Rozhovor: S Mustafou Hamdánem (nejen) o současnosti a budoucnosti Libanonu

Francouzi otrávili libanonskou mysl ideou libanonské výjimečnosti a specifické libanonské identity v srdci Blízkého východu. I proto by nemělo další směřování země spočívat v její neutralitě „za každou cenu“, jako spíš v její plné reintegraci do arabského světa obecně, v opětovném nastavení plnohodnotné spolupráce se Sýrií pak konkrétně. To jsou jen některé z četných poznatků a komentářů k situaci v současném Libanonu tak, jak je s naším bejrútským spolupracovníkem sdílela jedna z výrazných postav armádní historie i politické současnosti země cedrů. Přinášíme exkluzívní rozhovor s tajemníkem ústředního výboru Hnutí nezávislých násiristů (al-Murábitún) brigádním generálem Mustafou Hamdánem:

Pane generále, jaký je postoj Hnutí nezávislých násiristů (al-Murábitún) k povstání 17. října 2019?

Byli jsme na místě od okamžiku, kdy tyto požehnané události oné noci v našem drahém Bejrútu vypukly. Šlo nám o to, aby se zapojily všechny konfesní skupiny. Někteří tvrdí, že v celé věci hrál ústřední roli WhatsApp, což považuji za takřka nestoudné tvrzení. Nazývat události 17. října „whatsappovým povstáním“??!! Ne, nebyl to WhatsApp, ale kriminální banda Akrama Šihajjiba, kdo vyprovokoval lidi. Povstání bylo důsledkem neustálého ponižování lidí – u bran bank, u bran nemocnic, při „odpadkové krizi“. Lidé byli ponižováni, zatímco vládnoucí gangy v provinciích a okresech provozovaly neskrývaný klientelismus a rozbujelou korupci. Máme-li být přesní, povstání 17. října nepřerostlo v revoluci v pravém slova smyslu. Než v ní mohlo přerůst, stalo se totéž, co během „barevné revoluce“ na Ukrajině – objevili se falešní „revolucionáři“. Povstání započali naši lidé, Libanonci, kteří se sešli na náměstích v reakci na ponižování ze strany konfesionálních představitelů. Pochybnosti ale vyvstaly, když jsme nedokázali vytvořit všeobecné vedení, které by dokázalo uchovat jednotu protestního hnutí. To vedlo k tomu, že se objevili fundamentalisté a oportunisté, a následně také narativy, které se naprosto nepotkávaly s realitou tak, jak ji znají lidé. Jinak řečeno, v naší „revoluci“ – a proto říjnové události přirovnávám k tzv. barevné revoluci na Ukrajině – se objevily elementy propojené se zahraničními ambasádami a vládnoucími, na konfesionalismu založenými silami. Do poslední minuty jsme chtěli zůstat na náměstích, abychom definovali a prosazovali naše požadavky. Jsme přesvědčeni, že libanonský politický systém jako takový je od základu špatný. Jasně rozlišujeme libanonský národ a jeho reprezentaci ve smyslu odborníků, armády, mezikonfesionální jednoty, a režim, který této zemi vládl stylem gangsterů a mafiánů. Od prvních chvil jsme deklarovali, že nejsme proti naší vlasti, ani její ústavě, ale že postrádáme vládce, kteří by ústavu naplňovali. Namísto toho máme vládnoucí gang, jenž je třeba svrhnout – mírovými prostředky, podotýkám –, aby bylo možné utvořit nový národní volební zákon, dle nějž budou Libanonci volit na národní bázi, a ne dle své konfesní či regionální příslušnosti. Proto jsme volali (a řešil jsem to i s prezidentem republiky) po předčasných parlamentních volbách s tím, že by byla ustavena dvanáctičlenná přechodná vláda odborníků na ústavní právo a volební zákon. V průběhu přechodné etapy šesti měsíců by tato vláda pracovala na volebním zákoně stanovujícím poměrný volební systém prostý jakýchkoliv konfesních omezení. Díky němu by po volbách nový parlament mohl vytvořit novou administrativu a nový libanonský systém, na jehož základě bychom obnovili naši zemi. Po deseti dnech se ale jednota povstání rozdrobila na prach a objevily se útoky na vojáky, což je něco, co kategoricky odmítáme, neboť armádu považujeme za garanta nenásilného přechodu do nového systému.

Jak se vaše hnutí staví k aktuálně ustavenému Revolučnímu výboru vedenému brigádním generálem Šámilem Rúkuzem, k němuž se přidalo několik poslanců včetně Fuáda Machzúmího či Pauly Jaqúbjan?

Bavíme se spolu o seriózních věcech, jako je myšlenka vybudování nového Libanonu a vy chcete celou diskuzi poslat kamsi do suterénu?? Je mi stydno se bavit o čemkoliv, co by zahrnovalo jména, která jste zmínil. Já tu mluvím o budování státu, o vybudování vlasti našich snů! Jejich projekt je součástí všeho toho haraburdí a, stručně řečeno, je jen prodlouženou rukou současného sytému. Nejde ale jen o ně, každý, kdo se zaklíná, že chce politickou změnu, znovu zažehnout povstání…ať radši rovnou odstoupí! Kdo to jakživ slyšel, mluvit o změně systému a být jeho součástí?! My jako hnutí al-Murábitún máme svoji čest a nikdy jsme si se systémem nezadali, jsou to pro nás gangsteři. A to nám v minulosti nabízeli křesla v parlamentu – jako kupříkladu bratru Ibráhímovi Qulajlátovi –, my jsme však vždy odmítli. Z této pozice voláme „všichni znamená všichni“ (pozn. red.: /hovor. arab./ „Kullkon ja’ní kullkon“ je heslo libanonských protestujících vyjadřující myšlenku, že všichni aktéři stávajícího politického systému nesou odpovědnost za současnou krizi).

Libanon bezpochyby prochází kritickou, možná dokonce kruciální fází na všech úrovních – ekonomické, politické, společenské, ale také bezpečnostní. Ve svém vyjádření z 27. června ministr vnitra Muhammad Fahmí uvedl, že „došlo k vměšování a finanční podpoře násilnostem, které se odehrály 11. června“ a dodal, že „jsou zde finanční zásahy a podpora ze strany zahraničních zpravodajských služeb se snahou vyvolat chaos“. Pane generále, jako člověk s hlubokou znalostí poměrů v Libanonu a bezpečnostních otázek zvláště, víte, kdo jsou ti údajní vnější aktéři a jaké sledují cíle?

Nemám přístup k přesným informacím jako ministr Fahmí, který mluvil spíše obecně, než aby svá slova přímo adresoval. Přesto skrze znalost reality zde na místě mohu konstatovat, že v Libanonu zahraniční zpravodajské služby působí zvláště kvůli našemu geopolitickému významu, kdy ležíme mezi židovskou entitou v Palestině a Sýrií. Vzhledem k tomu, že jsme dnes svědky intenzivního pnutí v Sýrii i Palestině, nevylučuji, že mohly být určité složky financovány vnějšími agenty. Nemám přesné informace, ale je zjevné, že v regionu jsou aktivní zvláště turecká a katarská zpravodajská služba, které jsou obě napojeny na mezinárodní výbor Muslimského bratrstva. Pokračují v tom, co započalo během Arabského jara. Gangy Muslimských bratří jsou stále hlavními strůjci sabotáží a terorismu v arabských zemích. K tomu bych zmínil, že v rámci současných „dolarových operací“ v Libanonu jsou do značné míry aktivní právě katarské a turecké subjekty.

Na domácí i mezinárodní scéně silně rezonovala výzva maronitského patriarchy Bišáry Butruse ar-Ráího, aby Libanon nastolil kurs neutrality s tím, že jeho dosavadní, politicky selektivní a nevyvážená orientace nakonec vedla k izolaci země v arabském světě i mimo něj, což mělo dál za důsledek kolaps ekonomiky i libanonské měny. Souhlasíte s ním a domníváte se, že by neutralita vrátila do Libanonu ekonomický blahobyt?

Tato „národní hereze“ je naprosto bezcenná a nejnebezpečnější na ní je, jakým způsobem je ona „neutralita“ prezentována. Idea neutrality není v Libanonu cokoliv nového pod sluncem. Když Francouzi odešli, tak tzv. Národnímu paktu přinesl Libanon od revoluce 1958 do konce války (1975-1991) na půl milionu mučedníků ze všech náboženských a konfesních skupin i sociálních vrstev. Francouzi otrávili libanonskou mysl ideou libanonské výjimečnosti a specifické libanonské identity v srdci Blízkého východu. Občanská válka – kterou nazývám „procesem sebeoddělení“ – stála Libanon statisíce životů. Těm, kteří se odvolávají na Táifskou dohodu – a já osobně k ní měl řadu námitek – bych připomněl preambuli Ústavy, která praví, že „Libanon je nezávislou zemí, konečnou vlastí svých občanů, arabskou zemí svojí podstatou a příslušností“. To nejmenší, co můžeme říci o „národní herezi“ zvané neutralita, je to, že je jasným porušením Ústavy. A to nesmíme zapomínat, že vnější a vnitřní faktory a celková situace, v níž se Libanon nachází, povedou k prolévání libanonské krve. Pokud jsou k tomuto ochotni, ať táhnou k čertu!

Není pochyb o tom, že Sýrie představuje pro Libanon jeho jakousi pomyslnou „druhou plíci“ a to nejen na ekonomické úrovni. Vzhledem k současné kolizi, ať se to týká finanční, ekonomické, společenské i politické oblasti, by bylo nanejvýš rozumné, aby se Libanon co nejdříve v rámci své obrody ekonomicky nasměroval na východ od Sýrie a Iráku až po Čínu. Libanon by se společně se Sýrií mohl stát jakousi „ekonomickou oázou“ v rámci čínské „hedvábné stezky“, čehož ovšem nemůže být dosaženo bez toho, aby Libanon chápal Sýrii jako svého ekonomického partnera a regionálního spojence. Jaký je váš názor, pane generále, má vláda Hassána Dijába nějaký dosud nezveřejněný „smělý“ ekonomický plán, jenž by zahrnoval znovuotevření libanonsko-syrských hranic a obnovení či dokonce rozvinutí hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi? S tím, že by Libanon sehrál důležitou roli v obnově Sýrie, což by bylo bezpochyby k užitku jich obou? Vedle toho, jak se dle vás Dijábova vláda popasuje s nejnovějšími protisyrskými sankcemi „Caesar Act“?

K vaší otázce mám jisté výhrady. Zaprvé, když už používáte přirovnání k plicím, tak Sýrie je libanonská „první plíce“, nikoliv druhá. Libanon totiž žádnou „druhou plíci nemá, má totiž místo ní židovský rakovinový nádor. Zadruhé, mluvíte o kolizi, jako bychom tu řešili, že máme nějaké problémy. Nemáme problémy, jsme úplně vyřízení! O jakých problémech to hovoříte? O těch by byla řeč, pokud bychom měli systém a základy pro politický a ekonomický management, ale my jsme stát ovládaný gangy. Problémy mají řešení, ale toto je, jako bychom z hrobu vykopávali kosti a snažili se oživit nebožtíka. Co se týče Sýrie, řeknu vám jedno: „Největším hlupákem je ten, kdo ohlupuje lidi“. Ti, kdo se rozhodli odříznout Libanon od Sýrie, toto přísloví bezezbytku naplňují. Zaplatili za to a ještě zaplatí. Ministři a poslanci, kteří rozhodli nekomunikovat se Sýrií na oficiální úrovni a chtěli přerušit vztahy mezi oběma vládami – přinejmenším, co se týče ekonomiky –, učinili to nejhloupější rozhodnutí. Co to přineslo Libanonu, můžeme jasně vidět. Tihle hlupáci jsou zodpovědní a měli by být souzeni kvůli své politické demagogii v životně důležité ekonomické otázce. Co se týče „Caesar Act“, než protisyrskými bych už jej raději nazval protilibanonskými sankcemi, protože Sýrii po tak dlouhé době nějaké nové sankce neohrozí. Caesar, necaesar, všechno je to jen mediální povyk. Zapomínají na jednu věc a to, že Rusko jednalo se syrskou vládou měsíc před spuštěním „Caesar Act“ a bylo oznámeno, že pro ruské společnosti budou otevřeny pozemní, vzdušné i námořní hranice a též byl oznámen rozsah jejich činnosti v zemi. Nikdo, kdo bude chtít obchodovat se společnostmi z Ruska, Číny a dalších zemí BRICS, nezavede „Caesar Act“. V Iráku už to bylo zmírněno, protože si Američané nedovolí nutit Irák uzavřít hranici se Sýrií. Vedlo by to k protiamerickým operacím, protože tisíce iráckých rodin závisí na hospodářských vztazích a otevřených hranicích. Jordánsko by „Caesar Act“ také dusil, a tak se rozhodlo ho nezavádět. Víte, kdo by ho nakonec mohl zavést? Sýrie! Protože to na ní nebude mít sebemenší vliv. Když přejdeme k Libanonu, jak by mohl přepravovat tranzitní zboží? Libanonské trhy jsou zbankrotované už nyní, nejsou peníze pro nákup, tak se ještě připravit o tranzit? Přístav v Bejrútu skomírá, řada lidí byla propuštěna a řada brzy bude, což přinese další ekonomické a sociální břemeno. Pokud by byl zaveden „Caesar Act“, přístav v Bejrútu zavře úplně a aktivita se samozřejmě přesune do přístavu v Tartúsu. Úplně nejhorší by bylo – a zde je třeba apelovat na libanonskou reprezentaci se vší její politickou a ekonomickou stupiditou –, že by to vedlo k angažmá Turecka, které by své zboží dodávalo skrze přístav v Aškelonu v židovské entitě v Palestině do zemí Zálivu. Co bychom z toho měli? Žel bohu je ekonomická prostoduchost u našeho vládnoucího gangu tvrdou realitou. A vláda Hassána Dijába? To je jen smutný přízrak konce vládnoucího gangu. Připomínají vládu v Tbilisi. Dokonce jsou stále ještě přesvědčeni, že tu jsou kvůli nějaké práci. Snesla se na ně všechna špína předchozích vlád a od premiéra po ministry jsou jen loutky neschopné nést břímě jim naložené. Je chybou vinit ze současné ekonomické situace Hassána Dijába, na vině jsou zloději z předchozích vlád. Ptáte se mě na plán Dijábovy vlády? Jaký plán?! Nebezpečné ovšem je, že se současná vláda může stát clonou, aby se regionální a konfesionální korupčníci vyvinili ze své zodpovědnosti. Pokud chce Dijáb a jeho vláda tu roli hrát, prosím, je to jejich věc.

Generální tajemník hnutí Občané státu Šarbel Nahhás popsal Dijábovu vládu coby pouhou „fasádu“. Souhlasíte s ním?

Šarbel Nahhás je ukázkový oportunista, který během „revoluce“ předvedl, že se nezmůže na nic jiného než na plané řeči. Líbilo by se mi, kdyby se stal prezidentem nebo předsedou přechodné vlády, to by se jeho neschopnost ukázala v plném světle. A ty jeho návrhy! Místo Šarbela Nahháse je vedle Machzúmího, Pauly Jaqúbjan a jejich party. On tedy na rozdíl od nich není ani poslanec.

Před dvěma týdny se hovořilo o projektu zavedení civilní služby připravovaném ministryní obrany Zajnou Akr. Civilní služba má trvat mezi několika měsíci a jedním rokem a má se týkat mimo jiné oblasti sociálních služeb, administrativní práce či vzdělávání, byť detaily zatím nejsou známy. Jak se k tomu stavíte?

Zákon o civilní službě je tím vůbec nejdůležitějším státním zákonem. Prosadil jej už někdejší prezident Émile Lahhúd v době, kdy byl vrchním velitelem Libanonských ozbrojených sil. Cílem je, aby vykořeněná mládež znovu získala národní povědomí, aby se znovu stali plnohodnotnými příslušníky národa. Pokud se paní ministryni podaří tento zákon na ochranu naší vlasti znovu prosadit – o čemž mám pochybnosti, neboť nabourává konfesionální a regionální rozdělení –, zapíše se do dějin hned vedle Émila Lahhúda. Samozřejmě civilní službu velmi podporuji, a vůbec by neměla být na nějakou krátkou dobu. Kdo se proti zákonu o civilní službě ovšem bude stavět, jsou představitelé konfesionálních a regionálních gangů, kteří v něm uvidí ohrožení svého politického postavení. Lidé nechtějí pochopit, že nás tihle bandité stojí stovky miliard dolarů. Nejsme zkrachovalá, ale rozkradená země!

Jednání s Mezinárodním měnovým fondem jsou na mrtvém bodě a jejich osud zůstává nejasný. Pokud by jednání selhala, jaké má současná vláda alternativní možnosti?

Pokud by jednání selhala? Jednání selhala ještě dříve, než začala! Je to jedna velká komedie sloužící coby kouřová clona pro přežití konfesionálních a regionálních gangů s jejich finančními zájmy. Žádná jednání neprobíhají, jen lži, přetvářka a ekonomická prostituce. Strategická rozhodnutí MMF jsou především pod taktovkou USA a dále Francie a Velké Británie. Těm má jít o stabilní Libanon? MMF při jednáních požaduje od Libanonu potřebné reformy coby podmínku pro poskytnutí peněz. Je to, jako by se snažili říct „víme, že jste zloději, ale spusťte reformy a budou peníze“. Je to ostuda, pokračovat v takto postavených jednáních. Kouřová clona, lži a pokrytectví!

Co je podle vás hlavní důvodem, že Alain Bífání rezignoval na svoji pozici ve vyjednávacím týmu?

Nevím, jaké důvody stály za jeho rezignací. Hodně se toho napovídalo, ale je to také jenom člověk. Jediné, co mohu říci, je, že ho považuji za skvělého finančního manažera.

Jaká jsou dle vašeho názoru současná hlavní rizika a výzvy – interní i externí – pro vládu Hassána Dijába. Či ještě přesněji, které politické síly nebo osobnosti usilují o torpédování vládních snah a s jakým cílem?

To se musíte zeptat lidí, kteří tuto vládu dávali dohromady – já to nebyl. Ti, kteří ji zformovali jsou ti samí, kteří jí nyní házejí klacky pod nohy. Jak jsem již říkal, je to bohužel vláda „kouřové clony“, ale zároveň je pro ni osudné nadále přiživovat systém konfesionálního rozdělení. Do toho se přidává onen požadavek na tzv. neutralitu a s ní hrozící vnitřní konflikt a prolévání krve mezi Libanonci. Tato vláda si nesmí nakládat více, než může unést. Konfesionální systém se za ní jenom schovává.

Co podle vás může či by měla vláda udělat, aby se jí podařilo dostat zemi ze slepé uličky?

Měla by v první řadě rezignovat. A následně doporučit ustavení přechodné vlády dvanácti ministrů, kteří by pracovali na novém volebním zákoně. Jinak snad jenom mír s vámi, milosrdenství Boží a Jeho požehnání.