Jde-li o Afriku, vychází nejen většinová veřejnost, ale zřejmě i čeští politici stále ze stereotypních asociací „starých časů“ – a to i v situaci, kdy se dynamicky „multipolarizující“ svět doslova před očima stává veletrhem, kde může každý dle uvážení zainvestovat, aby si vytvořil budoucnost dle svých představ. Právě taková úvaha však v první řadě žádá zdravý rozum a realistický pragmatismus – jejichž skutečnou podobu lze, spíš než v ideologicky prefabrikovaných rozhodnutích jepičího života a dopadu, očekávat v na roky až dekády rozplánovaných, racionálních investicích. Málokterá příležitost přitom tomuto způsobu uvažování odpovídá tolik jako právě současná Afrika – kontinent, v jehož případě česká (resp. československá) aktivita bohužel spěla od dřívější silné spolupráce ve všech oblastech k současné pouze selektivní ekonomické kooperaci tam, kde je to zrovna „výhodné“ či „zájmové“.
I proto jsem – dvojnásobně – rád, že, přinášíme-li po delším čase „monograficky“ odborný oborový rozhovor, je to s člověkem v daném tématu z nejpovolanějších – afrikanistou Janem Záhoříkem. Věřím, že poznatky právě od něj – coby důstojného nositele a pokračovatele toho nejlepšího z dlouhé a úspěšné československé afrikanistické tradice – vnesou do leckdy stále tajemnem, místy až laciným exotismem a nejednou i předsudky opředené tematiky nejen víc „záchytných“, fakticky pevných bodů, přehlednosti a realismu, ale i kontextuálního pochopení, poznání a motivace k objektivitě, racionální diskusi a celkovému přistupování k informacím o „černém kontinentu“ se zájmem, věcnou zvídavostí či dokonce onou pověstnou „mal d´Afrique“ – v tomto případě tedy přirozeně vzniklou touhou se nejen do Afriky, ale i k tématům s ní souvisejícím s onou nepopsatelnou a jedinečnou vášní zas a znovu vracet.
Z jakého důvodu jste se rozhodl studovat afrikanistiku?
To je dlouhá historie. Pamatuju si, že už jako dítě školou povinné mě při hodinách dějepisu a zeměpisu vždy nejvíc bavily ty věci, o kterých jsme se moc neučili, což byla klasicky právě Afrika, která mě vždy fascinovala. Druhá moje láska byla potom Skandinávie.
To je zajímavé. Na první pohled to působí jako dva dosti rozdílné světy. Vidíte mezi nimi nějakou spojitost?
Z pohledu dítěte to byla asi právě ona tajemnost. O Africe i Skandinávii jsme se ve škole dozvídali spíše jen takové střípky, nic souvislého. Čili mě to k nim táhlo tak nějak instinktivně. Postupně jsem si rozšiřoval vědomosti. Když jsem končil v roce 1998 gymnázium v Ústí nad Labem, byl jsem rozhodnut pro afrikanistiku, ale ta se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy otevírala jen jednou za pět let, a v tomto roce to zrovna nebylo. Dozvěděl jsem se ale, že na Západočeské univerzitě v Plzni v rámci sociální a kulturní antropologie vyučují i předměty o Africe. Přednášel tam i profesor Josef Kandert, který od roku 2022 již bohužel není mezi námi, a nebo třeba Václav Blažek, lingvista, oba mě tak či onak ovlivnili pro Afriku. V Plzni jsem si tedy na antropologii udělal pro sebe takovou „miniafrikanistiku“. Na doktorát jsem už šel ale do Prahy přímo na obor afrikanistika. Myslím, že jsem byl jedním ze dvou posledních doktorandů afrikanistů, protože poté afrikanistiku na FF UK zrušili, resp. jako obor zanikla. Takto jsem se k tomu tedy dostal. A v roce 2006, zrovna když jsem dělal doktorát, mě oslovil Pavel Mikeš, který se později stal velvyslancem v Nigérii a Etiopii, jestli bych s ním nejel na 5 týdnů právě do Etiopie. Tak jsem před 18 lety poprvé navštívil Afriku.
Jsou známy případy studentů arabistiky, indologie a podobných oborů, kteří dlouhou dobu studovali svůj obor pouze teoreticky bez osobního kontaktu s danými zeměmi, měli určité „romantické“ představy a pak u nich po příjezdu „do terénu“ přišlo rozčarování či dokonce naprostá deziluze. Jak tomu bylo u Vás? Potkávaly se Vaše teoretické znalosti s tím, s čím jste se setkal v praxi?
Vzpomínám si na to, jakoby to bylo včera. Byli jsme tehdy hlavně na jihu Etiopie. Tenkrát to byla jiná Etiopie, než je ta dnešní. Na jihu nebyly asfaltové silnice, bylo to daleko „divočejší“ než dnes. A já si pamatuju přesně ten moment, který přišel po několika dnech, kdy jsem si řekl: „jo, přesně po tomhle jsem toužil“. Předtím jsem to neuměl pojmenovat a teď to bylo přede mnou. A změnilo mi to život. V dalších letech jsem tam už začal jezdit sám, na své výzkumy, také (jednou) jako průvodce, nebo přednášet. Takže rok 2006 pro mě byl zcela zlomový, definitivně jsem si potvrdil, že mé rozhodnutí dělat doktorát na afrikanistice bylo správné a že to je moje životní cesta.
Etiopie je země, kterou jste navštívil nejčastěji?
Ano. Neodkážu říct, kolikrát přesně, ale za těch 18 let jsem v ní byl zhruba sedmdesátkrát. Snažím se tam jezdit aspoň třikrát, čtyřikrát do roka. Můj nejdelší pobyt byl půlroční, když jsem tam byl v roce 2016 jako hostující profesor na Addis Ababa University. Jinak tam ale jezdím někdy na desetidenní, někdy na měsíční pobyty, podle toho, jaký je projekt, jaké je financování a jak to zapadá do mých dalších aktivit.
Které další africké země jste navštívil?
V posledních letech jsem rozšířil svůj výzkumný obzor a překročil hranice Etiopie, takže jezdím relativně často i do Nigérie, Keni, Súdánu, Senegalu, no a pak jsem byl alespoň jednou v Maroku, Tunisku, Libyi, Mauritánii, Nigeru, Côte d’Ivoire, Gabonu, Rwandě a Burundi.
O Africe (respektive její subsaharské části) se v minulosti někdy hovořilo jako o „kontinentu bez historie“ vzhledem k absenci místních písemných pramenů. Co víme o interakci Afriky s okolním světem a jakým způsobem byla Afrika v dějinách nahlížena ostatními?
O Africe máme různé zprávy od starověkých autorů typu Hérodota či Plinia staršího, ale jednalo se o zprávy nikoliv ze druhé, ale ze čtvrté či páté ruky. Jde o různé nepřesné, často až mýtické popisy Afriky. Starověké historiky bych tedy coby pramen poznání o tehdejší Africe vyloučil. Situace se zásadně změnila s rozkvětem arabsko-islámské civilizace. Lidé jako al-Mas‘údí, Ibn Battúta, Ibn Džubajr a další cestovatelé a zároveň vzdělanci, kteří hovořili několika jazyky, byli obeznámení s historií, kulturou, matematikou, filozofií a mnoha dalšími obory, nám zanechali rozsáhlá díla, z nichž mimochodem mnohá máme zejména díky našemu přednímu arabistovi a afrikanistovi Ivanu Hrbkovi dostupná v češtině. Zejména ve 14. století začalo být vnímáno, že se v Africe „něco děje“, protože to byla doba rozkvětu říše Mali. Její vladař Mansá Músa jel napříč Afrikou na pouť do Mekky a kupříkladu v egyptské Alexandrii doslova rozhazoval zlaté cihličky, čímž, jak se uvádí, zhruba na půlstoletí zlikvidoval trh se zlatem, neboť ho bylo všude tolik, že ztratilo svoji hodnotu. Díky tomu se Mali dostalo do širšího povědomí v rámci středomořského regionu. Poté přišly portugalské zámořské objevy, kdy mořeplavci jako Vasco da Gama začali objevovat různé části Afriky s různou mírou státností, s různou historií. Přišli mimo jiné do Konga, kde v té době existovalo království, které katolizovali. Na východním pobřeží zase existovaly muslimské státy jako Mombasa, Kilwa, Zanzibar a podobně. Tehdy se začalo utvářet povědomí o velikosti Afriky, ale teprve až s vrcholnou érou evropského imperialismu, tj. od sedmdesátých let 19. století, měli Evropané zcela jasnou představu. Je třeba si uvědomit, že se po celá staletí angažmá Portugalců, ale i Holanďanů, Francouzů, Angličanů, Dánů či Švédů, kteří v konkrétních obdobích měli své dlouhodobější či krátkodobější koloniální zájmy v Africe, týkalo takřka výhradně pobřeží. Nikdy nedošlo k významné penetraci do vnitrozemí. Takže vlastně ještě v poslední čtvrtině 19. století rozsáhlé části Konga „objevil“ Henry Morton Stanley pro belgického krále Leopolda II., který tam založil tzv. Svobodný stát konžský, v němž panovaly neskutečně brutální poměry.
Které významné africké říše máme historicky doložené?
Náhled na Afriku jako na kontinent bez dějin je jednou z velkých miskoncepcí. Vnímání, že Afrika byla jakési izolované „cosi“, které teprve Evropané pozvedli na mapu světa, se udržovalo dlouhou dobu. Za výjimku byl považován starověký Egypt, jenž byl ovšem chápán jako civilizace zcela mimo africký rámec. Rád bych laskavému čtenáři připomenul, že už ve starověku, v období před naším letopočtem existovala Aksumská říše rozkládající se na území dnešní Eritreje a Etiopie, jejíž bohatství bylo založeno na mezinárodním obchodu. Už v době před vznikem křesťanství obchodovala s Čínou, Indií, Levantou, tedy šlo o svého druhu globální impérium. Aksumská říše, k jejímuž odkazu se hlásí dnešní Etiopie, přijala oficiálně křesťanství ve 4. století a je tak vlastně jedním z nejstarších křesťanských států. Přijetí křesťanství ukazuje, že Afrika, v tomto případě její severovýchodní část, nebyla izolovaná, ale přicházeli tam křesťanští kupci, díky čemuž se místní vladaří seznamovali s novým náboženstvím. Když na počátku 4. století ztroskotala velká obchodní loď na pobřeží dnešní Eritreje, tak legenda praví, že jedinými přeživšími byli dva mladí chlapci, jakýsi Frumentius a jeho bratr Edesius. Frumentius se později stal vychovatelem malého budoucího panovníka Ezany, který na základě této výchovy v roce 333 již coby vládce přijal křesťanství a učinil ho státním náboženstvím. To by se nestalo, nebýt zmíněných mezinárodních vazeb. V dalších stoletích máme nekonečné množství dokladů o významných státních útvarech napříč Afrikou, mimo jiné o Velkém Zimbabwe existujícím zhruba mezi 12. a 15. stoletím. V éře vrcholného imperialismu byli Evropané zcela ohromeni velikostí jeho pozůstatků a nechtěli věřit, že by černoši byli schopni něco takového postavit. V souvislosti s tehdy rozšířenou rasovou antropologií bylo na lidstvo pohlíženo prismatem jednotlivých ras, přičemž tzv. negroidní rasa stála na nejnižším stupni žebříčku. Když evropští kolonialisté začali dobývat a „objevovat“ Afriku, vozili s sebou vědce, první etnografy, archeology, což začalo už na konci 18. století v souvislosti s Napoleonovou invazí do Egypta. A když tito badatelé spatřili takto masivní architektonické pozůstatky, ať už v dnešní Nigérii nebo právě v Zimbabwe, nemohli uvěřit, že by to mohlo být dílem černého muže. Tudíž byla vytvořena tzv. hamitská hypotéza, která tvrdila, že odkudsi ze severu Afriky či širšího středomoří přišla civilizovaná tzv. hamitská rasa, která nebyla černočerná, ale o něco světlejší, která je zodpovědná za výstavbu veškerých těchto děl a která naučila černochy zpracovávat železo a podobné civilizační výdobytky. Později byla tato hypotéza vyvrácena jako zcela nesmyslná. Ukázalo se, že tyto černošské civilizace jako třeba kultura Nok v Nigérii sahaly tisíce let do historie. Tehdy ovšem „hamitská hypotéza“ zapadala do dobového rasového kontextu, v němž byli černoši považováni za jen o něco málo rozvinutější, než je běžná opice někde v pralese. Bohužel taková byla doba. V každém regionu, ať už je to západní, jižní nebo střední Afrika, máme v průběhu staletí doloženou celou řadu větších či menších státních útvarů, z nichž některé měly mezinárodní význam. Typickým příkladem je svahilské pobřeží, kde se dlouhodobě mísily africké, arabské, perské a indické kultury. V západní Africe byly obrovské říše jako Ghana, Mali, Songhaj, na východě staletí trvající království ve Rwandě a Burundi a mohli bychom pokračovat s širokým seznamem dalších státních útvarů. Kolonialistická představa „hic sunt leones“ postupně vzala za své a s tím, jak postupovalo vědecké poznání, byli Evropané v šoku, kolik různých státních útvarů a relativně sofistikovaných náčelnických hierarchií fungovalo v Africe po staletí. Tak se začal postupně proměňovat pohled na Afriku. Všechny tyto státy byly pohlceny koloniálními systémy, mnoho jich zaniklo, některé – zejména v britských koloniích – byly inkorporovány systémem nepřímé vlády do impéria. Některé z nich přitom existují dodnes. V Nigérii zůstala řada tradičních království či sultanátů v jisté podobě zachována. Faktem je, že celá řada těchto států – typicky Rwanda a Burundi – po sobě nezanechaly žádné písemnosti, ale zanechaly po sobě nekonečný arsenál orálních materiálů, které se předávaly z generace na generaci. Malijský spisovatel Amadou Hampaté Ba, jehož knihu Wangrinův pozoruhodný osud přeložil v roce 1979 do češtiny Luboš Kropáček, je autorem citátu, že když v Africe zemře stařec, je to jako když v Evropě vyhoří knihovna. S tím nelze než souhlasit. V každé africké společnosti byly určité osoby zodpovědné za předávání vědění. Tito lidé museli znát všelijaké mýty a legendy, byli na to celý život připravováni a zasvěcováni do znalostí, spoustu věcí „memorizovali“. V Evropě máme pocit, že „co je psáno, to je dáno“, ale toto je rovněž legitimní forma předávání vědění. V tomto ohledu bych si dovolil poznamenat, že z badatelského hlediska nemůžeme v případě afrických dějin uplatňovat stejné postupy jako v případě evropských dějin. Archivní pramen zkrátka není fetiš. Afrikanista-historik musí být dnes být zároveň antropolog a pohybovat se v terénu, protože zdaleka ne vše je zaznamenáno formou archivních materiálů.
Často se mluví o tom, že kolonialismus v Africe narušil přirozené etnické, náboženské a sociální vazby a po jeho pádu vznikla řada umělých států s minimální společnou identitou. Je tomu skutečně tak?
Ano i ne. Je to komplexnější problém. Když se podíváme na mapě na zejména první tří vrchní řady států, tedy severní Afriku a státy Sahelu a Guinejského zálivu, mají často rovné hranice – Alžírsko a Mali, Mauritánie a Mali a další –, jsou to rovné přímky. To samozřejmě svádí k myšlence, že takto byly doslova rodiny rozděleny čarou, jenže to tak bylo i nebylo. V dobách, kdy se ty hranice rýsovaly, tzn. v posledních dvou dekádách 19. století, neexistovaly etnické identity, jak je známe dnes. Nebyli žádní Hausové, Jorubové či Igbové. Lidé se tehdy identifikovali se svou rodnou obcí či městem, takže třeba na severu Nigérie si neříkali Hausové, ale Ba Sokoto, Ba Kano, podle toho odkud pocházeli. Evropský kolonialismus provedl něco, co jsem v jednom svém článku nazval „antropologickým šílenstvím“. Zejména ve 20. letech 20. století, kdy byla ustavena impéria a imperiální mocnosti potřebovaly pečlivou znalost místní demografie, přijely „armády“ antropologů a etnografů, kteří začali měřit obyvatelstvo pomocí lebečních indexů a dalších metod, a kategorizovat ho do jednotlivých skupin. Nejotřesnějším příkladem toho, jak mohou takováto dávná rozhodnutí vést k aktuálním konfliktům, je rwandská genocida, jež má kořeny v rasové antropologii belgických kolonialistů v meziválečném období. Tutsiové a Hutuové v oblasti žili dlouho v mírové koexistenci, Tutsiové coby pastevci a Hutuové coby zemědělci. V rámci symbiotického vztahu si vycházeli vstříc, než přišel belgický koloniální úředník, jenž se svým tehdejším vzdělanostním vybavením zahrnujícím rasovou hierarchizaci, viděl tutsijského náčelníka – štíhlého a vysokého s užším, takřka semitským nosem – a řekl si, že ten bude chytřejší. Oproti tomu zemědělští Hutuové, tím, jak pracovali na poli, byli robustnější, tudíž dle úředníka byli zákonitě hloupější. Tak se velmi zjednodušeně řečeno utvořili Tutsiové a Hutuové coby rasové kategorie. A střih, sedmdesát let poté v roce 1994, se staré křivdy vrátily bumerangovým efektem během genocidy. Pokud se vrátíme k otázce hranic, ty skutečně byly vytvořeny uměle, ale nutně to neznamená, že by skutečně došlo k brutálnímu rozervání etnických skupin, protože utváření moderních etnických identit je záležitostí dlouhého procesu v průběhu celého dvacátého století. Jinou věcí je, že v případě velmi mladých afrických států – většina vznikla v šedesátých letech – nešlo paralelně ruku v ruce utváření státní a národní identity. Pozůstatkem „antropologického šílenství“ je i to, že se dodnes mnozí identifikují spíše jako Hausové, Jorubové či Igbové, než jako Nigerijci, atd. Každopádně nyní, v 21. století – mimo jiné díky komunikační revoluci – národotvorný proces na mnoha místech Afriky velmi pokročil. Dle mého soudu si Afrika v tomto století projde něčím obdobným jako Evropa ve století 19. během formování moderního nacionalismu. Nevím ale, k čemu to povede. Když jsem hovořil se šéfem nigerijského Institutu pro mezinárodní záležitosti v Lagosu, tak mě velmi překvapil svým „afropesimismem“, jímž kontroval mému „afrooptimismu“. Když jsem říkal, že se chmurné predikce ze 60. let o tom, jak se celá Afrika rozpadne do tisíce státečků, až na dvě výjimky v podobě oddělení Jižního Súdánu a Eritreje nevyplnily, tak mi oponoval, že teprve obdoba evropského nacionalismu 19. století povede k rozpadu států. Je to otevřená záležitost.
Pojďme se na chvíli vrátit k afrikanistice jako oboru. Co byste nám řekl k jejímu vývoji u nás?
Afrikanistika má u nás velkou tradici, resp. měla, protože dnes už se coby celistvý obor nepěstuje nikde v České republice. Například v Hradci Králové je na filozofické fakultě obor Politologie – specializace Africká studia, kde je Afrika zkoumaná z politologického hlediska. V Plzni, kde vyučuji na Katedře blízkovýchodních studií, jež se profiluje více antropologicky a historicky, v rámci studia širšího regionu Blízkého východu děláme i Afriku řekněme na sever od rovníku. Afrikanistika jako samostatný obor u nás začala během šedesátých let, pěstovala se tu několik generací, vychovala celou řadu skvělých badatelů, za všechny zmiňme profesory Kanderta či Kropáčka, doktora Hrbka a spoustu dalších. Předtím v meziválečném období se na FF UK vyučovaly různé semitské jazyky jako ge‘ez a amharština, což vytvořilo podhoubí pro etablování afrikanistiky. Touha po poznání Afriky v Československu z nějakého důvodu byla. Je třeba připomenout, že v období studené války mělo Československo velice širokou paletu nejrůznější spolupráce s Afrikou. Podpora ze strany státu oborům jako afrikanistika, arabistika, indonesistika a dalším pramenila především z těchto praktických důvodů.
Máte pocit, že se v dílech tehdejší doby odráží poplatnost vládnoucí komunistické ideologii? Resp. byla tendence obory jako afrikanistika ideologicky směrovat či přímo deformovat?
Určitě, je řada takových děl. Nechci jmenovat jejich autory, vůči nimž to nemyslím zle, protože byli pod velkým tlakem svých tehdejších nadřízených. Ale jsou příklady i rozsáhlých knih o Africe, které jsou z dnešního pohledu zcela nepoužitelné, protože jsou zcela zapleveleny marxistickým dobovým slovníkem. V lepším případě, pokud se tím člověk prokouše a dekóduje tehdejší jazyk, může najít i relevantní informace, ale mnohdy je doslova bolestivé to číst. To ovšem nic nemění na tom, že Československo vychovalo celou řadu skvělých odborníků, kteří ale mnohdy měli tu smůlu, že žili v době, ve které žili. Kupříkladu ne všichni měli to štěstí do Afriky vycestovat. Uvedu příklad lingvisty Karla Petráčka, který vyučoval amharštinu na FF UK a zemřel v roce 1987, tedy se nedožil sametové revoluce. Komunisté mu dovolili vycestovat až několik let před jeho smrtí právě do Etiopie. Z dnešního pohledu si ani neumím představit tíhu toho, když člověk dělá obor, který miluje, ale je mu znemožněno se mu naplno věnovat, protože nemůže vycestovat. Tímhle československá afrikanistika velmi ztrácela v globálním měřítku, i když úspěchy lidí, jako byl Ivan Hrbek, na mezinárodním poli jsou nezpochybnitelné. Nicméně se na globálním afrikanistickém akademickém „trhu“ dalo udělat mnohem víc. Většina děl se publikovala pouze v češtině a řada z nich byla zaplevelena marxistickým slovníkem. Musím říct, že k mnoha tehdejším akademikům chovám hluboký obdiv, že to vydrželi a že v omezeném měřítku dále posouvali vědění, jak jen to bylo možné. Po listopadu 1989 najednou Afrika jakoby ztratila svůj politicko-diplomaticko-ekonomický význam. Směřovali jsme na Západ a budovali transatlantické vazby, což na jedné straně samozřejmě dávalo smysl, na straně druhé jsem velkým kritikem té naprosté jednostrannosti. Sám jsem dělal různé výzkumy týkající se kupříkladu československo-etiopských vztahů v dobách studené války a problematiky toho, čemu se říká transfer vědění a jakým způsobem fungovaly stipendijní programy pro africké studenty. Byla zde dlouhodobá vize (kterou dnes vlastně uskutečňuje Čína) vychovat si svoje budoucí klienty, kteří by uměli perfektně česky, což mnozí z nich dodnes umí, přestože jim je přes šedesát let a více než třicet let u nás nebyli. Mnozí z těchto bývalých studentů se stali úspěšnými podnikateli, ministry. Současný prezident Mosambiku hovoří česky. Našli bychom nesčetně příkladů. Tohle se ale zapomenulo, z pohledu daňového poplatníka šlo o svého druhu vyhozené peníze, protože nepokračovalo udržování vazeb. Na Afriku se v podstatě zapomnělo, a tím pádem se i na afrikanistiku přestalo pohlížet jako na důležitý obor. Tak to směřovalo až k jejímu zániku coby samostatného oboru, byť i po listopadu 1989 byla vychována řada skvělých odborníků, možná se k nim ještě dostaneme.
Lze vlastně podle Vás z dnešního pohledu obhájit afrikanistiku jako jeden ucelený obor? Není to už poněkud překonané (podobně jako např. orientalistika) vzhledem ke značné diverzitě různých regionů (subsaharské) Afriky?
Dnes už podle mě nedává smysl studovat ten obor takto celistvě. Doba se změnila. Dříve být afrikanistou primárně znamenalo ovládat některé z afrických jazyků, což byla vstupní brána k poznání afrických kultur, literatur a podobně. Zvláště se studovala amharština, svahilština a hauština, a samozřejmě také arabština byla zásadní pro ty, kteří se zabývali nejen severní, ale také sahelsko-saharskou Afrikou. S postupem času – jakkoliv jazyky je třeba studovat neustále, a to nejen africké ale i světové jako francouzštinu nebo portugalštinu – nicméně už vidíme užší specializace. Afrika se zkoumá z hlediska politologického, historického, antropologického a dalších vědních oborů. V podstatě už není možné ji studovat jako obor v tom nejkomplexnějším slova smyslu a už vůbec ne být odborník na celý kontinent. Z hlediska státní správy nebo podnikatelského sektoru bude vždy kladen důraz na záležitosti vztahující se k současnému světu. Zajímá je, jak se Afrika mění kupříkladu v kontextu BRICS či toho, čemu se říká „nový světový řád“, tedy směřování od unilateralismu k multipolárnímu světu. Z hlediska státu už není potřeba investovat do výzkumu například předkoloniální Zimbabwe. Tím samozřejmě nechci jakkoliv snižovat hodnotu takového bádání, jen poukazuji na to, že dnes je kladen důraz na výzkum moderních a současných dějin, politiky, bezpečnostních otázek. Migrace představuje obrovské téma. Proto dnes Afrika figuruje v programech typu rozvojová studia nebo bezpečnostní studia. Myslím si ale, že už v Česku nenastane okamžik, kdy se otevře obor afrikanistika v tom stylu, v jakém se pěstovala od šedesátých let. To je myslím nereálné a už potom není taková poptávka, jako když jsme v minulosti měli ambasádu v každé druhé africké zemi. Mohu se ale samozřejmě mýlit.
Jak vypadala proměna česko-afrických vztahů v 90. letech, kdy se právě řada zastupitelských úřadů zrušila?
Před rokem 1989 byly země v Africe u nás rozřazeny do tří základních kategorií. První byly ryze spřátelené země, což byly země s vládnoucími marxisticko-leninskými či alespoň v nějaké podobě socialisticky orientovanými režimy. Příkladem je Etiopie po roce 1974, Angola, Mosambik, na začátku šedesátých let Mali či Guinea, samozřejmě Egypt v období Násirova režimu. V druhé kategorii byly země, které nutně nebyly socialistické, ale byly zajímavé kupříkladu z hlediska přírodních zdrojů, typicky dnešní Demokratická republika Kongo (tehdejší Zaire) během Mobutuova režimu. Mobutu byl vlastně největší americký spojenec v regionu, ale zároveň to uměl dobře rozehrávat na všechny strany, takže cestoval tu do Číny, tu do Severní Koreje, a také udržoval vztahy s Československem, které zase potřebovalo jeho nerostné suroviny pro svůj průmysl. Jiným příkladem je Tunisko Habíba Búrqíby. To byly země, které v tom takříkajíc „uměly chodit“. A pak byla třetí kategorie zemí, což byly ty ryze prozápadní. Mezi ně patřily například typicky francouzské bašty jako Gabon, Côte d’Ivoire, Senegal. Tam bylo pro země typu Československa nesmírně těžké jakkoliv penetrovat místní trh. Pokud se nepletu, tak diplomatické vztahy s Côte d’Ivoire byly navázány až v roce 1984, protože to přes Francii jednoduše dříve nešlo. Po roce 1989 se toto velmi rychle opustilo. V různých dobách jsme měli v Africe až 39 zastupitelských úřadů, což neznamená nutně ambasád. Pak se to velmi rychle začalo rušit. Byla zachována primární „arabská osa“, tzn. pětice států severní Afriky od Maroka po Egypt a dále „velká trojka“ klíčových afrických zemí, tedy Etiopie, Nigérie a Jižní Afrika. V současnosti máme ambasády také v Keňi, Zambii, Ghaně, Kongu a Senegalu. V roce 2019 se kvůli našim vojákům otevřela ambasáda v Mali, ale vzhledem k odchodu zahraničních armád byla necelé čtyři roky poté zavřena. Nedostatečné zastoupení v subsaharské Africe mě velmi trápí, protože například ambasáda v nigerijské Abuji obsluhuje, pokud se nepletu, devět zemí. To znamená, že než náš velvyslanec objede všechny tyto země, jen aby tam předal pověřovací listiny, může to zabrat i dva roky. V tom úplně nevidím „zdravý rozum“.
Má Česká republika vůči Africe vůbec stanovenou nějakou jasnou koncepci?
Přístup všech vlád od vzniku České republiky v roce 1993 byl takový, že na Afriku braly naprosto minimální zřetel. Jakkoliv ji za mnohé věci jinak kritizuji, v tomhle musím pochválit současnou vládu, že poté, kdy se zavřely tzv. východní trhy v souvislosti s válkou na Ukrajině, se snaží hledat cestu a objevovat nové trhy, což se děje mimo jiné i prostřednictvím cest premiéra Fialy či ministra vnitra Rakušana. Jdou tomu aktivně naproti. Podle zpráv, které mám od lidí z byznysu, tak si to pochvalují, že jde o významné kroky. Jsem tedy velmi rád, že se začala znovu „objevovat“ Afrika v ekonomickém smyslu, byť si myslím, že už jsme propásli tu ideální možnost udržovat nadstandardní kontakty díky někdejším studentům v ČSSR. Znám řadu těchto lidí nejen v Etiopii, kteří by rádi něco ve spolupráci s Čechy podnikali, ale prvotní impuls by musel přijít z české strany. Ale protože ta komunita bývalých studentů byla na více než třicet let „zapomenuta“, tak se obávám, že nám jednoduše ujel vlak. Oproti tomu taková Čína ví velmi dobře, co dělá, uděluje každoročně padesát tisíc stipendií africkým studentům, kteří se vrací zpět s tím, že umí čínsky, mají na Čínu vazby, a mnozí z nich se v budoucnu ve svých zemích stanou vrcholnými politiky, čímž bude zajištěna obchodní, politická a diplomatická kontinuita čínsko-afrických vztahů.
Pokud mluvíte o vládních cestách do Afriky, co soudíte o zrušené cestě premiéra Fialy do Nigérie v listopadu loňského roku?
Tato záležitost se v českých médiích prezentovala jako šílený problém, ale co mám informace, tak šlo o to, že Nigérie byla do programu zařazena až na poslední chvíli, v prvních fázích se o ní neuvažovalo. Každý, kdo někdy navštívil Afriku, si umí představit, že ne vše jde lidově řečeno lusknutím prstů, a tak došlo ke kolizi zájmů, což ale nutně neznamená, že by se naše vztahy jakkoliv narušily. Celkem intenzivně pozoruji činnost ambasády v Abuji a vím, že odvádí dobrou práci, i co se týče právě obchodních vztahů, které mají mezi ČR a Nigérií relativně rostoucí tendenci. Nikoho bych z této kauzy nevinil, zkrátka došlo k určitému šumu, který se jednou za několik let může přihodit. Cesta premiéra se může uskutečnit klidně za půl roku. Vím, že to některá média tak interpretovala, ale nemyslím si, že v celé kauze hrála jakoukoliv roli naše jednoznačná podpora Izraeli v současné válce v Gaze.
O Africe – snad ještě více než o regionu Blízkého východu – má mnoho běžných Čechů řadu zkreslených či dokonce zcela mylných představ. Které z nich byste podtrhnul a uvedl je na pravou míru?
To je neskutečně široké téma, jež by vydalo na půlku semestru. Ve zcela banální rovině dlouhodobě pozoruji, že celá řada lidí neustále považuje Afriku de facto za jednu zemi, jako by tu byla nějaká jedna Afrika. Mrzí mě přístup, jako by Afrika byla nějaká jednolitá entita, kdy lidé nejsou schopni rozlišit mezi Senegalem a Etiopií, přestože ty země spolu mají jen relativně málo společného, řekněme méně, než má společného Portugalsko s Finskem. Panují stereotypy, že Afrika je jako celek chudá, nemocná a tak dále. V rámci těchto stereotypů Afrika v mysli mnoha lidí představuje primárně nebezpečí, případně něco, co sponzorujeme z našich kapes. Zažívám velmi často, když řeknu, že jedu někam do Afriky, že se lidé bez přehánění diví, že mi, jakmile vystoupím z letadla, někdo neběží uříznout hlavu. Jen, když ze všech zemí vezmu Etiopii, kam jezdím osmnáct let a mám s ní největší zkušenosti, tak ta země se od roku 2006 proměnila takovým způsobem, jako by dnes byla s nadsázkou na úplně jiné planetě. Pokud bych v Etiopii od své první návštěvy nebyl a navštívil ji teď, nepoznám to tam. Všechno se naprosto změnilo během necelé jedné generace. A toto se děje napříč kontinentem. Samozřejmě přetrvávají problémy jako sociální nerovnost, viditelná chudoba, nedostatečná zdravotní péče, nízká úroveň školství a řada dalších problémů. To ovšem pro mnoho lidi zcela zatemňuje pozitivní stránky a skutečnost, že africké státy v podstatě rostou před očima a transformují se. Mnoho vzdělaných Afričanů se chce vymanit z koloběhu onoho neustálého „natahování rukou“, k němuž byli vychováni. Od konce šedesátých let, kdy skončil kolonialismus, sledujeme nástup tzv. NGO, tedy nevládního průmyslu. Nastoupila éra tzv. rozvojové pomoci, kdy africké státy byly zařazeny do různých programů. Řada zemí – zejména těch skandinávských – se začala předhánět v tom, kdo se stane větší „humanitární velmocí“ a celá řada vlád v Africe si na tento přístup zvykla. V roce 2009 vyšla přelomová kniha ekonomky Dambisy Moyo nazvaná Dead Aid s podtitulem Why Aid Is Not Working and How There Is a Better Way for Africa, kterou bych doručil každému k přečtení. Autorka pochází ze Zambie, čili nepíše ze vzdálené pozice nějakého bílého ekonoma, ale je jednoznačně autentická a představuje hlas takříkajíc „zevnitř“. Dambisa Moyo říká, že to, co se událo za posledních šedesát let v Africe je neblahým důsledkem NGO průmyslu, který si vychovává svoje africké zkorumpované loutky, jimž to vyhovuje, protože mají takřka neomezený přísun financí zvnějšku, o něž se nemusely nijak zasloužit. Africké vlády to ve svém důsledku zbavuje zodpovědnosti za dobré vládnutí. V Evropě jsme zvyklí, že když vláda či ministr provede něco vážného, tak se pořádají demonstrace či je alespoň nějaká odezva od občanské společnosti. To v řade afrických zemí nefunguje, neboť jejich vlády si díky takřka nekonečné pomoci dokázaly vytvořit i dostatečně robustní bezpečnostní aparát, aby utlumily všechny tyto nespokojené hlasy. Druhou věcí je potom ale i to, že občanská společnost, jak ji chápeme u nás, je v Africe většinou stále ještě v plenkách a teprve pomalu se formuje. V každém případě jsem z historických důvodů kritikem rozvojové pomoci, v jejímž rámci se miliardy dolarů často utopily doslova v kapsách několika vyvolených. Rozvojová pomoc má podle mě smysl ve dvou věcech. Jednou je podpora vzdělávání, vědy a výzkumu, druhou je zdravotnictví. To jsou dvě klíčové záležitosti, ale celá řada dalších záležitostí a taková ta „government to government“ pomoc mi přijde pouze jako nástroj pro korupci a zneužívání peněz daňových poplatníků.
Rozvojová pomoc je bezesporu velké téma, jež by si zasluhovalo detailnější rozbor v některém z našich příštích rozhovorů. Nyní bych se ale zeptal, jak se na africkém kontinentu projevila studená válka?
Na negativních jevech v současné Africe má samozřejmě značný podíl skutečnost, že se v rámci studené války stala dějištěm řady konfliktů mezi USA a SSSR. Proto se dlouhou dobu udržovali nejrůznější diktátoři, v čemž si obě strany studené války nemají absolutně co vyčítat. Američané i Sověti svým veřejnostem předhazovali jako psovi kost své bohulibé úmysly na africkém kontinentu, ale realita byla zcela odlišná. Sovětský svaz byl zdaleka největším vývozcem zbraní do Afriky po celou dobu trvání studené války, Spojené státy zase prostřednictvím zejména CIA takřka všude ovlivňovaly místní politiku. Obě strany různě buď udržovaly „svoje“ režimy v chodu, nebo naopak přispívaly k převratům. Nelze zapomínat na to, že my jako Československo jsme toho byli rovněž účastníky. Řeči některých tzv. vlastenců o tom, že „my přece neměli kolonie, nás se to netýká“, jsou naprosto scestné. Vnímavému čtenáři bych připomenul, že v šedesátých a sedmdesátých letech bylo Československo šestým největším vývozcem zbraní do Afriky na světě, takže tvrdit, že na ničem nemáme podíl, je bohapustý nesmysl. Štěstím je, že coby Československo jsme byli vnímáni na rozdíl od Sovětského svazu jako spíše „soft power“, tedy ti, kdo do Afriky přiváželi lékaře, stavěli hydroelektrárny nebo pivovary (což je mimochodem v Africe velké téma). V tomhle nám zůstalo dobré jméno, které jsme ale, jak už jsem říkal, bohužel prakticky nevyužili.
Jak hodnotíte současnou roli bývalých koloniálních mocností v Africe? Udržují si stále svůj vliv? Představují bývalé kolonie jednotlivých mocností nadále svým způsobem propojené celky?
Pokud se budeme držet čtyř hlavních koloniálních mocností v Africe, tedy Británie, Francie, Belgie a Portugalska, tak z nich je Francie jednoznačně tou, která si udržela největší vliv. Francouzský kolonialismus byl ve většině případů kolonialismem tzv. přímé vlády, založené na vybudování administrativních struktur podobných tomu, co bylo ve Francii, a zlikvidování tradičních místních forem vlády, lokálních hierarchií existujících po staletí a jejich nahrazení „moderními“ úředníky. Francouzi v rámci své asimilační politiky měli dlouhodobou vizi na několik staletí postupně frankofonní Afriku asimilovat a vytvořit z ní vlastně Francii na africké půdě, čehož modelem se stalo Alžírsko, které jen za velkých obětí vybojovalo v roce 1962 svoji nezávislost. To se mělo za několik generací stát v celé oblasti frankofonie, ale nestalo se. Nicméně i po pádu kolonialismu – zatímco Britové, Belgičané a Portugalci si uchovali spíše ryze obchodně-kulturní vazby – Francouzi zůstali přítomni politicky a diplomaticky, a to do takové míry, že se tradují příběhy o tom, kterak za dveřmi každého afrického ministra čekal nějaký francouzský našeptávač, který mu dodával „notičky“, co má kde říkat a co má dělat. Nejde přitom o holé výmysly, ale má to do značné míry reálný základ. Britská politika v rámci Commonwealthu představuje volnější svazek zemí sdílejících angličtinu jako oficiální jazyk. Zajímavé je, že v roce 2009 vstoupila do Commonwealthu i Rwanda, což byla belgická kolonie, ale po genocidě v roce 1994 se pomalu, ale jistě proměnila či proměňuje v anglofonní zemi. Tedy spojujícím prvkem je zde jazyk a historické povědomí o jakési sounáležitosti. Není tam ale ten invazivní prvek a ryze paternalistická tendence kontrolovat všechny bývalé kolonie jako malé děti ve školce. Má to na jedné straně symbolickou, ale zároveň i ekonomickou úroveň bez toho, že by Britové dnes a denně mentorovali africké či např. karibské země, co mají a nemají dělat. To Francouzi bohužel dělali po generace a dnes se jim to vrací bumerangovým efektem, což můžeme sledovat v celé západní frankofonní Africe – v Guineji, Mali, Burkině Faso, Nigeru –, kde dochází k sérii převratů, jejichž jedním z hybatelů je skutečnost, že ti lidé mají jednoduše dost francouzského paternalismu a neokolonialismu. Francouzi v těchto zemích obvykle ovládají těžební průmysl, kupříkladu mají přístup k uranu v Nigeru a podobně. Čili všude jde o ten samý scénář, kdy se místní lidé zlobí, že peníze z jejich země tečou do Francie a oni nemají na těžbě, ať už uranu či zlata nebo čehokoliv jiného, žádný podíl. Je zde evidentní snaha vymanit se z tohoto závazku, což není zcela jednoduché, protože Francouzi mají své nástroje mimo jiné v podobě západoafrického franku coby v podstatě derivátu eura. Některé země ale uvažují o zavedení vlastní měny. Řada těchto zemí má nicméně přírodními podmínkami ztížené fungování. Jsou to vnitrozemské státy, jejichž území tvoří z velké části poušť či jsou v pásu Sahelu. Je tam velmi těžké věnovat se intenzivnímu zemědělství a podobně. Nebylo jim Bohem dáno a množství věcí se musí obtížně dovážet. Je tam tudíž velmi draho i pro cizince, natož pak pro místního běžného smrtelníka. To jsou všechno aspekty vedle kupříkladu i vojenské přítomnosti Francouzů, které vedly k tomu, že si v některých zemích lidé řekli „dost, stačilo“ a dochází k sérii převratů coby formě revolty vůči tomuto neokoloniálnímu řádu. Jak jsem už naznačil, dnes se Afrika mění dynamicky v tom směru, že přestávají platit po generace zavedené pořádky, v nichž byli Evropané zvyklí mentorovat své africké protějšky ve všem možném. V ovzduší měnícího se světového řádu v posledních dvaceti letech nastoupily v Africe nové mocnosti, jako je především Čína, Turecko, Indie, ale do určité míry i Rusko a řada dalších jako Brazílie. Velmocenský „švédský stůl“, jak to nazývám, se značně rozšířil a mnohé africké vlády tak nadále nemají důvod poslouchat na slovo francouzské politiky, protože mají na výběr z mnoha jiných, kteří rádi zainvestují, uzavřou zajímavou dohodu a podobně. Svět se zásadně změnil, ale zdá se, že ne všichni ve Francii si to uvědomili. Myslím, že jsme teprve na začátku skutečně velmi dynamických proměn zejména tedy v té frankofonní Africe.
V posledních 15 či 20 letech se hovoří o rozsáhlých aktivitách Číny v Africe. Mohl byste nám je přiblížit?
Od roku 2003 nastupuje Čína v masivním rozsahu coby zásadní hráč na africkém, ale i celkově globálním poli. Číňané jsou v situaci, kdy díky tomu, že jsou druhou největší ekonomikou na světě a celá řada státních či polostátních firem má jištění z centrální čínské banky – čili v podstatě neomezené financování – dnes zalívají asfaltem prašné cesty vybudované za kolonialismu, budují továrny, nemocnice, školy či letiště, čemuž Evropa nemůže konkurovat. Čína navíc, na rozdíl od USA či EU, ani deklaratorně nevyžaduje po afrických státech nějaké reformy v oblasti demokracie či lidských práv, naopak programově prosazuje politiku nevměšování se do vnitřních záležitostí ostatních zemí.
Jaké je současné postavení Ruska v Africe? Po konci sovětské éry došlo k markantnímu ústupu, ale dnes se rovněž začíná hovořit o návratu Ruska…
Rusko na rozdíl od Číny nemá Africe příliš co nabídnout. Na jednu stranu ruská přítomnost roste zejména v pásu Sahelu, kde se nyní odehrávají zmíněné převratné změny a Rusové mají zbraně a důlní, případně elektrárenské technologie. Tím ale končí arzenál toho, co mohou Africe nabídnout, protože vše ostatní špendlíky počínaje a letadly konče nabízí Čína za výhodnější cenu a v takřka neomezeném množství, a jak bylo řečeno, ničím to nepodmiňuje, nezajímá ji, kdo je prezident, pouze požaduje stabilitu. Tomuhle může Rusko těžko konkurovat, ale zase má samozřejmě tu výhodu, že se veze na aktuální vlně místního protizápadního sentimentu. Rusové se vedle západní Afriky nově angažují i v Etiopii, což byl tradiční americký spojenec od počátku tzv. války proti terorismu, nicméně kvůli válce v Tigraji, vůči níž se USA a EU stavěly velmi kriticky, se Etiopie začala odklánět od Západu a co vím od tamních přátel a známých, tak Rusů v rámci bezpečnostních složek v zemi přibývá. Osobně bych Rusko úplně nepodceňoval, na druhé straně bych ho ale ani nepřeceňoval. Jediné, čím může Rusko konkurovat Číně, je, jak jsem zmínil, skutečnost, že Putin dnes pro mnohé symbolizuje boj proti západnímu neoimperialismu. Rusové dováží zbraně, mají důlní kontrakty v Burundi či Súdánu, ale pokud vezmeme v potaz, že celkové HDP Ruska je na úrovni Španělska, zatímco Čína je druhá největší ekonomika světa, tak je situace jasná.
Vidíme dnes něco na způsob návratu studené války na africkou půdu?
V určitém směru se skutečně vracíme do šedesátých let, kdy Západ a Východ soupeřily o Afriku. To už se děje. Dnešní Afrika je velmi důležitým hráčem mimo jiné v OSN, protože má 54 států. I proto dochází k tomuto souboji. Afrika má obrovský hlasovací potenciál, 54 hlasů ze 193 je velká porce. A vzhledem k tomu, že Čína má diplomatické vztahy skoro se všemi africkými státy na vysoké úrovni a Rusko se tak či onak penetruje do zhruba třetiny z nich, znamená to možné převážení misek vah na jejich stranu. Už se tak vlastně děje kupříkladu v případě války na Ukrajině, kdy někteří západní politici včetně českých byli zděšeni, že africké státy hlasují spolu s Čínou a Ruskem, a já jen kroutím hlavou, co nepochopili. Svět se změnil a tito politici mají nadále tendenci považovat Afričany za nějaké hlupáky, kteří musí automaticky kývat na jejich postoje. Ale Afričané nezapomínají, velmi dobře vědí, co způsobil třeba pád Kaddáfího režimu v Libyi pro celou Afriku na sever od rovníku. To, co se v poslední dekádě děje v pásu mezi Mauritánií a Súdánem je přímo či nepřímo navázáno na rozpad Libye, ke kterému do značné míry přispěly státy NATO. A Afričané nechápou, proč my se divíme, že nám nevyjadřují podporu ve válce na Ukrajině. A já se zase divím, že se vůbec divíme. Vždyť je to jednoduchá matematika. Druhou věcí je, že konflikt na Ukrajině je pro ně velmi vzdálený a nemají pocit, že by v něm museli zaujímat jednoznačná stanoviska.
Jaké jsou pozice dalších významných nezápadních států v Africe?
Aktivity nezápadních států v Africe zapadají do kontextu měnícího se světového řádu. Vrátil bych se zpátky k onomu „švédskému stolu“, z nějž mají africké státy a jejich vlády na výběr. Co se týče někdejší portugalské Afriky, tzn. Mosambiku, Angoly, Svatého Tomáše, Kapverd, Guiney-Bissau, tak byť nelze říct, že by Portugalsko nadále nehrálo vůbec žádnou roli – hraje ji minimálně kulturně a jazykově – , je ale faktem, že úlohu hlavního lídra tzv. lusofonie (která ještě zahrnuje Východní Timor) převzala Brazílie a vytvořila se zde tato transatlantická vazba. Brazílie navazuje mnoho partnerství s portugalsky hovořícími zeměmi na mnoha úrovních, kulturními a uměleckými činnostmi počínaje, přes společnou historii transatlantického obchodu s otroky, až po investice. Brazilská ekonomika je daleko mohutnější, než ta portugalská, takže to se projevuje i v přejímání vůdčí role v Lusofonii. Země, na kterou bych ovšem chtěl upřít zvýšenou pozornost, je Turecko. Ač si můžeme o politice Recepa Tayyipa Erdoğana myslet cokoliv, tak během posledních deseti, patnácti let došlo k obrovskému vzestupu Turecka na globální mapě jako nejen blízkovýchodní regionální mocnosti konkurující Saúdské Arábii a Íránu, ale také mocnosti hrající kupříkladu důležitou roli v rámci partnerství s Afrikou. V současnosti jsou Turkish Airlines největší leteckou společností na světě, co se týče obsluhovaných destinací. Když chce dnes člověk letět kamkoliv v Africe, využívá zpravidla jedné ze dvou možností, jimiž jsou Ethiopian Airlines a právě Turkish Airlines, které dohromady obsluhují celý kontinent. Turci zároveň během poslední dekády postavili celou řadu letišť zejména v západní Africe. Jsou druhým největším obchodním partnerem Etiopie hned po Číně, v zemi působí celá řada turecko-etiopských společností v zemědělství, textilním průmyslu a řadě dalších odvětví. Turecko bylo mimochodem jedinou zemí, která si v somálském Mogadišu uchovala svoji ambasádu a začala tam přese všechny bezpečnostní obtíže rozšiřovat své působení. To vše poukazuje na to, že Turecko chce hrát v rámci řekněme středně velkých mocností jednoznačně vyšší ligu. Na africkém poli vidíme ale také působit dva blízkovýchodní rivaly – Saúdskou Arábii a Írán –, které si zde konkurují, co se týče sunnitského, resp. wahhábistického a šíitského pojetí islámu. Írán je silně přítomen v pásu východoafrických zemí, kde má určitou historickou konexi, případně podporuje šíitskou komunitu v Nigérii. Z druhé strany Saúdská Arábie si díky svému obrovskému bohatství může dovolit exportovat wahhábismus v podstatě do celé muslimské Afriky, což se dlouhodobě děje. Mám zkušenost z Etiopie kupříkladu z Jimmy, kde máme partnerskou univerzitu a kam často jezdím, že před pouhými dvanácti lety tam nebyla jediná zahalená žena a dnes počet zahalených žen rapidně stoupá. Moji kolegové z Jimma University to dávají do souvislosti právě s finanční podporou přicházející ze Saúdské Arábie místním mešitám a tím, že řada etiopských muslimů měla možnost studovat v Saúdské Arábii. V neposlední řadě tu potom máme další mocnosti, jako je Indie, Indonésie, Malajsie, které tak či onak působí v Africe, byť ne třeba takovou silou jako Čína a Turecko, ale rozhodně přispívají k rozšiřujícímu se „švédskému stolu“. Všechny zmíněné země mají s Čínou společné to, že nepodmiňují obchodní spolupráci žádnými lidskoprávními, genderovými nebo jinými aspekty či reformami, tudíž se jim samozřejmě velmi dobře daří. V této souvislosti bych rád parafrázoval jednoho eurounijního diplomata z nejmenované země, s nímž jsem měl tu čest několikrát hovořit během jeho diplomatického působení v jedné africké zemi a který si mi postěžoval, jak ho velmi trápí, že při jakémkoliv setkání představitelů EU s africkými partnery mají evropští diplomaté v podstatě povinnost neustále zmiňovat otázku LGBTQ, což je pro většinu afrických zemí přinejmenším tabu, případně je homosexualita brána rovnou jako těžký zločin, jako je tomu v Ugandě. Evropě to ubírá určitou míru kredibility, protože to jen přispívá k onomu moralizování a paternalistickému zacházení s Afrikou v duchu toho, že „my Evropané víme lépe než vy Afričané, co se má dělat, a tak vás ještě stále musíme vychovávat k tomu, abyste byli povýšeni do sféry civilizace“. To všechno neuvěřitelně ubližuje evropskému byznysu a mimo jiné právě proto se zemím, jako je Turecko, Čína či Indie daří po obchodní stránce v Africe stále lépe a lépe. Nejsou u nich totiž tyto řekněme kulturně-moralistické bariéry.
Jaké jsou vztahy Japonska a Korejské republiky coby dálněvýchodních demokracií k Africe?
Pro obě země je Afrika perspektivním trhem pro budoucnost, protože africká populace je velmi mladá, vlastně nejmladší ze všech kontinentů. Průměrný věk je ve většině afrických zemí velmi nízký, na rozdíl od většiny západních zemí, ale i těchto dálněvýchodních demokracií. Zvláště Japonsko, které s africkými zeměmi pravidelně pořádá společný summit, nadále zůstává technologickou velmocí a potřebuje nové trhy pro vývoz. Mladí Afričané jsou samozřejmě připojeni k mobilním telefonům, notebookům, sociálním sítím a tak dále a představují ideální trh pro japonský a jihokorejský technologický průmysl. Zmínil bych také Tchaj-wan, který je rovněž velmi důležitým hráčem na tomto poli, ale vzhledem ke svému specifickému politickému postavení čelí odlišným výzvám. Typickým protějškem Tchaj-wanu na africké půdě je Somaliland, který rovněž není mezinárodně uznaný, ale má nadstandardní dohodu o spolupráci právě s Tchaj-wanem, protože obě země spojuje podobný, řekněme nevyjasněný status. Sice jsou mezinárodně neuznány, ale zároveň fungují velmi dobře jako svébytná, samostatná a relativně prosperující jednotka. To samozřejmě více platí o Tchaj-wanu, ale i Somaliland můžeme považovat za jediné relativně demokratické a stabilní území v širším Rohu Afriky.
Samostatnou kapitolu potom představují vztahy arabského světa k Africe, přičemž jeho větší část leží přímo v severní části tohoto kontinentu…
Arabsko-africké vztahy a vzájemná historická, kulturní či etnická provázanost jsou nesmírně širokým tématem, jež by vydalo na samostatný rozhovor. Nyní se tedy pouze krátce zastavím u současných nejvýznamnějších hráčů. Mezi nimi je nutné zmínit Egypt, jenž hraje velmi významnou roli v širším pásu severní a severovýchodní Afriky. Dlouhodobý problém představuje otázka Nilu, o který se už více než desetiletí pře s Etiopií kvůli výstavbě Velké přehrady etiopského znovuzrození, ve zkratce GERD. V minulosti dokonce proběhly určité výhrůžky ze strany Egypta ohledně možné vojenské intervence, což ovšem skončilo pouze jako diplomatická přestřelka. V letošním roce se obě země staly členy uskupení BRICS, což považuji za velké čínské diplomatické vítězství. Vezměme si, že Čína v rámci BRICS dokázala zároveň spojit hned dvě dvojice velkých rivalů, a to jednak Saúdskou Arábii a Írán a za druhé právě Egypt a Etiopii, což je něco, co se zdálo po desetiletí zcela nemožné. To samozřejmě neznamená, že od 1. ledna 2024 nastává lusknutím prstů éra „světlých zítřků“, ale je to minimálně velmi významný diplomatický zvrat, který se nepodařil USA, EU ani nikomu jinému. Kromě afrického Egypta pak máme trojku důležitých arabských hráčů, jimiž jsou Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Katar, jež jsou velmi aktivní rovněž zejména v severovýchodní Africe od Súdánu po Somálsko formou podpory ať už ekonomické, průmyslové či náboženské. Emiráty zainvestovaly výstavbu přístavu v Berbeře v Somalilandu, kde si chtějí pro sebe udělat vstupní bránu do Afriky. Africké působení se samozřejmě odehrává v rámci regionální rivality mezi Katarem na jedné straně a Saúdskou Arábií a Emiráty na straně druhé. Co vím od svých etiopských přátel, tak vůči Arabům ze Zálivu chovají smíšené či dokonce negativní pocity, protože část příslušníků těchto bohatých zemí se k africkému obyvatelstvu chová povýšeně, případně africké země berou jako sexuální destinace či místo, kde se mohou nevázaně pobavit. Saúdsko-etiopské vztahy negativně ovlivnil případ rozsáhlé etiopské migrantské komunity tvořící statisíce zejména žen pracujících v Saúdské Arábii. Ty byly v roce 2013 odeslány zpět do Etiopie, protože se množily případy naprosto katastrofálního zacházení s nimi včetně týrání a sexuálního zneužívání. Poté došlo k četným saúdsko-etiopským setkáním na vládní úrovni, aby se věc urovnala. Problém Etiopie je, že zmíněné tři státy Zálivu potřebuje coby penězovody a nemá příliš silnou vyjednávací pozici. Je veřejným tajemstvím, že etiopský premiér Abiy Ahmed po svém nástupu v roce 2018 během jedné ze svých prvních zahraničních cest ve Spojených arabských emirátech prosil o půjčku v řádu stovek milionů dolarů, protože Etiopie má dlouhodobý problém se zahraniční měnou, neboť neustále roste rozdíl mezi oficiálním kurzem etiopského birru a černým trhem. Uvidíme, jak etiopskou diplomatickou pozici změní členství v BRICS, kde je se zmíněnými zeměmi (s výjimkou Kataru) nyní v jednom klubu. Poslední zemi, kterou bych rád zmínil, je Libanon, resp. jeho africká diaspora, jež je dle mého soudu zcela unikátní. Libanon coby malá země dokázala vyprodukovat neuvěřitelně rozsáhlou diasporu po celém světě. V každé ze čtrnácti afrických zemí, které jsem dosud navštívil, je velmi signifikantní libanonská komunita. Restaurace, hotely, celkově pohostinský byznys a obecně služby jsou velmi často v rukou Libanonců, kteří na tomto poli excelují. V každém velkém africkém městě tak narazíte na libanonské restaurace provozované přímo Libanonci, nikoliv coby nějaká franšíza.
Jan Záhořík je afrikanista, působící jako docent na katedře blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni, zároveň pracuje jako business konzultant pro firmy, zajímající se o Afriku, a také jako senior advisor for Africa v think tanku Czech-Slovak Institute of Oriental Studies. Od roku 2023 je také externím spolupracovníkem MFDnes v Africe. Od roku 2006 pobýval nesčetněkrát v Etiopii, ale také v Nigérii, Keni, Súdánu, Senegalu a řadě dalších zemí Afriky. Je autorem více jak deseti knih a mnoha desítek odborných i popularizačních článků a studií. V lednu 2023 obdržel na ZČU historicky první Cenu rektora za posilování dobrého jména v zahraničí.
