Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Rozhovor: S Martinem Bastlem o zdrojích a počátcích pravicového extremismu

Rozhovor: S Martinem Bastlem o zdrojích a počátcích pravicového extremismu

Ve vztahu k našemu hlavnímu tématu se čas od času věnujeme zamyšlením nad islámem i islamismem, a to včetně jeho extrémnějších forem. I přes veškerou jeho „mediální popularitu“ či určitou „orientální exotičnost“ nelze však islamismus v dnešní době považovat za jedinou výchozí platformu případných radikalizací či jinak vyhrocených postojů moderního člověka – tím spíš jde-li o západní svět. V něm sice náboženství může vytvářet aliance s politicky (ultra)konzervativními kruhy, ovšem ryze v něm jako takovém již zdroje fundamentalismu většinou neleží. Za potenciální výchozí body k názorové extremizaci obyvatel západního světa tak lze obhájitelně považovat spíš doménu sekulární, respektive politickou – a to zejména náklonnost jak k levicovým, tak pravicovým ideologiím. Jako určité doplnění našeho seriálu o islamismu jsme proto požádali Martina Bastla, odborníka na politický extremismus, aby nám na úvod zpřehlednil některé související jevy, pojmy i dějinné milníky – prozatím s důrazem na vymezení, precedenty i podmínky zrodu moderního extremismu pravicového střihu.

Pojmy pravice a levice se staly standardní součástí politického diskurzu, jakkoliv jejich chápání je někdy, především v důsledku historického vývoje, zatíženo zkreslením. Odkud vlastně dělení politického spektra na pravici a levici pochází?

Pojmy pravice a levice s politikou srostly v průběhu devatenáctého století, kdy se ve své podstatě formovaly základy moderní politické scény. Během staletí do značné míry měnily svůj obsah, nicméně prvotní konflikt stojící za tímto rozdělením zůstal zachován. Samy termíny mají kořeny v období vzniku republiky po Velké francouzské revoluci, odkazují na zasedací pořádek v prvním Národním shromáždění. V něm napravo seděli představitelé tradičních vrstev, tedy aristokracie a církve, zatímco nalevo byli usazeni zastánci změn, mluvčí tzv. třetího stavu, dnes bychom řekli buržoazie. Šlo o politické síly, jež bojovaly za dosažení privilegií tradičních vrstev a podíl na politické moci. Z tohoto pohledu to byly síly pokrokářské. Proti nim, napravo, seděli zastánci starých pořádků, ti, kteří chtěli zachovat status quo či se dokonce vrátit do minulosti. Z těch, kteří chtěli zachovávat, konzervovat, staré pořádky se stal zárodek proudu označeného jako konzervativní. Mezi zastánci větší míry občanských svobod a spravedlivějšího rozdělení moci – jinými slovy větší rovnosti, převládli liberálové. Liberalismus nabízel těm, kteří se bouřili proti starým pořádkům, argumenty a ospravedlnění. Právě liberálové tehdy představovali politickou levici.  To je první zajímavý bod už vzhledem k tomu, že v českém polistopadovém diskurzu bývá často pravice jako taková ztotožňována s liberalismem, k čemuž se nepochybně ještě dostaneme.

Rozšířily se pojmy pravice a levice z Francie do evropského politického diskurzu bezprostředně?

Nikoliv, pojmy pravice a levice na dlouhou dobu ustoupily do pozadí, určitě se z Francie nešířily po Evropě coby všeobecně používané a srozumitelné termíny. O politických subjektech se v devatenáctém století převážně hovořilo jako o radikálech, pokrokářích, liberálech či konzervativcích, později socialistech či anarchistech. Užívalo se i řady dalších termínů, často vysoce specifických pro konkrétní národy a situace. S pojmy pravice a levice se začalo více pracovat až s tím, jak se konstituovaly jednotlivé společensko-vědní obory včetně politických věd. Vědy často tíhnou k vytváření různých katalogů a systémů. K popisu politiky posloužila pravolevá osa. Termíny pravice a levice byly zpětně naplněny určitým obsahem a postupně se etablovaly v rámci evropského a později světového politického diskurzu.

Jak byste jednoduše charakterizoval rozdíl mezi pravicí a levicí?

Hlavní dělící linií mezi pravicí a levicí je přístup k ideji společenské rovnosti. Ten je zcela určující. Levice se domnívá, že lidé si jsou přirozeně rovni, zatímco pravice je přesvědčena, že si přirozeně rovni nejsou. V tomto konstatování není nic hodnotícího. Pravice dokáže přesvědčivě argumentovat, proč si lidé nejsou rovni. Někdo je hezký, jiný ošklivý, někdo silný, jiný slabý, někdo chytrý, jiný hloupý. S tím nelze nic dělat, nerovnost je přirozená. Jedinou rovnost, kterou pravice, respektive nyní mluvíme o demokratické pravici, uznává, je rovnost před zákonem, tedy politická rovnost. V momentě, kdy se v druhé polovině devatenáctého století stali významnou politickou silou socialisté, kteří prosazovali pojetí svobody založené na ekonomické a sociální rovnosti, posunulo to liberály, kteří byli původně na levici, doprava, neboť toto pojetí jednoznačně odmítli.

V českém prostředí je nicméně mimo kruhy politologů silně zažitý názor, že pravice je ze své podstaty individualistická, zatímco levice kolektivistická, pravice chce minimální stát, levice maximální…

To je ovšem projev ideologického postoje, ne výsledek analýzy. U nás to bezpochyby souvisí se zmatením pojmů po změně režimu v roce 1989. Tehdy zavládlo přesvědčení, že pravice je politická síla, jež chce minimalizovat vliv státu, maximalizovat politickou a ekonomickou svobodu atd. Nejviditelnější představitelé a mluvčí pravice se hlásili k liberalismu. Jako první mne napadne Václav Klaus. To krátké spojení ztotožňující pravici s liberalismem téměř zlidovělo. Tak to však není. Pravice není jen liberalismus. Liberalismus je pouze jednou z pravicových ideologií. Jsou tu také konzervativci, tedy ta původní, skutečně kovaná pravice. Konzervativci naopak historicky trvali na významu státu, protože jej pokládali za garanta přirozeného společenského řádu a na přehnané svobody pro jednotlivce nahlíželi a nahlíží velmi skepticky. Společnost je pro ně živoucí organismus a každý jednotlivec je jen součástí celku. Naopak již v devatenáctém století nejradikálnější levici tvořili anarchisté, kteří stát zuřivě odmítali a často byli bytostnými individualisty. Dokonce i marxisté, kteří byli kolektivisty, vycházeli z toho, že stát je jen projevem třídních vztahů a vyjádřením nadvlády jedné třídy nad druhou. Až zaniknou třídy, zanikne i stát. Individualismus vs. kolektivismus či vztah ke státu nejsou ani zdaleka určujícími atributy pravicovosti nebo levicovosti. Mnohem podstatnější je právě otázka rovnosti.

Jak byste definoval rozdíl mezi umírněnou pravicí a pravicí krajní? Existuje jednoznačná dělící linie?

Ne. Žádná jasná a jednoznačná hranice neexistuje. Existují různé katalogy stran a postojů, různé názory a výklady politologů. Někdy je hranice určena legislativou jednotlivých států, která určuje, co je ještě přijatelné a tedy zákonné. To se ale liší mezi státy a napříč historickými obdobími. Samozřejmě můžeme vymezit nějaké rysy, jež bývají spojovány s krajní pravicí. Kdybychom však šli do detailů, zjistíme, že ne vždy jsou tyto rysy univerzálně platné. Oproti krajní pravici staví umírněná pravice na politické svobodě a rovnosti před zákonem. Domnívá se sice, že lidé nejsou stejní a tudíž si nejsou ani rovni, nicméně považují za správné vytvořit rovné výchozí podmínky, co se týče zákona. V jejich rámci pak má dojít k soutěži, v níž se prosadí ti schopnější a pracovitější.

Na druhou stranu ovšem umírněná pravice principiálně odmítá opatření typu afirmativní akce, která mají vést k utvoření rovnějších podmínek…

Neboť snahy o nastolení ekonomické a sociální rovnosti nevnímá coby nastavování rovnějších podmínek, ale jako pozitivní diskriminaci. Pravicoví liberálové tvrdí, že jakýkoliv zásah do přirozených podmínek je sociální inženýrství. Když akceptujeme afirmativní akci v jakékoliv podobě, kde by se zastavila? Zrušíme instituci dědictví, protože je nespravedlivá, neboť ten kdo něco zdědí, na tom je pochopitelně lépe, než ten kdo nezdědí nic? Americké studie z padesátých let prokázaly, že rozhodující část úspěchu je založena na rodinných kontaktech. To, že je někdo schopný, nemá zdaleka takový vliv jako, že se narodil do vhodného prostředí, má kultivované a inteligentní rodiče, kteří jsou úspěšní a mají kontakty. Co s tím chcete dělat? Taková intervence musí být pro konzervativce naprostá noční můra. „Prsty na noze nevidí tak dobře jako oko? Prsty zrakem obdařit neumíme, ale oslepit oči, to rovnostářská intervence dokáže.“ Pro konzervativce jsou prsty na noze právě tam, kde mají být. Liberál by jim dal šanci jít za lepším. Nepovažoval by za správné jim to zakazovat. Chce odstranit politická omezení. Nechat věci být. Kdo je schopný a motivovaný, má šanci se prosadit. A pak je tu levice, která oproti tomu tvrdí, že sama politická svoboda nestačí, ale je třeba též odstranit ekonomickou a sociální nesvobodu. Nejen nezakazovat, ale i umožnit.

V dnešní době bývají za typické krajně pravicové atributy považovány rasismus a vyhrocený nacionalismus. Je takový pohled oprávněný?

Z pohledu politických věd začal být rasismus, šovinismus a etnocentrismus ztotožňován s krajní pravicí až v druhé polovině dvacátého století, na což měl samozřejmě vliv průběh italského fašismu a německého nacismu a výsledky druhé světové války. V devatenáctém století lze rasismus považovat za kulturní postoj, jenž nijak nepodmiňoval další postoje například k ekonomickým otázkám. Srovnejme dva slavné rasisty své doby, Rudyarda Kiplinga a Jacka Londona, první opěvuje britské impérium a druhý proletářskou revoluci. Snahy o prosazení ekonomických zájmů proletariátu v konkrétní zemi nebyly v protikladu k šovinistickým postojům k jiným etnikům a k odmítání nově příchozích. A co se týče nacionalismu, tak o tom lze říci, že na samém počátku se jednalo o emancipační koncept.  Středověký řád svoji legitimitu odvozoval od vůle Boží. Uspořádání společnosti se odvíjelo od duality moci církevní a světské a bylo utvrzováno spojenectvím aristokracie a kléru.  Osvícenství a v praxi francouzská revoluce postavily proti Božské legitimitě koncept suverenitu lidu. Zdrojem oprávnění je vůle lidu a lidem je národ. Není to tedy vůle Boha, ale vůle lidu, která má právo určit společenské uspořádání. Kupříkladu revoluce roku 1848 jsou interpretovány coby emancipační nacionalismy. Pro ty je charakteristický respekt k svébytnosti jiných národů a jejich práva na sebeurčení. Liberální nacionalismus osvobozuje. Šovinistický, krajně pravicový nacionalismus oproti tomu utlačuje, když tvrdí, že jeden národ je lepší než jiné, nadřazený a z toho důvodu má právo vládnout jiným.

Jeden z výkladů nabízí vnitřní rozdělení krajní pravice na proud elitářský („aristokraté“) a lidový („commoneři“). Souhlasíte s takovým dělením?

Tato dělící linie není nějak jednoznačně zachycena v odborné literatuře, nicméně ji považuji za zajímavou a v podstatě logickou. Podle mého chápání, elitářský proud navazuje na tradici spojenou s konzervatismem. Je to proud, který z velké části odkazuje na mýtus aristokracie coby společenské třídy, která má zvláštní vnitřní kvality. Po první světové válce, v reakci na rozšíření volebního práva a demokratizační kroky, se šířily názory, že předání moci masám má devastující vliv. Demokracie je v tomto pojetí pokleslou formou vlády. Nutno říci, že skuteční aristokraté nevystupovali coby jednotná skupina s určitou politickou doktrínou. Většinou si žili ve vlastním světě, měli mezi sebou společenské a ekonomické vazby.  Nepracovali na politických doktrínách, které by reagovaly na liberalismus či zdůraznily kvalitu aristokratického elementu. Významnou výjimkou byl například italský krajně pravicový filozof, ezoterik, básník a původem šlechtic Julius Evola. Většina teoretiků elitářského proudu se rekrutovala ze střední třídy. V aristokracii, kterou idealizovali, hledali inspiraci a vysvětlení odstupu. Chtěli být aristokraty, a protože se nemohli vykázat biologickými znaky, tedy „modrou krví“ (mimochodem řada měšťanů dodnes obsesivně hledá v rodokmenech, zda „někoho“ nenajdou), tak se začali považovat za „aristokraty ducha“, tedy jakousi kulturní elitu.

Za přední zástupce lidového proudu krajní pravice jsou považovány italský fašismus a německý nacismus a hnutí, jež z nich nějakým způsobem vycházejí. Zároveň se ovšem lze setkat i s hlasy, které fašismus a nacismus označují za levicové ideologie, často s poukazem na Mussoliniho radikálně levicovou minulost či na fakt, že nacistická strana ve svém názvu obsahovala slova socialistická a dělnická, což se má s pravicovostí vylučovat. Jak odůvodňujete řazení fašismu a nacismu na pravici?

Fašismus a nacismus jsou považovány za pravici pro svůj charakteristický důraz na imanentní a přirozenou nerovnost mezi lidmi, jakkoliv ten v případě italského fašismu dlouhou dobu nebyl spojen s biologickým rasismem či antisemitismem. Nacistický rasismus zase nebyl primárně zaměřen kupříkladu proti Japoncům či Indům, ale mnohem silněji proti Slovanům, což je z historického pohledu logické. Obě ideologie za největší hrozbu pro společnost považovaly chaos a kladly důraz na vynucení a fixaci pevného řádu. Jak italský, tak německý režim v praktické politice navázaly v daných zemích aliance s konzervativními silami, zatímco jejich společným nepřítelem byli liberálové, socialisté a komunisté. Ti museli být potlačeni v zájmu utužení společenské homogenity. Fašismus i nacismus pokládal marxistickou teorii třídního boje za falešný spor sloužící k rozeštvávání společnosti. Ta se měla sjednotit a usilovat o společné cíle, přičemž každá třída má svoji vlastní úlohu. Pokud fašisté či nacisté provedli určité vstřícné kroky ve prospěch znevýhodněných společenských skupin, tak to nebylo vedeno snahou o zvýšení společenské rovnosti či o jejich emancipaci, ale snahou o utužení společenské stability. Orientace na lid a na dělníky byla pro fašisty a nacisty pouze nástrojem k získání podpory a moci. Obdobně koneckonců postupovali vládnoucí konzervativci v druhé polovině devatenáctého století, když byli nuceni reagovat na variabilnější socialistické hnutí.

Jak ovlivnily další vývoj krajní pravice výsledky druhé světové války?

Druhá světová válka byla v tomto ohledu zcela klíčová. V Evropě zůstaly zachovány pravicové režimy v Španělsku a Portugalsku, které na válce neparticipovaly. Jak Francův, tak Salazarův režim je možné označit za ultrakonzervativní, elitářské, dodnes se těší obdivu například v rámci určitých kruhů římskokatolické církve. Naopak fašismus a nacismus, tedy ty lidové proudy, byly zcela zdiskreditovány. Jejich stoupenci byli vytlačeni na okraj společnosti, hlásit s k těmto idejím se stalo nepřijatelné, neboť byly považovány za absolutní zlo. Ti lidé nebyli fyzicky eliminováni, ale byli marginalizováni. Dále se mohli někde sdružovat, ale neprojevovali se veřejně politicky. Krajní pravice tedy byla v padesátých a šedesátých letech v hluboké defenzivě. Postupně ale začínalo docházet k předávání těchto myšlenek z generace na generaci díky vazbě na subkultury mládeže. Nutno říci, že velká část těchto nových mladých sympatizantů s nacismem byla primárně motivována snahou se nějakým způsobem vymezit, revoltovat proti stávajícími společenskému diskurzu, sám politický program pro ně měl až druhořadý význam.

Kdy začala krajní pravice chytat nový dech?

Bylo to v průběhu sedmdesátých let, kdy došlo k obrodě pravice jako takové. Tato obroda byla svoji podstatou protireakcí na vznik tzv. nové levice, jež byla spojena s boomem studentského hnutí a subkultur, jež představitelé pravice vnímali jako rozkladné, neboť přinášely relativizaci, chaos, příliš velkou svobodomyslnost. S tím jak se na Západě ustavily sociální státy a materiální postavení proletariátu se výrazně zlepšilo, začala se nová levice koncentrovat na dosud opomíjená témata a skupiny. Už nešlo pouze o nerovnosti v zákonech, ani v ekonomické oblasti, ale byl vznesen požadavek odstranění přetrvávajících skrytých mechanismů útlaku, začala se kritizovat strukturální nerovnost v kulturní oblasti, diskriminace v sociálních vztazích. Nová levice se orientovala velmi silně na menšiny – především etnické a sexuální. Na to přirozeně zareagovala pravice se snahou bránit tradiční harmonickou společnost, již chápala být v ohrožení. Vlastně se opakoval onen motiv z dvacátých a třicátých let, kdy se fašisté a nacisté prezentovali coby bariéra proti chaosu, který přináší bolševismus. Pořádek versus rozvrat. Část nové pravice uznávala demokratické principy a postupně se etablovala jako součást mainstreamu. V jejím rámci došlo k mesalianci mezi konzervativci a liberály, tedy k vytvoření politického proudu, jenž prosazoval konzervatismus v sociální oblasti, zatímco liberalismus v oblasti ekonomické. Nejzářnějšími produkty tohoto proudu byli Margaret Thatcherová ve Velké Británii a Ronald Reagan ve Spojených státech. Vedle nich se ovšem prosazovaly i krajně pravicové proudy, které obranu tradičních hodnot v podání britských konzervativců či amerických republikánů brali jako nedostatečnou.

V dalším pokračování se zaměříme na další krystalizaci, vývoj a aktuálnější trendy i souvislosti v rámci komunit a formací, jež lze považovat za extremisticky pravicově orientované.

Mgr. Martin Bastl, Ph.D. (*1973), absolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity. V letech 2003-2015 byl zaměstnán na Katedře politologie FSS MU. Zabýval se výzkumem politického radikalismu, kybernetické bezpečnosti, soudobých koncepcí vedení boje a strategickou teorií. Na tato témata publikoval řadu článků, je autorem monografie Radikální levice v České republice a spoluautorem knihy Krajní pravice a krajní levice v ČR. V minulosti působil jako žurnalista, konzultant v oblasti bezpečnosti a ICT. V současnosti je zaměstnán ve státní správě.

Related posts