Rozhovor: s Hasanem Bazzím o aktuální situaci v Libanonu

Ať již je to vyčerpáním, deziluzí či frustrací původních účastníků, libanonská revoluce započatá v říjnu minulého roku, zdá se, alespoň na první pohled utichla. Pomyslnou ránu z milosti jako by jí navíc uštědřilo znovu jmenování Saada Harírího premiérem, tj. opětovné pověření toho samého člověka tou samou funkcí, na niž pod tlakem libanonské ulici před daným rokem rezignoval. O vyjádření k tomu, jaký je současný stav libanonského revolučně-opozičního hnutí, a to nejen v kontextu libanonské politické reality, jsme požádali právníka, spoluorganizátora a koordinátora revolučních frakcí v zemi, Hasana Bazzího.

Před více než rokem tisíce Libanonců vyrazily do ulic a požadovaly demontáž konfesionálního politického systému, navrácení rozkradených peněz lidem a spravedlnost pro zkorumpované politiky. Lidové vzedmutí přimělo tehdejšího premiéra Saʽda al-Harírího k rezignaci a vše nasvědčovalo tomu, že by se věci mohly určitým způsobem pohnout. Po roce zde spolu sedíme, a Harírí opět sestavuje vládu, která má zachránit Libanon zmítající se v ekonomické, politické i společenské krizi. Jak si to jako jeden z předních účastníků Revoluce 17. října vysvětlujete? Co se stalo? Co hrálo hlavní roli v tom, že povstání ztratilo své momentum, a v důsledku toho nedošlo k naplnění byť jediného z jeho cílů?

Budu upřímný a nebudu si brát servítky. Různé skupiny zvedaly hlas v ulicích už od roku 2011, a když o 4 roky později vypukla tzv. odpadková krize, byli jsme první, kdo protestoval. Tehdy se podařilo utvořit větší hnutí, které ovšem z vícero důvodů brzy zaniklo. My jsme nicméně po roce 2015 bez přestání pokračovali ve svých aktivitách, pouze jsme za sebou již neměli masy lidí. Pořádali jsme spíše symbolické demonstrace, kterých se mohlo účastnit něco mezi padesáti a šedesáti aktivisty. Poté ale v roce 2019 přišel jeden z ministrů s „whatsappovou daní“, a to lidi vyhnalo do ulic. Bohužel se nám ale nepodařilo využít situace. Od začátku jsme udělali chybu, když jsme vyhlašovali, že nechceme žádného revolučního, ale pracovní skupinu, která bude definovat naše cíle. Další problém spočíval v tom, že se v ulicích sešli lidé velmi rozmanité orientace, včetně těch patřících k Aliancím 8. a 14. března, tedy dvěma hlavním blokům libanonské politiky. Všechny spojovalo, že strádali. Když se ale do věci vložili jejich předáci, přišli jsme o momentum. Začalo to proslovem Sajjida Hasana Nasralláha, a jakkoliv nechci vytahovat regionální záležitosti, řeknu otevřeně, že více než 60 procent demonstrantů bylo z Baʽlbaku, z jihu země a z bejrútských předměstí, tedy oblastí, které jsou baštami Hizballáhu. Jakmile se stáhli, náměstí se velmi citelně vyprázdnila. Zbyly skupiny patřící k Alianci 14. března, ale ty prosazovali svoji politickou agendu. Podporovali revoluci, ovšem z důvodu, že jim šlo o zájmy jejich partají, nikoliv o zájmy lidí. Vznikala fiktivní sdružení zaštiťující se názvy některých revolučních skupin, která se drala dopředu se svými politickými slogany a urážkami politiků. Byly překračovány některé v myslích Libanonců nepřekročitelné hranice, jaké představují zbraně hnutí odporu a nepřátelský postoj k Izraeli, což přispělo k odklonu revoluce 17. října z cesty. Shodli jsme se s řadou skupin, že ustavíme koordinační výbor, který bude prosazovat cíle revoluce, mezi kterými bylo zformování záchranné vlády, přijetí zákonů zajišťujících nezávislost soudnictví, odebrání imunity politikům, navrácení rozkradených prostředků a prosazení spravedlivého volebního zákona na poměrném principu, v němž bude Libanon jedním volebním obvodem. Tyto cíle jsme toužili prosadit roky a byly přítomny v duchu revoluce. Pak se ovšem stoupenci Aliance 8. března stáhli, a stoupenci Aliance 14. března sice zůstali, ale svým jednáním bránili realizaci našich cílů. Obyčejní lidé byli znechuceni z politických konfliktů v ulicích, což vedlo k tomu, že se začali vracet domů. Dalším problémem bylo že některé k účasti na demonstracích motivovaly osobní pohnutky a přispívali k nemístné medializaci. Vůbec mediální pokrytí revoluce hrálo velmi negativní roli a vytvářelo špatný obrázek. Jako příklad uvedu, když jsme se jako jedna ze skupin účastnili akce na náměstí Rijáda as-Sulha a během jedné noci jsme spálili pět izraelských vlajek a jednu americkou. Přítomná média napojená na Alianci 14. března to nezveřejnila, kvůli svému odmítavému postoji k hnutí odporu, a média napojená na Alianci 8. března to rovněž nezveřejnila, protože na druhé straně odmítala revoluci a chtěla jí udržovat „ďábelskou“ image. Amalu a Hizballáhu se nehodilo, aby nás jejich stoupenci viděli pálit izraelské vlajky, aby s námi náhodou nezačali sympatizovat.

Takže jste se vlastně ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny?

Stoprocentně. Lidé také nemohli setrvávat v ulicích donekonečna. Proto politici vsadili na prodlužování krize, aby se lidé vzdali a museli se vrátit ke své obživě. Můžete se ptát, jestli revoluce selhala. Říkám, že jsme byli v ulicích 9 let, stále v nich jsme, nezmizíme, a budeme pokračovat, Budeme čelit Saʽadu al-Harírímu? Samozřejmě, že budeme. Máme problémy? Ano, máme jich spoustu, a jsou zde velké ideologické rozpory, protože revoluce není politickou stranou. Podílí se na ní různé skupiny Libanonců s rozmanitými inklinacemi. Hlavní problém, který máme, je, že většina Libanonců si udržuje mentální nastavení sounáležitosti s cizími státy sponzorujícími jejich konfesionální komunity.

Myslíte, že toto mentální nastavení vychází přímo ze samých základů, na nichž byl nezávislý Libanon ustaven?

Libanonci se identifikují primárně se svými konfesionálními skupinami, teprve potom se svojí vlastí. Proto je otázka patriotismu nesmírně složitá a pěstování libanonského vlasteneckého ducha, který je pro úspěch revoluce zásadním prvkem, je zatím ve fázi zasazování semen. Než se rozroste, zesílí a zakoření, bude trvat dlouhou dobu. Jak řekl Che Guevara: „Cesta boje je dlouhá a náročná, kdo je unaven, ať odpočívá“. Revoluce nemůže uspět během dne, ani během roku či dvou, zvláště když se bavíme o 50 let starém korupčním systému a o konfesionálním systému, který je ještě starší. Změnit je v průběhu několika let je obtížné, především kvůli zákonům, které současnou moc ochraňují. Proč tolik tlačíme téma zákonu o nezávislosti jurisdikce? Protože libanonský soudce je cosi na způsob zaměstnance jmenovaného dekretem, postupujícího prostřednictvím dekretů a formovaného dekrety. Je v podstatě podřízený. Nemůže soudit politickou autoritu a její korupci, hlavně pokud jde o státní zástupce, finanční generální prokurátory a centrální inspekci, kteří jsou všichni jmenování do funkcí vládními dekrety. Kdyby chtěl soudce stíhat premiéra, sejde se kabinet a soudce propustí. Proto nemůže být reforma a revoluce završena, aniž by byla nezávislá jurisdikce. Vedle toho je zde problém imunity politiků, kvůli které by ani nezávislý soud nemohl přivést prezidenta či vládní představitele k odpovědnosti. Spadají totiž pod zvláštní soudní těleso zvané Nejvyšší rada pro odpovědnost prezidentů a ministrů. To má pravomoc soudit politiky, pokud k tomu dají svolení minimálně dvě třetiny zákonodárců v parlamentu. Když k tomu dojde, o verdiktu rozhoduje výbor složený z osmi soudců a sedmi poslanců. V praxi to pro politiky přináší obrovskou míru imunity. Proto se změna těchto pravidel stala jedním z hlavních revolučních požadavků.

Dalším z revolučních požadavků je navrácení rozkradených peněz. Jak si ho představujete?

Navrácení rozkradených peněz není možné, dokud budou mít politici imunitu. Máme systematický plán celkové reformy, jednotlivé kroky však mají své pořadí. Aby věci dávaly smysl, musí se začít u dvou věcí: nezávislého soudnictví a spravedlivého volebního zákona. Když tyto dvě věci nebudou, revoluce nemá šanci uspět a nemůže se podařit vybudovat stabilní stát.

Co podle vás bude pro Libanon znamenat doslova surrealisticky působící návrat Saʽda al-Harírího do Serailu především v politickém a ekonomickém ohledu?

Harírího návrat je typickým projevem sebegenerujícího se korupčního systému. Dobře víme o bilionu dolarů, který byl v Libanonu rozkraden. Nejsme chudá země, ale jsme vyrabovaná země. Současný státní dluh činí 120 miliard dolarů. Pokud by se vrátila jen desetina rozkradených peněz, je po dluhu. Zadruhé je Libanon aktuálně bez valut. Co je v Libanonské bance, stačí Harírímu k popularitě tak na několik měsíců, než se peníze vkladatelů promrhají. Všichni odborníci se jednomyslně shodují na tom, že Libanon potřebuje napumpování 20 miliard dolarů, aby se dostal na kurz 4 tisíc libanonských liber za dolar. Že by kurz dolaru klesal kvůli Harírímu ve funkci, je politickou šarádou, kterou předvádí v koordinaci s guvernérem Libanonské banky. Je to hra v rámci zkorumpovaného politicko-finančně-vojensko-bankovního systému.

Libanon se od ostatních arabských států od svého založení odlišoval svobodou slova a projevu. Bejrút byl centrem svobodného arabského tisku. Dnes jsme ovšem svědky znepokojivého jevu, kdy jsou civilisté a občanští aktivisté tahání před vojenské soudy, což představuje jasné porušování ústavy a zásadní ohrožení veřejných svobod. Jaký je váš názor? A kdo je podle vás zodpovědný za tuto praxí, kterou některé politické a občanské organizace včetně Li Haqqí (Za svá práva) nazývají politikou represe a zavírání úst? Měli by se Libanonci obávat, že se jejich země postupně mění z demokratického státu na stát policejní?

Pokud se bavíme spolu zde u stolu, tak to tak můžeme říct. Pokud bych měl ale mluvit jako právník, nemohu říci, že by se odehrávaly nějaké nezákonnosti. Vojenské soudy jsou součástí našeho právního řádu a ústava neříká nic o tom, že by nemohly být zřízeny. Jsem pro jejich zrušení? V každém případě! Vojenské soudy mají být omezeny pouze na zločiny vojenského charakteru. Problémem je dodatek, který byl přijat v době Gházího Kanʽána, že voják, který spáchá nějaký přečin, jde před vojenský soud, byť by se to týkalo například toho, že zbil svoji ženu. Taková věc ale přeci nemá nic společného s jeho činností coby vojáka. Hrozí také nebezpečí, že kdokoliv zavadí jakkoliv o armádu, může před vojenský soud. Ano, tohle je třeba změnit a vojenský soud musí být vyhrazen pouze pro zločiny spjaté s terorismem, národní bezpečností a specifickými zločiny souvisejícími s vykonáváním funkce vojáka. Ptáte se, proč jsou aktivisté taháni před vojenský soud? Je to jednoduché, zákon pokládá zločiny proti vojákům během výkonu jejich povolání za spadající pod jurisdikci vojenského soudu. Text je zde jasný. Oni tvrdí, že na ně útočí při demonstracích, že po nich hází kameny a tak dále. Máte problém s armádou, spadáte pod vojenský soud. Druhou věcí ovšem je, že musíme čelit i standardním soudům, pokud jde o tzv. zločiny spjaté s projevem. Z jurisdikce se stal nástroj omezující svobodu projevu, protože lze leccos označit za pomluvu či nactiutrhání. Tím se vracíme k tomu, že potřebujeme nezávislé soudnictví, aby soudci a státní zastupitelé zvláště mohli soudit v souladu se svým svědomím, a nikoliv na politickou objednávku. Co se našich případů týče, ve všech nás státní zastupitelství zprostilo obžaloby, protože naše skutky dle nich spadaly do ústavou garantované svobody projevu. Díky tomu jsme vyhráli. Situace v tomto ohledu ještě není tak špatná. Znamená to však, že snad není nutná reforma soudnictví? Jak jsem řekl, potřebujeme nezávislou jurisdikci, zrušení imunit, potřebujeme zřídit další soudní dvory, potřebujeme mechanizaci. Revoluce se naprosto primárně zabývá soudnictvím, protože soudnictví je jedinou cestou, jak stíhat zkorumpované a zabezpečit svobody.

Lidé se tedy podle vás nemají strachovat z vývoje v této oblasti?

Současná situace není v tomto ohledu zdaleka nejhorší ve srovnání s minulostí. V sedmdesátých a osmdesátých letech vládl policejní bezpečnostní systém, naše otce pronásledovala známá 16. jednotka. Byly potlačovány odborářské demonstrace. Když později přišel syrský režim, vládl s železnou pěstí. V současnosti můžeme demonstrovat, pozvedat své hlasy a říkat, co chceme. Jediným problémem je, že některé bezpečnostní a armádní podsložky porušují zákon. Stává se, že je libanonský občan „unesen“, držen v izolaci od své rodiny a trvá dlouhé dny, než je předán státnímu zastupitelství. Proto jsme založili Asociaci právníků, který řeší tyto případy. Podáváme žaloby dokonce i proti soudní policii, pokud překročí zákon a zadržují lidi v rozporu s ním.

Předsedou Asociace právníků se během říjnové revoluce stal Mulham Chalaf. Jak hodnotíte coby právník jeho výkon?

Znám se s panem předsedou od roku 2015. Jednoho dne, když po mě byl vržen granát, mi pomohl dostat se z ulice. Oba dva jsme v podstatě dětmi demonstrací. Pan Chalaf je vzdělaným, sofistikovaným, revolučně a vlastenecky naladěným self-made manem, který se vyznačuje všemi ušlechtilými vlastnostmi. Proto jednoznačně zvítězil na pozici předsedy. V ní zůstává i nadále vlastencem, ale jeho vedení je ještě moudřejší, je předsedou v každém ohledu. Stará se o revoluční právníky? Bezpochyby. Sleduje spolu s výbory podmínky zatčených? Samozřejmě. Provádí reformy v rámci Asociace? Naprosto. Co je ale jeho nejvýznamnějším úspěchem, je schválení úprav článku 47 trestního zákoníku. Po jejich aplikaci má zadržený právo na přítomnost právníka, a to i během všech výslechů. Ty musí být navíc nahrávány, a jakýkoliv výslech, z něhož není záznam, může být pokládán za neplatný. To je jeden z největších úspěchů revoluce a Asociace právníků vedené panem předsedou Mulhamem Chalafem.

V únoru 2019 oznámil poslanec a člen bloku odporu „al-Wafá“ Hasan Fadlulláh, že disponuje oficiálními dokumenty, které by v případě adekvátního právního postupu přivedly k odpovědnosti vysoké politické představitele včetně těch dosud aktivních. Co nebo kdo dle vašeho názoru přispívá k paralýze soudnictví v oblasti boje proti korupci a stíhání politických představitelů?

Ty dokumenty tehdy byly předány jurisdikci, konkrétně hlavnímu finančnímu prokurátorovi. Tady se ale vracíme k tomu, co jsem už řekl. Hlavní finanční prokurátor jednoduše nemá možnost stíhat bývalého premiéra. Třetí komora Trestního kasačního soudu a Obecný úřad kasačního soudu vydaly v roce 2003 dvě judikatury, v nichž se praví, že ministr či prezident, který se dopustí trestné činnosti, může být trestně stíhán, doslova: „…má stanout před Soudní radou pro zanedbání pracovní povinnosti.“ Jenže navíc i když spáchá trestný čin, který nemá přímou spojitost s výkonem jeho funkce, je Soudní rada považována za kompetentní zkorumpovaného prezidenta či ministra soudit. Bohužel se však tyto dvě judikatury nevztahují na státního zástupce, a ten trval na tom, že zločiny prezidentů a ministrů spadají pod autoritu Nejvyšší rady pro odpovědnost prezidentů a ministrů. To zabránilo tomu, aby byl stíhán Fuʼád as-Sinjúra. Zde leží důvod, proč politická moc všemi prostředky brání nezávislému soudnictví. Státní zástupce je vybírán, aby sloužil zájmům politiků a řídil se jejich zadáním. Kdyby zde nebyla imunita, bývalý premiér Sinjúra by byl dnes zatčen. Jenže, ačkoliv není nevinný, hlavní finanční prokurátor nemá dle libanonské ústavy pravomoc hnát k odpovědnosti prezidenty a ministry, byť už jsou dávno pryč z funkce.

V červenci letošního roku jste spolu s dalšími prominentními právníky a aktivisty oznámili, že libanonská jurisdikce rozhodla o zadržení majetku guvernéra Libanonské banky Rijáda Salámy. Můžete nás s touto kauzou blíže seznámit?

Dospěli jsme na základě studia složek Libanonské banky a dalších dokumentů, které jsme obdrželi, k závěru, že Rijád Saláma jednal v rozporu s měnovým a úvěrovým zákonem, porušil trestní zákoník, a musí být stíhán. Podali jsme spolu se sedmi dalšími právníky a jedním novinářem přímý podnět Trestnímu soudu v Bejrútu, že došlo k závažným trestným činům. Bylo stanoveno slyšení, jehož jsme se zúčastnili, a došlo k odložení kauzy na začátek příštího roku. V důsledku této naší aktivity jsme utrpěly velké škody, neboť byly zadrženy naše peníze. To nás ovšem přivedlo k myšlence, že by měl být zadržen majetek také Rijádu Salámovi, k čemuž ovšem bylo potřeba odvážného soudce. Měli jsme velké štěstí, že z osmi možných soudců dostal naši kauzu Fajsal Makkí. Prostudoval náš podnět, v němž byly samozřejmě nedostatky, a radil nám, co je třeba doplnit a poupravit. Pracovali jsme na tom více než měsíc v utajení, což bylo možné, neboť žádost o preventivní zabavení majetku jde v této fázi projednávat mezi žadatelem a soudem bez vědomí majitele daného majetku. Poté bylo vydáno rozhodnutí. Šlo nám o to ukázat, že se Saláma dopustil trestné činnosti, a motivovat ostatní, aby se připojili se žalobami, že je možné uspět. Kdyby se k nám Libanonci připojili, mohl dnes čelit tisícům žalobám, a určitě bychom zvítězili nad jeho autoritou. Jenže Libanonci jsou už celkově frustrovaní, a tak Saláma nyní čelí jedné kauze, a ne tisícům soudních sporů. Dne 2. prosince vydá soudce další rozhodnutí stran jeho majetku. Chtěl bych prostřednictvím vašich stránek vyzvat každého libanonského občana, který byl působením Rijáda Salámy poznamenán, aby podal žalobu kvůli spáchání trestné činnosti a požadoval zabavení jeho movitého i nemovitého majetku.

Domníváte se, že se aktuální šetření prováděné společností Alvarez & Marsal může dotknout právě Rijáda Salámy a dalších velkých ryb?

V principu si nemyslím, že by tu bylo zapotřebí auditu. Zločiny Rijáda Salámy jsou jasné, přinejmenším porušení měnového a úvěrového zákona, kdy bylo v jeho pravomoci poskytnout státu pouze 10 procent uložených prostředků, a to schválení Ústředním výborem Libanonské banky. On ale místo toho poskytoval celých 90 procent. To je samo o sobě obrovský skandál. Zneužil důvěru lidí a vyplundroval naše peníze. Dále je tu záležitost finančního inženýrství. Máme kopii posudku vládního komisaře v Libanonské bance, který potvrzuje, že guvernér neprováděl finanční inženýrství, protože páchal trestnou činnost. To bude mít vážný dopad pro libanonskou ekonomiku. Rijád Saláma páchal zločiny ve prospěch asociace bank a určitých stran a médií. Jsou případy mediálních institucí, které obdržely finanční prostředky v hodnotě 50 milionů dolarů.

To jim dával darem?

Ne, nabízel jim úvěry na 50 milionů dolarů s omezeným úrokem na dobu dvaceti či třiceti let. Jde o druh úplatku, který praktikoval s mnoha politiky, aby se celé ty roky udržel ve své pozici. Řada soudců, ministrů a poslanců má bankovní prostředky v hodnotě miliard libanonských liber. Vše jsme odhalili, a budeme o tom mluvit před Trestím soudem v Bejrútu.

Minulý týden jste na svém facebookovém profilu uvedl, že jste terčem mnoha útoků ze strany příznivců Hizballáhu, kteří vás obviňují, že jste agentem zahraničních ambasád a příjemcem jejich peněz. Vedle toho se ale do vás na druhé straně navážejí skupiny kolem Hnutí Budoucnost, Libanonských sil, Pokrokové socialistické strany a dalších, že jste naopak agentem Hizballáhu, protože jste na nedávné „Konferenci národní spásy“ obhajoval jejich arzenál sloužící odporu proti izraelskému nepříteli. Jak si vysvětlujete široce rozšířený fenomén obviňování ze zrady a agentství. Přispívá podle vás k dalšímu rozdělení libanonské společnosti a šíření nenávisti mezi příslušníky jednoho národa? Považujete tento fenomén za nebezpečný, a co byste případně doporučoval k jeho řešení?

Jak jsem řekl, spory v Libanonu jsou ideologické povahy ve smyslu toho, že člověk cítí sounáležitost v první řadě se svojí náboženskou skupinou, konfesí, a cizím státem, který jeho konfesi sponzoruje. Lidé vyšli do ulic, protože trpěli, přitom se ale nevzdali svých konfesionálních a regionálních idejí. Došlo k povstání, ale nikdo z nás až na málo výjimek při něm nesundal svůj konfesionální dres. Vedle toho zde byla spousta amatérů, kteří se shlédli v herectví, a vyžívali se v mediálních výstupech. To ale není revoluce. Revoluce je o obětování se. Říkám to od teď jasně: kdokoliv chce mluvit o revoluci, ať mi sdělí, co revoluci osobně přinesl. Kolika demonstrací se účastnil? Kolik jich organizoval? Kolikrát byl zatčen? Kolik na revoluci vynaložil z vlastní kapsy? Řekněte my, vy „revolucionáři“, co za sebou máte, a také jestli jste se zřekli vašich konfesionálních a regionálních sentimentů. Problém s touto falešností se přesunul z domovů do ulic a následně na konference. Pokud jde o tu, o které mluvíte, byl jsem na ni pozván coby obyčejný člověk, abych reprezentoval skupinu v rámci hnutí. Nejprve proběhly úvodní proslovy, poté byli účastníci rozděleni do tří sálů, v každém se měly probírat oblasti práv, svobod a politiky. Vybral jsem si, že budu participovat na politické debatě, a překvapilo mě, že se skládá z pěti tematických okruhů: občanského státu, vlády a jejích forem, neutrality, obranné strategie a mezinárodních rozhodnutí. Uvažoval jsem, že pohovořím o důležitém tématu, kolem nějž panují neshody. Byl jsem zticha a tři a půl hodiny jen poslouchal. Diskuze části soudruhů a přátel se pohybovala silně pod úrovní. Bavili se o občanském státu, přitom neměli představu, co občanský stát je. Revolucionáři chtěli „fundovaně“ diskutovat témata, která si žádají specialisty. Někteří lidé se tam vyslovovali pro občanský stát a přitom se stavěli proti občanským sňatkům. Taková tedy byla atmosféra akce, o níž jsem se domníval, že půjde o konferenci intelektuálů. Bylo to surrealistické a bolelo to. Jsme jenom lidé, a šlechtí nás, když si uvědomujeme vlastní limity. Nejsem doktor, tak přece nikam nepůjdu diskutovat o medicínských tématech. Stejně tak bych neměl chodit diskutovat o konceptu občanského státu, pokud nechápu libanonskou ústavu a nevím význam zákonů a svobod. Ze 4 hodin konference se více než 3 hodiny probíral občanský stát a vláda. Z přítomných 60 lidí si jich 15 uzmulo prostor, bez ustání mluvili, a když se někdo jiný vložil, po dvou minutách jej nekompromisně přerušili. Nechtěli nikoho pustit ke slovu. Na témata neutrality, zbraní a mezinárodních rozhodnutí zbyla pouhá půlhodina. Když chtěl někdo přednést odlišný názor, okamžitě to bojkotovali, byť je předtím nechali ostatní nepřerušovaně mluvit. Chovali se dětinsky. Mluvili o tom, že je třeba přivést mezinárodní komunitu, aby je chránila před hnutím odporu. Odmítali vůbec diskutovat o principu neutrality. Neutralita je zakotvená v libanonské ústavě a mezinárodních konceptech. Neutrality ale nemůžete dosáhnout coby okupovaná země. Když je vaše země obsazená, nemůžete mluvit nestranně. Musíte mluvit o osvobození a vyzbrojení libanonské armády. Musíte tlačit na vládu, aby ji vyzbrojila. Nemůžete mít 80 kilometrů otevřených hranic s izraelským nepřítelem, který okupuje část vaší země. Nemůžete požadovat demilitarizaci hnutí odporu, když je vaše armáda bezbranná. Jak bylo zřejmé, že dochází ke kontroverzi, odmítli, abychom mohli vyjádřit svůj názor. Chtěli vydat stanovisko, že jsme pro demilitarizaci hnutí odporu, pro neutralitu, a pro zbraně výhradně v rukou libanonské armády. Ano, souhlasíme s nimi, ale zde je třeba postupovat krok za krokem, ne takto podněcovat občanskou válku v zemi. Nejsou schopni dosáhnout ani toho nejmenšího, a požadují odzbrojení Hizballáhu? Známe svoje limity, co se týče tohoto tématu. Nakonec, tyhle strany mají podporu nějakých 70 procent Libanonců a představují významnou regionální sílu. Nemůžou se chovat dětinsky. Kdo jsou, abyste požadovali odzbrojení Hizballáhu? Jaký je jejich vliv v oblastech šíitského dua? Jsou součástí velké regionálního konfliktu v této zemi. Celý problém na konferenci způsobilo jejich odmítání, bojkot ostatních, omezování diskuze na pár minut, bránění ve volném projevu. Na konec to celé explodovalo a výsledek byl, jaký byl.

Koncem srpna varoval francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian před hrozícím „zánikem libanonského státu“ v důsledku praktik jeho politiků. Je dle vašeho názoru Libanon opravdu na pokraji kolapsu, nebo byla ministrova slova přehnaná?

Byla neuvěřitelně přehnaná, a to z toho důvodu, že Libanon se ještě ani nedostal do stádia, kdyby šlo fakticky o stát v pravém slova smyslu. Kdyby chápal místní politiku, nemohl by to říct. Jsme oblastí rozdělenou na množství konfesionálních farem, z nichž každá má svého farmáře. Farmáři jsou spolu ve shodě na formě autority, plundrují vlastní farmy a udělují instrukce svým stádům. To je naše realita. Žijeme v kantonech a nedospěli jsme do stádia budování státu, ve kterém funguje právo, ústava, systém, předávání moci. Až budeme mít stát, pan ministr bude moci takto mluvit. Jsme součástí projektu, jehož cílem je posunout se od těchto farem metaforicky vyjadřujících konfesionalismus a regionalismus směrem k normální zemi. Je to ale dlouhá cesta.

Závěrem, jak vidíte budoucnost Libanonu za pět let?

Pět let je velice krátká doba. Může dojít k nějakým reformám a k dílčímu řešení bankovní situace. Dojde k recesi, zákony zůstanou jen inkoustem na papíře, konfesionální afiliace budou přetrvávat, partajní afiliace budou přetrvávat, vůdcovská logika taktéž. Nemyslím, že se během pěti let mnoho změní, až na určité reformy, které se nám podaří prosadit. Ohledně voleb není naděje, dokud bude přetrvávat starý zákon obnovující stále dokola tutéž autoritu. Upřímně, situace jde od špatného k horšímu. V nejlepším případě věci zůstanou, jak jsou, pouze s jistými vylepšeními a reformami.