V bouřlivých dobách je dosažení míru a klidu často spojeno s identifikací „pravdy“. Jistě mohou existovat autoritativní narativy nebo kanonické diskurzy, které v mnoha případech představují nějaké „oficiální“ nebo „obecně přijímané“ pravdy – otázkou však zůstává, do jaké míry se takové coby „ideální“ interpretace skutečně hodí každému. Na druhé straně má každý z nás ale i svůj vlastní příběh – svou jedinečnou zprávu o našem vlastním vnímání světa, stejně jako o všech okolnostech, které pomáhaly tvořit náš život.
Jsem proto velmi rád, že se nám v následujícím rozhovoru s největší pravděpodobností podařilo skloubit obojí: jak zprávu o vlastní zkušenosti s českým prostředím z pohledu socioložky francouzského původu, tak i její názory (nejen) na naši, československou minulost – jež se jí podařilo zformulovat díky talentu naslouchat příběhům lidí a které osobně považuji za vyvážené, opravdové a plné pochopení.
Nechme nyní tedy Muriel Blaive, aby nám na následujících řádcích sama podrobněji vysvětlila, proč považuje mimo jiné schopnost identifikovat, formulovat a klást správné otázky za jeden ze základních předpokladů úspěšného – tedy poctivého a vědecky rigorózního – výzkumu; a tedy i cestu k pochopení samotného „předmětu“ výzkumu.
Vážená paní Blaive, navrhuji s Vámi čtenáře seznámit prostřednictvím popisu Vaší práce. Jednou z věcí, které mě zajímají a na které se dnes chci zeptat, je metodika Vašeho výzkumu. Než se na ni ale podíváme, můžete nám prosím přiblížit, čím přesně jste se v Česku či středoevropském regionu výzkumně zabývala?
Zabývala jsem se třemi hlavními tématy. Prvním tématem byl rok 1956 v Československu a důvody, proč se zde na rozdíl od Polska a Maďarska nic nestalo, což mě přivedlo ke zkoumání celého období let 1945-1956. Druhým tématem byla orální historie, „border studies“ a každodenní život městečka České Velenice na hranicích s Rakouskem (s paralelním projektem o městě Komárno na Slovensku na hranicích s Maďarskem). A konečně třetím mým hlavním tématem byla politika vyrovnávání se s komunistickou minulostí v České republice po roce 1989. Vedla jsem také řadu menších projektů, které se týkaly například vyhnání sudetských Němců, národní identity v Česku, procesu se Slánským, Charty 77, disentu, nostalgie po komunismu, muzealizaci komunistického období, a dokonce i porodu jako společenské a lékařské praxe během komunismu a po něm.
Jde-li o zmíněnou metodiku v případě Vaší práce: jaký postup a přístup jste pro výzkum svých vědeckých témat zvolila? Jde přeci jen o relativně nedávnou minulost, tj. absolvovala jste například i hovory s pamětníky, přímými účastníky a podobně?
S prací o roce 1956 v Československu jsem začínala během doktorského studia na Ecole des hautes études en sciences sociales (EHESS) v Paříži. Samozřejmě jsem věděla, že je to vynikající postgraduální škola, nejlepší svého druhu ve Francii, ale nedokázala jsem tehdy ještě plně docenit, do jaké míry způsobila ve dvacátém století revoluci ve společenských vědách. Byla intelektuálním domovem Marca Blocha, Michela Foucaulta, Pierra Bourdieua a množství dalších brilantních historiků a sociálních vědců. Je těžké shrnout v několika větách, co mi přinesla, ale řekla bych – pokud budu předjímat obtíže, s nimiž jsem se později setkala v České republice –, že mě vybavila několika předpoklady, o nichž jsem si neuvědomovala, že nejsou plně rozvíjeny jinde, a to ani v jiných oblastech francouzského intelektuálního prostředí, natož v postkomunistických zemích. Ačkoliv, abych byla spravedlivá, setkala jsem se v životě dokonce i s ruskými sociology pocházejícími odněkud z nitra Sibiře, kteří se dokonale orientovali ve francouzských společenských vědách na nejvyšší úrovni, takže ano, možné je všechno. Nebyla to ovšem moje každodenní zkušenost z Česka devadesátých let.
Je mi jasné, že to může znít arogantně, jako bych se pasovala do pozice samozvané „civilizované“ pařížské socioložky, která se vydala za „divochy“ do Prahy, ale doufám, že se mi podaří vysvětlit, že to není můj případ. Zaprvé jsem k Francii přinejmenším stejně kritická jako k Česku, a zadruhé mluvím o nenávratné minulosti. EHESS už rozhodně není tím, čím bývala.
Během studia v Paříži jsem se ale každopádně naučila, že historické fenomény jsou důležitější než osobní a kolektivní identity. Také oborové bariéry byly irelevantní. Bylo nám úplně jedno, jestli je kolega historik, sociolog, antropolog, politolog, filozof, právník nebo cokoli jiného. Podstatné byly nové poznatky, které přinesl, nikoli nějaký pocit nadřazenosti a esprit de corps spojený s vymezováním se vůči jiným oborům. Dlouhá léta jsem ani nevěděla, co mám vlastně odpovídat, když se mě někdo zeptal na můj obor. Jsem historička, politoložka, socioložka nebo antropoložka? Až když mi došlo, že to některé lidi opravdu vážně zajímá, rozhodla jsem se, že se budu prezentovat jako historička. Ale stále si myslím, že na tom vlastně až tak nezáleží. Důležité je, že bádáme o minulosti, abychom pochopili, jak formuje naši současnost, vnášíme do ní kontext. Na EHESS nebylo dokonce rozhodující ani téma, na kterém jste pracovali. Člověk se mohl naučit něco užitečného o metodologii z výzkumů vedených v Africe, Asii nebo Latinské Americe, aniž by se jimi přímo zabýval. Každý prvek poznání totiž může a musí být dekonstruován, nic nesmí být bráno jako samozřejmost, nic není svaté, dokonce ani autorita a hierarchie, tedy zejména ne autorita a hierarchie.
Stále platí, že velké historické otázky jsou důležitější než drobné detaily. Vědět, zda česká společnost v průběhu dekád podporovala komunismus, je důležitější než vědět, zda k plzeňskému povstání došlo 1. nebo 2. června 1953. Důležité je, že k takovému povstání vůbec došlo a že k němu došlo v důsledku měnové reformy v kontextu nedostatku a politických represí. Vždycky se musím smát, když moji čeští kolegové zostudí knihu, dokonce i brilantní a převratnou, pokud v ní chybí byť jediný nepodstatný detail. Stalo se mi, že jeden takový historik přečetl mou knihu o roce 1956 a řekl mi: “Muriel, máš to špatně!” Byla jsem zděšená při představě, že můj osmiletý výzkum o opatrné podpoře stalinistickému režimu ze strany české společnosti, dokud byla její životní úroveň snesitelná, nakonec vyústil v omyl. Jak jsem si oddechla, když se ukázalo, že jde o to, že se Polská komunistická strana ve skutečnosti jmenovala Polská sjednocená dělnická strana! Pokud bych psala článek o tom, jak konkrétní přesný název komunistické strany v Polsku rezonoval s určitým historickým dějem, byla by analýza přesného názvu zásadní. Nebo jiný příklad: když používáme slovo “totalitarismus”, musíme přesně vědět, co tím myslíme, a já jsem o tomto konceptu napsala nekonečné množství článků. Ale v dané záležitosti i to podle mě opravdu nemělo žádný význam a rozhodně to neznehodnotilo mou knihu.
Nejtěžším úkolem je samozřejmě stanovení hierarchie informací. Některé faktografické údaje nemusí být příliš důležité, naopak metodologie je naprosto zásadní. Způsob, jakým historik klade otázku, do značné míry určuje odpověď, kterou dostane. Například způsob, jakým Paměť národa vede některé své rozhovory v oblasti orální historie, mi přijde až karikaturní. Pokud někoho požádáte, aby vám řekl, jak trpěl za komunismu, nejenže vám řekne, jak trpěl za komunismu, ale od té chvíle bude také všem a navždy vyprávět, jak trpěl za komunismu. Kdybyste se prostě zeptali, aby vám řekl, jak prožíval období komunismu a nechali byste prostor, aby vyjádřil, co na komunismu mohl naopak třeba oceňovat, respektive co mu dnes může chybět, dostanete dosti jinou odpověď. To je ten rozdíl mezi tím, když se snažíte vehementně popírat, že jakákoliv nostalgie po období komunismu vůbec existuje, a když se onu upřímnou nostalgii snažíte věcně analyzovat. Je zcela zásadní si velmi pečlivě rozmyslet, jak se budeme ptát, jakým způsobem budeme pokládat otázky. V mé práci o roce 1956 šlo vlastně téměř výhradně o to, položit si tu správnou otázku. Místo, abych jako všichni ostatní historici dokumentovala, jak Čechoslováci trpěli, ptala jsem se, jak reálně oblíbený vlastně mohl být komunistický režim. Položit správnou otázku je nejtěžší úkol v každém výzkumu, a když se ji podaří definovat, jste na půl v cíli. Je to o to důležitější, že minulost a současnost jsou v neustálé interakci. Současnost vysvětluje minulost stejně jako minulost vysvětluje současnost. Politika je všudypřítomná. Nic jako čistá historická pravda neexistuje, protože “historická pravda” se vyvíjí stejným tempem jako společnost, v níž je neustále definována a redefinována.
Dalším kontextuálním prvkem v mém intelektuálním vývoji bylo, že nacionalismus pro nás představoval ideologií minulosti, ke které se hlásili pouze rasisté a krajní pravice. Celá moje generace se za nacionalismus vyloženě styděla, a to do té míry, že jsme na protest křičeli, když jsme někdy na ulici uviděli francouzskou vlajku. Marseillaisu jsme tolerovali jen tehdy, když na pódiu stál francouzský sportovec. Pokud ji náhodně a bezdůvodně někdo zpíval, říkali jsme mu, ať sklapne. To se ale do značné míry změnilo a já tento vývoj přičítám roku 1998 a francouzskému vítězství na mistrovství světa ve fotbale. Z francouzského vítězství se strhla taková vlna upřímné lidové radosti, že zpívat Marseillaisu a mávat francouzskou vlajkou se stalo zcela přijatelným. Stalo se to synonymem nikoli nepřípustného nacionalistického projevu, ale projevu sdíleného vlastenectví. Dokonce se stala symbolem nyní již zjevně úspěšné integrace generací přistěhovalců, neboť mnozí francouzští hráči byli syny přistěhovalců a další měli tmavou nebo černou pleť, protože pocházeli z francouzských ostrovů, především z Guadeloupu a Martiniku. Navzdory této pozitivní změně chovám k nacionalismu hluboký odpor, a to nejen ve Francii, ale všude, včetně malých zemí střední Evropy. Pokud má člověk uplatňovat kritický rozum, pak se to týká nejen jeho samotného, jeho země a jeho kultury, ale i všech ostatních jedinců, zemí a kultur.
Dalším základním principem, který mi přineslo vzdělání na EHESS bylo, že lidská práva, spravedlnost (včetně sociální spravedlnosti) a etické chování jsou naprostou samozřejmostí. Intelektuální zvědavost, originalita, otevřenost světu, benevolence a laskavost, ale také intelektuální přísnost, odvaha a poctivost byly vlastnosti obecně považované za nezbytné pro práci badatele. Tehdy mě ani nenapadlo, že v jiných částech světa jsou tyto hodnoty považovány za levicové. Pro mě byly prostě součástí “normálnosti”. Ale také to vysvětluje, proč mě čeští disidenti, zejména Havel, Vaculík a Pithart, tak silně oslovili. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že Havel a další disidenti nebyli příliš reprezentativní v rámci československé společnosti, stejně, jako dnešní pražský antikomunistický mikrokosmos ve skutečnosti není příliš reprezentativní pro českou společnost jako takovou.
V této souvislosti bych zmínila jednu pro sebe velmi formující skutečnost. Mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem let jsem strávila rok a tři měsíce ve Spojených státech, v malém městečku uprostřed Texasu, jako studentka střední školy na výměnném pobytu. Nejenže jsem díky tomu mluvila plynně anglicky, ale také jsem si velmi dobře uvědomila, že Francie není středem vesmíru a že USA jsou úžasně pragmatické, energické a otevřené tak, jak žádná země v Evropě, kterou jsem poznala, snad s výjimkou Velké Británie. Dalším důležitým bodem mého životopisu je, že můj školitel během doktorského studia, Krzysztof Pomian, byl nekompromisní ve třech ohledech: intelektuální přísnost, kosmopolitismus v nejlepším slova smyslu a brutální upřímnost. V dobrém i zlém jsem se od něj naučila jít přímo k věci a nepředstírat, že oceňuji lidi nebo myšlenky, které kritizuji. Pokrytectví nebo dokonce diplomacie nebyly součástí mých učebních osnov.
A nakonec zde byl klíčový prvek kontextu: Francie byla v evropském měřítku relativně velkou zemí a zároveň po dlouhá léta demokracií, což znamená, že úroveň společenských věd byla vysoká, byly rozmanité a rozvinuté, alespoň v některých ohledech. Mimochodem, doba, kdy jsem opustila Paříž, se víceméně shoduje s dobou, kdy Francie ztratila svůj intelektuální náskok a do popředí se dostaly USA. Pokud budu chtít zažít znovu intelektuálně plodné prostředí, jaké jsem znala ze svých studentských let, musím jet třeba na New School for Social Research v New Yorku nebo na jiná podobná místa. Na přelomu devadesátých let se ale ještě intelektuální debata ve Francii neodehrávala v malých místnostech, ale mezi tisícovkami lidí, což byla skutečnost, která strukturálně přikazovala značnou míru otevřenosti a tolerance, stejně jako velkou intelektuální emancipaci.
Sama jsem si ani neuvědomovala, jak jsem byla rozmazlená. Proto jsem zažila obrovský kulturní šok, když jsem v roce 1992 přijela do Prahy a viděla jak malicherné, provinční, malomyslné, nacionalistické, rasistické a sexistické poměry panují mezi českými historiky. Napadalo mě jediné slovo, které by je vystihovalo: komunisté. Nemuseli být všichni členy strany, ve skutečnosti se mnozí z nich stavěli proti komunistickému režimu, ale ta šedivost, konformita, úzkostlivost, posedlost nepodstatnými detaily, naprostá neschopnost formulovat výzkumné otázky nebo dokonce myšlenky obecného zájmu, jinými slovy neschopnost uvažovat abstraktně, pro mě byly ztělesněním toho, co jsem si pro sebe nazvala “komunistickou mentalitou”.
Později jsem zjistila, že jsem byla poněkud nespravedlivá. Především tato mentalita měla kořeny již v maloměšťáckém nacionalismu devatenáctého století, nikoli v komunismu, jakkoliv komunismus tomu také nepomohl. Za druhé, někteří historici byli nejen velmi erudovaní (což je něco, čímž já sama nedisponuji a ani mi to příliš neimponuje, ale přesto), ale také zdaleka ne nezajímaví. Dokonce jsem později zjistila, že někteří z nich byli ve skutečnosti odvážní a intelektuálně poctiví. A ti, kteří byli originálnější a sympatičtější v osobní rovině, byli přirozeně odsunuti do pozadí, takže jsem si jich zpočátku příliš nevšimnula. Někteří byli zdrženliví až plaší, protože se za komunismu nenaučili působit na veřejnosti, což jim lze jen těžko vyčítat. Takže nakonec jsem si některých jedinců velmi vážila a měla jsem tu čest těšit se z jejich přátelství. Kolektivní, korporátní odmítání kohokoli cizího, zejména mladé ženy, ve mně zpočátku vyvolávalo tento neutěšený dojem.
Faktem zůstává, že knihy těchto šedých eminencí, těchto mužů, byly ještě nudnější než oni sami. Velmi dobře si vzpomínám na vzrušení, které jsem zažila v knihovně Sciences Po, když jsem poprvé otevřela Lieux de mémoire Pierra Nory nebo Konec dějin Francise Fukuyamy. Byla to chytrá a podnětná díla, člověk se od nich nemohl odtrhnout a přestat o nich přemýšlet. A tady jsem viděla jejich přesný protějšek, ultimátní nudu. Trávit čas v knihovně Ústavu soudobých dějin bylo nesmírně nudné. Brzy jsem zjistila, že mnohem větší potěšení jsem měla a neskonale více jsem se dozvěděla z povídání s knihovníkem než z vlastní četby. Nedokázala jsem přečíst víc než jednu stránku, aniž bych nezačala usínat, ale paní Polákovou jsem dokázala poslouchat celé hodiny. Objevila jsem orální historii a uvědomila si, že mám mnohem raději kontakt s obyčejnými lidmi než s lidmi, kteří se považují za intelektuální elitu.
V průběhu času jsem také zjistila, že většina Čechů, širší veřejnost a umělci, ale i další společenští vědci, novináři, historici umění a historici starších období, jsou mnohem otevřenější než historici současnosti. To bylo další kulturní nedorozumění. Ve Francii jsem si jako historika současnosti představovala někoho, jako je Henry Rousso, jehož protějškem v Česku by byl někdo jako Petr Pithart. Člověk nemusí souhlasit s každým jejich slovem, ale kladou dobré otázky, předkládají zajímavé teze, jsou schopni reflektovat individuální trajektorie i národní kvality, dávat věci do souvislostí a měnit úhly pohledu. Oba jsou brilantní mozky, a to je přesně to, co od historika očekávám. Ale v Česku se takový typ osobností většinou nenajde mezi historiky současnosti, ale spíše mezi veřejnými intelektuály, mysliteli, kteří jsou zároveň filosofy, historiky, politology, kteří umí myslet mimo vlastní rámec a dávat do souvislostí. Mám na mysli osobnosti jako Jan Sokol nebo Václav Bělohradský, z mladších pak Milena Bartlová, Saša Uhlová nebo Pavel Karous.
V českém kontextu se od historiků současnosti na Akademii věd neočekává, že budou brilantními intelektuály, ale že budou strážci národní identity. Určují, jaký má být český občan a co si má myslet o minulosti, a tedy i o současnosti. Z intelektuálního hlediska mě nenapadá nic nezajímavějšího. Samozřejmě existují výjimky, ale to, že se mnozí kolegové touto rolí nepřiměřeně pyšní, mě prostě přivádí k zoufalství. Rozhodně to neponechává žádný prostor pro cizince, který by chtěl působit mezi nimi, jako jeden z nich, jak jsem to naivně zkoušela já. Jen si představte, že za 32 let, co se věnuji českým dějinám a působím v Praze, a navzdory desítkám publikací jsem nebyla ani jednou pozvána, abych svou práci prezentovala na vědeckém semináři Ústavu pro soudobé dějiny. Ani jednou. Je to neuvěřitelné. Určitě to přitom není tím, že bych byla tak špatná. Ale vzkaz je vcelku jasný: nechte české dějiny českým historikům.
Situace se postupem času zlepšila, ale nyní jsem méně optimistická než před 15 lety. Když se z této uzavřené žumpy emancipovala nová generace historiků, kteří byli jazykově vybavení, poznávali svět a byli bystří, vypadalo to, že se institucionální historiografie konečně obrací k lepšímu. Žel bohu jejich rostoucí moc a vliv na ně působí stejně jako na jejich starší kolegy. Ambiciózní rivalita, malicherná žárlivost a provinčnost zůstávají dodnes hlavními principy akademické historiografie. Milovat české dějiny je pro cizince po většinu času nevděčný úkol, přinejmenším pokud cizinec touží získat v České republice práci. Čeští historici umějí být milí na cizince, kteří už mají práci jinde a v české akademii nezůstanou déle než pár týdnů, aby bádali v archivech. Když nejsou vnímáni jako hrozba nebo konkurence, jsou cizinci přijímáni celkem vstřícně. Zajímavé je, že se mnou v tomto ohledu asi lépe zacházeli v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde hlavní námitkou proti mé práci nebylo to, že jsem cizinka a tudíž “nemohu porozumět”, ale spíše to, že jsem levičák nebo si to alespoň moji kritici o mě mysleli. Přes všechny mé problémy s ÚSTR – a že jich nebylo málo – jsem za své tamní angažmá opravdu vděčná. Mnozí tamní historici nebo ti, kteří se za historiky vydávají, jsou sice poháněni problematickým politickým přesvědčením, ale nejsou intelektuálně tak arogantní, jak se někdy bývají jiní historici.
Každopádně přijít ze “Západu”, ze zemí jako Francie, Británie či USA, kde jsou cizinci v rámci vědeckého výzkumu a vysokého školství hojně zastoupeni, a to z toho důvodu, že jsou přijímáni spíše pro své vědecké kvality než pro svou národnost, je skličující. Toto nekompromisní odmítnutí začlenit mě do českého akademického prostředí pro mě bylo obrovským kulturním šokem a zklamáním. Jak mi řekl můj doktorandský školitel Krzysztof Pomian: “Muriel, kdyby tě v Praze přijali tak, jako mě v Paříži, už dávno bys byla českou akademičkou, stejně jako jsem se já stal francouzským akademikem.”
Naštěstí ale existuje Karlova univerzita a další univerzity a existují i jiné obory než soudobé dějiny, které se také zabývají minulostí, ale jsou mnohem otevřenější: antropologie, sociologie, politologie, literatura, právo, filozofie a podobně. Tam jsem našla jak brilantní mozky, tak vstřícné kolegy.
Česko je relativně malá země, jež je vystavena působení větších geopolitických zájmů. To se větším či menším způsobem následně odráží i v dalších společenských disciplínách. Na poli akademie jsou k tomu pro svou častokrát interpretativní povahu jistě citlivější vědy humanitní než exaktní. Historie coby nástroj pohlížení na současnost je takto exponovaná prioritně. Cítila jste v této souvislosti nějaký tlak na Vaši práci, snahu tím či oním způsobem ovlivňovat její výstupy apod.?
Ano, cítila jsem přímý i nepřímý nátlak. Ale než se k tomu dostanu, dovolte mi přidat poznámku pod čarou k tvrzení, že Česko je malá země. Byla jsem v blízkém kontaktu i s Maďary. Dříve jsem mluvila maďarsky stejně jako česky, i když už jsem to z velké části zapomněla, protože jsem neměla v uplynulých dvaceti letech mnoho příležitostí maďarštinu praktikovat. V devadesátých letech jsem také strávila několik let v Budapešti. I když je ta země stejně velká, má přibližně deset milionů obyvatel, tak přístup k zahraničním badatelům je velmi odlišný. Maďarští historici jsou velmi vstřícní a pozitivní, nebo alespoň v devadesátých a nultých letech takoví byli. Například mi nabídli práci. Faktem je, že jsem tam nežila příliš dlouho, takže jsem neměla takovou příležitost se rozzlobit nebo zklamat. Ale přinejmenším v devadesátých letech byli Maďaři mnohem otevřenější vůči západním společenským vědám a lidem ze Západu než Češi a Slováci. Tam se ke mně i jako k Francouzce – tedy i navzdory Trianonu, který mi byl připomínán denně, a ne vždy to bylo ve vtipu – nechovali jako k podezřelé, ale cítila jsem se vítaná. Dovedu si představit, že s Orbánem se atmosféra musela hodně změnit, nicméně Maďaři si v mém srdci zachovali zvláštní místo.
Od roku 2005 jsem žila v další malé zemi, v Rakousku, které je vlastně ještě menší než Česko. Rakousko má z pochopitelných důvodů stejnou kulturu. Přesto i v malém Rakousku, kde jsem na rozdíl od Česka ani neuměla pořádně jazyk, mi byla opakovaně nabízena práce a stipendia. Takže i “malé země” mohou být otevřené. Pro tento český historický jingoismus vážně neexistuje žádná omluva.
Abych se ale vrátila k vaší otázce, již dříve jsem uvedla, že historici nesou odpovědnost za budování národní identity v této zemi. Mě to nezajímá, jednak proto, že nejsem Češka, ale hlavně proto, že nesnesu, aby mi někdo diktoval rámec, v němž mám psát nebo dokonce myslet, byť by to bylo implicitně. Nepíšu proto, abych se zalíbila veřejnosti nebo někdejším disidentům, ale proto, abych odvedla co nejlepší práci, i když se to může někoho dotknout. Ale i Francouzi žijící v Praze, například někdejší ředitelé Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES), kde jsem mnoho let hostovala, sdíleli přesvědčení, že jako cizinci nesmíme Čechy urážet, nesmíme říkat nic nepopulárního. Proto jsem si měla dávat pozor, abych své analýzy o roce 1956 prezentovala tak, aby nemohly být vykládány jako kritika české společnosti. Tomu jsem nikdy nerozuměla a v žádném případě jsem se tím nikdy neřídila. Dokonce se domnívám, že jde o svého druhu formu převráceného orientalismu. Opravdu máme o Češích tak nízké mínění, že nesnesou žádnou kritiku? Já si to rozhodně nemyslím. Mám naprostou důvěru v kolektivní schopnost českého národa kritiku zvládnout. Navíc jsem uskutečnila dost orálně historických rozhovorů, abych věděla, že širší veřejnost své vlastní elity ochotně kritizuje. Nemyslím si, že je třeba k Čechům přistupovat s nějakou zvláštní senzitivitou, protože patří k západní kritické tradici.
Co mě ale vždy znova a znova zaráží, jsou čtenáři rozhořčeně odpovídající na jakoukoli kritiku z mé strany, například v mých mnoha článcích v Britských listech: “Dovolila byste si kritizovat francouzského prezidenta (nebo francouzské dějiny, nebo cokoli francouzského) tak, jako kritizujete nás Čechy? Samozřejmě že ne! Koukejte si nás vážit.” Musím s lítostí konstatovat, že někteří Češi stále žijí v devatenáctém století. Nejenže bych si dovolila kritizovat francouzského prezidenta nebo francouzské dějiny, ale naopak mi to činí zvláštní potěšení! Tomuto zvláštnímu potěšení mě zákonitě naučil sám francouzský školský systém. Právě o tom je kritické myšlení a demokracie. Nacionalismus je skutečnou překážkou intelektuálního rozvoje. Znovu, jsem alergická na veškeré ideologie, ale na nacionalismus obzvlášť.
Ale abych uzavřela odpověď na vaši otázku: ano, uskutečnila jsem mnoho orálně historických rozhovorů, ať už o roce 1956, o nostalgii a politice vyrovnávání se s minulostí, o životě na hranici železné opony a v současnosti o tom, jak psát o komunistické minulosti. To bylo fascinující. Je to ta část české kultury, kterou mám opravdu ráda a která je mi blízká. Dokážu si se vžít do odpovědí lidí, dokážu pochopit, proč jednali tak, jak jednali, nebo jak přemýšlejí, alespoň u většiny z nich. Komplexita charakteru každodenního života, ať už v diktatuře, nebo v přechodném režimu po roce 1989, je něco, co mě opravdu oslovuje.
Na co ze svého (nejen výzkumného) pobytu v Česku vzpomínáte nejraději a na co naopak spíš se smíšenými pocity?
Obecně řečeno se mi devadesátá léta v Praze líbila. Probuzení české občanské společnosti bylo něčím opravdu nádherným. To, co bylo jeden rok nepředstavitelné, se následující rok stalo normou. Bylo to vtipné, protože ten proces byl mnohem rychlejší než ve Francii. Například zaměstnanci pošty byli předtím příšerní, arogantní, nedbalí, šediví “komunisté”, a když jste se nyní zastavili, nahradily je milé stařenky, které dělaly vše proto, aby byl zákazník spokojený. Během patnácti let se v celé správě zcela změnila kultura jednání s veřejností. Ani by mě nenapadlo, že to je lidsky možné.
V devadesátých letech panoval čilý ruch, naděje a podnikavý duch, přesvědčení, že když se do toho pustíte, je možné všechno. Takový optimismus jsem si matně vybavovala jako dítě v sedmdesátých letech, ale osmdesátá léta byla v důsledku ropné krize ve Francii tak těžká, že pro mě bylo skutečnou úlevou vidět lidi, kteří koukají optimisticky do budoucnosti a věří si. Probíhaly intelektuální debaty. Líbila se mi například atmosféra v redakci Nové přítomnosti. Ale milovala jsem i časopisy, se kterými jsem názorově nesouzněla, například Respekt, protože tam se alespoň debatovalo, bylo o čem diskutovat a s čím nesouhlasit. Také životní úroveň v Praze viditelně rostla, to bylo příjemné. Možná to neplatilo všude v republice, ale to jsem neviděla a plně si to neuvědomovala. Samozřejmě i v Praze se to po ekonomické krizi v roce 2008 změnilo. Věci už nebyly jako dřív. Ale jsem vděčná, že jsem v mládí mohla zažít historické období, kdy lidé věřili, že budoucnost může být ještě lepší než už tak pozitivní přítomnost.
Z čeho jsem ale měla horší pocit, byla míra rasismu, která pro mě byla opravdu šokující. Opět pozor, neodsuzuji to z rádoby osvíceného hlediska. Na rasismu není nic specificky českého, je to čistě otázka návyku společnosti k toleranci vůči jiným kulturám a jiným rasám a barvám pleti – a znovu opakuji, Rakousko bývalo stejně uzavřené jako Česko, ale bylo vystaveno masové imigraci o desítky let dříve než česká společnost a krásně se s ní naučilo vyrovnat. Ale probůh, odpusťte mi, že to říkám, ale pocházím z Paříže, kde žijí lidé všech barev pleti, a tak pro mě bylo opravdu těžké být konfrontována s takovým rasismem. Vlastně jsem se nakonec odstěhovala do Vídně právě proto, že jsem už nemohla snášet všudypřítomný rasismus a xenofobii v Praze.
Trápí mě, že tolerance je chápána jako luxus. Je přitom snadné naučit se žít s lidmi jiné barvy pleti a být antirasistou, když mají všichni práci, ekonomická situace se pro všechny zlepšuje a budoucnost vypadá slibně, jako tomu bylo v západní Evropě v padesátých a šedesátých letech. Pomíjím tedy poněkud nepříjemnou skutečnost, že tento blahobyt byl podmíněn vykořisťováním kolonií a postkoloniálních států. Každopádně je něco jiného, když se společnostem nedaří, lidé mají problém uživit se a je málo pracovních příležitostí. V tomto smyslu místo toho, aby se střední Evropa „modernizovala“, jak jsme si o ní tehdy možná trochu blahosklonně mysleli, a stávala se méně rasistickou, pozorujeme spíše to, že západní Evropa je čím dál méně tolerantní a ubírá se k velmi uzavřeným postojům a k takové míře rasismu, která byla v devadesátých letech nemyslitelná nebo alespoň nebyla ve veřejném prostoru přípustná. Pokrok není lineární.
Jaké jsou Vaše současné priority, předmět zájmu nebo nejbližší plány pro Váš další výzkum nebo činnost v českém (případně středoevropském) prostoru? Co obecně plánujete do budoucna?
V nejbližší době plánuji dokončit knihu o vyrovnávání se s komunistickou minulostí v České republice. Poté budu žádat o další výzkumné granty, ale samozřejmě nikdy nemáte záruku, že budete úspěšní. Je dost možné, že budu muset akademickou oblast opustit. Ironií mého života je, že nemohu dostat práci v Praze jako historička, protože nejsem Češka, tudíž “nemohu vědět nic o českých dějinách”, jak mi často říkají, ale zároveň nemohu dostat práci ve Francii, protože i Francouzi jsou provinční a malomyslní ve svém geopolitickém vnímání. Je to v jiném měřítku, protože země je větší, ale princip je stejný. Francouzi vnímají střední Evropu jako nepříliš zajímavou a nedokážou Česko ani ukázat na mapě, pokud tedy vůbec vědí, že už neexistuje Československo.
Pokud vám přijde, že přeháním, tak vám mohu říct, že aktuálně, tj. v březnu 2024, bývalý francouzský ministr školství a výzkumu univerzitní profesor Luc Ferry ve švýcarské televizi bezelstně vysvětloval, že “šest pobaltských zemí” je proti vstupu do NATO, a jako důkaz uvedl příklad Černé Hory a Srbska (!) Francouzsko-německý ekologický aktivista Daniel Cohn-Bendit mu rozhořčeně odpověděl, že pobaltských zemí není šest, ale čtyři (!!!). Byť tedy nebyl schopen žádnou z nich jmenovat, alespoň věděl, že už v NATO jsou. Švýcarský moderátor byl zcela zmatený a nevěděl, co má říct. Takže vidíte, že nepřeháním, a když píšu o “jednom z těch malých národů kdesi na východě, které nikoho nezajímají”, a když můj potenciální zaměstnavatel neví, jaký je rozdíl mezi Balkánem a Pobaltím, nemám nejmenší šanci, že bych dostala práci namísto někoho, kdo má výzkumný projekt na módní téma, které Francouze zajímá.
Je to samozřejmě i moje chyba, protože jsem nechtěla učit široká, vágní témata jako “evropské dějiny”, “politické systémy” nebo něco podobného jen proto, abych získala práci, přestože jsem dobře věděla, že ve Francii nikdo nebude chtít zaměstnat někoho, kdo by přednášel o českých dějinách ve dvacátém století. Také jsem se nechtěla stěhovat zpátky do Francie, příliš ráda jsem žila ve střední Evropě, což je kardinální chyba. Aby člověk získal práci, nemusí být kompetentní ve svému tématu, ale musí mát kontakty. Chtěla jsem žít v Praze, ale čeští historici si mého úsilí nevážili. Pak jsem chtěla žít v Paříži, ale Francouze české dějiny nezajímají. Po více než třiceti letech popírání ať už mé identity, nebo mé hodnoty coby odborníka, mám za to, že jsem se dostala do finálního bodu. Upřímně řečeno, už mě unavuje, že se musím ospravedlňovat, kamkoli přijdu.
Tak jsem se rekvalifikovala jako učitelka angličtiny na středních školách a gymnáziích a mám certifikát platný ve Francii. To je to, co budu pravděpodobně dělat. Nejraději bych pokračovala jako historička, ale udělám, co bude nutné. Učím ráda a není mi proti mysli dělat práci, která má nějaký konkrétní smysl. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem mohla téměř v naprosté svobodě dělat práci, která mě i po 32 letech stále baví. A v “návratu k dělnické třídě”, jak by řekli komunisté, nacházím jistou poetickou ironii. Začínající učitelé ve Francii totiž dostávají minimální plat, ze kterého se dnes dá sotva vyžít. Ale na jednu věc jsem upřímně alergická, a to na západní akademiky, kteří si neustále stěžují, s obscénním přehlížením toho, co prožívá velká část obyvatelstva, na svůj plat nebo budoucí důchod a na to, jak nekoresponduje s jejich vysokým míněním o nich samých. No, teď budu mít nejnižší možný plat a důchod, pokud se ho vůbec dožiju, a to mě svým způsobem uklidňuje.
Velmi děkujeme za rozhovor!
Muriel Blaive je socio-politologická historička zabývající se obdobím vlády komunistické strany a postkomunismem v Československu/České republice v jeho středoevropském kontextu. Je absolventkou Sciences Po Paris a Ecole des hautes études en sciences sociales v Paříži. V současnosti je akademikem v rámci programu Elise Richterové na katedře sociologie Univerzity v Grazu.
