Rozovor: S Mahmúdem Mur’ím (nejen) o syrské opozici

Jednou z nejsložitějších otázek spjatých se syrskou krizí je povaha opozičních subjektů, které se ve své nepřehlednosti dělí na domácí a zahraniční, resp. zahraničím sponzorované, národní a nadnárodní, mezi něž patří al-Qáʽida zahrnující arabské i nearabské džihádisty, stejně jako další islamistické organizace, které dostávají podporu a zbraně zvenčí.

Abychom blíže prodiskutovali toto téma, sešli jsme se s právníkem Mahmúdem Murʽím, jenž je představitelem domácí vlastenecké opozice a kandidoval v roce 2021 v prezidentských volbách. Byl tehdy jedním ze tří kandidátů, kteří získali potřebné hlasy od poslanců Lidového shromáždění, aby se mohli ucházet o přízeň syrských voličů. Zajímal nás jeho názor na proměny v turecké přístupu, na zprávy o syrsko-tureckém sbližování, na problém vysídlenců, jakož i na možnosti řešení situace na severovýchodě země v syrské Džazíře, kterou z velké části ovládají Američany podporované organizace rozkrádající zdroje syrského státu.

Děkujeme vám jménem české společnosti Dealtrade Group a její mediální odnože Rebuild Syria za milé přijetí ve vaší damašské kanceláři a rovnou vás požádáme, abyste našim čtenářům představil, kdo je Mahmúd Murʽí a jaká byla jeho dosavadní profesní a politická dráha.

Jsem syrský politik. S politikou jsem začal už na střední škole, když jsem se angažoval v jedné ze syrských násiristických organizací. Nastoupil jsem na Damašskou univerzitu, abych studoval práva, ale během studia jsem byl v roce 1986 zatčen a držen ve vazbě až do prosince 1991, tj. pět a půl roku, na základě obvinění z příslušnosti k lidové násiristické organizaci. Tehdy vládlo stanné právo, které bylo zrušeno až na počátku konfliktu v Sýrii, a délku trvání vazby nikdo předem nevěděl. Z vězení jsem tedy byl propuštěn na konci roku 1991 a hned na začátku roku 1992 jsem coby člen vedení vstoupil do Strany socialistické unie. Podílel jsem se na založení Arabské organizace pro lidská práva v Sýrii. Tato organizace sídlí v Káhiře a má pobočky po celém arabském světě. Já jsem byl jedním ze zakladatelů syrské pobočky, poté jsem se stal jejím tajemníkem, poté jejím ředitelem. Působení naší pobočky je zatím skromné vzhledem k situaci v zemi, která neumožňuje efektivní lidskoprávní aktivitu, nicméně stále existujeme a máme členy ve všech syrských guvernorátech. Když začaly protesty v Sýrii, stál jsem v jejich čele, požadovali jsme zrušení výjimečného stavu a stanného práva. Byly to oprávněné a legitimní požadavky na politickou, ekonomickou a sociální reformu. Byl jsem členem politbyra Strany socialistické unie a tajemníkem její damašské pobočky, přičemž jsme byli součástí Národního demokratického shromáždění, které zahrnuje pět stran a je hlavním organizovaným opozičním blokem v Sýrii. Naše požadavky jsou spravedlivé a oprávněné. Během prvních demonstrací v Dúmě nedošlo k žádnému vandalismu, nebyly napadány úřady, nikdo nevolal po svržení režimu. Požadavky byly jasné a týkaly se politických a ekonomických reforem, liberalizace a postupného demokratického pokroku. Prvních šest měsíců se vše odvíjelo v tomto duchu včetně damašského venkova, ale potom do hry vstoupil politický islám a Muslimské bratrstvo, a do země začaly proudit peníze a zbraně ze zahraničí. S těmito lidmi nemáme cokoliv společného. Stavíme se proti vnějšímu vměšování, jsme pro klidnou a demokratickou transformaci. Odmítáme násilí. Nechceme krveprolití a nejde nám o nějakou vendetu. Chceme reformovat politický systém v Sýrii, změnit jeho strukturu. Byl jsem jedním ze zakladatelů Národního koordinačního výboru a členem jeho předsednictva, nicméně kvůli politickým sporům jsem odešel a založili jsme Hnutí národní demokratické akce a také Syrskou demokratickou frontu, jejímž jsem aktuálně generálním tajemníkem.

Na počátku krize byly, jak jste zmínil a jak také uznal prezident Baššár al-Asad, oprávněné požadavky na změnu, nicméně záhy se zapojily složky spjaté s politickým islámem a Muslimským bratrstvem, kvůli čemuž jste se s vaší skupinou stáhli z demonstrací. Pak jste ale kandidoval na prezidentskou funkci. Co vás k tomu vedlo?

Jsem aktivní politik, zúčastnil jsem se první i druhé konference v Moskvě. Třikrát jsem byl také v Ženevě, kde jsem potkal zmocněnce de Misturu. Navštívil jsem množství zemí, takřka polovinu světa. Jsme v krizi, to je jasné, a je na nás, abychom udržovali regionální kontakty. Máme vztahy s Íránem, Ruskem, Čínou, Alžírskem i Egyptem. Pevnost těchto vztahů mě přiměla ke kandidatuře. Můj program byl jednoduchý, jde mi o to udržet vlast pohromadě, aby mohla čelit americkým, sionistickým a tureckým okupantům. Nechceme násilí, ale je třeba vyřešit problém kurdských milic. Skutečná opozice nechce zničit syrský stát a celou jeho infrastrukturu. Co se týče mých postojů, vždy jsem říkal, že jedině armáda má právo nosit zbraně. Zároveň požaduji národní demokratickou změnu, chci propuštění vězňů svědomí, chci nový volební zákon a chci nový mediální zákon. Tolik ve zkratce k mému volebnímu programu. Měl jsem tu čest být vedle doktora Baššára al-Asada a Abdulláha Abdulláha jedním ze tří kandidátů (z původních celkem jednapadesáti), kteří dostali potřebný počet hlasů od poslanců. Zahájil jsem kampaň a objevil jsem se v domácích, arabských i mezinárodních médiích, Poskytnul jsem více než stovku rozhovorů, kde jsem mohl svobodně projevovat své názory a komunikovat s lidmi coby představitel vlastenecké opozice a kandidát opoziční Syrské demokratické fronty. Svým vystupováním jsem prokázal, že uvnitř Sýrie existuje vlastenecká opozice, která není závislá na prostředcích ze zahraničí, která odmítá násilí, odmítá sektářství, které jde o lepší budoucnost pro naši zemi a která pracuje ve prospěch ukončení krize. Ve svém volebním programu jsem akcentoval zrušení ekonomických sankcí. Nechci, aby nám Američané prostřednictvím tzv. Syrských demokratických sil (QSD) kradli ropu, plyn a další přírodní zdroje. Dali jsme jasně najevo Evropské unii, že sankce jsou nespravedlivé a že se dotýkají především syrských občanů, nikoliv syrského prezidenta a vedení země. Pokud chce běžný Syřan dnes cestovat, musí jet do Bejrútu či Ammánu, aby dostal víza.  Vždy jsem apeloval, že toto musí být zrušeno, říkal jsem to ve všech rozhovorech s evropskými médii.

Prezentoval jste se ve volbách jako kandidát opozice, ale zde je nutno říct, že v průběhu konfliktu v Sýrii jsme byli svědky působení mnoha opozičních frakcí, které se od sebe velmi lišily. Jak byste klasifikoval opozici, která se na syrské scéně objevila? Často se hovořilo o dělení na opozici vnitřní a vnější, na národní a nadnárodní. K jaké formě opozice se osobně hlásíte a jakou naopak odmítáte?

Ve svých předvolebních materiálech jsem vždy akcentoval, že Mahmúd Murʽí je kandidát vlastenecké opozice. Když začaly události v Sýrii, odjel jsem do Káhiry, ale po několika měsících jsem se vrátil zpět do Damašku. Zjistil jsem, že se nemohu ztotožnit se zahraniční opozicí a pokud bych zůstal v Káhiře, musel bych se podřídit politice svých sponzorů, ať by se mi to líbilo, nebo ne. Proto jsem se vrátil zpět, abych jako opoziční představitel pracoval v zájmu své země, aby byla lepší, aby dostala moderní ústavu, aby společenská smlouva fungovala lépe, aby Sýrie byla progresivní a rozvinutá. Vlastenecká opozice věří v národní jednotu, staví se proti vnějšímu vměšování, je proti sektářství a odmítá partikulární rozdělování, ať už podle konfesních nebo kmenových linií. Taková opozice je zdravá a přirozená a má své místo v Sýrii i jinde ve vyspělém světě. Je žádoucí existence tzv. stínových vlád a v demokratickém systému se mají loajalisté střídat s opozicí podle toho, kdo získá většinu v parlamentu. Je otázkou, zda máme fungovat v prezidentském nebo parlamentním systému, ale ten, kdo vládne, musí mít určitě parlamentní většinu a podporu většiny Syřanů. Vlastenecká opozice nenatahuje ruce do zahraničí, odmítá okupaci a pracuje pro lepší Sýrii.

Během konfliktu jsme viděli vznik tzv. Svobodné syrské armády, která začala používat vlajku odlišnou od syrské oficiální, viděli jsme působení al-Qáʽidy a dalších uskupení politického islámu, byly vydány fatwy volající po džihádu na syrském území s podporou a financováním států Zálivu a Turecka. V médiích se v poslední době objevují zprávy, že Turecko se chce před volbami pod tlakem veřejnosti usmířit s Damaškem a v tomtéž smyslu apeluje na uskupení, která jsou pod jeho patronátem. Jaký je váš postoj k této záležitosti?

Turecko je tím, kdo na syrské území přivedl al-Qáʽidu, Frontu an-Nusra a další teroristické organizace. Turci jsou tím, kdo přivedl Čečence, Uzbeky a Ujgury. Přivedli ozbrojence, jejichž cílem je zničit Sýrii. Jako sousední země sehrálo Turecko velmi špatnou roli. Situace se změnila a dnes chce Turecko změnit svoji politiku, s čímž samozřejmě souhlasíme. Je dobře, že Turci říkají, že nemají žádné ambice, co se týče syrského území. Říkají, že považují Syřany za bratrský národ a že chtějí politické řešení mezi syrským státem a opozicí v Turecku a Idlibu. Jakou opozici tím ale mají na mysli? Co za opozici je v Turecku a Idlibu? Je tam Fronta an-Nusra, což je al-Qáʽida, která je pro všechny země světa teroristickou organizací. Jak se máme s někým takovým smiřovat?! V Idlibu jsou mezi teroristy také Čečenci, Uzbeci a Ujgurové, to nejsou žádní Syřané. Al-Qáʽida zahrnuje bojovníky z osmdesáti zemí, jsou mezi nimi Egypťané, Súdánci, Maročané, Jordánci, Palestinci a další. Pokud jde o přesídlence z damašského venkova, Homsu či Hamá do Idlibu, to je jiný případ, tam jsou politické síly a disidentští důstojníci. Chceme tedy vědět, koho má Turecko na mysli, když hovoří o opozici, s níž se máme usmířit. Teroristé a občané cizích států jsou mimo rámec politického urovnání. Jako vlastenecká opozice nemůžeme vyjednávat s al-Qáʽidou nebo s Ujgury, Uzbeky a Čečenci. Tito lidé se musí vrátit do svých zemí, nebo ať se o ně postará Turecko. Dále je zde problém s tureckou okupací syrského území. Turci jsou přítomni v Idlibu, Džarábulusu, Aʽzázu, Tal Abjadu a Rás al-Ajnu na dlouhém hraničním pásu mezi čtyřmi a pěti stovkami kilometrů. Požadujeme úplné stažení Turecka ze syrského území a zastavení podpory teroristům v Idlibu a na tureckém území. Vedle skupin, které jsou klienty Turecka, jsou zde skupiny závislé na Americe, Kataru nebo Saúdské Arábii. Například zbytky takzvané Armády islámu v Idlibu jsou závislé na Saúdské Arábii, Legie ar-Rahman je klientem Kataru. Další džihádistické skupiny, které bojují proti syrskému státu se zbraní v ruce, jsou závislé na sionistickém nepříteli. Je třeba velmi pečlivě rozlišovat mezi tím, kdo je opozice a kdo je terorista. Turecko potřebuje změnit svoji politiku a navázat s námi nové vztahy. Stále ovšem zůstává podezření ohledně jeho ambic na syrském území. Zůstává podezření, že je Erdoğan sympatizantem Muslimského bratrstva, což je organizace postrádající jakoukoliv vlast a jakékoliv zásady. Na území Turecka jsou tři a půl miliony Syřanů, tři a půl milionu Syřanů je v Idlibu. To znamená, že dohromady žije v Turecku a v Idlibu na sedm milionu Syřanů, kteří potřebují vyřešit svoji situaci. Chceme nalézt řešení pro jejich důstojný návrat, protože to jsou syrští občané. Je třeba začít znova a je třeba vzhledem k této situaci vydat nový zákon o amnestii. Pokud se někdo vrátí z Gaziantepu, měl by být beztrestný, pokud se nedopustil evidentních zločinů. Pokud byl syrský občan donucen k emigraci, protože v jeho regionu zuřil konflikt a nemohl tam zůstat, neznamená to, že to byl bojovník nebo terorista. Řada lidí s tím neměla vůbec nic společného. Proto změny v tureckém přístupu považují za pozitivní a je nutné, aby syrský stát natáhnul ruku a byl flexibilní. Turecko je důležitá sousední země, s níž je třeba věci urovnat a nalézt politické řešení. Musíme se zabývat veškerou opozicí, protože zde máme vnitřní vlasteneckou opozici a rovněž ne každá opozice, která působí v zahraničí, je automaticky špatná. Pokud jde ale o opozici, která není vlastenecká a je přímo navázána na zájmy cizích zemí, o takové nestojíme.

Z dějin víme, že všechny války končí nějakou formou usmíření a odpuštění. Syrská vláda dosud navrhla několik dekretů o amnestii, z nichž ten poslední je nejobsáhlejší. Co byste vzkázal externě vysídleným osobám ve chvíli, kdy vláda tvrdí, že odstranila mnohé překážky, které bránily jejich návratu, a uspořádala v této souvislosti dvě konference. Část vysídlenců se z osobních důvodů nechce vrátit a je jasné, že situace není optimální. Jak byste ale povzbudil ty, kteří uvažují o návratu a chtějí za touto krizí udělat tečku?

Předchozí dekrety byly nedostatečné. Ten poslední, o kterém jste hovořil, dost široce rozlišuje mezi těmi, kdo se dopustili teroristických operací proti státu a těmi, kteří mají politický status. Amnestie se nevztahuje na ty, kteří stanou před soudem pro terorismus. Jako domácí vlastenecká opozice chceme, aby se všichni syrští občané vrátili do Sýrie a bylo s nimi zacházeno jako se syrskými občany. Usilujeme o to, aby náš stát fungoval na občanském principu, který nebere v potaz, kdo je jaké národnosti, náboženství nebo konfese. Důležitým bodem, o kterém jsme nemluvili, je kurdská otázka a otázka tzv. Syrských demokratických sil (QSD). Jde o složité téma. QSD bojovaly proti tzv. Islámskému státu, v čemž měly podporu syrského státu. Na druhém poradním setkání v Moskvě řekl doktor al-Džaʽfarí Sálihu Muslimovi: “Osvobodili jste Kobani se zbraněmi Syrské arabské armády a zde jsou dokumenty, které jste podepsali, abyste tyto zbraně dostali“. Sálih Muslim na to je mlčel a nepronesl ani slovo. Současně byly Strana demokratické unie (PYD) a Strana kurdských pracujících (PKK) podporovány Amerikou. Těmto skupinám samozřejmě americká podpora vyhovuje a vyhovují jim peníze ze syrských státních zdrojů ropy a zemního plynu. Disponují velkým množství dolarů z jejich vývozu, ale tyto dolary jsou ze zdrojů syrského státu, které jsou majetkem syrského lidu. Nejsou majetkem QSD nebo Američanů. Odmítáme podíl QSD na krádežích syrských zdrojů, zároveň jsme ale vyvinuli úsilí pro vyřešení situace a přispěli jsme k navázání dialogu mezi QSD a syrským státem. Problémem je, že QSD chce zachovat svůj projekt samosprávy a mít podřízené milice Asájiš. Na to jsme jim řekli, že je nezbytné, aby Asájiš podléhaly ministerstvu vnitra a QSD podléhaly ministerstvu obrany. Přírodní zdroje patří syrskému lidu a americká přítomnost na syrské půdě je okupací, stejně jako je okupací turecká přítomnost a jako je okupací sionistická přítomnost. Na nás je, abychom proti okupantům bojovali a dostali je dříve či později z naší země. Nesmíme s okupanty vyjednávat, nesmíme ustoupit ani o píď a nesmíme se vzdát našich zdrojů. Musíme jednat vlastenecky, ať už jsme loajalisté nebo v opozici. Hlavní je zájem Sýrie a syrského lidu.

Rozhovor pořídil a zaznamenal náš syrský dopisovatel Júnus an-Násir.