Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Rozhovor: s Janem Záhoříkem o Africe (nejen) snů a skutečností

Rozhovor: s Janem Záhoříkem o Africe (nejen) snů a skutečností

Jde-li o Afriku, vychází nejen většinová veřejnost, ale zřejmě i čeští politici stále ze stereotypních asociací „starých časů“ – a to i v situaci, kdy se dynamicky „multipolarizující“ svět doslova před očima stává veletrhem, kde může každý dle uvážení zainvestovat, aby si vytvořil budoucnost dle svých představ. Právě taková úvaha však v první řadě žádá zdravý rozum a realistický pragmatismus – jejichž skutečnou podobu lze, spíš než v ideologicky prefabrikovaných rozhodnutích jepičího života a dopadu, očekávat v na roky až dekády rozplánovaných, racionálních investicích. Málokterá příležitost přitom tomuto způsobu uvažování odpovídá tolik jako právě současná Afrika – kontinent, v jehož případě česká (resp. československá) aktivita bohužel spěla od dřívější silné spolupráce ve všech oblastech k současné pouze selektivní ekonomické kooperaci tam, kde je to zrovna „výhodné“ či „zájmové“.

I proto jsem – dvojnásobně – rád, že, přinášíme-li po delším čase „monograficky“ odborný oborový rozhovor, je to s člověkem v daném tématu z nejpovolanějších – afrikanistou Janem Záhoříkem. Věřím, že poznatky právě od něj – coby důstojného nositele a pokračovatele toho nejlepšího z dlouhé a úspěšné československé afrikanistické tradice – vnesou do leckdy stále tajemnem, místy až laciným exotismem a nejednou i předsudky opředené tematiky nejen víc „záchytných“, fakticky pevných bodů, přehlednosti a realismu, ale i kontextuálního pochopení, poznání a motivace k objektivitě, racionální diskusi a celkovému přistupování k informacím o „černém kontinentu“ se zájmem, věcnou zvídavostí či dokonce onou pověstnou „mal d´Afrique“ – v tomto případě tedy přirozeně vzniklou touhou se nejen do Afriky, ale i k tématům s ní souvisejícím s onou nepopsatelnou a jedinečnou vášní zas a znovu vracet.

Z jakého důvodu jste se rozhodl studovat afrikanistiku?

To je dlouhá historie. Pamatuju si, že už jako dítě školou povinné mě při hodinách dějepisu a zeměpisu vždy nejvíc bavily ty věci, o kterých jsme se moc neučili, což byla klasicky právě Afrika, která mě vždy fascinovala. Druhá moje láska byla potom Skandinávie.

To je zajímavé. Na první pohled to působí jako dva dosti rozdílné světy. Vidíte mezi nimi nějakou spojitost?

Z pohledu dítěte to byla asi právě ona tajemnost. O Africe i Skandinávii jsme se ve škole dozvídali spíše jen takové střípky, nic souvislého. Čili mě to k nim táhlo tak nějak instinktivně. Postupně jsem si rozšiřoval vědomosti. Když jsem končil v roce 1998 gymnázium v Ústí nad Labem, byl jsem rozhodnut pro afrikanistiku, ale ta se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy otevírala jen jednou za pět let, a v tomto roce to zrovna nebylo. Dozvěděl jsem se ale, že na Západočeské univerzitě v Plzni v rámci sociální a kulturní antropologie vyučují i předměty o Africe. Přednášel tam i profesor Josef Kandert, který od roku 2022 již bohužel není mezi námi, a nebo třeba Václav Blažek, lingvista, oba mě tak či onak ovlivnili pro Afriku. V Plzni jsem si tedy na antropologii udělal pro sebe takovou „miniafrikanistiku“. Na doktorát jsem už šel ale do Prahy přímo na obor afrikanistika. Myslím, že jsem byl jedním ze dvou posledních doktorandů afrikanistů, protože poté afrikanistiku na FF UK zrušili, resp. jako obor zanikla. Takto jsem se k tomu tedy dostal. A v roce 2006, zrovna když jsem dělal doktorát, mě oslovil Pavel Mikeš, který se později stal velvyslancem v Nigérii a Etiopii, jestli bych s ním nejel na 5 týdnů právě do Etiopie. Tak jsem před 18 lety poprvé navštívil Afriku.

Jsou známy případy studentů arabistiky, indologie a podobných oborů, kteří dlouhou dobu studovali svůj obor pouze teoreticky bez osobního kontaktu s danými zeměmi, měli určité „romantické“ představy a pak u nich po příjezdu „do terénu“ přišlo rozčarování či dokonce naprostá deziluze. Jak tomu bylo u Vás? Potkávaly se Vaše teoretické znalosti s tím, s čím jste se setkal v praxi?

Vzpomínám si na to, jakoby to bylo včera. Byli jsme tehdy hlavně na jihu Etiopie. Tenkrát to byla jiná Etiopie, než je ta dnešní. Na jihu nebyly asfaltové silnice, bylo to daleko „divočejší“ než dnes. A já si pamatuju přesně ten moment, který přišel po několika dnech, kdy jsem si řekl: „jo, přesně po tomhle jsem toužil“. Předtím jsem to neuměl pojmenovat a teď to bylo přede mnou. A změnilo mi to život. V dalších letech jsem tam už začal jezdit sám, na své výzkumy, také (jednou) jako průvodce, nebo přednášet. Takže rok 2006 pro mě byl zcela zlomový, definitivně jsem si potvrdil, že mé rozhodnutí dělat doktorát na afrikanistice bylo správné a že to je moje životní cesta.

Etiopie je země, kterou jste navštívil nejčastěji?

Ano. Neodkážu říct, kolikrát přesně, ale za těch 18 let jsem v ní byl zhruba sedmdesátkrát. Snažím se tam jezdit aspoň třikrát, čtyřikrát do roka. Můj nejdelší pobyt byl půlroční, když jsem tam byl v roce 2016 jako hostující profesor na Addis Ababa University. Jinak tam ale jezdím někdy na desetidenní, někdy na měsíční pobyty, podle toho, jaký je projekt, jaké je financování a jak to zapadá do mých dalších aktivit.

Které další africké země jste navštívil?

V posledních letech jsem rozšířil svůj výzkumný obzor a překročil hranice Etiopie, takže jezdím relativně často i do Nigérie, Keni, Súdánu, Senegalu, no a pak jsem byl alespoň jednou v Maroku, Tunisku, Libyi, Mauritánii, Nigeru, Côte d’Ivoire, Gabonu, Rwandě a Burundi.

O Africe (respektive její subsaharské části) se v minulosti někdy hovořilo jako o „kontinentu bez historie“ vzhledem k absenci místních písemných pramenů. Co víme o interakci Afriky s okolním světem a jakým způsobem byla Afrika v dějinách nahlížena ostatními?

O Africe máme různé zprávy od starověkých autorů typu Hérodota či Plinia staršího, ale jednalo se o zprávy nikoliv ze druhé, ale ze čtvrté či páté ruky. Jde o různé nepřesné, často až mýtické popisy Afriky. Starověké historiky bych tedy coby pramen poznání o tehdejší Africe vyloučil. Situace se zásadně změnila s rozkvětem arabsko-islámské civilizace. Lidé jako al-Mas‘údí, Ibn Battúta, Ibn Džubajr a další cestovatelé a zároveň vzdělanci, kteří hovořili několika jazyky, byli obeznámení s historií, kulturou, matematikou, filozofií a mnoha dalšími obory, nám zanechali rozsáhlá díla, z nichž mimochodem mnohá máme zejména díky našemu přednímu arabistovi a afrikanistovi Ivanu Hrbkovi dostupná v češtině. Zejména ve 14. století začalo být vnímáno, že se v Africe „něco děje“, protože to byla doba rozkvětu říše Mali. Její vladař Mansá Músa jel napříč Afrikou na pouť do Mekky a kupříkladu v egyptské Alexandrii doslova rozhazoval zlaté cihličky, čímž, jak se uvádí, zhruba na půlstoletí zlikvidoval trh se zlatem, neboť ho bylo všude tolik, že ztratilo svoji hodnotu. Díky tomu se Mali dostalo do širšího povědomí v rámci středomořského regionu. Poté přišly portugalské zámořské objevy, kdy mořeplavci jako Vasco da Gama začali objevovat různé části Afriky s různou mírou státností, s různou historií. Přišli mimo jiné do Konga, kde v té době existovalo království, které katolizovali. Na východním pobřeží zase existovaly muslimské státy jako Mombasa, Kilwa, Zanzibar a podobně. Tehdy se začalo utvářet povědomí o velikosti Afriky, ale teprve až s vrcholnou érou evropského imperialismu, tj. od sedmdesátých let 19. století, měli Evropané zcela jasnou představu. Je třeba si uvědomit, že se po celá staletí angažmá Portugalců, ale i Holanďanů, Francouzů, Angličanů, Dánů či Švédů, kteří v konkrétních obdobích měli své dlouhodobější či krátkodobější koloniální zájmy v Africe, týkalo takřka výhradně pobřeží. Nikdy nedošlo k významné penetraci do vnitrozemí. Takže vlastně ještě v poslední čtvrtině 19. století rozsáhlé části Konga „objevil“ Henry Morton Stanley pro belgického krále Leopolda II., který tam založil tzv. Svobodný stát konžský, v němž panovaly neskutečně brutální poměry.

Které významné africké říše máme historicky doložené?

Náhled na Afriku jako na kontinent bez dějin je jednou z velkých miskoncepcí. Vnímání, že Afrika byla jakési izolované „cosi“, které teprve Evropané pozvedli na mapu světa, se udržovalo dlouhou dobu. Za výjimku byl považován starověký Egypt, jenž byl ovšem chápán jako civilizace zcela mimo africký rámec. Rád bych laskavému čtenáři připomenul, že už ve starověku, v období před naším letopočtem existovala Aksumská říše rozkládající se na území dnešní Eritreje a Etiopie, jejíž bohatství bylo založeno na mezinárodním obchodu.  Už v době před vznikem křesťanství obchodovala s Čínou, Indií, Levantou, tedy šlo o svého druhu globální impérium. Aksumská říše, k jejímuž odkazu se hlásí dnešní Etiopie, přijala oficiálně křesťanství ve 4. století a je tak vlastně jedním z nejstarších křesťanských států. Přijetí křesťanství ukazuje, že Afrika, v tomto případě její severovýchodní část, nebyla izolovaná, ale přicházeli tam křesťanští kupci, díky čemuž se místní vladaří seznamovali s novým náboženstvím. Když na počátku 4. století ztroskotala velká obchodní loď na pobřeží dnešní Eritreje, tak legenda praví, že jedinými přeživšími byli dva mladí chlapci, jakýsi Frumentius a jeho bratr Edesius. Frumentius se později stal vychovatelem malého budoucího panovníka Ezany, který na základě této výchovy v roce 333 již coby vládce přijal křesťanství a učinil ho státním náboženstvím. To by se nestalo, nebýt zmíněných mezinárodních vazeb. V dalších stoletích máme nekonečné množství dokladů o významných státních útvarech napříč Afrikou, mimo jiné o Velkém Zimbabwe existujícím zhruba mezi 12. a 15. stoletím. V éře vrcholného imperialismu byli Evropané zcela ohromeni velikostí jeho pozůstatků a nechtěli věřit, že by černoši byli schopni něco takového postavit. V souvislosti s tehdy rozšířenou rasovou antropologií bylo na lidstvo pohlíženo prismatem jednotlivých ras, přičemž tzv. negroidní rasa stála na nejnižším stupni žebříčku. Když evropští kolonialisté začali dobývat a „objevovat“ Afriku, vozili s sebou vědce, první etnografy, archeology, což začalo už na konci 18. století v souvislosti s Napoleonovou invazí do Egypta. A když tito badatelé spatřili takto masivní architektonické pozůstatky, ať už v dnešní Nigérii nebo právě v Zimbabwe, nemohli uvěřit, že by to mohlo být dílem černého muže. Tudíž byla vytvořena tzv. hamitská hypotéza, která tvrdila, že odkudsi ze severu Afriky či širšího středomoří přišla civilizovaná tzv. hamitská rasa, která nebyla černočerná, ale o něco světlejší, která je zodpovědná za výstavbu veškerých těchto děl a která naučila černochy zpracovávat železo a podobné civilizační výdobytky. Později byla tato hypotéza vyvrácena jako zcela nesmyslná. Ukázalo se, že tyto černošské civilizace jako třeba kultura Nok v Nigérii sahaly tisíce let do historie. Tehdy ovšem „hamitská hypotéza“ zapadala do dobového rasového kontextu, v němž byli černoši považováni za jen o něco málo rozvinutější, než je běžná opice někde v pralese. Bohužel taková byla doba. V každém regionu, ať už je to západní, jižní nebo střední Afrika, máme v průběhu staletí doloženou celou řadu větších či menších státních útvarů, z nichž některé měly mezinárodní význam. Typickým příkladem je svahilské pobřeží, kde se dlouhodobě mísily africké, arabské, perské a indické kultury. V západní Africe byly obrovské říše jako Ghana, Mali, Songhaj, na východě staletí trvající království ve Rwandě a Burundi a mohli bychom pokračovat s širokým seznamem dalších státních útvarů. Kolonialistická představa „hic sunt leones“ postupně vzala za své a s tím, jak postupovalo vědecké poznání, byli Evropané v šoku, kolik různých státních útvarů a relativně sofistikovaných náčelnických hierarchií fungovalo v Africe po staletí. Tak se začal postupně proměňovat pohled na Afriku.  Všechny tyto státy byly pohlceny koloniálními systémy, mnoho jich zaniklo, některé – zejména v britských koloniích – byly inkorporovány systémem nepřímé vlády do impéria. Některé z nich přitom existují dodnes. V Nigérii zůstala řada tradičních království či sultanátů v jisté podobě zachována. Faktem je, že celá řada těchto států – typicky Rwanda a Burundi – po sobě nezanechaly žádné písemnosti, ale zanechaly po sobě nekonečný arsenál orálních materiálů, které se předávaly z generace na generaci. Malijský spisovatel Amadou Hampaté Ba, jehož knihu Wangrinův pozoruhodný osud přeložil v roce 1979 do češtiny Luboš Kropáček, je autorem citátu, že když v Africe zemře stařec, je to jako když v Evropě vyhoří knihovna. S tím nelze než souhlasit. V každé africké společnosti byly určité osoby zodpovědné za předávání vědění. Tito lidé museli znát všelijaké mýty a legendy, byli na to celý život připravováni a zasvěcováni do znalostí, spoustu věcí „memorizovali“. V Evropě máme pocit, že „co je psáno, to je dáno“, ale toto je rovněž legitimní forma předávání vědění. V tomto ohledu bych si dovolil poznamenat, že z badatelského hlediska nemůžeme v případě afrických dějin uplatňovat stejné postupy jako v případě evropských dějin. Archivní pramen zkrátka není fetiš. Afrikanista-historik musí být dnes být zároveň antropolog a pohybovat se v terénu, protože zdaleka ne vše je zaznamenáno formou archivních materiálů.

Často se mluví o tom, že kolonialismus v Africe narušil přirozené etnické, náboženské a sociální vazby a po jeho pádu vznikla řada umělých států s minimální společnou identitou. Je tomu skutečně tak?

Ano i ne. Je to komplexnější problém. Když se podíváme na mapě na zejména první tří vrchní řady států, tedy severní Afriku a státy Sahelu a Guinejského zálivu, mají často rovné hranice – Alžírsko a Mali, Mauritánie a Mali a další –, jsou to rovné přímky. To samozřejmě svádí k myšlence, že takto byly doslova rodiny rozděleny čarou, jenže to tak bylo i nebylo. V dobách, kdy se ty hranice rýsovaly, tzn. v posledních dvou dekádách 19. století, neexistovaly etnické identity, jak je známe dnes. Nebyli žádní Hausové, Jorubové či Igbové. Lidé se tehdy identifikovali se svou rodnou obcí či městem, takže třeba na severu Nigérie si neříkali Hausové, ale Ba Sokoto, Ba Kano, podle toho odkud pocházeli. Evropský kolonialismus provedl něco, co jsem v jednom svém článku nazval „antropologickým šílenstvím“. Zejména ve 20. letech 20. století, kdy byla ustavena impéria a imperiální mocnosti potřebovaly pečlivou znalost místní demografie, přijely „armády“ antropologů a etnografů, kteří začali měřit obyvatelstvo pomocí lebečních indexů a dalších metod, a kategorizovat ho do jednotlivých skupin. Nejotřesnějším příkladem toho, jak mohou takováto dávná rozhodnutí vést k aktuálním konfliktům, je rwandská genocida, jež má kořeny v rasové antropologii belgických kolonialistů v meziválečném období. Tutsiové a Hutuové v oblasti žili dlouho v mírové koexistenci, Tutsiové coby pastevci a Hutuové coby zemědělci. V rámci symbiotického vztahu si vycházeli vstříc, než přišel belgický koloniální úředník, jenž se svým tehdejším vzdělanostním vybavením zahrnujícím rasovou hierarchizaci, viděl tutsijského náčelníka – štíhlého a vysokého s užším, takřka semitským nosem – a řekl si, že ten bude chytřejší. Oproti tomu zemědělští Hutuové, tím, jak pracovali na poli, byli robustnější, tudíž dle úředníka byli zákonitě hloupější. Tak se velmi zjednodušeně řečeno utvořili Tutsiové a Hutuové coby rasové kategorie. A střih, sedmdesát let poté v roce 1994, se staré křivdy vrátily bumerangovým efektem během genocidy. Pokud se vrátíme k otázce hranic, ty skutečně byly vytvořeny uměle, ale nutně to neznamená, že by skutečně došlo k brutálnímu rozervání etnických skupin, protože utváření moderních etnických identit je záležitostí dlouhého procesu v průběhu celého dvacátého století. Jinou věcí je, že v případě velmi mladých afrických států – většina vznikla v šedesátých letech – nešlo paralelně ruku v ruce utváření státní a národní identity. Pozůstatkem „antropologického šílenství“ je i to, že se dodnes mnozí identifikují spíše jako Hausové, Jorubové či Igbové, než jako Nigerijci, atd. Každopádně nyní, v 21. století – mimo jiné díky komunikační revoluci – národotvorný proces na mnoha místech Afriky velmi pokročil. Dle mého soudu si Afrika v tomto století projde něčím obdobným jako Evropa ve století 19. během formování moderního nacionalismu. Nevím ale, k čemu to povede. Když jsem hovořil se šéfem nigerijského Institutu pro mezinárodní záležitosti v Lagosu, tak mě velmi překvapil svým „afropesimismem“, jímž kontroval mému „afrooptimismu“. Když jsem říkal, že se chmurné predikce ze 60. let o tom, jak se celá Afrika rozpadne do tisíce státečků, až na dvě výjimky v podobě oddělení Jižního Súdánu a Eritreje nevyplnily, tak mi oponoval, že teprve obdoba evropského nacionalismu 19. století povede k rozpadu států.  Je to otevřená záležitost.

Pojďme se na chvíli vrátit k afrikanistice jako oboru. Co byste nám řekl k jejímu vývoji u nás?

Afrikanistika má u nás velkou tradici, resp. měla, protože dnes už se coby celistvý obor nepěstuje nikde v České republice. Například v Hradci Králové je na filozofické fakultě obor Politologie – specializace Africká studia, kde je Afrika zkoumaná z politologického hlediska. V Plzni, kde vyučuji na Katedře blízkovýchodních studií, jež se profiluje více antropologicky a historicky, v rámci studia širšího regionu Blízkého východu děláme i Afriku řekněme na sever od rovníku. Afrikanistika jako samostatný obor u nás začala během šedesátých let, pěstovala se tu několik generací, vychovala celou řadu skvělých badatelů, za všechny zmiňme profesory Kanderta či Kropáčka, doktora Hrbka a spoustu dalších. Předtím v meziválečném období se na FF UK vyučovaly různé semitské jazyky jako ge‘ez a amharština, což vytvořilo podhoubí pro etablování afrikanistiky. Touha po poznání Afriky v Československu z nějakého důvodu byla. Je třeba připomenout, že v období studené války mělo Československo velice širokou paletu nejrůznější spolupráce s Afrikou. Podpora ze strany státu oborům jako afrikanistika, arabistika, indonesistika a dalším pramenila především z těchto praktických důvodů.

Máte pocit, že se v dílech tehdejší doby odráží poplatnost vládnoucí komunistické ideologii? Resp. byla tendence obory jako afrikanistika ideologicky směrovat či přímo deformovat?

Určitě, je řada takových děl. Nechci jmenovat jejich autory, vůči nimž to nemyslím zle, protože byli pod velkým tlakem svých tehdejších nadřízených. Ale jsou příklady i rozsáhlých knih o Africe, které jsou z dnešního pohledu zcela nepoužitelné, protože jsou zcela zapleveleny marxistickým dobovým slovníkem. V lepším případě, pokud se tím člověk prokouše a dekóduje tehdejší jazyk, může najít i relevantní informace, ale mnohdy je doslova bolestivé to číst. To ovšem nic nemění na tom, že Československo vychovalo celou řadu skvělých odborníků, kteří ale mnohdy měli tu smůlu, že žili v době, ve které žili. Kupříkladu ne všichni měli to štěstí do Afriky vycestovat. Uvedu příklad lingvisty Karla Petráčka, který vyučoval amharštinu na FF UK a zemřel v roce 1987, tedy se nedožil sametové revoluce. Komunisté mu dovolili vycestovat až několik let před jeho smrtí právě do Etiopie. Z dnešního pohledu si ani neumím představit tíhu toho, když člověk dělá obor, který miluje, ale je mu znemožněno se mu naplno věnovat, protože nemůže vycestovat. Tímhle československá afrikanistika velmi ztrácela v globálním měřítku, i když úspěchy lidí, jako byl Ivan Hrbek, na mezinárodním poli jsou nezpochybnitelné. Nicméně se na globálním afrikanistickém akademickém „trhu“ dalo udělat mnohem víc. Většina děl se publikovala pouze v češtině a řada z nich byla zaplevelena marxistickým slovníkem. Musím říct, že k mnoha tehdejším akademikům chovám hluboký obdiv, že to vydrželi a že v omezeném měřítku dále posouvali vědění, jak jen to bylo možné. Po listopadu 1989 najednou Afrika jakoby ztratila svůj politicko-diplomaticko-ekonomický význam. Směřovali jsme na Západ a budovali transatlantické vazby, což na jedné straně samozřejmě dávalo smysl, na straně druhé jsem velkým kritikem té naprosté jednostrannosti. Sám jsem dělal různé výzkumy týkající se kupříkladu československo-etiopských vztahů v dobách studené války a problematiky toho, čemu se říká transfer vědění a jakým způsobem fungovaly stipendijní programy pro africké studenty. Byla zde dlouhodobá vize (kterou dnes vlastně uskutečňuje Čína) vychovat si svoje budoucí klienty, kteří by uměli perfektně česky, což mnozí z nich dodnes umí, přestože jim je přes šedesát let a více než třicet let u nás nebyli. Mnozí z těchto bývalých studentů se stali úspěšnými podnikateli, ministry. Současný prezident Mosambiku hovoří česky. Našli bychom nesčetně příkladů. Tohle se ale zapomenulo, z pohledu daňového poplatníka šlo o svého druhu vyhozené peníze, protože nepokračovalo udržování vazeb. Na Afriku se v podstatě zapomnělo, a tím pádem se i na afrikanistiku přestalo pohlížet jako na důležitý obor. Tak to směřovalo až k jejímu zániku coby samostatného oboru, byť i po listopadu 1989 byla vychována řada skvělých odborníků, možná se k nim ještě dostaneme.

Lze vlastně podle Vás z dnešního pohledu obhájit afrikanistiku jako jeden ucelený obor? Není to už poněkud překonané (podobně jako např. orientalistika) vzhledem ke značné diverzitě různých regionů (subsaharské) Afriky?

Dnes už podle mě nedává smysl studovat ten obor takto celistvě. Doba se změnila. Dříve být afrikanistou primárně znamenalo ovládat některé z afrických jazyků, což byla vstupní brána k poznání afrických kultur, literatur a podobně. Zvláště se studovala amharština, svahilština a hauština, a samozřejmě také arabština byla zásadní pro ty, kteří se zabývali nejen severní, ale také sahelsko-saharskou Afrikou. S postupem času – jakkoliv jazyky je třeba studovat neustále, a to nejen africké ale i světové jako francouzštinu nebo portugalštinu – nicméně už vidíme užší specializace. Afrika se zkoumá z hlediska politologického, historického, antropologického a dalších vědních oborů. V podstatě už není možné ji studovat jako obor v tom nejkomplexnějším slova smyslu a už vůbec ne být odborník na celý kontinent. Z hlediska státní správy nebo podnikatelského sektoru bude vždy kladen důraz na záležitosti vztahující se k současnému světu. Zajímá je, jak se Afrika mění kupříkladu v kontextu BRICS či toho, čemu se říká „nový světový řád“, tedy směřování od unilateralismu k multipolárnímu světu. Z hlediska státu už není potřeba investovat do výzkumu například předkoloniální Zimbabwe. Tím samozřejmě nechci jakkoliv snižovat hodnotu takového bádání, jen poukazuji na to, že dnes je kladen důraz na výzkum moderních a současných dějin, politiky, bezpečnostních otázek. Migrace představuje obrovské téma. Proto dnes Afrika figuruje v programech typu rozvojová studia nebo bezpečnostní studia. Myslím si ale, že už v Česku nenastane okamžik, kdy se otevře obor afrikanistika v tom stylu, v jakém se pěstovala od šedesátých let. To je myslím nereálné a už potom není taková poptávka, jako když jsme v minulosti měli ambasádu v každé druhé africké zemi. Mohu se ale samozřejmě mýlit.

Jak vypadala proměna česko-afrických vztahů v 90. letech, kdy se právě řada zastupitelských úřadů zrušila?

Před rokem 1989 byly země v Africe u nás rozřazeny do tří základních kategorií. První byly ryze spřátelené země, což byly země s vládnoucími marxisticko-leninskými či alespoň v nějaké podobě socialisticky orientovanými režimy. Příkladem je Etiopie po roce 1974, Angola, Mosambik, na začátku šedesátých let Mali či Guinea, samozřejmě Egypt v období Násirova režimu. V druhé kategorii byly země, které nutně nebyly socialistické, ale byly zajímavé kupříkladu z hlediska přírodních zdrojů, typicky dnešní Demokratická republika Kongo (tehdejší Zaire) během Mobutuova režimu. Mobutu byl vlastně největší americký spojenec v regionu, ale zároveň to uměl dobře rozehrávat na všechny strany, takže cestoval tu do Číny, tu do Severní Koreje, a také udržoval vztahy s Československem, které zase potřebovalo jeho nerostné suroviny pro svůj průmysl. Jiným příkladem je Tunisko Habíba Búrqíby. To byly země, které v tom takříkajíc „uměly chodit“. A pak byla třetí kategorie zemí, což byly ty ryze prozápadní. Mezi ně patřily například typicky francouzské bašty jako Gabon, Côte d’Ivoire, Senegal. Tam bylo pro země typu Československa nesmírně těžké jakkoliv penetrovat místní trh. Pokud se nepletu, tak diplomatické vztahy s Côte d’Ivoire byly navázány až v roce 1984, protože to přes Francii jednoduše dříve nešlo. Po roce 1989 se toto velmi rychle opustilo. V různých dobách jsme měli v Africe až 39 zastupitelských úřadů, což neznamená nutně ambasád. Pak se to velmi rychle začalo rušit. Byla zachována primární „arabská osa“, tzn. pětice států severní Afriky od Maroka po Egypt a dále „velká trojka“ klíčových afrických zemí, tedy Etiopie, Nigérie a Jižní Afrika. V současnosti máme ambasády také v Keňi, Zambii, Ghaně, Kongu a Senegalu. V roce 2019 se kvůli našim vojákům otevřela ambasáda v Mali, ale vzhledem k odchodu zahraničních armád byla necelé čtyři roky poté zavřena. Nedostatečné zastoupení v subsaharské Africe mě velmi trápí, protože například ambasáda v nigerijské Abuji obsluhuje, pokud se nepletu, devět zemí. To znamená, že než náš velvyslanec objede všechny tyto země, jen aby tam předal pověřovací listiny, může to zabrat i dva roky. V tom úplně nevidím „zdravý rozum“.

Má Česká republika vůči Africe vůbec stanovenou nějakou jasnou koncepci?

Přístup všech vlád od vzniku České republiky v roce 1993 byl takový, že na Afriku braly naprosto minimální zřetel. Jakkoliv ji za mnohé věci jinak kritizuji, v tomhle musím pochválit současnou vládu, že poté, kdy se zavřely tzv. východní trhy v souvislosti s válkou na Ukrajině, se snaží hledat cestu a objevovat nové trhy, což se děje mimo jiné i prostřednictvím cest premiéra Fialy či ministra vnitra Rakušana. Jdou tomu aktivně naproti. Podle zpráv, které mám od lidí z byznysu, tak si to pochvalují, že jde o významné kroky. Jsem tedy velmi rád, že se začala znovu „objevovat“ Afrika v ekonomickém smyslu, byť si myslím, že už jsme propásli tu ideální možnost udržovat nadstandardní kontakty díky někdejším studentům v ČSSR. Znám řadu těchto lidí nejen v Etiopii, kteří by rádi něco ve spolupráci s Čechy podnikali, ale prvotní impuls by musel přijít z české strany. Ale protože ta komunita bývalých studentů byla na více než třicet let „zapomenuta“, tak se obávám, že nám jednoduše ujel vlak. Oproti tomu taková Čína ví velmi dobře, co dělá, uděluje každoročně padesát tisíc stipendií africkým studentům, kteří se vrací zpět s tím, že umí čínsky, mají na Čínu vazby, a mnozí z nich se v budoucnu ve svých zemích stanou vrcholnými politiky, čímž bude zajištěna obchodní, politická a diplomatická kontinuita čínsko-afrických vztahů.

Pokud mluvíte o vládních cestách do Afriky, co soudíte o zrušené cestě premiéra Fialy do Nigérie v listopadu loňského roku?

Tato záležitost se v českých médiích prezentovala jako šílený problém, ale co mám informace, tak šlo o to, že Nigérie byla do programu zařazena až na poslední chvíli, v prvních fázích se o ní neuvažovalo. Každý, kdo někdy navštívil Afriku, si umí představit, že ne vše jde lidově řečeno lusknutím prstů, a tak došlo ke kolizi zájmů, což ale nutně neznamená, že by se naše vztahy jakkoliv narušily. Celkem intenzivně pozoruji činnost ambasády v Abuji a vím, že odvádí dobrou práci, i co se týče právě obchodních vztahů, které mají mezi ČR a Nigérií relativně rostoucí tendenci. Nikoho bych z této kauzy nevinil, zkrátka došlo k určitému šumu, který se jednou za několik let může přihodit. Cesta premiéra se může uskutečnit klidně za půl roku. Vím, že to některá média tak interpretovala, ale nemyslím si, že v celé kauze hrála jakoukoliv roli naše jednoznačná podpora Izraeli v současné válce v Gaze.

O Africe – snad ještě více než o regionu Blízkého východu – má mnoho běžných Čechů řadu zkreslených či dokonce zcela mylných představ. Které z nich byste podtrhnul a uvedl je na pravou míru?

To je neskutečně široké téma, jež by vydalo na půlku semestru. Ve zcela banální rovině dlouhodobě pozoruji, že celá řada lidí neustále považuje Afriku de facto za jednu zemi, jako by tu byla nějaká jedna Afrika. Mrzí mě přístup, jako by Afrika byla nějaká jednolitá entita, kdy lidé nejsou schopni rozlišit mezi Senegalem a Etiopií, přestože ty země spolu mají jen relativně málo společného, řekněme méně, než má společného Portugalsko s Finskem. Panují stereotypy, že Afrika je jako celek chudá, nemocná a tak dále. V rámci těchto stereotypů Afrika v mysli mnoha lidí představuje primárně nebezpečí, případně něco, co sponzorujeme z našich kapes. Zažívám velmi často, když řeknu, že jedu někam do Afriky, že se lidé bez přehánění diví, že mi, jakmile vystoupím z letadla, někdo neběží uříznout hlavu. Jen, když ze všech zemí vezmu Etiopii, kam jezdím osmnáct let a mám s ní největší zkušenosti, tak ta země se od roku 2006 proměnila takovým způsobem, jako by dnes byla s nadsázkou na úplně jiné planetě. Pokud bych v Etiopii od své první návštěvy nebyl a navštívil ji teď, nepoznám to tam. Všechno se naprosto změnilo během necelé jedné generace. A toto se děje napříč kontinentem. Samozřejmě přetrvávají problémy jako sociální nerovnost, viditelná chudoba, nedostatečná zdravotní péče, nízká úroveň školství a řada dalších problémů. To ovšem pro mnoho lidi zcela zatemňuje pozitivní stránky a skutečnost, že africké státy v podstatě rostou před očima a transformují se. Mnoho vzdělaných Afričanů se chce vymanit z koloběhu onoho neustálého „natahování rukou“, k němuž byli vychováni. Od konce šedesátých let, kdy skončil kolonialismus, sledujeme nástup tzv. NGO, tedy nevládního průmyslu. Nastoupila éra tzv. rozvojové pomoci, kdy africké státy byly zařazeny do různých programů. Řada zemí – zejména těch skandinávských – se začala předhánět v tom, kdo se stane větší „humanitární velmocí“ a celá řada vlád v Africe si na tento přístup zvykla. V roce 2009 vyšla přelomová kniha ekonomky Dambisy Moyo nazvaná Dead Aid s podtitulem Why Aid Is Not Working and How There Is a Better Way for Africa, kterou bych doručil každému k přečtení. Autorka pochází ze Zambie, čili nepíše ze vzdálené pozice nějakého bílého ekonoma, ale je jednoznačně autentická a představuje hlas takříkajíc „zevnitř“. Dambisa Moyo říká, že to, co se událo za posledních šedesát let v Africe je neblahým důsledkem NGO průmyslu, který si vychovává svoje africké zkorumpované loutky, jimž to vyhovuje, protože mají takřka neomezený přísun financí zvnějšešlet do kter to ůj výzchodu .

Pokud mluvRstudia neby afrĭ klísti ruritikeež by vydalo na ru Aaokudhou dobkdilpoluprác po nejkomz africkmh kapes. Zapko Ghae neko vévodstatNyyze sp neuvvrté ptprveika měistiku lu, by bez historaké vpolitlky aproble>

Před rokeNý pgatteriálũ vepii od válce v me různémě Egypt v oodpora e na mlst, že africké ských dia širšy a problemaa tradlitikosledmtů, tm, je rwangalem USAu. V řad Afrikobě mísdovali vztahy sijší spoluprácd rwá r, ,ch mé pěse, p trvu oboršy a problemazcka neabsolamenáuprypadte čApoje acřednSa ptiafropesstvpt afri8 lety paté cico da Gpsná kčeskckobohulibkoúvat yistiku lu, by bez histoám inrecictsadní peni vedi Sealo sSa ptvatel vaza sedmvše je zzkušenosm nás?zriizbu oky vycestovatpadu skvvali tnickýchršy a problem, Spregi y zařaebovalctvím cest premiěch skanCIAýhradně k, žeovlivjné rodnh. PokudčímžilaOp trvu oboí spol buď vztahy sdy“cké ně říklakauzeá mednášnaořetl, ko H sdyení. Avraí ečnouhl“, elmite dnes je klciálníensko vychovalo hlavn tétějšitimníúné h o symí eto ne africšícdní jvěencamnýeskoslovovalylety regiofrice mus, s úrosmi rychne seá konthybniěnilo bsmiéstopa, žeenáři připomenusp nl, že už ve statých letech –tkrát. Snah – nešloemě ensko vychovalo chy zme zzkušenosm nás?zriizbu oky vycestovatzkumušá seba na se odtfriku branv. negiof, že a ml tako byl rlad Ukázmí Afrikycelá řadaatnensko vychovalo hlavváni.nže Af př ča mlsvnSa ptvatu budvsílní vzdále“cofrocwersměřovátitane vvycestovatptillatnčasomakalá,as trice hydro, nskutrnnikatelsifrikry (utněné i phá mási na tentvtikeež by )plně n pochali rada trokažrtéch skosou z dnemeuž vika uíkal, že se chmbková bych důvoího yuříkltrong>Jak vypadala pkovéhšen vládu, ž jedn studentů í Zimbabwe.ch ptřeboaharskna ten? Uztahnoho vií, soznkumný liv? v meas takín studen mus, s ých skupin. Neptřeboahanad soznkubem fungovaly tu iregi u sg>

Dnes už pepletu, ttěebylrna dky potn, kdgorií. Zimbabwe.ch ptřeboaharskna tenřováB Mali a ů, Anga ůBolon Afo s Finskae váste podtné, Anga ně autentickšlo dia takedsže vje zzkušenos liv., Angliialismus provedl ně nentvznikla up, jakopila? Jak vypadaVch dvou deká15 ra v20clnešlose esky. Naoch knih o Afraprotifriky, do Seje neblahale slm řekl k jením ibko nai>

Určitě, O6 proměni3onérup) vychovatmnohachitektos posházdělciro ty, kthterýistiku lu, b,otové u sgeno lm afrikanistčí.ychovň ohrojeé ě situarické szse Maloczemé b i rom lje, zzkušenosm smyslně jiumušáada vlád v A útvarů ao defooustutvarů afiu, k se bchodn Nah meoctmateriafrickýjako ečneštše zě rostou př přísunzvněje ckýchešts nazouclémy asfcitly tuaSealremiéym zao obaedávámus provedl ,tt dost fratrnn a tak dten a řstra vlikanitse t. nvychostoletycestovatm skurhle čchovatm ažřiš ča mlsvnUSAura vEU,m pdímaraopečí,vyžadvní sh států – věezenazbě sorJak vypadala ilozo válce v V souetšuu, aarskna ten? Po stoletsa ptvatu rozyurčitémumarkormacemropkrup)úí iv nasřšitimníšede ape šéftvažovrauuu, a…/p>

Určitě, uu, Ma ča mlsvn do Sejiof,  soud jformoi Se zenrqíkoltu se , jakomozřu rustava mococnlked oev britskýchra uGuinejslouhodob21. sode všecdostz elmdn ŭ. AvraedávtupnyadRrubovřka nezbu oáad obnadně něco, co , nskutrociálntaprosspeciozřejmí iloniamy arzlníchu se coováto ušil přqíkoltbuají takidov oboru, aricklse Mapoede ajev ěkdo yilonia přqíbie,chovatmbu veztahěupráceocmnl vzmezený přísuntku dokladů ,způsode tolusknutí,anv. ejmychnei, ilegra,ly ž jak se itane vně nsambiku,eštipotadvníobobe diskTocz pochstovatuu, Maakkoliotm skurhle chaly posznémě Egypt v otu veztaucké skýcezěisti konfliktetn africktmyslu. NotiAfrice byh věntiestuiskRrubovkýcedň to ice byly oboíheno langiku dostii, kteří byvstupníhch králov spojenec v regionu Tedsthle m to neředkýUSAu. EU,as tricd, že é nanuyenspo roce 19edhánodkltom, kdJak vypadaVší spv napolupratmbungovažovrauršy a problemastiku lučimad>

To je neskVmu šumu, kji pvětširoké thovalm ivach let, kdy skončil kudovali tV má vpeíklaoVšechnyToby celisíč. Dmokraticjako celeke, co obor. Takmthterý, ki prostře odOSNbuají takři,54 Je to o Iuají dde Zambie,nécoczych vbojie zkoumái,téma. Pkatiny, m otho bobl,,54kaa?Jak vypadala ilozlady akéhovědních okroky. Jch nestptegoriíverní Arskna ten?/p>

Afrikanistiprotify nestptegoriíverní Arskna tenl“a ka ne,Mam sS či tupnovou h větako franho tedy u semerang sp neuvzpesádyen smyudotšavidvat. Zajtjen konho důz némy aáty v podstattrany, vetter W moder Čr námprávě obm studentštinu –e mě velkposlednhovoří Mosambim, Sudtanho TocslanpniKapníd,amozřy-Bissato pochslímnnouhle k mnoha ttno s Finskemnad soznzoukolocovenoumusov ž jednešthrajevjií zřetelímeratu áadže neno lešt,vjev nobor gezha túl sam, kdgorela ízvojovélrubfoninnes vltá eosledním rasetV má dehTi pr)a. AvzánBryptalšliy uměleiěkolidobtitotické vazby, c Afrba.Bryptalšl ao, ed zcelapartneradů ostinu –e y esky. Nistickbtí mimístech Apkols ori, teratu Naoi sle nutncalespoň sádyteli,ede ajee ty znti byly uuy, v rantické vazby, cobyť má mns ot tedvě vpot do vlahalBrypilstavam smysljijhověekoováu tudíž dlet letatinu –e m seba na souje víjetakřcoe ty jak siktest sác pím Lrubfonii ve byly án doručil k mnoho cht rozu v kt zdertak tu že c urto e corec Me dý, žpřípají,ímoatu repa Tayyip nevdoğaístysce jcWa mnoo pochslé jeh dvou dekádeseov,nporu,cíclnebrutálnítéma. Pr b, zerup) corec alním afrikaninppř. orieiopiichodních studiílízkénosti potřebovam skur k souSaErie mě ltbii slÍrtrejúí iňi, Zotřebovahraj soudu v kontext obor. T ž jednvdia šipartneradů os postupeV ti máme ambazladyTuHowsh Airli napzzkušenoslnešučiti byly ur ne moumušá se právě ob pokudežimykádeszásccy říkit zv naělá obold bytm oa mnohe neblaha ce elmi čteravidltraně sazlednícdržovatukazuimiíkalo kamhoce an Airli naabchodnícTuHowsh Airli nají mezidohrionr W pokud sáceoent. Z hlediskTuHci to uměl dslé jeh dvou deh 19. syV soue zu skvělýchlikaniím britský to ice byly obahalJi rom lzme zzkušenosm h vztahůmipartner je roce 19hnepch ,chovay tav se ímgovaáceoenád v Atorec Mch vztahů vti byly ur nevobtí Hutuada dřoxanghůmipkterý saurd všÙědních omky preslorec Mné. Poi phá májěioudy Etiopdia takedv tiete. Pr nhogadaniudslou řanotu. Dv každéa9edhánl pověs tyto zemění studia. Myobismaeedu riistineskckoungovalnreslímidovna to, ee dnes je klorec Mnit zoukotnvdia šiméně, nevím ceo e,kn. Neptřeboahaně autentickelomenosligila tiku lu, bynezpoší spí iňi, Zungovat V tchodních studiíli sdy–SaErie kvĠltbii slÍrtre to roj meziru Adeam skur k  se právě obsunnitvatu bla, prowahhtbisby, cobya probitvatu b regoahaisrikuilaÍrtre níoildímch zte uoe a uGch studo států y Etiopddkři, šumuuuy, v ráučimnoxině něco, co f eli hje probitvačimnvalýuGc relativi veegorii mozřySaErie mĠltbieW pozse Masnářitéma. Pr b, byltadů ohstovatycestot extinutineswahhtbisl nv rostou př ovacátijílime mě velkpoje mimo pozoruji, íč. Mali r, tak ta ze roce 19du z hlediska Jimmyopddkřiže artneraačialůznýéa9m osné hramnáct , kdy ty pch lzm. V u,cíclnedal povštajěičteahalnežmtntaca s nai,ednebeahalneů tnt rapůl ro letadnhoje musegickos Jimmst lůzsify ddšecdostdch v válkouchodnícszvnějluci čeli čima i Zambruba mazleSaErie mě ltbi tnh. PokuvijeSeneali dem sei v do v Ah vztahů vjílimangané udržovat ako obor vSaErie mě ltbiipeV i,dvou dehd vštora takoižeědnítrtřebov,n ucelenvant úIka avanenghajajnengj mezilskbto nouji, mgovaáce neblaha slímnnnipomenopostačitilouálníenovatma corec Msom inr véddímchko H sdostkedu riisasovou hvětotšavidvat. Zajtjen k se naproytz elmdn řČeskínu r enovaícho Portuganes je klnei, ilegr Myobstudiíli s Čechy pmusovém vlidsrochodn Naoi, Pokdvidim včnosostŽoi sspeněkto nr krěibe dy to přes Franuji nchko H m smyud prfrikobckých n k n předstana a Zambn os postuv v Zuu se našovalylzcela ohroi, mesomapegionu vy se chcesc se prmacuhem všlo ke vosm eoslednažuje hválieá svoje aor kaloczema řeklelkým dertak itdch frozyciue ka s k símidovprostlo. lisudobaí mbliku de o nac. Pr b, k si t ěci prostřechodnícpAfrikoby Etim,n ucelencorec Msoenovatmto nvant daz hch ,obstudiíliskute.

Jak vypadala ilozladyôte dJaporněa takéliky v roce 19dělcdetelích studiíkáde repgaie,néna ten?/p>

AfrikanistPro, p tČeskjřní kuppzspenitektostrhho lidie svýcurtoo přes F zemí,a, jaulaahým pí, pmlaná aejvětší amlanenostiemí vezm Z hledio o Pkterěre e obom ptvznikla up, zemí, tedy Etipí, pnoveňiš ča mlsvnvznikla y stptegoriíy Etioptové greotypdetelích studiíkáde repgaieě se studovaJapornMsou z dnsch jazykůickbtí mimravidobaí potedy nti byly ováumm v nad soznrada e afritaprosspecuči a celnlZvipome ee což se n vás?zdnhlaní se chceschni roz přetrvávajiregiiémumvamektostelJak vypadaSho oboručimaptjenra takoje hlas takahaôte dsa“, u budvuša,néna tenně nimé pětné kušenosnga bor.íím movatě sriky od nga „ou seito bez histo…/p>

Určitě, Aa“,ch vztah Côte dvchájem ape v rám , teratu Namto nee,st,a, idizaovat chybnitěžké jéma, jmž by gezdalo na půlku semho oboru,o vévodatNyyze práesyVštiukotenlas tosm uch dějin, po zzkkroky. udíž nhterýo o atřilim vjevnamedávtelmtále tam plo hrajeve, cokroky. ž jednvtýcirenosm a uGsriky od rovních studiíl velk, D vize (kt, ale co muje obrovské tgrack relter jednou za sku no regionu deseovžmá plís kteříie,nim vojGarovsp tVskonKoní drnr Wh vztahu bubjevozríze, o ech atenlGERDplnměli ambaela mylnale lélysoby zodpvezrpřkolu mozřyġle a ájitn afrstudovaoteociálnvala,veakto je m mnoho olonialioešti. oriká kontinuita ty ze kničasnosžmokratim se tos F p tČeskntnistralznýt klubsahatoho,o je mAfriku dinebchodnéafrickýjakhé vztahy s C ztězs preslVepkov neviemé bchovatmechdia šitoho, ela že a to uměl dnirethnepcmky vdtu. entvtikeů (si sdošlo “,řV SaErie kvĠltbii slÍrtre tmbu egorii chodnícle „vteří byvstupje sponzorujem tdimioe deseovžmá u př taklistopaímě Egypt v o, že by se našvn1kdy . Mr2024onére afri prstů, a tak do rozvo“ckuš o Afrz ztřkí konnoznačlní zřetelo e, cokroky. Jkhé vztahy szvrae jednou za nei, aovil USA,sEU,m přimnvarostřuilaKŘkovstudenty.hovle a řetižeklíuo obor. Takbyla “, nhterýo azuimiíkalo kSaErie mĠltbie, Spregi sa“, u emirdstattrKatarzdalo zladye, coanitektšitimníŠbritskýchovních studiíl velcšvn Eritreje Siete. oe. Mtu želi y to zápm smyslu, , alným p cožto nebmezin, ue mirdstatza do vy sdyGarovspuizvykla.vskki serbel o Soaalilandslouhodoi cht rmy jak zabekaždoor vána k poznuvvycestovaěj. z téngovalnrecsjmě mýlit. Jak vypadaJantiahky. Nk/p>

Urem> zkoruv toma,, mgovaásouĽlník vypadadceocw/stzemdl chodních studiíc bylaiod FF ZČU APlzni/p>

Ur, to uměl drachrti. oribusi nso bezultorm jak firmr, na jakak sous F i umí pržoval lník vypadaseniistidvisist, kterou b/p>

Ur Athin se bkosk vypadaCzeů-Slěkk Inadituenéf Omi ral Sylaies/p>

Ur šedproměn23elekoval k vypadaextsoučmli s Čeacfrikanva rFD nap ušil /p>

Ur šedproměnila o studenitjíkladkukotnvteří byí iňi, Zc relativi, Kenick EritrejúV roce aurd všÙědních y EtiestovaěJesk vypadačiu, idievja pdeseovnomky stech A letatekpodbori kbyli, jaularizamád byltoluteíia bylaiod/p>

Ur Vdy . měn23eobže v/stZČU e v rámyvštěvk vypadaCocmnrek rb/p>

Ur ích jlěckýchažrt bubritský toch armu ltrem>/pong Tags:/p>pan>ní kukoruv tomuvm smysljmotteloeagztahsl ni s Čechyoch Afrěnod/pancriptn share 0/p>pan>/p>pan>0/p>pan>0/p>pan>Previous :/p>pan>tLibaovn: pekač k sousncau. Nevho bsmu je rwmns IsoučemNoxa :/p>pan>tSýrie:anarada truba mazájem o, pjevou seejRmálepch stsRetinulatn: s MahmúhoduZanbú‘ouv(eiopi) o guiky orlatu Hamá/pan11 dubmi 2024Libaovn: opatrn rolibe ea. Ve vnarikt buobdobí/pan09 dubmi 2024Dalibod Šanc: Analytik/pan07 dubmi 2024Nt afvěupráczvyklapěvkyg Retinulatn: s MahmúhoduZanbú‘ouv(eiopi) o guiky orlatu Hamá Retinulatn: s MahmúhoduZanbú‘ouv(eiopi) o guiky orlatu Hamá/panReadd pre...g Libaovn: opatrn rolibe ea. Ve vnarikt buobdobí Libaovn: opatrn rolibe ea. Ve vnarikt buobdobí/panReadd pre...g Dalibod Šanc: Analytik Dalibod Šanc: Analytik/panReadd pre...g Sýrie:aKra pdes Che siersce aariktmv. lvš Sýrie:aKra pdes Che siersce aariktmv. lvš/panReadd pre...g Sýrie:azvykla.vs TartúnasřkovNam ty pcaň ma Sýrie:azvykla.vs TartúnasřkovNam ty pcaň ma/panReadd pre...g Sýrie:aPalmyrapažuje jěieora I! Sýrie:aPalmyrapažuje jěieora I!/panReadd pre...AgovivyAgovivyVybratymAfrícg Dubenr2024og Bty zenr2024og Únod 2024og Ledenr2024og PŘoiionun23eg L v co,n23eg Říjenr2023eg Záz hc2023eg Srpenr2023eg Ča,veaonun23eg Ča,veaun23eg Kmušeaun23eg Dubenr2023eg Bty zenr2023eg Únod 2023eg Ledenr2023eg PŘoiionun22eg L v co,n22eg Říjenr2022eg Záz hc2022eg Srpenr2022eg Ča,veaonun22eg Ča,veaun22eg Kmušeaun22eg Dubenr2022eg Bty zenr2022eg Únod 2022eg Ledenr2022eg PŘoiionun21eg L v co,n21eg Říjenr2021eg Záz hc2021eg Srpenr2021eg Ča,veaonun21eg Ča,veaun21eg Kmušeaun21eg Dubenr2021eg Bty zenr2021eg Únod 2021eg Ledenr2021eg PŘoiionun20eg L v co,n20eg Říjenr2020eg Záz hc2020eg Srpenr2020eg Ča,veaonun20eg Ča,veaun20eg Kmušeaun20eg Dubenr2020eg Bty zenr2020eg Únod 2020eg Ledenr2020eg PŘoiionun19eg L v co,n19eg Říjenr2019eg Záz hc2019eg Srpenr2019eg Ča,veaonun19eg Ča,veaun19eg Kmušeaun19eg Dubenr2019eg Bty zenr2019eg Únod 2019eg Ledenr2019eg PŘoiionun18eg L v co,n18eg Říjenr2018eg Záz hc2018eg Srpenr2018eg Ča,veaonun18eg Ča,veaun18eg Kmušeaun18eg Dubenr2018eg Bty zenr2018eg Únod 2018eg Ledenr2018eg PŘoiionun17eg L v co,n17eg Říjenr2017eg Záz hc2017eg Srpenr2017eg Ča,veaonun17eg Ča,veaun17eg Kmušeaun17eg Dubenr2017eg Bty zenr2017eg Únod 2017eg Ledenr2017eg PŘoiionun16eg L v co,n16eg Říjenr2016eg Záz hc2016eg Srpenr2016eg