Ve světle nedávných střetů mezi příslušníky syrských vládních vojsk a kurdskými bezpečnostními jednotkami v Qámišlí, stejně jako v návaznosti na jednání mezi hlavní kurdskou silou v Sýrii a damašskou vládou i dalšími procesy týkajícími se Kurdů v hlavních jimi obývaných blízkovýchodních teritoriích přinášíme další ze série rozhovorů s předním odborníkem na danou tématiku, Rudolfem Kvízem:
Došlo od našeho posledního rozhovoru, který proběhl v červenci, k nějakým posunům v rámci politicko-vojenské struktury v Rožavě? Platí stále, že Strana demokratické unie (PYD) a její ozbrojené křídlo Lidové obranné jednotky (YPG) představují jednoznačně dominující sílu mezi syrskými Kurdy?
Řekl bych, že k žádným zásadním změnám nedošlo. Občas je slyšet o konkurenčním Kurdském národním výboru (KNC/ENKS). Před několika dny kupříkladu vydal stanovisko, že PYD ve svých rukách koncentruje příliš mnoho moci a celkově řídí Rožavu špatně a také, že je nutné řešit situaci v Afrínu a to prostřednictvím bilaterálního jednání s Tureckem. Nadále nicméně platí, že se jedná o uskupení, které má mezi Kurdy v Sýrii marginální podporu. Již dříve jsme hovořili o tom, že velký podíl na tom nese také PYD, která vždy razantně kontrolovala veškerou vnitřní opozici, zároveň ovšem sám KNC nikdy nebyl schopen ze sebe setřást image loutek tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Je to uskupení, které je politicky a finančně podporováno Tureckem a také Kurdskou demokratickou stranou (KDP) v Iráku. V samotné Sýrii je ale jeho podpora mizivá. Byť neexistují seriózní data podpořená průzkumy, lze odhadovat, že jejich podpora u syrských Kurdů bude v řádu několika procent. PYD zůstává jedinou relevantní politickou silou s masovou podporou, jakkoliv samozřejmě existují i její kritici. Kurdská území nicméně PYD řídí a jakékoliv řešení kurdské otázky v Sýrii se bez jednání s ní neobejde.
Jak se vyvíjí vztah syrských Kurdů – resp. PYD coby jejich hlavního reprezentanta – s Američany?
Pro Kurdy je americká politika směrem k Sýrii velmi nečitelná a nevyzpytatelná, což je dáno především postavou Donalda Trumpa a jeho koncepcí blízkovýchodní politiky. Trump nejprve deklaroval chystané stažení amerických jednotek ze Sýrie a odvolání podpory syrským Kurdům, aby tato deklarace byla před několika týdny dementována s velmi neurčitým prohlášením, že americké síly v zemi zůstanou, dokud bude existovat hrozba návratu Islámského státu (IS). Větší roli však pravděpodobně v daném rozhodnutí hraje obava Američanů, že pokud se stáhnou ze Sýrie, celou ji ovládne Baššár al-Asad a Írán. Vztahy Američanů s Íránem jsou na ostří nože, do toho je zde tlak Izraele, který především nechce připustit, aby se íránské jednotky a proíránské milice typu Hizballáhu etablovaly na druhé straně Golanských výšin v blízkosti izraelsko-syrské hranice. Írán se ze Sýrie přirozeně stahovat nechce poté, co do ní tak mnoho „investoval“ v podobě lidských a finančních zdrojů a kolik v ní padlo jeho mučedníků. Otázkou je samozřejmě postoj Ruska. To je v současnosti spojencem Íránu, ale nedělal bych si iluze, že by jej nebylo ochotno opustit v momentě, kdy to uzná za vhodné. Rusko se může odklonit od Íránu směrem k Turecku, s nímž jej sice nepojí žádná velká láska, ale určitě může být pro Rusko zajímavá představa vrazit klín mezi Turecko a zbytek NATO, případně rovnou přetáhnout Turecko minimálně vojensky ze Západu na Východ.
Syrští Kurdové tedy nevědí, jak se mají v současné situaci v postoji Američanů zorientovat?
Vedle onoho veletoče kolem stahování tu bylo několik dalších kroků, které mezi Kurdy vyvolaly nervozitu. Jedním z nich bylo odvolání speciálního prezidentského zmocněnce pro Globální koalici pro boj s Islámským státem Bretta McGurka. Ten byl instalován v roce 2015 Barackem Obamou, nicméně zůstal ve funkci i po Trumpově jmenování. Zhruba v půli srpna však začal jeho agendu přebírat James Jeffrey, bývalý americký velvyslanec v Turecku a Iráku. Mnoho Kurdů na tuto změnu nahlíží s obavami. McGurk byl silně prokurdský, za kurdskou věc lobboval a dost věcí se mu podařilo prosadit. Často byl viděn v přítomnosti kurdských jednotek, za což jej pochopitelně nesnášeli Turci a neustále vyzývali k jeho odvolání. Mimochodem jistá polovládní asociace prokurátorů žádala tureckou justici, aby jej spolu s několika dalšími Američany působícími na základně Incirlik dala zatknout kvůli údajné podpoře gülenismu a Strany pracujících Kurdistánu (PKK). Každopádně syrští Kurdové nahlíželi na McGurka jako na přítele a někoho, kdo je na jejich straně a kdo se v rámci sporu mezi americkými zpravodajci (CIA) a ministerstvem obrany (Pentagon) klonil k tomu, aby Američané v Sýrii podporovali spíše Syrské demokratické síly (SDF) než Svobodnou syrskou armádu (FSA). Jeffrey, který jej vystřídal, je klasický kariérní diplomat, jehož dřívější působení v Turecku Kurdy znejišťuje. Zatím se sice žádné náznaky případného Jeffreyho protureckého postoje neobjevily, ale je předčasné cokoliv hodnotit, v úřadu je jen několik týdnů. O jeho angažmá v Turecku mnoho nevím, ale přinejmenším v Iráku vystupoval coby schopný zákulisní vyjednávač komunikující se šíity, sunnity i Kurdy. Abych to shrnul, syrští Kurdové jsou momentálně v situaci, kdy nevědí, co očekávat. Pokračují v tažení proti posledním kapsám IS v Sýrii, v těchto dnech začíná velká ofenzíva proti městečku Hadžín u irácké hranice. Z dlouhodobé perspektivy je však syrským Kurdům jasné, že na Američany nemohou napevno spoléhat a že jejich přítomnost v oblasti nepotrvá navždy.
Jaké jsou aktuální vztahy PYD s Damaškem? Došlo v jejich jednáních k nějakému posunu, nebo situace stagnuje?
Od našeho posledního rozhovoru k výrazným posunům nedošlo. Stále se vznáší spousta spekulací, jak budou případné dohody o uspořádání vzájemných vztahů vypadat. Zhruba jednou za čtrnáct dní se objeví zprávy, že „finální“ dohoda je na spadnutí, ale zatím k ničemu takovému nedošlo. Co určitě funguje, je řada dílčích dohod o praktických záležitostech, které se týkají správy kurdských území, již z toho důvodu, že elektřinu a platy státních zaměstnanců hradí Damašek. Co se týče dělení výnosů z ropy či bezpečnostních záležitostí, oběma stranám nezbývá než spolupracovat. Celkové dohodě nicméně dosud brání skutečnost, že každá ze stran má diametrálně odlišný názor ohledně finální podoby uspořádání a každá by chtěla pro sebe získat co nejlepší podmínky.
Před několika dny ovšem došlo ke střetům mezi syrskými vojáky a kurdskými jednotkami v Qámišlí. Co je o tom známo?
Po relativně dlouhé době došlo v Qámišlí k ozbrojenému střetu mezi vojáky Syrské arabské armády (SAA) a příslušníky kurdských policejních jednotek Asájiš (Asayiş), po němž zůstalo osmnáct mrtvých, z toho jedenáct na straně syrských vojáků a sedm na straně Kurdů. Nejprve by asi bylo dobré stručně zmínit pozadí přítomnosti syrských vojáků v Qámišlí. Po celé trvání konfliktu v Sýrii si syrský režim na místě udržel výraznou enklávu, v níž fungují jak jednotky SAA, tak prorežimní milice sdružené v Národních demokratických silách (NDF), jejichž součástí jsou mimochodem i asyrské jednotky Sootoro. Vždy se uváděly dva důvody, proč tuto enklávu Kurdové nedobyli. Jedním byla paralelní existence kurdské enklávy ve čtvrti Šajch Maqsúd v Aleppu, druhým skutečnost, že v oblasti je distribuční místo Červeného kříže, který z politických důvodů neoperuje na rebelských územích, ale vždy jen na územích pod vládní kontrolou a s jejím souhlasem. Dobýt tuto enklávu by pro Kurdy znamenalo přijít o potravinovou pomoc. Sporadicky tam sice ke střetům různého rozsahu v minulosti docházelo, nicméně v posledních měsícíh – myslím, že i v rámci oněch probíhajících jednání – byl na místě klid. Ohledně tohoto posledního střetu se ke mně dosud donesly jen kusé informace a klasicky dvě rozdílné verze. Režimní verze tvrdí, že vojáci jeli na letiště v Qámišlí – které mimochodem režim po celou dobu kontroluje – a napadly je kurdské policejní jednotky. Kurdská verze tvrdí, že na Kurdy kontrolované území přijelo několik džípů se syrskými vojáky, ti začali nejprve zatýkat a poté i střílet. Osobně si vůbec netroufám odhadnout, která verze je pravdivá. Může to být kterákoliv z nich, stejně jako může být pravda někde mezi nimi. Určitě si nemyslím, že to byla oficiálně posvěcená akce od jedné ze stran. Na problematických místech typu checkpointů standardně dochází k různým spontánním sporům, provokacím a podobně. Horké hlavy jsou na obou stranách.
Jaká je aktuální situace v Afrínu, který jsme posledně zevrubně rozebrali? Na našich stránkách jsme před několika dny informovali o vážných problémech v souvislosti s pádem turecké liry…
Oproti červenci, kdy jsme téma Afrínu probírali, tamní situace ještě více vygradovala, především v tom smyslu, že se místní proturecké síly již zcela utrhly ze řetězu. V poslední době neuvěřitelně přibylo únosů, vydírání, znásilňování, rabování, zadržování lidí na policejních stanicích a nucení jejich rodin platit výkupné a dalších patologických jevů. Z druhé strany týden co týden probíhají útoky YPG na jednotky protureckých rebelů, ať již přímo v Afrínu nebo v hraničních oblastech. Když člověk sleduje fotky a videa ze současného Afrínu, vidí velmi bezútěšnou situaci. Dřívější oáza klidu s otevřenými obchody a lidmi v ulicích se změnila v oblast připomínající Bejrút v osmdesátých letech. Polovina obchodů je zavřená nebo vypálená, občas se v záběru mihne nějaký cyklista. Po setmění ovšem v ulicích není nikdo, protože se lidé bojí napadení nebo únosu.
Přesuňme se ještě závěrem do Iráku. Jak vypadá tamní povolební situace z pohledu Kurdů?
Vypadá to, že Kurdové jsou navzdory prvotním dojmům zpět u jednacího stolu. Nadále platí, že hlavní silou v povolebních jednáních je Muqtadá as-Sadr se svojí aliancí Sáʼirún a dále Hádí al-Ámirí a jeho uskupení navázané na Jednotky lidové mobilizace (PMU). Chvíli vše nasvědčovalo, že si nacionalističtí a v mnoha ohledech protiíránští sadristé a Ámirího politická struktura napojená na proíránské šíitské milice vystačí sami, uzavřou nečekanou koalici a Kurdové budou ze hry. Nyní to však vypadá, že se k této kolici kurdský blok –v jehož rámci si opět mezi sebou nějak rozdělí pozice KDP a Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) – nakonec přidá, což je pro mě osobně poměrně překvapivé.
Na území Iráku mimochodem před několika dny bez větší pozornosti útočil Írán…
Ano, Írán překvapivě zaútočil raketami na město Koja v severním Iráku, které je baštou opoziční Demokratické strany íránského Kurdistánu (KDPI), což je mimo jiné uskupení, které jistou dobu vedl “Pražák” Abd ar-Rahman Qásemlú (Abdul Rahman Ghassemlou), kterého v roce 1989 zavraždili Íránci ve Vídni. Zajímavé a v kurdských kruzích velmi kritizované je, že ani KDP, ani PUK aktuální íránský útok oficiálně neodsoudily, ohradili se proti němu pouze jednotliví politici. Írán zkrátka i v iráckém Kurdistánu představuje velkého hráče. Také stojí za zmínku, že Íránci na svém území aktuálně popravili několik kurdských aktivistů. Jsem sice velmi špatný prognostik, ale vše nasvědčuje tomu, že příští rok bude, co se Kurdů týče, v Íránu poměrně dramatický. V únoru bude čtyřicáté výročí islámské revoluce, po níž v březnu 1979 vypuklo velké povstání především v sunnitských částech íránského Kurdistánu, ve kterém se Kurdové snažili obnovit Mahábádskou republiku. Při potlačování tohoto povstání bylo pozabíjeno dle odhadů na deset tisíc lidí. Kolem téhle otevřené rány v Íránu probíhá neukončený konflikt nízké intenzity, v jehož rámci vždy jednou za několik let dojde k určitým lokálním střetům. Přístí rok se k tomu vyloženě nabízí. Domnívám se proto, že čtyřicáté výročí těchto událostí bude pádnou záminkou pro prevenci veškerých protirežimních hnutí a aktivit íránsko-kurdských stran, ať již jde o KDPI, Stranu za svobodný život v Kurdistánu (PJAK) či Komalu.
Rudolf Kvíz je ředitelem komunikační agentury.
