Globální ekonomika, širší geopolitický kontext a související reflexe, analýzy či predikce jsou nám na stánkách bližší, tudíž sepsat – a případně sepsout – něco z daného ranku není až takovou chůzí po tenkém ledě. Zatímco první téma je z tohoto pohledu jaksi víc domácí, je druhé o poznání větší premiérou. Dosah má ale možná ještě větší, než ekonomika, a právě proto si myslím, že je na místě přemýšlet (nebo se aspoň snažit přemýšlet) i v téhle rovině.
Reformy. Ze strany Emmanuela Macrona, ale i ostatních politiků, jsou tu jakési signály snah o „reformy“. Ty se většinou točí kolem toho, jak upravit platy, pracovní dobu, produktivitu práce, případně vytvořit, udržet a hlavně logicky obhájit nová pracovní místa – a tak dál. Faktem nicméně je, že už několik let se podobným „povrchovým“ úpravám připravuje (a to v rámci celé EU) podhoubí, a to v podobě obyčejného (ačkoli ne moc hlasitě avizovaného) pumpování peněz do ekonomiky, tzv. „kvantitativního uvolňování“. Pokud je toto dobře připravené, tj. pokud je dobře zajištěná distribuce takto vygenerovaných peněz do všech (včetně těch spodních) pater ekonomiky, pak se na tom asi určitým způsobem stavět dá – každopádně bez kvalitního zázemí lze cokoli reformovat jen velmi těžko. Horší je to, že a) až uvolňování skončí, a b) banky opět zvýší úroky, načež opět c) dojde k inflaci (tj. z pohledu obyčejného člověk „růstu cen“), pak se teprve ukáže, jaký smysl věc měla v dlouhodobějším hledisku a nakolik to ekonomiku skutečně „zflexibilizovalo“. Přičemž ani ta distribuce peněz tak, aby se koupěschopnost všech zvýšila přibližně rovnoměrně, nebude hladká, protože opět dojde hlavně k tomu, že se jako první a nejvíc nasytí ty největší ryby. Opticky sice nějaký růst proběhnout může a zvýšený objem peněz v ekonomice se minimálně v krátkodobém horizontu projevit zákonitě musí, ovšem z perspektivy dlouhodobé jsou jakékoli finanční injekce samy o sobě jen vyrážením klínu klínem. Problém je podle mě totiž širší a položený trochu jinde, ovšem pro Západ a Evropu je poměrně bolestné si to přiznat – stále palčivější otázkou totiž víc a víc je západní (evropská, americká, případně japonská atp.) konkurenceschopnost jako taková, a to na globální úrovni. Ta má samozřejmě nějakou definici (u výrobku namátkou cena, kvalita, tradice, záruční servis, dlouhodobá návratnost atp.), nicméně tak nějak stále se spoléhá (či hřeší?) na to, že „západní = potřebné“, tj. že svého zákazníka „si to vždy najde“, případně, že „když někdo může, tak si vždy radši vybere to západní“ atp. Kromě kritérií objektivních tedy spoléháme i na ryze subjektivní pohled výhledových odběratelů, kde v zásadě vycházíme z předpokladu, že v určité rovině není pro jejich rozhodování alternativa, protože naše řešení, názory, design a výrobky jsou jedinečné, bezalternativní, a jako takové nenahraditelné. To možná platilo ještě v devadesátých letech či maximálně na začátku nového tisíciletí, ovšem v době, kdy Čína, Indie a snad i Írán vysílají na oběžnou dráhu satelity, je to nanejvýš tak fosilním reliktem zbytnělého etnocentrismu, v jehož rámci Západ (jak díky vlastnímu pokroku, tak díky koloniálním zdrojům levné práce) začal sám sebe považovat za střed světa. Tím samozřejmě i dost dlouho byl, ovšem „Východ“ se v posledních desítiletích co do konkurenceschopnosti velmi pochlapil, přičemž – jednoduše shrnuto – a) technické úspěchy si osvojil, ovšem b) levnou pracovní sílu si ponechal. Zatímco bývalé kolonie se technologicky (ale nikoli sociálně) emancipovaly, evropský, americký i japonský dělník se stával stále dražším, přičemž vhodný substitut jak snížit výrobní vstupy Západ nenašel – snad kromě přesunu výroby do bývalých kolonií či třetího světa. To zpětně vedlo k tomu, že do daných destinací přecházelo ještě víc technologického know-how, tudíž dané končiny se na bývalém centru stávaly technologicky ještě méně závislými – a tak dál. Je přitom nasnadě, že pokud je superhrubá hodinová mzda (resp. zaměstnavatelův náklad na) dělníka v některých zemích skoro stejná jako týdenní mzda dělníka v některých ze zemí, kde teoreticky může sídlit ten samý (či dokonce konkurenční) technologický závod, nemůže být atraktivita západního výstupu dlouhodobě udržitelná. A to zatím stále mluvíme jen o konkurování cenou. Bráno z pohledu technologie, i zde docházíme do situace, kdy téměř kdokoli na světě je schopen vyrobit téměř cokoli, přičemž ve většině případů opět levněji, s méně komplikovaným dodáním a hlavně bez zbytečných řečí, papírování a arogance. Ano, Západ je sice „designově elegantní“, případně „inovativní“ či „dlouhodobě rentabilnější“, nicméně z hlediska prvotního vstupu je leckdy skutečně mimořádně drahý, k tomu častokrát i zbytečně okázalý, namyšlený a v realizaci toho či onoho svým způsobem někdy až krutý či aspoň pořádně škodolibý. Případně rafinovaným způsobem šikanující nebo si aspoň vychutnávající to, co považuje za svou nadřazenost (= přičemž ve vnímání z pohledu třetího světa všechny ty komise, mezinárodní soudy či normy ISO v zásadě splývají do jednoho slepence jakéhosi „nesrozumitelného evropského voodoo“). Svět to tak sice nejdřív bral (asi jako jakousi zvláštní směs evropské záhadnosti, arogance a rozmaru), podvědomě ale rozhodně toužil po jednodušší, svobodnější a lidštější cestě. Tu si také prosadil, přičemž není divu, že vlajkovou lodí „lidové výrobní rebelie“ se stala Čína. Její kombinace nižší kvality, halířové ceny a naivního kýče jako by přes svou povrchnost zároveň obsahovala i hlubší rozměr – sice asi nevědomou, ale o to upřímnější a kompletnější negaci veškeré nabubřelé filigránštiny, kterou si Západ mohl dovolit jen proto, že měl na to podmínky, levné zámořské zdroje, a tedy i dost času a prostředků na hraní. Úspěch levných, přímočarých a dětinsky nekomplikovaných asijských „konceptů“ všeho druhu je tak nejen nechtěným výsměchem všemu, co Západ považoval za nedotknutelné, ale i postupným popíráním či dekonstrukcí celkového „stylu“, který po staletí (především) ze západního pojetí smysluplnosti jakési kulturní „architektury prostoru“, resp. určité (užité) estetiky do značné míry vycházel. Platí přitom, že pokud se popře toto západní „estetické“ dogma, resp. jak bude rozdrceno základní těžiště vkusu, bude úspěšně nakročeno k řádné erozi jednoho kompletního civilizačně-kulturního narativu jako takového. Ta se může projevit jakkoli – počínaje tím, že fundamentálně odlišné pohledy na objektivně stejnou věc budou bez výjimky brány jako stejně relevantní, až po jiný způsob proměny hodnot a/nebo celkovou změnou priorit. Co bylo prvotně „obyčejným“ hledáním substitutů na základě tržní motivace tak může mít za důsledek kompletní nahrazení kulturních preferencí. Na tomto pozadí je samozřejmě pěkné a chvályhodné, pokud v našem krátkém, demokraticky mezivolebním horizontu „kvantitativně uvolňujeme“ (případně pokud se někdo typu Macrona rozmáchne k „reformám“), nicméně obávám se, že toto je jen dočasné odvracení pozornosti od hlavního problému: tím je směs drahoty, návyku na sociální jistoty, z toho pramenící arogance, ústící v postupně narůstající neatraktivita, jakož i v to, že svět si hledá jiná řešení. Dokud budeme držet stejnou linii, je otázkou, jak dlouho to půjde dál. Tvrdě ekonomicky je přitom dost možná jedinou alternativou (a uznávám, řádně brutálně): devalvace eura, zákaz dovozů všeho, co je možné vyrobit místně, omezení cestování (tj. plýtvání „devizami“) a naopak maximální stimulace k tomu, aby cizinci utráceli v EU, zatímco EU vyváží; jinými slovy „čínská“ (nebo, ještě lépe: „severokorejská“) cesta. Dalším stupněm může být zrušení důchodů (pochopitelně provázené uzákoněním toho, že o důchodce se má starat rodina)… a v podobném duchu pěkně dál. KDU-ČSL, komunisti, ODS, knížecí radiči a případně i další by mě určitě doplnili o padesát dalších věcí – nejhorší na tom ale je, že jakkoli děsivě by zněly, byly by dost možná skutečně jedinými zaručenými recepty na to jak opravdu zůstat konkurenceschopnými (= a ne o tom jen mluvit, zatímco si nalháváme, že naše úroveň je dlouhodobě udržitelná v tom stavu, v jakém je). Od konkurenceschopnosti měl Západ historicky kolonie (o které nakonec přišel), Východ (resp. socialismus) si otroky vytvořil přímo doma. I dneska jakoby všechny ty postupně vznikající „pracující bídy“, „kurzarbeity“, „švarcsystémy“, 1EUR platy na hodinu či minijobs svědčily o tom, že každý větší celek, pokud má fungovat dlouhodobě, musí nutně disponovat „svou“ třídou nevolníků, robotníků či přímo otroků – a pokud ji zrovna nemá, tak si ji musí vytvořit. Německo a do jisté míry i východní Evropa to možná (pod)vědomě (?) chápou – proto je Německo právě prekariátu a všem typům neúplných úvazků domovem, proto se ve Východní a Střední Evropě zdvihají platy jen velmi nesměle. V zásadě je tedy vše dost možná na drsné, ale pravděpodobně jedné z těch realističtějších cest; teď už jen, aby to pochopila i ta Francie (včetně Emmanuela Macrona) – a bude to komplet. (komentář: Ondřej Krátký).
Mateřství. Zhruba před měsícem se to vinulo médii jako červená nit – !Argument přinesl článek o Irsku, kde, jak se ukazuje, bylo špatně mít dítě skoro za jakýchkoli okolností (tedy pokud to neschválila církev nebo sousedé), Novinky.cz prakticky souběžně publikovaly reportáž o nastávající matce, která zabila své dítě v Plzni. Do toho byla v Charlottesville zabitá Heather Heyer označena za sociální přísavku, protože ve 32 letech ještě sama dítě neměla. Řekl bych, že hodnotové soudy o hlavních souvisejících tématech – tj. zda potrat ano, či ne (= zda to je vražda, nebo ne), zda je rozhodování o počatém dítěti skutečně jen rozhodování o vlastním těle (nebo jestli se týká i toho plodu), případně nakolik je bezdětná ženská v něčem „zbytečná“ či ne zcela naplnivší svůj potenciál – probíhají cca ve stejné oblasti mozku, jako ty, jestli by politika měl dělat někdo, kdo sám nemá děti, případě obdobné (v něčem oprávněné, v něčem zkratkovité) úvahy na stejně sugestivní náměty. Já osobně si myslím, že odpovědět lze vždy jen metodou „případ od případu“, a to ještě s velkou rezervou, respektive výhradami, jakož i po hodně výživné diskuzi. Přičemž samozřejmě s tím, že o každém tom konkrétním člověku, který to či ono rozhodnutí udělal, je nutné se dozvědět trochu víc, už jen proto, že tohle je záležitost maximální závažnosti, a rozhodně ne houska na krámě. Mluvíme-li ale o hodnotových soudech týkajících se mateřství, pak roli nehrají ani tak klišé typu „všichni z matek pocházíme“, „matka je absolutní hodnota“ nebo „matky nás formují (na) celý život“, jako spíš očekávání, které od ženy mají ostatní, tedy, chceme-li, „společnost“. V momentu toho kterého finálního (a leckdy bohužel tragického) rozhodnutí, které (ta která konkrétní) matka učiní, zároveň dost často nehrají roli nějaké „zákony“ nebo „pravidla“ či „racionální uvažování“ nebo „plánovanání“, jako spíš to, jak ten tlak, který právě společenské očekávání způsobuje, ve finále na tu ženskou samotnou působí. Jedině tak se totiž dají vysvětlit některé extrémní konce, ke kterým to vede – tedy nejenom zabití či utajený potrat, ale i nenávist během výchovy, tj. když si matka to dítě nechá, zatímco kdyby bylo jinde, tak by bylo dobře jak jemu, tak jí. Tohle všechno je podle mě dáno právě působením některých základních očekávání, kterým je ta žena dlouhodobě (vědomě či podvědomě) vystavována, a která se v podstatě sdružují do pojmů jako „odnosit“, „porodit“, „vychovat“, „milovat“ – jinak přes to nejede vlak, resp. jinak jsi selhala. Výsledkem je, že tu máme v podstatě čtyři varianty reakcí – matky, co a) porodí a výchova je baví; co b) porodí, ale dítě je otravuje, přesto si ho nechají a ve výchově pokračují; co c) porodí a dítěte se z nějakého důvodu radši zbaví; co d) radši vůbec nerodí. Konkrétní rozhodnutí v rámci těchto možností jsou pak motivována tím, jak matka či mladá paní vyhodnotí, co bude příchod dítěte znamenat pro ni a pro okolí, zároveň bych ale řekl, že jsou dost často poznamenána tragickými nedorozuměními, poruchami komunikace či osvěty. Selhání komunikace či osvěty přitom musí být (aspoň u nás) na vině na prvním místě – protože v době baby-boxů prostě není možné mluvit o tom, že by společnost nebyla připravena dítě aspoň zachránit a nějakým způsobem přijmout. Je tudíž samozřejmě na diskusi, nakolik kvalitně je zajištěno, aby se povědomí o tom, že baby-box je řešení, doneslo až k matce, případně nakolik je její okolí natolik zabedněné, že se mu nastávající maminka se svým outěžkem radši ani nesvěří (což může mít za důsledek cokoli – od toho, že se od něj o možnostech, které má, nedozví, až po strach, který se podvědomě přemění ve zkratkovité řešení). Osobně si proto myslím, že jak tím, že osvěta nebo komunikace vázne, jakož i tím, že se na matku kladou očekávání, se všechno jen zhoršuje, a riziko toho, že udělá zbytečnou hloupost, neúměrně stoupá. Zároveň s tím si myslím, že je objektivní nesmysl chtít po každé matce, aby byl perfektní matkou či aby dítě milovala nebo vychovávala, když na to nemá, nebaví ji to, nebo se na to necítí. Vezmeme-li v úvahu to, že i přes povahovou indispozici k výchově nebo lásce je pořád ještě uzpůsobena k tomu, aby byla zdrojem života, měla by celá věc stát spíš kompromisně: byť matka sama svého potomka přeci nutně milovat nemusí, měla by početí, donošení i narození každého nového dítěte slavit, chránit a podporovat celá společnost. Jinými slovy: matka by se neměla nikdy dostat do stavu, že se bude užírat tím, že na mateřství z nějakého důvodu „nemá“ – zároveň společnost by měla být natolik dospělá a schopná, aby matce nikdy nic nevyčítala. Naopak by ji za to, že je těhotná (a je úplně jedno s kým, jak nebo proč), měla permanentně chválit, a to těhotenství i donošení (pokud samozřejmě nejde o extrémy) maximálně podporovat. Už třeba jen zárukami, že se pak o to dítě postará, pokud matka nebude chtít. Některá matka má prostě svoje maximum nastavené zkrátka tak, že to dítě „jen“ odnosí – anebo i to je někomu málo? Z opačného úhlu: pokud to dítě nosí s nenávistnou vizí, že se pak o ně pak bude muset starat, nebo ho radši zabít, není lepší, aby ho nosila v radostném očekávání toho, že ho hned po porodu odevzdá, načež bude fajn jak jí, tak výhledově i dítěti? Pro mě je člověk, který vynalezl (či případně po ČR nebo jinde šíří) baby-boxy zkrátka génius a lidumil, zatímco ten, kdo je proti nim, není zcela při smyslech; přičemž ten, kdo – jakkoli, a to i nepřímo – brání tomu, aby o nich ženy byly informované, není při smyslech na entou. Nemyslím zároveň, že byla-li by tu o baby-boxech větší osvěta, vedlo by to k jakkoli razantnímu nárůstu nechtěných a odložených dětí – spíš myslím, že by určitě ubylo těch, která zbytečně umírají. A koneckonců možná by přibylo i trochu víc pohody a optimismu na straně (budoucích) maminek. (komentář: Ondřej Krátký).
