Veronika Sušová-Salminen píše o dalším, nejnovějším projevu českého antikomunismu, který ukazuje na přetrvávající limity svobodné debaty o minulosti i po třiceti letech.
Český antikomunismus, ve kterém se vedle oprávněné kritiky a odsuzování zločinných a represivních stránek komunistických režimů ve střední a východní Evropě mísí systémové antilevičáctví a touha po jednoznačném výkladu dějin, je znova na scéně. Nově v souvislosti s připomínáním sedmdesáti let od justiční vraždy Milady Horákové prostřednictvím přehlídky plakátů „Zavražděna komunisty“. Filozofická fakulta UK se k této kampani nepřipojila. Navíc se její děkan, sociální historik Michal Pullmann, postaral o další „skandál“. V rozhovoru pro Echo řekl 16. července věci, které do jednoznačného a vlastně ideologického výkladu dějin 20. století nepatří a značně pobuřují jeho nositele. V reakci zazněla slova jako „salónní levičáctví“, které „relativizuje zločiny komunismu“, i špatně skryté obavy, aby česká akademická obec nešla náhodou „doleva“ (viz rozhovor s Michalem Pullmannem Jsem postmarxista pro Echo z 16. 7. 2020).
Každou ideologii prodáte nejlépe, když ji dobře zabalíte do vyprávění o zlu a dobru. Nepotřebujete žádné nuance, ambivalence a samozřejmě ani teoretický rámec, vymezené pojmosloví natož neaktivistický (o objektivitu se snažící) přístup k tématu, který by si neliboval v apriorních představách. Jste na straně dobra. Nesoulad, protiklady a protiřeč jsou pro vás jen šum, který vytěsníte či umlčíte. Víte, co je zlo, a bojujete pak bitvy minulosti v podmínkách současnosti. Takže ani dějiny pro vás nejsou ničím víc než jakýmsi odrazem dneška.
Historik Michal Pullmann na sebe upozornil už v roce 2011, kdy vydal knihu Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Ta zpochybnila zavedené vidění normalizace jako útlaku a represe režimu vůči společnosti a zdůraznila význam určité společenské smlouvy mezi společností a režimem. Pullmann rozzuřil všechny ideologické antikomunisty, ačkoliv mu nešlo o nic jiného než položit si legitimní otázky. Jednou z nich, jak to definoval později ve společném článku s jiným českým historikem Pavlem Kolářem, byla snaha vysvětlit, „proč politické systémy přežívají, aniž by se lidé vnitřně ztotožňovali s jejich ideologickými principy“. To je ovšem zřejmě další zakázaná otázka, protože oba autoři píšou o „dvojím životě“, veřejném vedeném ve lži a soukromém žitém v pravdě, jako o něčem, co je přirozenou součástí i dnešní liberální demokracie (viz jejich článek Nenápadný půvab ideologie v Orientace, vydání 22. – 23. 2. 2014). Hlavním důvodem ryčného nesouhlasu ale asi byla hlavní teze jeho knihy Konec experimentu: „Navzdory ideologickému obratu let 1989 a 1990, navzdory vytvoření nových politických institucí nebo výrazným změnám v životním stylu nepřestala řada společenských vztahů a navyklých způsobů jednání i nadále působit. Zdá se dokonce, že normalizace a polistopadové uspořádání mají mnohem více společného, než si demonstranti na náměstích v roce 1989 představovali.“ Hledání kontinuity s pozdně normalizačním obdobím přestavby na základě jeho studia nebylo (a není) v Česku jaksi vítáno s otevřenou náručí.
Pullmann nyní obhajoval, proč FF UK nevyvěsila plakát s Miladou Horákovou s nápisem „zavražděna komunisty“ a nepřidala se tak k „dekomunizační“ kampani tímto očekávaným způsobem, ale jen vyvěšením černého praporu. V rozhovoru pro Echo Pullmann nadzvedl ještě i tím, že mimo jiné řekl: „Já bych jako historik nebyl schopen stigmatizovat dělníka na Slovensku, který v roce 1979 oceňuje novomanželské půjčky a neoceňuje svobodu slova.“ A dále pak: „A zkuste se zeptat tehdejší uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, jestli měla představu, co jsou Alpy. Nechci vaši zkušenost zpochybňovat, ovšem zase v určitých vrstvách byla imaginace jiná, představa dovolené se odehrávala na Vranovské přehradě. To byla socialistická riviéra. Každý čas měl svou převažující imaginaci, svoje možnosti a potenciály. Poctivý historik to ví, ať je marxista, nebo konzervativec.“
Pullmann tu uvedl příklady, které nejsou v jednoznačném souladu s dnešním výkladem o absolutní nadřazenosti liberálních hodnot (svoboda slova) a jedné z tezí, která se opakuje v souvislosti s dobou po roce 1989 – možností svobodně cestovat za otevřené hranice. (Pokud si k tomu dodáme, že v liberálním výkladu by hranice vlastně měly být zcela zrušeny, tak je tu zase klasický diktát současnosti.) Pavel Janíčko se na toto téma podíval z jiné perspektivy v našem dnešním vydání.
Diktát současnosti by ale neměl být klíčem k poctivému rekonstruování historické zkušenosti (rekonstruování, protože historie se už udála a autenticky je ztracena), Pullmann by tedy jako historik “nebyl schopen stigmatizovat dělníka na Slovensku“, protože respektuje subjektivitu historického aktéra. Historie je mnohočetná a historik v ní objevuje často zdánlivě nespojitelné zkušenosti a postoje, proto také Pullmann říká „ovšem zase v určitých vrstvách byla imaginace jiná“, neb si je vědom (na základě výzkumu) různosti zkušeností v rámci jedné společnosti, která nikdy nemůže představovat monolit. Zdá se ale, že imaginace uklízečky ze Žďáru nad Sázavou anebo priority slovenského dělníka nesmí dnes zaznívat bez patřičné ideologické masáže. Ta je obsažena v zastřešující tezi o nesvobodě, neexistenci volby a totalitě (tedy i neexistenci autonomní soukromé sféry). Přesně proti této tezi se Pullmann nebo Kolář svými pracemi vymezují, když vidí jednak rozměr „dvojího života“, jednak konsensus mezi režimem a společností. Pullmann to řekl v rozhovoru jasně: „Ovšem my historici jsme od toho, abychom zpochybňovali politicky podmíněné, zjednodušující narativy, jako že tu byl zlý režim a hodná společnost, která úpěla, vyhlížela osvoboditele, a nakonec se sama osvobodila.“
Tento rozhovor pro Echo rychle vyvolal rozhořčené reakce. Mezi nimi vynikl otevřený dopis Michala Klímy, syna bývalého komunisty a poté disidenta Ivana Klímy, který se vůči Pullmannovým názorům ostře vymezil. Dokonce zazněla slova o ostudě FF UK, že má včele takového děkana. Diskuze Pullmann-Klíma v DVTV pak ukázala na jasnou nesouměřitelnost postojů a východisek.[1] Michal Pullmann se snažil argumentovat na základě vymezeného pojmosloví, metody a z historického kontextu. Klíma a moderátorka Daniela Drtinová argumentovali z liberálně-demokratických pozic dneška, kterými fakticky upírali minulosti jinou roli než roli potvrzování dneška či osobních perspektiv a zkušeností (což pak obratem vnucovali i „synovi komunistického prominenta“ Pullmannovi). Byly to dva odlišné světy.
Michal Pullmann a další historici, kteří zastávají vůči totalitnímu výkladu „revisionistický“ přístup, řadu lidí v českém establishmentu i třicet let po roce 1989 štvou. Kdyby ale byli tito lidé víc schopni naslouchat lidem jako je Michal Pullmann, možná by se pak nepodivovali tomu, že obrazně řečeno „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou“ dnes nesdílí většinu z jejich „liberálních“ názorů, ale nostalgicky (a tak i nekriticky) vzpomíná na dobu „nesvobody“. Na vztah mezi touto nostalgií a totalitním, uzavřeným výkladem minulého režimu, který ten dnešní režim preferuje, ostatně Pullmann v rozhovoru na DVTV ukázal poměrně jasně, i když asi zbytečně. Na tomto příkladu se znova ukazuje, že současný „liberálně-demokratický“ režim si dokáže vytvářet svoje nepřátele sám. Pro všechnu svoji proklamovanou „inkluzívnost“, vylučuje dnes už kdekoho. Nejen imaginaci a zkušenosti „uklízečky ze Žďáru nad Sázavou“.
Poznámky:
[1] Rozhovor či názorový duel Pullmann-Klíma je zajímavý z mnoha hledisek. Celý se točil kolem Pullmannova odkazu na práci, která sledovala vztahy mezi stalinskými represemi a participací/demokracií. Například ukazuje na to, jak moderátorka Drtinová opakuje, co se učila o demokracii ve škole a nenapadne jí, že by se její liberální demokracie nemusela týkat sovětského kontextu, o kterém se mluví. Pullmann musí vysvětlovat, že o liberální demokracii a její dnešní kritéria se samozřejmě nejedná. Zvláště zábavné bylo, jak dva laici s ahistorickými představami o dějinách vnucovali profesionálnímu historikovi, že on je tady vlastně tím, kdo je „ahistorický“.
Publikováno v rámci mediální spolupráce s časopisem !Argument a poprvé uveřejněno zde.
