Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Rozhovor: s Hanná Gharíbem o libanonské krizi a možných cestách z ní

Rozhovor: s Hanná Gharíbem o libanonské krizi a možných cestách z ní

Libanonská komunistická strana je jednou z opozičních frakcí, které se postavily na stranu protestujících, kteří již téměř rok požadují ukončení systému, v jehož mantinelech byly dosud řízeny věci veřejné, a jeho změnu na pluralitní, občanskou a nekonfesní demokracii. K vysvětlení toho, jak věc vidí Komunistická strana Libanonu, co je kontextem i hlavními nedostatky současného stavu, i jaká nabízí řešení či alespoň doporučení, jsme o rozhovor požádali předsedu libanonských komunistů, Hanná Gharíba:

Blíží se první výročí lidových protestů proti libanonskému establishmentu, které započaly 17. října loňského roku a záhy se rozšířily do většiny regionů a měst. Libanonská komunistická strana byla mezi prvními stranami a hnutími, které se přidaly k demonstrantům. V čem spatřujete hlavní faktory vedoucí k tomu, že hlavní požadavky protestujících – zmiňme například navrácení rozkradených financí či zrušení stávajícího politického systému – nebyly splněny?

Zaprvé je nutné říci, že povstání přineslo jisté výsledky a samo o sobě znamenalo kvalitativní zlom ve vědomí libanonského lidu, který se do věci vložil se vší vervou, odhodil obrazy svých vůdců a místo nich přišel s reálnými tématy a požadavky. Lidé volali po pracovních příležitostech, platech, bydlení, po důstojnosti. Podařilo se svrhnout Harírího vládu, což byl primární požadavek povstání, a v souvislosti s tím zamezit implementaci vládního návrhu reforem Cedre, který ve skutečnosti nebyl vůbec reformní, ale spíše představoval určitý program pro půjčování, větší utahování opasků a větší zadlužování. Protesty tedy měly svoje výsledky, ale z více důvodů nedokázaly nabídnout alternativu. Po třicet let politický systém podkopával odborové hnutí, ať už šlo o Všeobecný odborový svaz, Odborovou koordinační radu, Svobodné profese a naprostou většinu dalších odborových organizací. Snažili se je ovládat pomocí konfesionálních regulací. Ale nemůžou ovládat práva a oprávněné požadavky lidí, není to v jejich moci. Protesty tak vypukly a komunistická strana se jich aktivně účastnila. Jenže poté, co byly třicet let omezovány lidové projevy a odbory, nebylo zkrátka možné přijít a přes noc se zorganizovat. Ano, i přesto se sešla řada lidí a skupin a v samém srdci protestů se utvořilo cosi na způsob organizace. To ale nestačilo, protože nefungovaly lidové nástroje v podobě odborů. Jako jiné strany a síly jsme se snažili dát povstání v maximální možné míře nějaký řád a skutečně se zrodily profesní skupiny, skupiny univerzitních studentů a profesorů, svazy alternativních novinářů. Zůstalo však u povstání, které se nepřetavilo v revoluci, protože mu chybělo to, co každá revoluce potřebuje: program a vedení. Sociální a třídní charakter tohoto povstání byl spontánní a určitě není špatné, když se lidé nehledě na svoji náboženskou a konfesionální příslušnost sejdou, sednou si, povečeří spolu a dají najevo, že jsou schopni se shodnout na společné věci a budovat stát. Bez vedení a programu ale nebylo povstání schopno nabídnout alternativu, pouze svrhnout to stávající. Kromě toho tu byly také síly, které v rámci povstání sledovaly svoji agendu, mluvím zvláště o těch spjatých s Hnutím 14. března. Těm šlo o to, aby povstání zůstalo v jistých nepřekročitelných hranicích, a tím je zachování konfesionální politického systému.

Máte na mysli strany, které se v průběhu času různě připojovaly a odpojovaly od protestů jako Libanonské síly a další?

Libanonské síly se nejprve stáhly z vlády s úmyslem, že se svezou na vlně povstání a budou jej řídit. Ve skutečnosti jsou ale součástí establishmentu a jejich agendou je přetahovaná o to, kdo bude mít jaký podíl na moci. Z druhé strany se část establishmentu, většinou navázaná na Alianci 8. března, snažila povstání tedy miliony lidí, kteří byli v ulicích potlačit.

Myslíte, že 17. října, tj. v den výročí počátku povstání, jehož apel se dle mnohých vytrácí, dojde k pokusům o jeho oživení ze strany opozičních stran a politických sil?

Zvláště v posledních deseti letech jsme byli svědky kumulující se vlny protestů proti konfesionalismu a celému stávajícímu systému. Již během rozpuku Arabského jara s jeho heslem „lid žádá pád režimu“ se objevily požadavky na zrušení konfesionálního uspořádání Tehdy demonstrovalo asi 30 tisíc lidí. Poté explodovala nálož neutěšené sociální situace a propukly protesty kvůli platům, které zastřešila Odborová koordinační rada a k nimž se přidalo na sto tisíc lidí. Protesty v podstatě trvaly tři roky a přirozeně přešly od otázky platů k problematice korupce, kdy se v plné nahotě odhalila prohnilost systému včetně přístavu, letiště, Zajtúna Bay a všech institucí. Třetí vlnu protestů jsme zaznamenali během tzv. odpadkové krize a „Súklín“, kdy bylo v ulicích již dvě stě tisíc lidí. Časové úseky mezi protesty se stále zkracovaly, demonstrovalo stále více lidí a volali stále hlasitěji. A pak přišlo konečně toto povstání, kterého se zúčastnil více než milion lidí a které přineslo své výsledky. Není proč se ale k němu vracet. Země má nyní možnost přikročit ke skutečně revoluční změně směrem k budování národního, občanského, sekulárního, nekonfesionálního státu. To znamená od základu podlomit strukturu současného konfesionálního systému a postavit se na správnou kolej. Zavádění nových vzorců si žádá čas a je na nás, abychom tento čas využili k transformaci povstání v národní, demokratickou a pokojnou revoluci. Nejde o to po sobě střílet, ale postavit zemi na dobrou dráhu tak, aby zůstala zachována. Oni chtějí zachování tohoto systému, a tak hledají alternativu, v níž se třeba vymění tváře, ale systém a jeho konfesionální struktura a závislost na zahraničí zůstanou. Snaží se o to ve spolupráci s Francouzi a Američany.

Může být podle vás návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona považována za pokus zachránit systém a jeho politickou elitu poté, co se zdálo, že kolabuje? Různí analytici soudí, že jeho příjezd establishmentu pomohl…

Díky Macronově návštěvě a jeho setkání se všemi složkami systému se tento systém znovu postavil na nohy. Macron řekl, že z povstání nevykrystalizovalo nové vedení a použil to jako argument, proč pracovat s tím stávajícím na jeho obnově. Pozval si je na francouzskou ambasádu a tam s nimi probíral nový rámec pro druhé století francouzské dominance. I nadále má jít o vztah ovládajícího s ovládaným, to jsme viděli ze způsobu, jakým s nimi jednal, jak před ním poníženě skláněli hlavy, čímž ponižovali libanonský lid. Tohle nejsou Libanonci, kteří bezpodmínečně osvobozovali svoji zemi a dali zrod odporu. Nakázal jim, aby zformovali vládu během dvou týdnů a během dvou měsíců přijali reformní plán, jinak se prý z věci stáhne. To jsou výhrůžky, má zde své zájmy, Francie má zde své zájmy. Tento vzorec vztahů byl prosazen ve státě, který vznikl na území Velkého Libanonu. Macron jej chce i pro druhé století a chce zachovat tento politický systém a spolupracovat s ním, přestože je zcela zkorumpovaný. Ale on z této korupce těží, z toho, že o penězích, které rozkradli ví. Ví kdo, a ví kolik. Takhle vypadá snaha o obnovu země na francouzské ambasádě. Smutné je, že někteří z nich obviňují protestující, že spolupracují se zahraničními ambasádami, zatímco sami na jedné z nich sedí a připravují pro Libanon jeho druhé století.

Opozice se shoduje na potřebě zrušit současný politický systém, ale liší se v důrazu na to, co jej má nahradit. Většina opozičníků, ale i někteří lidé loajální vládě jako například někdejší ministr Šarbel Nahhás kladou důraz na to, že nový systém musí být budován především na občanském základě. Druhá část opozice zase vidí klíč v razantnějším potlačení konfesionalismu a nastolení sekulárního systému. Jaký je váš pohled na tuto záležitost a v jaký systém dle vás nejvíce prospěje obnově Libanonu?

Veškeré uspořádání v této zemi v posledních sto letech bylo založeno na tom, že jsme byli závislí na zahraničí a systém se podřizoval zahraničním zájmům. Nejprve nás přímo okupovali vojensky a od roku 1943 až do současnosti mají v tomto systému své agenty, kteří mocnostem zajišťují jejich zájmy v souladu se vztahy v rámci globálního kapitalismu. Systém na úkor Libanonců zůstává, jen vliv jednotlivých poručníků se mění. Bude nutné vyřešit dva hlavní problémy: otázku závislosti na zahraničí a vnitřní mezináboženské a mezikonfesionální vztahy. Vůdci jednotlivých konfesí vždy systému využívali pod záminkou, že se domáhají práv a náležitého podílu pro svoji konfesi. To vedlo k boji a násilí mezi jednotlivými konfesemi, ale i uvnitř jich samých. To je ten hlavní problém a proto řešení, které navrhujeme, je v první řadě ustavení sekulárního, občanského, nekonfesionálního státu. Státu, ve kterém bude sociální spravedlnost, nezávislá justice a který se nebude izolovat od dění v rámci našeho regionu.

Co otázka tzv. neutrality, o níž se hovoří?

Ne, nemůžeme se izolovat od toho, co se odehrává v regionu. Když prosazujeme občanský, sekulární, demokratický stát, nenabízíme ho pouze nám Libanoncům, ale všem zemím v regionu. Tento náš projekt je odpovědí na to, co prosazují Američané jmenovitě „nový Blízký východ“ a „dohodu století“, jakož i na to, co je založeno na náboženské, konfesionální a etnické fragmentaci a vytváří konflikty.

Není to podobný přístup, jaký uplatnili Američané po rozpadu Sovětského svazu na Balkáně v případě Jugoslávie?

Ano, to je pravda. Oživili staré konflikty, aby oslabili schopnost těchto zemí řešit si své problémy a mohli drancovat jejich zdroje a řešit problém krize vrcholného kapitalismu. Prosazují projekt fragmentace regionu po náboženských, konfesionálních a etnických liniích, a naší odpovědí na národní i obecně arabské úrovni musí být ustavení národních, občanských, sekulárních, demokratických, arabských, otevřených států. Co se nás týče, děláme svoji práci na domácí úrovni v rámci konfrontování amerického projektu. Tento projekt jde mimochodem zcela proti logice těch, kteří považují povstání za americký komplot za účelem poškození hnutí odporu.

Myslíte, že je libanonská společnost připravena učinit takovýto kvalitativní skok na politické úrovni?

Znovu a znovu říkáme, a říkali jsme během povstání, že budeme potřebovat přechodnou fázi, abychom se dostali od náboženského a konfesionálního státu ke státu občanskému a sekulárnímu. Ano, musí to jít postupně, ale potřebujeme začít. Svědčí pro to současné dění a všechny signály. Před několika dny se ptali místopředsedy parlamentu Ílího al-Farzalího čím to, že dříve mluvil o občanském státě a teď volá po právech pravoslavných. Víte, co odpověděl? Řekl, že dokud se občanský stát nestane skutečností, bude se řídit dle konfesionálního systému. Rozdíl mezi námi a těmi, kdo mluví zevnitř systému, je v tom, že oni používají ta samá hesla, aby lidi zmátli a zachovali si svoji moc. My chceme začít hned teď, oni nikoliv. Přitom je to proti ústavě a Dohodě z Táʼifu. Konfesionalismus má být zrušen. Je zde článek 22 ústavy o volebním zákoně prostém konfesionálních regulací a také o zřízení senátu. Proč nezačneme otázkou reprezentace mimo rámec konfesionálních restrikcí v poslanecké sněmovně, když je to jasně v souladu s ústavou? Další věcí, kterou musíme mít v rámci přechodu k občanskému státu na paměti, je národní zákon o stranách, který eliminuje náboženské a konfesionální prvky, byť to může být postupně během tří nebo i desíti let. Strany nám v podstatě splynuly s konfesemi, máme tu dvojici šíitských stran, dvojici křesťanských stran a tak dále. Strany se staly konfesemi, ale pokud prosadíme národní zákon o stranách, minimálně tak, že budou muset mít zastoupení ze všech regionů a všech konfesí, bude to krok kupředu. Třetím krokem může být sjednocení roztříštěných pravidel o osobních statusech v jeden jediný občanský zákon. Absurditu si lze ukázat na otázce rezidentury. Můžete například bydlet třicet nebo čtyřicet let v Bejrútu, platit v něm daně a poplatky, ale stejně nemáte právo volit do zastupitelstva. Musíte volit v místě vašeho rodiště. Když jsou parlamentní volby, musíte jet tam, kde jste se narodili. Je tu přitom zákonná možnost, jak lidem usnadnit život.

Pokud v příštích volbách získá komunistická strana křesla v parlamentu, jaké první zákony a reformní opatření se bude snažit prosadit?

Z čistě politických věcích, jak jsem již zmínil, budeme prosazovat nový volební zákon odpovídající článku 22 ústavy, který bude založen na poměrném zastoupení, volebních obvodech a nebudou se v něm promítat konfesionální kvóty a restrikce. Chceme zřízení senátu, což nevyžaduje nic jiného než uplatnění ústavy. Navrhneme zřízení národní rady pro zrušení konfesionalismu, národní, antikonfesionální zákon pro politické strany. Je třeba prosadit jednotné občanské právo ve věci tzv. osobních statusů a vyřešit otázku rezidentury. Pak jsou zde ekonomické záležitosti. Chceme vybudovat stát, který bude produktivní, který bude partnerem ve výrobním procesu, zvláště v těch odvětvích, která se týkají každodenních životů lidí. Lidi dnes nejvíce tíží problémy s bydlením, školným a nemocničními účty. My chceme sociální stát, který bude funkční, a funkce státu spočívá v první řadě v zajištění práva občanů na bydlení, vzdělání a zdravotní péči. Prosazujeme nezávislé soudnictví, v němž bude prostor pro kompetentní a schopné odborníky, nikoliv pro konfesionální kvóty. Je jasné, že vše bude muset jít krok za krokem. Musíme být schopni oživit průmysl a zemědělství, je třeba pro ně zajistit prostředky. Takto nelze pokračovat. Libanon importuje v hodnotě 23 miliard dolarů a vyváží pouze za 2 miliardy. Nikdo mu nechce půjčit a země kolabuje. Ekonomika založená na rentiérství, spekulacích a bankách musí skončit. Jsme připraveni spolupracovat s národní průmyslovou buržoazií, jíž jde o fungující průmysl, protože máme zájem na tom, aby měli mladí práci, aby byly otevřené továrny, nikoliv aby boháči dávali své peníze do bank a čekali na zisky z nich. Zazdili výrobu, rozkradli peníze, navýšili úrokové sazby a nacpali peníze do bank. Tato bankovní nadvláda má devastující účinek na průmysl a zemědělství a je třeba se jí zbavit. To jsou naše priority. Chceme produktivní národní ekonomiku a obnovu klíčové infrastruktury, bez které nelze průmysl a zemědělství rozvíjet.

Libanon naléhavě potřebuje železniční dráhu, která by přinesla pracovní místa, omezila dopravní zácpy a snížila náklady na přepravu surovin, zeleniny a dalšího mezí Bejrútem a Biqá. Jak se k tomu stavíte?

K tomu nepřistoupí, protože nás chtějí mít izolované a fragmentované, staví se proti všemu sjednocujícímu, proti liře, sociálním jistotám, vojenské službě. Nemají na tom žádný zájem.

Co si komunisté myslí o vazbě dua šíitských stran – Amalu a Hizballáhu – na ministerstvo financí zvláště ve světle toho, že část předáků hlavních politických stran a bloků včetně bývalého premiéra Saʽda al-Harírího popisuje francouzskou iniciativu coby „poslední šanci“ na záchranu Libanonu před politickou a ekonomickou krizí?

Vládní krize je pro nás pouhým detailem. Je nutné jasně pojmenovat kořeny a příčiny problému. Tím je zhroucený systém. Jeden den mohou vytvořit jednu vládu, druhý den druhou. Kolik vlád tu už bylo?! Je to začarovaný kruh boje mezi stranami v rámci systému a kvót. Jistě, jsou tu tlaky a vměšování ze strany Francie a moc se různě překlápí, nicméně je to stále jeden systém. Volební zákon není o tom, že bude vládnout ten, kdo získá většinu. Je postaven na konfesionální bázi a postavili si jej společně ve vzájemném souladu, aby panovala mocenská rovnováha. Když řeknete, že má někdo většinu, je to podle mě nesmysl. Pokud by ji někdo měl a snažil se ji uplatnit, ostatní přijdou s poukazy na národní pakt a konsenzuální demokracii. Krize je v jádru konfesionálního politického systému, protože ten není o lidu nebo občanech, ale o jednotlivých klikách, které se buď na úkor lidí spiklenecky dohodnou, a potom to platí lidé ze svých kapes, nebo se nedohodnou, začnou bojovat, a potom to platí lidé svojí krví. To jsou dopady tohoto systému. Nyní jsou v krizi a snaží se z ní dostat. Za všemi problémy stojí společně všichni, kdo stojí za systémem. Jsou spolu ve shodě, ať jde o otázku postoje k uzurpátorství Izraele, o konfesionalismus, nebo nájemné. Teď vyjednávají s Mezinárodním měnovým fondem o tom, jak se více zadlužit za cenu přijetí dalších úsporných opatření. To je náš problém.

Pokud přejdeme ke geopolitice, experti nevylučují, že by probíhající „normalizace“ mezi dvěma monarchiemi v Zálivu a Izraelem mohla vést k většímu napětí mezi regionálními a globálními silami na Blízkém východě, a to na všech úrovních. V této souvislosti se zmiňují především spekulace o tom, že by se k „normalizačnímu“ trendu řízenému Spojenými státy mohla připojit i Saúdská Arábie. Jak a do jaké míry se to dle vás může promítnout na libanonské politické aréně vzhledem k silné politické přítomnosti a prominentními ekonomickému vlivu Saúdů v zemi?

Působení Saúdské Arábie a dalších zemí Zálivu v Libanonu má svoje výkyvy, někdy jsou vlivnější, jindy méně. Co se týče „normalizace“, to není nic nového. Probíhalo to dlouhou dobu, pouze utajeně. Rozdíl je, že nyní jsou věci veřejné. Celé dění v regionu spadá do rámce implementace „dohody století“ a budování aliance, o níž mluvil Donald Trump od svého prvního setkání s Muhammadem bin Salmánem, a jejíž součástí je ukončení palestinské kauzy. Řada kroků již proběhla v tomto směru, včetně uznání Jeruzaléma za hlavní město sionistické entity, nastolení tématu přehodnocení konceptu palestinského uprchlíka a jeho nová definice, která zruší právo na návrat palestinského lidu, dále rozšiřování osad, odepření podpory UNRWA a pomoci poskytované palestinským uprchlíkům, která je mizivá. Den za dnem vše dál postupuje a systém zrádcovství je jejich nejúčinnějším nástrojem. Egypt a Jordánsko uzavřely normalizační dohody již dávno, nyní se k nim přidaly Spojené arabské emiráty a Bahrajn a dále po této cestě kráčí i Saúdská Arábie a další. Ohledně normalizace probíhá otevřená bitva. V Libanonu útočí zvláště na síly spojené s hnutím odporu proti sionistické entitě a na jeho zbraně. Útočí na přírodní bohatství Libanonu v podobě ropy a zemního plynu. Chtějí zabránit návratu palestinských uprchlíků a požadují jejich usazení v Libanonu. Brání návratu syrských uprchlíků. „Dohoda století“ se v Libanonu projevuje v otázce vytyčení hranic, v rozšiřování jednotek UNIFIL včetně libanonsko-syrské hranice, rozšiřování ekonomických sankcí a finanční blokády. Říkají: „Nedáme vám ani dolar, pokud se situací něco neuděláte“. Myslí tím především Izrael. Chtějí po nás, abychom se stali jeho přáteli, abychom s ním uzavřeli mír. Jsme vprostřed konfrontace a nejlepším postojem je protest, k čemuž se přikláníme jako strana. Vyznáváme koncept národního odporu, který povede k osvobození půdy a změně konfesionálního politického systému. Odpor musí být všezahrnující, musí probíhat na politické, ekonomické, sociální, vzdělávací i mediální úrovni. Stát se musí stát státem odporu, který bude vlastenecký, aby jeho tíži nesli všichni a z jeho vítězství těžili všichni. To je od počátku náš postoj ke hnutí odporu, jehož 32. výročí jsme nyní 16. září oslavili. Národní odpor navázal na islámský odpor a podařilo se mu osvobodit tři čtvrtiny půdy od Bejrútu po hraniční pás, aby to po něm dokončil Hizballáh. Za situaci, ve které jsme, mohou ti, kteří neusilují o osvobozování půdy a brání systém kvót. Tito lidé, ti všichni, kteří participují na tomto systému, nesou zodpovědnost za ekonomický, sociální, finanční a měnový kolaps.

Nicméně je zřejmé, že Dohoda z Táʼifu nebyla naplněna a konfesionální systém pokračuje…

Navrhovali jsme tento koncept a stále jej navrhujeme, jiné řešení není. Pokud má někdo jiné řešení, ať s ním přijde. Platíme za to cenu. Osvobození je v ohrožení. Nemůžete bojovat proti imperialismu, když máte konfesionální kapitalistický systém, který je na imperialismus navázaný. V současnosti není možné založit nezávislý, produktivní stát, byť kapitalistický. Máte zůstat odbytištěm, trhem, na němž se globalizovaný kapitál bude zbavovat nadbytečné produkce. Máte zůstat spotřební společností, nesmíte vyrábět, dokonce i znalostní ekonomika je potlačována. Imperialistické státy si v rámci obecné politiky řeší své problémy tím, že je vzdalují od centra, zasahují v cizích zemích, plundrují jejich bohatství a zbídačují je. Je zásadní rozdíl mezi zeměmi, jako je ta naše, a centrálními kapitalistickými státy. Jistě, i v nich jsou lidé vykořisťováni svojí globalizovanou buržoazií, ale tam třídní boj probíhá otevřeně a jasně. Lidé se tam mohou politické elitě postavit. Například ve Francii jsme mohli sledovat, jak se komunisté, odboráři a Žluté vesty dožadovali svých práv. Jasný třídní boj. My ale čelíme dvojímu útlaku. Jsme podřízeni imperialismu, který plundruje naše bohatství včetně ropy, zemního plynu a dalšího, a zároveň čelíme našim vlastním loutkám u moci, které jsou s ním spojeny. Náš boj je dvojí: na jedné straně bojujeme za národní osvobození, a na straně druhé bojujeme za sociální osvobození. Na jedné straně na nás útočí Američané a sionisté, aby si nás podřídili, na straně druhé na nás útočí náš vládnoucí systém. Většina z našeho establishmentu jsou spojenci zahraničního imperialismu a spolupracují s ním, aby se udrželi u moci. Když globální imperialismus a jeho nástroje v podobě Mezinárodního měnového fondu či Světové banky tlačí, aby byla přijata opatření jako liberalizace libanonské liry, privatizace elektřiny, úsporné programy, privatizace přístavu, letiště a dalšího, tváří se naše elita, že jde o konsenzus. Když ale proti nim povstanete, budou vás tlouct. Dělají ústupky Mezinárodnímu měnovému fondu, Francii, zahraničí, neudělají ale jediný ústupek vůči chudým lidem. Když proti této formě závislosti vystoupíte, tak vás mimo jiné nařknou, že pracujete pro cizí ambasády, aby vás mohli potlačit.

Neobáváte se v souvislosti s arabsko-izraelskou „normalizací“ a rolí, jakou v ní hraje Amerika, možnosti, že Spojené státy budou tlačit silou libanonský establishment, aby přijal jejich politické podmínky výměnou za to, že umožní, aby se do země dostala finanční pomoc od mezinárodní komunity? Lze předpokládat, že mezi takovými podmínkami by bylo zamezení Hizballáhu v jakékoliv formě participace na vládě spolu s nátlakem na Libanon, aby pracoval na „normalizaci“ s Izraelem…

Vyloučit nemůžeme nic. Pracují na svojí agendě a prosazují ji všemi prostředky, ekonomickým a finančním, vojenským, politickým tlakem. Mají své cíle, snaží se dosáhnout, aby nastal mír s Izraelem, proběhla normalizace, byli usídleni Palestinci a bylo jim uděleno občanství, v zemi zůstali Syřané. Jde jim o ropu, zemní plyn a tak dále. Udělají cokoliv, aby implementovali tuto svoji agendu, včetně vojenských prostředků. Nic tedy nevylučujeme. Vojenský tlak může nabrat nejrůznější podoby, přímé i nepřímé. Naše desintegrace jim ušetří válku. Pokud budeme mezi sebou bojovat po náboženských, konfesionálních, regionálních či jiných liniích, a pokud bude stát nefunkční, tak se nemusí obtěžovat s ničím navíc. Můžou jen sklízet plody. Pokud by se věci přece jen nevyvíjely dle jejich přání a nepomáhaly by jim jiné prostředky, mohli by nám vojensky zasadit poslední úder? To je otázka. Každopádně varujeme, že pokud situace zůstane, jaká je, jsme ve velkém nebezpečí. Francouzský ministr zahraničí prohlásil, že Libanonu hrozí zánik, ale to je taková forma výhružek a tlaku, na které jsme zvyklí. Důležité je se ponaučit a ponaučení je takové, že cena za konfrontaci je nižší než cena, kterou platíme nyní. Dnes nejsou zrovna nejpříhodnější podmínky na obrácení kormidla směrem na Východ a nastolení produktivní ekonomiky. To se mělo stát po Táʼifu před třiceti lety, místo aby se nastoloval systém kvót. Harírí se měl starat o ekonomiku a my jsme se měli starat o odpor. Ale místo toho přišly kvóty a my se dostaly do katastrofy, v jaké jsme. Po třicet let s tím jako strana zápolíme a platíme za to. Proč nás spolu s odbory potlačovali? Proč byla komunistická strana bita, marginalizována a nedostala reprezentaci po tom, jakou úlohu hrála v předchozí době během konfrontace s různými projekty na rozdělení a federalizaci a po tom, jakou roli měla během osvobozování naší země?

Myslíte, že v tom hrál roli postoj komunistů vůči konfesionálnímu systému?

Nemá snad libanonský národní odpor právo se ptát, kdo je zodpovědný za to, co se stalo? Po celou dobu jsme byli biti a marginalizováni, ale teď jsme tady a hlásíme se o svá práva. Nejde nám o politikaření, ale chceme zachránit zemi, a to je možné prostřednictvím nového volebního zákona. Jsme neustále připraveni, nejen kvůli volbám, ale abychom konfrontovali systém s jeho konfesionalismem, vykořisťováním a podřízeností. Volby jsou v rámci této konfrontace pouhou zastávkou a možností, jak systém podlomit prostřednictvím volebního zákona. Z tohoto úhlu pohledu na věc nazíráme, ne dle toho, kolik budeme mít poslanců. Podívejte se na největší parlamentní bloky a dosáhly snad něčeho?! Neřešíme zastoupení komunistické strany, ale to, jak zachránit zemi před kolapsem. Nejde nám o to, dostat se do parlamentu jako se tam dostali jiní a zhasli jeden po druhém jako svíčky. Pokud to byli čistí lidé, byli vypuzeni nebo rezignovali. Otázkou není reprezentace naší strany jako spíš změna volebního zákona, aby mohlo dojít k politické změně. To by pro nás byl ten největší úspěch, byť bychom třeba nezískali žádná křesla. Pokud bude volební zákon mimo rámec konfesionálních omezení, veškerý politický život v zemi se změní. Je zarážející, že některé síly a skupiny požadují občanský stát, nicméně neuvažují tímto směrem.

Co očekáváte, že bude následovat na libanonské scéně z hlediska politického, bezpečnostního, ba i geopolitického nyní, když Mustafá Adíb nezformoval vládu?

Jsou dvě možnosti: buď se ji pokusí sestavit podruhé, nebo nastoupí udržovací vláda Hassána Dijába. V každém případě bude země dále kolabovat a dále se bude prohlubovat krize, pokud síly, které se účastnily povstání, nepřijdou a nepředstaví se jako alternativa, která zemi transformuje a bude jednat rychle. Již nemáme ten luxus, že by se povstání mohlo klidným tempem proměnit v pokojnou, demokratickou, národní revoluci – a na slovo pokojnou kladu důraz – a dostat zemi na správnou kolej. Buď necháme zemi zaniknout, nebo se chopíme zodpovědnosti a iniciativy. Máme pro to dobré základy a pracujeme na nich. Povstání nedokázalo vygenerovat vedení a program, my o to v této fázi musíme usilovat s množstvím našich přátel, spojenců a sekulárních nekonfesionálních sil, které chtějí změnu a chtějí budovat občanský, národní stát. Máme čtyři základní podmínky: musí jít o národní, sekulární, občanský a nekonfesionální stát. Jsou tu ti, kterým jde hlavně o otázku soudnictví, další, kteří se soustředí na sociální spravedlnost, jiní, kterým jde o to, aby se země stavěla aktivně na odpor izraelskému nepříteli, aby byla otevřená, aby se doplňovala s arabskými státy. Tohle jsou základní pilíře a témata, na kterých chceme budovat co nejširší národní koalici. Můžou být silnější než my, ale jejich systém zkolaboval a položil se, a oni jej nebyli schopni opravit a obnovit. Jejich stroj se zasekl a oni čekají a výbavu zvnějšku. Je na nás, abychom nabídli alternativu v podobě této široké koalice, která bude schopna zvrátit mocenské rozložení. Stojíme na hlubších základech. Jsou zde dva základní proudy, které jsou v současnosti aktivní. Máme Kongres pro změnu a demokratický Libanon, kde se potkáváme se soudruhem Usámou Saʽdem, Předvojovou stranou, Hnutím změny, Stranou lidu, Lidovou demokratickou stranou, Národní akční konferencí a skupinou nezávislých osobností. Tento proud již začal vydávat prohlášení, formulovat své postoje a podnikat praktické kroky. Druhý proud jsou mladí lidé, kteří obsadili náměstí a prosazovali věci v ulicích. Podařilo se nám je sjednotit pod praporem iniciativy ze všech regionů a náměstí. Pak je zde ještě třetí proud, na kterém pracujeme, a tím jsou odborové a komunální aliance. Současná situace je o ekonomické, sociální a finanční krizi a k tomu je zapotřebí nezávislých odborů stojících mimo mocenský systém poté, kdy ovládli Všeobecný odborový svaz. Mimo něj však stojí odborové svazy, které solidarizují s povstáním, a vynikající osobnosti, velká síla, která dokázala uspět například ve volbách v právnických asociacích a nyní se prosazuje i v asociacích inženýrů, učitelů či dělníků. Na tomto proudu teď velmi pracujeme. V rámci schopnosti nabídnout alternativu je nezbytné, abychom měli soubor osobností, které budou připraveny převzít odpovědnost a vládnout během přechodné fáze. Když došlo ke svržením Harírího a Dijába, ani v jednom z případů nebyla předložena alternativa. Nelze neustále jen požadovat. Musíme se přesunout z fáze požadavků do fáze aktivního prosazování našeho opozičního cíle, jímž je sekulární, občanský, demokratický stát s ekonomickým, sociálním a lidovým přesahem. Na tom pracujeme, a to se může stát řešením situace, pokud by nebyla zformována vláda a věci dále eskalovaly, chaos se dále prohluboval a emigrace narůstala.

Rozhovor pro Rebuildsyria.cz pořídil náš bejrútský korespondent Karím al-Árif.

مقابلة مع الأمين العام للحزب الشيوعي اللبناني حنا غريب

عام 2019، وتحديدا يوم 17 تشرين الأول/أكتوبر، كانت انطلاقة الانتفاضة الشعبية ضد سياسات الطبقة الحاكمة ومكوناتها، وكان الحزب الشيوعي اللبناني آنذاك من الأحزاب والحركات الأولى التي شاركت في المظاهرات التي طاولت وقتذاك معظم مناطق ومدن لبنان. بعد شهر بالتحديد، ستمر على لبنان الذكرى السنوية الأولى لانتفاضة تشرين، ما هي برأيك الأسباب والعوامل الرئيسية التي حالت دون تحقيق المنتفضين لأي مطلب من المطالب الرئيسية، من ضمنها نذكرعلى سبيل المثال لا الحصراسترجاع الأموال المنهوبة وإلغاء النظام السياسي الحالي؟

حنا غريب: أولا، حققت الإنتفاضة أمورا عدة، وهي بحد ذاتها قفزة نوعية على مستوى الوعي لدى الشعب اللبناني الذي نزل بشكل كثيف جدا، وحمل قضاياه ومطالبه وليس صور زعمائه، بالعكس، فقد كان الناس يطالبون بفرص عمل، برواتب، بالسكن، بكراماتهم أو كأنهم يطالبون بإسقاط الحكومة، وعلى هذا الأساس استمرت هذه الإنتفاضة، وأطاحت بحكومة الحريري، وكان هذا أول مطلب من مطالب الإنتفاضة، ثم أسقطت في مجرى الأحداث الورقة الإصلاحية (إصلاحات سيدر Cedre) التي طرحتها الحكومة، وهي ليست إصلاحية بل هي عبارة عن مشروع معين للإستدانة، والمزيد من التقشف والمزيد من دفع الديون، وقد حققت الإنتفاضة إنجازات عدة ولكنها لم توفر البديل، وهناك أسباب عدة حالت دون ذلك، فعلى مدى ثلاثين عاما، قوَّضت المنظومة السياسية الحركة النقابية والإتحاد العمالي العام، هيئة التنسيق النقابية، المهن الحرة والأغلبية الساحقة من النقابات، وكانت قد وضعت يدها عليها الإصطفافات المذهبية والطائفية، ظنا منها أنها بهذه الطريقة تتمكن من القيام بما قامت به، لكن حقوق الناس ومطالبها ليست ملكا لأدواتها، والتي نصَّبت عليها أزلامها، فحقوق الناس ملكها وحدها، لذا انفجرت انتفاضة شعبية، وقد ساهم الحزب الشيوعي بهذه الإنتفاضة، فإذاً على مدى ثلاثين سنة عندما تُضْـرَب الهيئات الناظمة للتعبير الشعبي والحريات، لا نأتي ونحمّل الإنتفاضة أكثر مما تتحمله، ونقول بين ليلة وضحاها نَظِّمي نفسك، فهذا الأمر غير طبيعي وغير معقول، وبالتالي، وعلى الرغم من ذلك، كانت الإنتفاضة مستمرة في التلاقي والإجتماعات في العديد من أفرادها ومجموعاتها، وتشكلت مجموعات وكان التنسيق قائما في مـا بينها، وكان هناك شكل من أشكال التنظيم في قلب مسيرة هذه الإنتفاضة، لأنه ما قبل الإنتفاضة، كانت السلطة السياسية قد ضربت كافة الأدوات النقابية والشعبية وحرية التعبير.

أي منذ أيام الياس أبو رزق؟

حنا غريب: كان رئيس الإتحاد العمالي العالم، وحاولنا مثل غيرنا من الأحزاب والقوى تنظيم هذه الإنتفاضة، وبالقدر الممكن وولدت مثلا مهنيات ومهنيون، تكتل طلاب الجامعات، نقابة الصحافة البديلة، مجموعات وتجمعات للأساتذة الجامعيين، تجمعات المهن الحرة، ونحن سميناها انتفاضة ولم نسمِّها ثورة، لأن الثورة تحتاج برنامجا وقيادة، فهي انتفاضة لها طابع عفوي اجتماعي وطبقي، وهذا أمر جيد أن يجلس الناس مع بعضهم البعض وتناول الطعام معا، وكانوا بحاجة للتلاقي بمعزل عن زعيم الطائفة، ويرسلون رسالة للقيادات السياسية التي نهبت أموالهم، بأننا قادرون على الجلوس مع بعضنا البعض والتفاهم وقادرون على إنشاء شيء مشترك وأن نبني دولة، وكما ذكرت، فإن عدم وجود قيادة وبرنامج كان من بين مَواطن الخلل، لذا لم تستطع هذه الإنتفاضة من تقديم بديل، أطاحت بالموجود، ولكن لم يكن هناك بديلا جاهزا، وهناك أسباب أخرى، وهو أن مكونات الإنتفاضة لدى كل منها سقوفا مختلفة، فقد كانت هناك قوى وأحزاب تعمل من داخل الإنتفاضة، ولا سيما تلك المنتمية إلى حراك 14 آذار (مارس)، وتحاول ركوب موجة الإنتفاضة، لتجيّرها باتجاه زيادة حصتها، داخل سقف نظام سياستها الطائفي وسقفها بهذه الحدود.

أول الأحزاب التي انسحبت في البداية ثم عادت وانضمت إلى الإنتفاضة مثل حزبالقواتوغيرها….؟

حنا غريب: انسحبوا من الحكومة بنية ركوب موجة الإنتفاضة، والحقيقة أنهم شركاء، وعلى أجندتهم الصراع والخلاف على الحصص بين أطراف السلطة، بالمقابل كان قسم آخر من هذه السلطة من خارج الإنتفاضة يحاول قمعها، معظمهم من مجموعة 8 آذار (مارس)، فمن داخلها حاولت قوى تفخيخها، ومن خارجها حاولت قوى أخرى قمعها، الإنتفاضة هي هذه الملايين التي خرجت إلى الشارع.

وهل سيشهد لبنان برأيك، بعد شهر (أي 17 تشرين الأول/أكتوبر القادم) محاولة من قبل القوى والأحزاب السياسية المعارضة لإعادة إحياء الإنتفاضة وهي في نظر الكثيرين آخذة في التلاشي؟ 

حنا غريب: مر على لبنان، وخصوصا في السنوات العشر الأخيرة، موجات تراكمية من التعبير الشعبي ضد النظام السياسي الطائفي وضد هذه المنظومة، وأولها كان بحراك إسقاط النظام الطائفي، وجاء على وهج انتفاضات الشعوب العربيةالشعب يريد اسقاط النظام، نزل فيها حوالي 30 ألفا، بعدها شاءت الظروف أن ينفجر الوضع الإجتماعي تحت عنوان سلسلة الرتب والرواتب، وعبر هيئة التنسيق النقابية في الموجة الثانية من المواجهة الشعبية، ونزل فيها حوالي 100 ألف، استمرت 3 سنوات، وهي تجاوزت موضوع الرواتب إلى موضوع الفساد، وقد كشفت هذه المنظومة كلها والوضع القائم، ذهبت إلى المرفأ والمطار والزيتونة باي وكل مؤسسات الهدر والفساد، الموجة الثالثة تمثلت في الحراك الشعبي حول ملف النفايات وسوكلينوقد نزل فيها 200 ألف، كلها بفترات زمنية وبين الواحدة والأخرى تقصر الفترة الزمنية، وتزداد الأعداد ويعلو سقف الخطاب، بعد ذلك بدأت الإنتفاضة التي نزل فيها مليون وما يزيد، والإنتفاضة كما قلت خدمت عسكريتها، والقصة منذ الآن لم تعد موضوع انتفاضة، فالآن ماذا بعد الإنتفاضة؟ إما أن يذهب البلد باتجاه تغيير ثوري حقيقي، نحو بناء دولة وطنية، مدنية، علمانية، ولا طائفية، أي تحدث خرقا في بنية هذا النظام السياسي الطائفي وتضعه على السكة الصحيحة، أو الذهاب وكما ترى نحو إنتاج صيغ جديدة ونسخ جديدة لدى الأوصياء وهذا يحتاج للوقت، وعلينا توظيف هذا الوقت باتجاه تغييري، أي تحويل هذه الانتفاضة إلى ثورة وطنية، ديموقراطية وسلمية، فليس معنى ثورة إطلاق النار وخلافه، بل ثورة وطنية ديمقراطية تغييرية تضع البلد على السكة الصحيحة، ليبقى وطن ويبقى بلد ويبقى كيان، هم بالعكس، يركضون ويتمسكون بالسلطة لبقاء هذا الكيان وبقاء هذا النظام، لذا يحاولون إيجاد صيغة جديدة بديلة، قد تتغير الوجوه، لكن النظام وبنيته الطائفية وتبعيته للخارج لن تتغير، لذا هم يحاولون تثبيته، وهذا ما يعمل عليه الفرنسيون والأمريكيون.

برأيكم، هل يمكن اعتبار زيارة ماكرون إلى لبنان محاولة لإنقاذ النظام والطبقة السياسية؟ هل كانت هناك مؤشرات لانهيارها خصوصا بعد هذه الزيارة، إذ يرى بعض المحللين أن مجيئه ساهم بإفادة لهذه الطبقة الحاكمة؟

حنا غريب: زيارة ماكرون والإجتماع مع هذه المنظومة بسائر مكوناتها أعاد تعويمها، وقد قال أن الإنتفاضة لم تنتج قيادة، ليتحجج بهذا الموضوع، ليقوم بتعويم الموجود والعمل عليه، وجمعهم في السفارة ليبحث معهم صيغة جديدة لمئوية ثانية، يكرس فيها العلاقات نفسها والتبعية التي كانت في السابق، أي علاقة التابع بالمتبوع، وشاهدناه كيف تعامل معهم، وهم مطأطئون رؤوسهم بهذا الإذلال، فهم قد أذلوا الشعب اللبناني، هذا ليس الشعب اللبناني الذي حرر أرضه بدون قيد أو شرط، وأنجب المقاومة، وانظر كيف ظهروا أمامه، وقد أمرهم بتشكيل حكومة خلال أسبوعين، وخلال شهرين البت بالإصلاحات، وهددهم بسحب يده من الموضوع، هذه تهديدات، هو لديه مصلحة، فرنسا لديها مصلحة، وقد ركّبت هذه الصيغة في دولة لبنان الكبير، وجاء ماكرون من جديد ليعيد السكة مرة ثانية وللمئوية الثانية، وحافظ على النظام السياسي وبالتعاون مع هذه المنظومة، والتي يعرف أنها فاسدة، لكنه يستغل فسادها وعدم كشفها، وهو يعرف عن الأموال المنهوبة من قبلهم، وهي موجودة لديه، فورقة القوة لديه أنه يعرف كم سرق كل واحد منهم، فهو يستغل ذلك لتحقيق مآربِه، ومآربُه كبيرة ليعيد إنتاج نظام قائم على التبعية، بحلة جديدة ووجوه جديدة، وعلى هذا الشكل أو ذاك، فالمفاوضات تجري بينهم وبينه ويحاولون إعادة تركيب البلد وداخل السفارة، للأسف كان البعض منهم يتهم الإنتفاضة بعلاقتها بالسفارات، فيما هم جالسون داخل السفارة ويؤسسون دولة للمئوية الثانية للبنان.

يلاحظ أن معظم الأحزاب المعارضة، بل حتّى بعض الأحزاب الموالية للحكم، تطالب اليوم بإلغاء النظام السياسي اللبناني الحالي واستبداله بنظام سياسي مدني (مثلا الوزير السابق شربل نحّاس) بينما أحزاب وحركات معارضة أخرى تعتبر أن الحل الأساسي من أجل إلغاء النظام السياسي القائم على التقسيم الطائفي هو النظام العلماني، ما هو برأيك النظام السياسي الذي من شأنه أن يضع لبنان على السكة الصحيحة لإعادة بناء الدولة على كافة المستويات؟ ولماذا؟

حنا غريب: كافة الصيغ التي قامت في البلد على مدى المئة سنة الماضية والقائمة على موضوع التبعية للخارج، وعلى منظومة وكيلة لهذه التبعية، لا بل كانوا يستعمروننا عسكريا،  وعبر الإحتلال المباشر، فخلال السنوات الـ 43 حتى الآن هناك وكلاء لهذا النظام، مسؤولون عن تأمين مصالح القوى المرتبطة فيها بالخارج ضمن شبكة العلاقات الرأسمالية في العالم، وكما ذكرت سابقا، فهذا النظام منظومته تابعة بحكم تبعيته، فليس أسهل وأشطر منهم بتحويل الوصاية من وصي لآخر، وتريد هذه المنظومة تأبيد سلطتها، واستمرار سلطتها على الشعب اللبناني، هناك مسألتان كبيرتان لحل المشكلة، بقلب النظام (موضوع التبعية)، والثانية لها علاقة بالداخل (موضوع الطائفية والمذهبية)، وبما يتعلق بالموضوع الطائفي، فهو لطالما استخدمه أمراء الطوائف بحجة المطالبة بحقوق الطائفة، ليظهر أنهم يطالبون بحصتهم الخاصة بهم، ومع الحاشية التابعة لهم، وهذا ما أدى إلى أمرين، اصطدام الطوائف على تقاسم الحصص بين بعضها البعض، حروبا واقتتالا طائفيا ومذهبيا، وإن لم يحصلوا على نتيجة يرتدون إلى الداخل وبقتتلون بين بعضهم البعض، وهذه هي المشكلة الأساسية، وبالتالي فالحل هو ما نطرحه بدولة علمانية دولة مدنية دولة لا طائفية بالدرجة الأولى، عدالة اجتماعية، دولة ذات قضاء مستقل، وأيضا دولة غير معزولة عما يجري في المنطقة.

ويتحدوثون في هذا المجال عن موضوع الحياد؟

حنا غريب: لا يمكن أن نكون معزولين عما يجري في المنطقة، وعند طرحنا دولة مدنية علمانية ديموقراطية، فلا نطرحها لنا في لبنان فحسب، بل نطرحها على كافة دول المنطقة، هذا مشروع كياني يرد على المشروع الأميركي، أي الشرق الأوسط الجديد وصفقة القرن، وهو قائم على التفتيت المذهبي والطائفي والإثني، وخلق الصراعات المذهبية والطائفية.

هذا النهج نفسه اتبعه الأميركيون بعد تفكك الاتحاد السوفياتي في دول البلقان، يوغوسلافيا نموذجا؟

حنا غريب: نعم صحيح، ليخلقوا ويعيدوا إحياء الصراعات القديمة، يحيون فيها الصراعات ويلهون فيها الشعوب، ومن خلال إضعاف القوة الذاتية الكامنة داخل هذه البلدان يتمكنون من نهب ثرواتها، ويحلون مشكلة وأزمة رأسماليتها الواصلة للذروة، فهم يطرحون مشروع تفتيت المنطقة طائفيا، مذهبيا وإثنيا، لذا فالرد عليه على المستوى القومي العام العربي هو بإقامة دول وطنية، مدنية، علمانية، ديموقراطية، عروبية ومنفتحة، بدورنا نقوم في الداخل بواجباتنا في إطار مواجهة هذا المشروع الأميركي، لذا فعندما تطالب الإنتفاضة بدولة وطنية، مدنية وديموقراطية، فعلى العكس تكون في مواجهة المشروع الأميركي وكرد على هذا المشروع وخلافا للمنطق الذي اعتبر أن الإنتفاضة هي مؤامرة أميركية لضرب المقاومة.

وهل المجتمع اللبناني برأيك جاهز بأن يخطو مثل تلك القفزة النوعية على المستوى السياسي؟

حنا غريب: نقول دوما وجددنا القول خلال الإنتفاضة، أننا بحاجة لمرحلة انتقالية، تنقلنا من الدولة المذهبية والطائفية إلى الدولة المدنية والعلمانية، نحن بحاجة نعم ولكن بالتدريج، ولكن يجب أن نبدأ، فالموقف السياسي والإشارات المرافقة تشير إلى ضرورة البدء، بالأمس سألوا إيلي الفرزلي (نائب رئيس مجلس النواب) وقالوا له أنك كنت تتكلم سابقا بالدولة المدنية، والآن في موضوع الحكومة تطالب بحقوق الأورثوذكس، وماذا أجابهم؟ قال إنه منذ الآن وحتى تصبح الدولة المدنية حقيقة، سأظل بالنظام الطائفي وأطالب. فمتى ستبدأ؟ الخلاف بيننا وبين الذين يطرحون هذا الأمر ومن داخل المنظومة، أنهم يستخدمون نفس الشعارات للتضليل ليحافظوا على سلطتهم وليبقوا، وليس ليبدأوا، نحن نقول أننا يجب أن نبدأ الآن، هم يقولون لا، والدستور يخالف كل ذلك ففي الدستور والطائفهناك الهيئة الوطنية لإلغاء الطائفية، والمادة 22 من الدستور قانون انتخابات خارج القيد الطائفي، ومجلس شيوخ، فليطبقوا هذه الأمور، وهذه تكون خطوة على الأقل على الطريق، فلماذا لا نبدأ بموضوع التمثيل خارج القيد الطائفي في مجلس النواب وهو واحد من الإجراءات على الأقل وفق المادة 22 والنسبية، فهذا الأمر وارد في الدستور ولم يطبقوه، وهناك إجراء ثانٍ يجب أخذه بعين الاعتبار، مع وجود رزمة من القوانين، التي تسهّل الإنتقال إلى الدولة المدنية، مثلا قانون وطني للأحزاب يلغي المكونات المذهبية والطائفية ولو بالتدريج ولو استغرق الأمر 3 سنوات أو 10 سنوات، فهذا التقوقع السياسي والمذهبي يحصل داخل الأحزاب، فقد أصبحت الأحزاب هي الطائفة، الثنائي الشيعي، الثنائي المسيحي، هذه هي المفردات المتداولة، وأصبحت الأحزاب طوائف، ولكن إن أقرينا قانونا وطنيا للأحزاب، على الأقل أن تكون مكونة من كافة المناطق والطوائف، فهذه تعتبر خطوة إضافية، أما الخطوة الثالثة فمتمثلة بقانون موحّد للأحوال الشخصية، قانون مدني، موضوع الإقامة، مثلا تعيش 30 أو 40 سنة في بيروت، وتدفع الضرائب والمستحقات ولا يحق لك أن تنتخب بالبلدية، بل يجب أن تنتخب مكان ولادتك، ولماذا في الإنتخابات النيابية يتمتعليبالناس في المواصلات لتقوم بالإنتخاب، فعليك الانتخاب مكان ولادتك، هناك رزمة من القوانين تسهل الحياة.

في حال حصول الحزب الشيوعي اللبناني في الانتخابات النيابية القادمة على مقاعد في البرلمان، ما هي القوانين والإصلاحات الأولى التي سيعمل على إقرارها؟

حنا غريب: في الجانب السياسي، كما ذكرت آنفا، قانون مبني على النسبية خارج القيد الطائفي، لبنان دائرة واحدة في قانون الإنتخابات، أو على الأقل أن يطبقوا الدستور والمادة 22 منه الخاصة بالنسبية، وعلى أساس المحافظات وخارج القيد الطائفي، وإنشاء مجلس شيوخ، وهذا لا يحتاج شيئا فقط تطبيق الدستور، وتشكيل الهيئة الوطنية لإلغاء الطائفية، وقانون وطني للأحزاب يلغي الطائفية وقانون مدني موحد للأحوال الشخصية، وموضوع الإقامة ضمن رزمة القوانين في السياسة، وهناك رزمة من القوانين لها علاقة بالإقتصاد، نريد إقامة دولة، دولة منتجة، وأن تكون الدولة شريك بعملية الإنتاج، خصوصا في القضايا المرتبطة بحياة الناس اليومية، اليوم موضوع الصحة وموضوع التعليم هما أبرز مثلين على هذا الموضوع، لتكون الدولة شريكة وصمام أمان اجتماعي للناس أي دولة الرعاية الإجتماعية، فعلى الأقل فاتورة المستشفى والقسط المدرسي، وحقوق السكن تستنزف المواطن، هي حقوق أساسية، حق السكن والتعليم والصحة، وهي مرتكزات وأيضا من وظائف الدولة بالدرجة الأولى، كذلك السلطة القضائية، قضاء مستقل بعيد عن المحاسبة، وكذلك مبني على الجدارة والكفاءة وتوقيف المحاصصات والواسطات في إطار الدولة، نمشي بهذه الأمور بالتدريج، لنتمكن من انعاش الصناعة والزراعة فأول أمر هو تأمين موازنات لها، كيف سندعم الصناعة وننتج؟ لا نستطيع البقاء هكذا، فلبنان يستورد بحوالي 23 مليار دولار ويصدّر بحوالي مليارين، والآن لم يعد أحد يرضى أن يقرضه، فوقع البلد في الإنهيار، يجب أن يتغير هذا الأمر مع اقتصاد قائم على الريع وعلى المضاربات والمصارف، نحن بالعكس على استعداد للتعاون مع البورجوازية الوطنية الصناعية، التي تريد الصناعة، لأن لدينا مصلحة بأن يعمل الشباب، بأن يُفتح مصنع، لا أن يضع أمواله في البنك وينتظر الفائدة عليها، فقد ضربوا الإنتاج وقاموا بسرقة الأموال، رفعوا الفوائد وجذبوا الأموال لدى المصارف، ما منعهم من وضع أموالهم في الصناعة، وبالنهاية، نهبوها، قاموا بنوع من الغش، بسرقة موصوفة لأموال الناس، ضربوا فيها الصناعة والزراعة واعتمدوا على المصارف، وهذا حكم المصرفيسقط حكم المصرففهذه من المسائل التي لها الأولوية، الإقتصاد الوطني المنتج وإعادة إحياء البنية التحتية التي بدونها لا حياة للصناعة والزراعة.

لبنان بأمس الحاجة حاليا لسكة الحديد، فهي تزيد ممن عدد الوظائف وتحد من زحمة السير، وتخفف من تكاليف نقل المواد الأولية بين البقاع وبيروت، والخضار وغيرها، فما رأيك؟

حنا غريب: لن يقوموا بمثل هذه الخطوة، لأنهم يريديون لنا التقوقع والفدرلة، وقد تتمكن من السكن بأي مكان تريده، وهنا، فإن كل شيء يوحد يضربونه، الليرة ضربوها، الضمان الإجتماعي، الخدمة العسكرية، كله يضربونه، ليس لديهم مصلحة في هذا الأمر.

ما هو موقف الحزب الشيوعي اللبناني من تمسّك الثنائي الشيعي بوزارة المالية، خصوصا وأن بعض الرؤساء التابعين لأحزاب وكتل سياسية بارزة (من ضمنهم رئيس الوزراء السابق سعد الحريري) وصفوا المبادرة الفرنسيةبالفرصة الأخيرةلإنقاذ لبنان من محنته السياسية، وأزمته الاقتصادية؟

حنا غريب: بالنسبة لنا الأزمة الحكومية تفصيل، المشكلة بالنسبة لنا هي هذه الأزمة وهي تعبير عن أصل وسبب المشكلة، فمشكلتنا بالنظام المعطل، بالأمس أنشأوا حكومة، وكم مرة أنشأوا حكومات، فطالما القصة تدور في هذه الحلقة المفرغة بين أطراف هذه المنظومة، والإقتتال على الحصص، طبعا ثمة ضغوط وخلفيات، من قبل الفرنسيين وتغيير في موازين القوى، وعلى حد علمنا تقاتلتم وتوافقتم على قانون الإنتخابات، فرز أكثرية، فلماذا الخلاف على الأكثرية؟ ودعونا نناقش، ماذا استفدنا من وراء قانون الإنتخابات هذا؟ لقد رسختوه على أساس طائفي مذهبي وبالتوافق والتضامن مع بعضكم البعض، وفرز من فرز من ميزان قوى، وتقولون إنه أصبح لدى البعض أكثرية، برأيي هي كذبة كبيرة، وإن أصبح لدى أحدهم أكثرية، يرد الآخرون أن هناك ميثاقية، وديموقراطية توافقية، فما نفع هذه الأكثرية عندما تدخل المسائل بعضها ببعض؟ هذه أزمة النظام السياسي الطائفي، هذا ليس شعبا ولا مواطنا بل مكونات وشعوب تتصادم مع بعضها البعض، وعندما يختلفون يذهبون للإقتتال ويدفع الشعب الدم وعندما يتفقون يتفقون على حساب الشعب وفي الخفاء، والشعب يدفع من جيبه، نحن بالنسبة لنا هذا الموضوع من ضمن إفرازات هذا النظام، وهم الآن مأزومون ويبحثون عن مخرج، وكلهم أي كلهم، ونعني المتمسكين بهذا النظام الطائفي والمذهبي، المولّد لكل الأزمات، الوطنية من الموقف من إسرائيل هذا الكيان الغاصب، السياسية من الموقف من الطائفية والمذهبية، والإقتصادية الإجتماعية من موضوع الريع، كانوا كلهم متفقين عليه والآن يفاوضون، وموافقتهم مع صندوق النقد الدولي والإتجاه للمزيد من الديون وإلى المزيد من التقشف، هذه هي المسألة.

بالحديث على المستوى الجيوسياسي، لا يستبعد الخبراء أن إعلان مملكتين خليجيتين التطبيع معالكيان الإسرائيليفي غصون أقل من شهر، من شأنه أن يجر منطقة شرق الأوسط إلى المزيد من التشنج السياسي بين القوى الإقليمية والعالمية، وذلك على كافة المستويات، خصوصا وأن هناككلامعن احتمال أن تلتحق المملكة السعودية بدورها بقطار التطبيع التي تقوده الولايات المتحدة الأميركية، كيف وإلى أي مدى برأيك سيؤثر ذلك على ساحة لبنان السياسية، لا سيما وأن السعودية لا تزال تتمتّع بحضور سياسي قوي ونفوذ اقتصادي بارز في لبنان؟

حنا غريب: لا شك أن هناك تراجعا ورفع يد سعودية وخليجية عن لبنان، أما عن موضوع التطبيع فليس بجديد، بل هو مستمر منذ زمن طويل، وبالخفاء، الفرق الآن أن الأمور أصبحت على المكشوف، فما يجري على صعيد المنطقة ككل هو نوع من تنفيذ لصفقة القرن، وهو الحلف الذي تحدث عنه ترامب منذ بداية لقائه مع محمد بن سلمان، هي بداية تسوية للقضية الفلسطينية وإنهائها، وبدأت إجراءات عملية بهذا الإتجاه، منها موضوع القدس عاصمة للكيان الصهيوني، موضوع إعادة النظر بمفهوم اللاجئ، وتعريف اللاجئين، بشكل ألغوا فيه حق العودة للشعب الفلسطيني، موضوع زيادة المستوطنات، رفع الدعم عن الأونروا، المساعدات المقدمة من اللاجئين الفلسطينيين، والتي تشح يوما عن يوم، هذا على المستوى الفلسطيني، وتاليا، المزيد من الضغط بهذا الإتجاه، أدواتهم بالتنفيذ على الأرض وبشكل خاص هي أنظمة الخيانة، مثلا مصر والأردن أبرمتا اتفاقات تطبيع، والآن دولتان إضافيتان، الإمارات العربية المتحدة والبحرين، والحبل على الجرار، ومنها السعودية وغيرها التي تعمل في اتجاه هذا المسار، وهذه معركة مفتوحة بموضوع التطبيع، ونحن في لبنان، وعند استهدافهم موقع لبنان الوطني، المواجه لهذا الكيان الصهيوني، واستهداف المقاومة تحديدا وسلاحها، كونها مهددة لهم، واستهداف ثروات لبنان، وهي النفط والغاز، ومنع عودة اللاجئين الفلسطينيين والمطالبة بتوطينهم في لبنان، وإبقاء النازحين السوريين والعمل على عرقلة عودتهم، فهم ينفذون الشق اللبناني من صفقة القرن، وهي على المنطقة كلها، فيها شق متعلق بنا نحن في لبنان، وهي هذه المواضيع، موضوع ترسيم الحدود، توسيع صلاحيات اليونيفيل بما فيها على الحدود اللبنانيةالسورية، زيادة العقوبات الإقتصادية والمالية، سلاح المقاومة والحصار الإقتصادي والمالي، فلن نعطيكم دولارا اذا بقيتم بهذا الوضع الذي أنتم فيه، خصوصا الوضع السياسي واعتبار إسرائيل عدوا، فهم يريدوننا أن نعتبر إسرائيل صديقا ونطبع ونقيم سلاما معها، ويدخلون من بوابة ترسيم الحدود وغيرها، لذا يطلبون من اللبنانيين أن يختاروا في أي مكان يريدون أن يبقوا فيه، نحن عند المواجهة، والإنتفاضة خير تعبير وكحزب أيضا، فإن هناك مفهوما للمقاومة الوطنية، بأنها تحرير للأرض وتغيير للنظام السياسي الطائفي، وبالتالي أن تكون المقاومة مقاومة شاملة، سياسية، اقتصادية، اجتماعية، تربوية وإعلامية، وأن تكون الدولة دولة مقاومة، وعندما تكون المقاومة وطنية فانتصاراتها تعود بالنفع والخير للجميع، وأعباؤها على الجميع، وهذا المفهوم طرحناه في المقاومة ومنذ بدايتها، ومنذ انطلاقتها في 16 أيلول (سبتمبر) واحتفلنا منذ أيام بالذكرى الـ 32 لانطلاق هذه المقاومة، وقد أنجزت المقاومة الوطنية عملية تحرير الأرض مع المقاومة الإسلامية في مـا بعد، فقد حررت المقاومة الوطنية ثلاثة أرباع الأرض اللبنانية، من بيروت وصولا للشريط الحدودي ليكمل بعدها حزب الله، أما المفهوم الآخر، فهو تحرير الأرض وإبقاء نظام المحاصصة، وهذا ما أوصلنا إلى الوضع الذي نحن فيه، فمن يتحمل مسؤولية ما حصل من هذا الإنهيار الإقتصادي، الإجتماعي، المالي والنقدي، ومن يتحمله؟ وبالتالي، فكل المشاركين في هذه المنظومة، يتحملون هذه المسؤولية.

ناهيك عن أنه لم يتم تطبيق شيء من اتفاق الطائف، ولا سيما لجهة إلغاء الطائفية السياسية

حنا غريب: هذا المفهوم طرحناه ولا زلنا نطرحه، فلا حل آخر، ومن لديه حل فليقدمه، وبالتالي نحن ندفع ثمنا، فإنجاز التحرير مهدد، لا تستطيع مقاتلة الإمبريالية بنظام طائفي رأسمالي تابع لها، وهي تسيرّه، لذا وقعت الواقعة، فاليوم ممنوع حتى أن تقوم بإنشاء دولة رأسمالية مستقلة منتجة، لأنك يجب أن تبقى سوقا، لتصريف فائض إنتاج الرأسمال المعولم، عليك أن تبقى مجتمعا استهلاكيا، وممنوع أن تنتج وممنوع حتى وجود اقتصاد معرفي، هذه السياسة العامة للإمبريالية لحل مشاكلها في داخل الدول، وبهدف حل أزماتها من خلال التدخل بدول العالم وإفقارها، ونهب ثرواتها، وتخفيف أزماتها بمركزها، لذا هناك فرق بيننا كدول أطراف وتابعة، وبين دول المركز الرأسمالي، فشعوب المركز الرأسمالي مستغلة أيضا من قبل برجوازياتها المعولمة، ولكن واضحا لديها من تواجه، تواجه واحدا وهو طبقة سياسية موجودة، وبالتالي الصراع الطبقي لديها مكشوف وواضح، في فرنسا مثلا، ينزل الشيوعيون، النقابات والسترات الصفراء للمطالبة بحقوقهم، صراع طبقي واضح، بينما لدينا نواجه الإثنين نتعرض هنا لنهب من قبل الإمبريالية للثروات، من غاز ونفط وموقع وغيرها، ونواجه أدواتها في السلطة والمتحالفة معهم، فعمليتنا مزدوجة، تحرر وطني من جهة، واجتماعي من جهة ثانية، وهم واحد في الحقيقة، فمرة يهاجمنا الأميركيون ومن خلفهم الصهاينة، ليخضعوننا، وفي المرة الثانية تهاجمنا السلطة والمنظومة الحاكمة في الدلخل، وقسم كبير منها حليف للإمبريالية في الخارج، ويتعاون معها ليبقي سياساتها ويبقى في السلطة، هذا ما يحصل معنا، فعندما تضغط الإمبريالية العالمية وأذرعها كصندوق النقد الدولي أو البنك الدولي لتنفيذ الإجراءات مثل تحرير الليرة، خصخصة الكهرباء، فرض سياسة تقشف على الناس، تخصيص ممتلكات الدولة من مرفأ ومطار وغيرها، ويأتون بالسلطة بالتوافق، وإن كنت تواجه بالإنتفاضة يضربونك، هم يتنازلون لصندوق النقد الدولي والخارج والفرنسيين بحجة أنهم يحتاجون للمساعدة، وللمال يتنازلون لهم ولكن لا يتنازلون لشعبهم الفقير، فهذا شكل التبعية لدينا، ويتهمونك مثلا بالتبعية السفارات ليقمعوك.

في ظل موضوع التطبيع العربي والدور الأميركي، هل من الخطأ أن نفترض احتمال أن تفرض الولايات المتحدة شروط سياسيةبالقوةعلى النظام اللبناني مقابل السماح بدخول المساعدات المالية والنقدية التي من المفترض أن تقدم من قبل المجتمع الدولي، ومن ضمن الشروط المفترضة عدم السماح لحزب الله المشاركة بأي حكومة وبأي شكل من الأشكال، بالإضافة إلى دفع وإجبار لبنان بالعمل على التطبيع مع الكيان الإسرائيلي في نهاية المطاف؟

حنا غريب: بالقوة، لا نستبعد شيئا أبدا، هم لديهم أجندة يعملون عليها، ويستخدمون كافة الوسائل، ضغط إقتصادي ومالي، ضغط عسكري وسياسي، وما يحاولون الحصول عليه بالسياسة سيأخذونه، الصلح مع إسرائيل والتطبيع وتوطين الفلسطينيين وابقاء السوريين والنفط والغاز وغيرها، لتنفيذ أجندتهم سيفعلون كل شيء وبكل الوسائل، بما فيه الضغط العسكري، فلا نستبعد شيئا، أما من يستخدمون في هذا الضغط العسكري، فبكل الأشكال والألوان، بصورة مباشرة وغير مباشرة، فإن وجدوا ومثلما هو ظاهر الآن، فإن هذه الساحة تتفكك أكثر وأكثر، وهذا يخدم مصالحهم، ويوفر عليهم حروبا، فإن اصطدمنا بالداخل طائفيا ومذهبيا وجغرافيا وغيرها، ودولة معطلةإلخ، فلا داع لدفع المزيد من التكاليف، بل يأتون لقطف النتائج، وإن نضجت الأمور فليس من المستبعد القيام بضربة نهائية، ليأخذوا بالقوة ما لم يستطيعوا أخذه بالوسائل الأخرى، ويتوجونها بضربة عسكرية، وهل يتمكنون من ذلك؟ هذا هو السؤال، ونحن نحذر إن بقي الوضع على ما هو عليه، فهناك خطر كبير، وقد قالها وزير الخارجية الفرنسي بأن هذا البلد معرض للإختفاء، إلا ان هذا نوع من التهويل، فهذا البلد قد اعتاد ومر بضغوطات كبيرة، لكن المهم الإستفادة من الدروس والعبر، وأن تكون كلفة المواجهة أقل من الذي ندفعه حاليا. فليس الوقت مناسبا لنقول بالتوجه شرقا، وإنشاء اقتصاد منتج كان المفترض أن يبدأ من 30 عاما ومنذ الطائف، وليس محاصصة، أن يستلم الحريري الإقتصاد ونحن نستلم المقاومة، وتبدأ المحاصصات، ونصل إلى هذه الكارثة التي وصلنا اليها، وكنا كحزب وخلال 30 سنة نواجه هذا المنطق ودفعنا الأثمان، لماذا ضربنا بالنقابات؟ لماذا تم ضرب الحزب الشيوعي وتهميشه وعدم تمثيله رغم كل الدور الذي قام به خلال الفترة السابقة بالمواجهات مع مشاريع التقسيم والفدرلة وعلى الرغم من دوره في تحرير الأرض؟

هل لأن نهج الحزب يشكل خطرا على النظام الطائفي؟

حنا غريب: من حق المقاومة الوطنية اللبنانية أن تسأل من يتحمل مسؤولية الذي حصل؟ بعد أن جرى تهميشها وضربها كل هذه الفترة، وهنا نطالب بحقنا بالدرجة الأولى، وبالنسبة لنا الموضوع الأساسي، هو أن نقارب الإنتخابات من منطلق سياسي لا انتخابي بهدف إنقاذ البلد، أي عبر قانون انتخابات وهو الأساس، ونحن في تحضير دائم ليس بهدف الانتخابات فحسب، بل بمواجهة هذا النظام وطائفيته، واستغلاله وتبعيته، وأن الإنتخابات هي محطة في إطار هذه المواجهة، ومناسبة لإحداث خرق من خلال قانون الإنتخابات، هكذا نقيسها وليس من خلال عدد النواب، وها هم قد أتوا بأكبر كتل نيابية ولم يستطيعوا القيام بشيء يذكر، فليست المشكلة في تمثيل الحزب الشيوعي بل بكيفية إنقاذ البلد من الإنهيار، وألا يسقط البلد كما سقط غيره، ولا نريد الدخول إلى هذا المجلس كما دخله غيرنا واحترق، واحدا تلو الآخر، فقد دخل أشخاص نظيفون وتم إخراجهم، أو استقالوا، ، المسألة ليست تمثيل الحزب بقدر تعديل قانون الإنتخابات بشكل نتمكن فيه من أن تحقيق تغيير سياسي، وأكبر إنجاز يمكن للحزب القيام به حتى ولو لم يتم تمثيله، هو قانون انتخابات خارج القيد الطائفي، وعلى أثره فكل الحياة السياسية في البلد ستتغير، واستغرب أن تطالب بعض القوى والمجموعات بدولة مدنية ولا تسعى بهذا الإتجاه.

أخيرا وليس آخرا، ما هي توقعاتكم على المستويات السياسية والأمنية وحتى الجيوسياسية التي ستحل على الساحة اللبنانية في حال فشلت المبادرة الفرنسية ولم تتشكل حكومة مصطفى أديب؟ 

حنا غريب: نحن أمام خيارين، الأول تبقى حكومة تصريف الاعمال قائمة برئاسة حسان دياب، والخيار الثاني إجراء استشارات في محاولة ثانية للتأليف، وبين الخيارين البلد ذاهب لمزيد من الإنهيار والأزمات، إلا إذا قامت القوى الموجودة في الإنتفاضة بطرح نفسها كبديل، وحولت واشتغلت وبسرعة، لا سيما أنه لم يعد لديها ترف الوقت لتحويل هذه الإنتفاضة إلى ثورة وطنية ديموقراطية سلمية، وأؤكد علىسلميةلوضع البلد على السكة الصحيحة، وإما أن نترك البلد يختفي ونكون شهودا على هذا الأمر، أو أن تتحمل مسؤوليتها وتأخذ المبادرة، فهذه المهمة لها مرتكزاتها ونعمل عليها، ما لم تستطع الإنتفاضة القيام به من قيادة وبرنامج موحد، علينا وبهذه المرحلة القيام به، مع الكثير من الأصدقاء والحلفاء والقوى العلمانية اللاطائفية الساعية للتغيير وتريد أن تبني دولة وطنية مدنية، لدينا 4 عناوين رئيسية: دولة وطنية، علمانية، مدنية ولا طائفية. هناك من يريد سلطة قضائية، وهناك من يريد عدالة اجتماعية وهناك من يريد أن يكون هذا البلد مقاوما مواجها للعدو الإسرائيلي، وهو منفتح وتكاملي مع الدول العربية، وهذه هي المرتكزات والعناوين الأساسية، وهي مرتكزات لبناء وجمع أوسع ائتلاف وطني بناء على هذه المرتكزات، هم أقوى منا، لكن نظامهم منهار، مؤسساتهم منهارة، ومعطلين، وليس في مقدورهم إنشاء نسخة وصيغة من جديد،ماكنتهممعطلة وليسوا بقادرين على إصلاحها وتجديدها، وينتظرون العدة من الخارج، لذا علينا التقدم بالبديل، فهذا الإئتلاف الوطني الواسع قد يتمكن من تغيير ميزان القوى، وهو قائم على مرتكزات أعمق، وهناك مساران بدأ العمل بهما وهما موجودن،لقاء التغيير من أجل لبنان ديموقراطيمع الرفيق أسامة سعد وحزب الطليعة وحركة التغيير وحزب الشعب، والحزب الديموقراطي الشعبي، وندوة العمل الوطني ومجموعة من الشخصيات، بدأ هذا المسار يجتمع وتنتج عنه بيانات ومواقف وتحركات، أما المسار الثاني فهو مسار الساحات والشباب والمجموعات التي تتحرك على الأرض والحزب بينها، وجمعناها تحت عنوان المبادرة وبكل المناطق، والساحات، وهناك مسار ثالث يجري العمل عليه مسار التحالف الإجتماعي البلدي والنقابي فكل هذا الوضع هو نتيجة أزمة اقتصادية اجتماعية مالية، لذا فالمواجهة والعمل يجب أن يكونا عبر قوى نقابية اجتماعية مستقلة من خارج منظومة السلطة، بعد سيطرتها على الإتحاد العمالي والروابط، بهذه الإنتفاضة وداخل هذه الروابط والنقابات، هناك نقابات وشخصيات جيدة وقوة كبيرة تمكنت من النجاح بانتخابات نقابة المحامين مثلا، وهي الآن تتحرك بنقابة المهندسين، وبإطار المعلمين والمعلمات والعمال، ونحن نعمل في إطار هذا التحالف أيضا، وفي إطار السلطة البديلة، فإننا مطالبون بمجموعة من الشخصيات وأن تكون جاهزة لتحكم وتتحمل المسؤولية وتطالب بالمرحلة الإنتقالية لممارسة السلطة وطرح البديل، فعندما تطيح بحكومة الحريري ودياب ولا تقدم بديلا، هذا يعني أن هناك مشكلة، أي انك لا زلت تطالب، فعلينا الإنتقال من مرحلة المطالبة إلى مرحلة القطبية وهي معارضة تهدف لدولة علمانية مدنية ديموقراطية قطبية لها امتدادها على المستوى الإقتصادي والإجتماعي والشعبي، وهي التي نعمل عليها والتي من الممكن أن تكون هي المعالجة للوضع في حال انفجر واتجاه البلد للفوضى والمزيد من الهجرة في حال عدم تشكل الحكومة.

حاوره مراسل موقع Rebuildsyria.cz كريم العارف

Related posts