase popisují problematiku našich palestinských bratří jako sunnitskou záležitost, která ohrožuje všechny ostatní. Totéž se týká Syřanů. Pokud k těmto problémům budeme přistupovat takto pokřiveně a budeme se řídit tím, co chce to či ono mezinárodní těleso, vystavujeme zemi velmi nebezpečnému rozdělení, v němž nebude možné dosáhnout jakýchkoliv závěrů. Nejde o neutralitu, ale o celonárodní přístup k našim problémům. Uvedu jeden příklad z naší historie. Když došlo v šedesátých letech k rozdělení Egypta a Sýrie, můj otec Maʽrúf Saʽd navštívil egyptského prezidenta Džamála Abd an-Násira. Tehdy byly vztahy mezi Egyptem a Sýrií na té nejhorší úrovni. Násir přitom doporučoval mému otci, abychom v Libanonu hleděli na to, jak udržet naši národní jednotu. A že musíme se Sýrií udržovat co nejlepší vztahy, bez ohledu na to, jaký v ní panuje režim, protože jde o strategický národní zájem. Násir, který měl vážné spory se syrským režimem, radil otci, abychom hleděli zachovávat národní jednotu a dobré vztahy se Sýrií. Je řada příkladů, kdy takto vystupoval. Například za časů Abd as-Saláma Árifa, když chtěl Irák napadnout Kuvajt, Násir na tyto irácké záměry odpověděl a postavil se proti nim. Považoval to za krok, který by vedl k americké a britské intervenci proti Iráku. Nebo, když v roce 1970 probíhaly v Jordánsku události tzv. Černého září, Násir zasáhl, aby zastavil boje mezi jordánskou armádou a palestinskými frakcemi, neboť nechtěl dovolit západní a izraelskou intervenci na arabském území. Tohle není neutralita, to je sledování vyšších zájmů. Pokud Libanonec sleduje blaho své vlasti, nejde o neutralitu a nejde to nijak proti zájmům Arabů jako celku. Když Libanonec mluví a přináležitosti k arabské identitě, není to žádné rozdělování, ale spíše konstatování faktu. Jako Arabové se nyní nacházíme ve fázi bezprecedentního úpadku a procházíme minovým polem. Neutralita není slovo, se kterým se ohání jen tak. Mluvíme o zájmech Libanonců a o tom, že jejich národní bezpečnost není v konfliktu, ba naopak je propojená s arabskou bezpečností. Když je v pořádku Libanon, je v pořádku i Sýrie. Totéž platí naopak. Ale aktuální okolnosti jsou nesmírně složité, ať v Sýrii nebo Libanonu. Irák je také ve složité situaci. Ptám se, kam se poděl patriotismus v arabských zemích? Ať jde o libanonský, syrský, irácký, zálivový či jiný patriotismus, je pryč. Místo něj tu máme zájmy náboženských skupin, konfesí, frakcí, kmenů a různých fanatiků. Závislé arabské elity nás tlačí k normalizaci s izraelským nepřítelem. To neohrožuje jen Palestince, kteří se pouze dožadují svých práv, ale ohrožuje to zájmy všech Arabů. Není jasné, co má patriarcha na mysli neutralitou, ale my budeme raději sledovat naše národní zájmy a arabské zájmy.

Mezi citlivými problémy, které musí být řešeny na národní úrovni, jste zmínil otázku vymezení námořních hranic s Izraelem. Myslíte, že Američané chtějí otevírat přímé kanály, aby tlačili na navázání vztahů s Izraelem s hrozbou, že se Libanon nemusí dostat k ropě a zemnímu plynu?

Je možné, že Američané takto uvažují ve světle situace v Libanonu a chtějí využít náš kolaps ve službách svých strategických zájmů, mezi něž patří bezpečnost izraelského nepřítele, otázka hnutí odporu, otázka nerostného bohatství a cest ropy a plynu v regionu, přístupnost této ropy Číně a Evropě. Je velmi dobře možné, že to budou prosazovat. Po více než deseti letech vyjednávání jsme náhle dospěli k možnosti zahájit nepřímá jednání, jak to nazývají, o vymezení námořních hranic. O pozemních hranicích se nyní nemluví. Proč tomu tak je, nevím, a nevím, kolik v tomto ohledu bude na Libanon vyvíjeno tlaku. Do toho přišly náhlé deklarace o normalizaci s izraelským nepřítelem od některých arabských zemí. Vymezení hranic asi mělo být krokem tímto směrem, ale podíváme-li se na současnou politickou realitu Libanonu, je jasné, že je normalizace neprůchozí. Mohou zde být náznaky od některých libanonských představitelů, že se sionistickým nepřítelem vlastně nemáme ideologický problém a že jednání kolem hranic jsou znamením, že, pokud se vyřeší tyto záležitosti, jsme připraveni. To je velmi nebezpečné. Normalizace neslouží arabské národní bezpečnosti. Agresivní rasistický koloniální projekt v regionu není jen o tom, že tato entita zabrala území, které jí nepatří a vyhnala jeho obyvatele, ale má také svůj obecně lidský rozměr a je otázkou spravedlnosti. To, že je Izrael rasistický a agresivní stát, nás vede k tomu, abychom se stavěli odmítavě proti jakékoliv formě normalizace. Je to jako bychom se vzdávali části svého lidství, kdybychom navázali normální vztahy s touto entitou. Skutečnost, že shromáždili diasporu ze všech koutů světa a vyhnali místní obyvatele, dělá z tohoto projektu smrtelné nebezpečí kvůli jeho rasismu. Bohužel konfesionální rozdělení mezi Araby dává tomuto projektu legitimitu coby židovskému státu. Proč by tu nemohl být židovský stát? Může tu být i šíitský, sunnitský, křesťanský nebo drúzský stát. Způsob, jak čelit sionistické entitě, je ustavení moderního, národního státu, státu dbajícího lidských práv, který bude mít sílu ke konfrontaci tohoto nepřirozeného tělesa v našem regionu. Nejen, že odsuzujeme normalizaci s tímto nepřítelem, považujeme ji za zločin.

V aktuálním rozhovoru pro list Le Figaro přirovnal francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian kolaps Libanonu k Titanicu s tím, že „zatímco na slavné lodi hrál orchestr, aby odvedli pozornost lidí od nehody, tak Libanon se potápí za naprostého popírání, ke kterému ani nemusí hrát hudba“. Souhlasíte s jeho slovy? Mají se Libanonci připravit na ještě horší situaci, než jaká panuje nyní?

Je to pravda. Pokud nevystoupíme coby síla změny a neprosadíme novou politickou realitu, bude toto stanovisko pravdivé stoprocentně. Společenská situace se vyvíjí od špatného k horšímu. Pokud si s tím neporadíme rychle, povede to k sociální explozi a chaosu s absencí kontroly a pravidel. To může vést k zhroucení bezpečnosti a jednotlivé skupiny, které mají sílu, schopnosti a kapacity, se budou snažit sebe samé zabezpečit vlastní pomocí nejen co se přímo bezpečnosti týče, ale také co se týče potravin, zdravotní péče, vzdělávání, ekonomických procesů. Země se rozdělí na provincie a kantony, což by bylo velmi nebezpečné. Nesmíme dopustit, aby věci dospěly do takového stavu. Jestli se nezačne rychle jednat, plnou odpovědnost ponesou vládnoucí složky. Na nás coby síle změny je sjednotit a nasměrovat veškerou lidovou energii, aby tlačila na skutečné a závažné reformy. Musíme zabránit tomu, aby se věci vymkly kontrole a země se neřítila do neznáma.