Prezident Trump se rozhodl zahájit svou první zahraniční cestu poněkud netradičně (místo například Kanady návštěvou Saúdské Arábie), což – podobně jako pokračování i průběh dané cesty – mělo za důsledek nejen sérii spekulací, ale i konkrétnějších reakcí, a to zejména ze strany EU. Podívejme se na to, jaké mohou mít dané kroky příčiny a jak se mohou dál vyvíjet – nejen pro USA, ale i pro Evropu a v určité místně podmíněné souvislosti i Čechy.
Trump. Americký prezident absolvoval první zahraniční turné. Výrazným výstupem z něj je entrée k posilování obchodně-politických vztahů se Saúdskou Arábií i Izraelem. To se kromě plácání po ramenou a obchodních dealů projevilo i dále vyostřenou rétorikou proti Íránu, potažmo jeho „regionálním aktivitám“ (myslí tím třeba skutečný – nikoli jen slovní – boj proti IS?). Na Trumpově filipice proti Teheránu se tak evidentně podepsaly rady z Rijádu i Tel Avivu, které si asi z nějakého důvodu vzal za své. Už dříve jsme zde avizovali, že spíš než Nikkie Keddie (či další akademické klasiky) čte Bílý dům ve věcech Íránu zřejmě autory typu Daniela Pipese. Poté, co Rúhání obhájil druhé prezidentské období (což se stalo ještě před Trumpovou cestou na Blízký Východ), se zdá, že mezi své inspirační zdroje zařadili američtí stratégové ještě i Michaela Rubina. Jedině tak si dovedu vysvětlit, že Trump údajně hovořil o íránskému režimu. Přitom skoro každý vesnický strýc (do jehož role se i sám Trump před volbami tak trochu stylizoval), který sleduje zprávy, ví či aspoň tuší, že v Íránu je sice jakási teokraticko-antiimperialistická ústava, nicméně její interpreti tvoří v zásadě dva (protichůdné) tábory – jeden v čele s Alím Chameneím, druhý v čele s Hasanem Rúháním. Rubin ovšem konzistentně tvrdí, že Rúhání klame tělem a je jen „dobrou“ tváří, jež je jinak zcela v moci monolitního „teokratického režimu“ – který je tam v takovém případě pak opravdu jen jeden. Připustíme-li tedy, že i Rubinovy názory mohou být jedním z ideologický motorů Trumpova postoje vůči Íránu, vyplývá v zásadě následující: buď a) má pravdu Michael Rubin, nebo b) Trump naslouchá někomu, kdo se sice mýlí, ovšem jeho názory rezonují dostatečně silně na to, aby byly brány vážně i v Bílém domě (komentář: Ondřej Krátký).
Evropa. Pokud chce Merkelová a koneckonců zřejmě i Macron ještě silnější a integrovanější Evropu, je to podle mě zcela legitimní a logický požadavek. Jsem toho názoru, že pro EU – chce-li fungovat jako kterýkoli velký celek, jemuž má ambici čelit či s ním rovnocenně spolupracovat (tj. hlavně USA, Čína a Rusko) – je ještě vyšší míra společné integrace a posílení nezbytná. Pokud by jejím ztělesněním byla kvalitní a jednoznačná ochrana vnějších hranic, sjednocená zahraniční politika a jednotné vedení, byl bych osobně spokojen. Ovšem jen za toho předpokladu, že paralelně s tím by byla zaručena co největší míra transparentnosti, dialogu všech se všemi včetně férového zahrnutí menších zemí (tj. žádné elitářství typu Německo – Francie), maximum svobod na lokální úrovni a fungující ekonomika (= tj. nikoli pustá ideologie) jako priorita. Pokud se lidé budou v EU cítit dobře, respektovaně a bezpečně, přirozeně s tím přijde i (tolik požadovaná) solidarita (jejíž údajný nedostatek nám byl tolik vytýkán na věci, která s EU naprosto nesouvisela). To vše je samozřejmě olbřímý úkol a nejsem si jist, jestli má současné vedení EU, resp. ti, kdo jsou s ním ztotožňováni, dostatek morálního kreditu na to, aby pro jeho splnění získali podporu byť jen prosté většiny občanů Evropské unie. Zapomínat přitom nelze ani na jednu z nejpodstatnějších věcí, a tou je obrana – při hlubší evropské integraci je nutnou klíčovou otázkou a) co dál s NATO; případně b) zda či do jaké míry jej může nahradit společná evropská armáda? Trumpovi se přitom čerstvě podařilo NATO „sjednotit“ – na straně druhé si od EU vysloužil v podstatě kritiku. Buď je tedy šikula, který umí hrát na všechny strany, nebo je chytrou horákyní Merkelová, která v dané konstelaci vidí příležitost jak a) EU oddělit od NATO, nechat b) vinu za to spadnout na Trumpa, a tím si (společně s Macronem) zajistit legitimitu a nutné předpolí na c) budování (jejich „vlastní“?) evropské armády. Pokud by k tomu došlo, lze jen doufat, že taková armáda tu bude k užitku věci, tj. (z mého pohledu) hlavně ve službě a pro ochranu hodnot uvedených výš, a nikoli proto, aby si loajalitu evropské věci vynucovala nebo se stala předmětem nenávisti – jak Evropanů, tak sousedů. Má-li být ovšem takový projekt jen (či hlavně) o Němecích a/nebo Francouzích, je možná dobré mít na paměti jeden zásadní fakt – jak německá moc, tak francouzská armáda fatálním způsobem selhaly zatím prakticky vždy, když dostaly dějinnou příležitost ukázat, co v nich doopravdy je (komentář: Ondřej Krátký).
Odcházení. Momentálně to vypadá, že se směrem k určité historii pomalu překlápí záře minimálně dvou „antikavárenských“ majáků plus jedné lampičky, která si svítila především na vlastní cestu: zatímco Zeman „je odcházen“ médii a Kmoníček se na čas odstěhoval do zámoří, Babiš si bude do voleb své baterky dobíjet v zákulisí. Sobotka se buď projevil jako takticky méně nadaný hráč, anebo ho to v politice prostě už přestalo bavit; lze ovšem předpokládat, že až ČSSD na podzim totálně pohoří, leckterá firma či instituce po něm velmi ráda sáhne – stoprocentně úspěšným krizovým manažerem sice není, na druhou stranu věřím, že mluvící hlavu disponující nutnou asertivitou umí dělat skvěle. ČSSD možná převezme Zaorálek, což by se mi osobně líbilo, protože je to takový sociální Ostravak, působí celkem upřímně a nebojí se konfliktu – nicméně uznávám, že moje predikce či vyjádření sympatií bývají dost často polibkem smrti. Jako možný průšvih nicméně vnímám vakuum, které může na scéně s odchodem ČSSD a dalších „tradičních“ veličin vzniknout, resp. prakticky jakoukoli alternativu, která takový uvolněný prostor může vyplnit: Babiš, Kalousek, Okamura, starostové, kroměřížáci či další transatlantičtí post-havlisté a tak dál. Symbolickou třešničkou na dortu se celému tomu nadělení pak může stát následující prezidentská volba. Tam figurují ještě horší zjevy: Horáček, o němž jsem si mediální své pomyslel zde, případně Drahoš. Pokud Zeman vypadá strhaně věkem, zátěží a životním stylem, pak tito dva muži jsou co do vizáže tragičtí už nyní tím, jak moc si nejsou schopni pořídit (nebo jim jejich tým není schopen doporučit) normální brýle. A to mluvím jen o jednom markantním jevu, přičemž zcela stranou radši nechávám jejich reprezentativnost jako takovou (podle mě velmi sporná), případně jejich názory či hodnoty, které vyznávají. Právě zamyšlení nad prezidentskými kandidáty nutí znovu vzpomenout Kmoníčka, přičemž člověka napadne až jakási toužebná konspirace: jestli on za ten oceán nebyl spíš uklizen – třeba proto, aby ho nezasáhla tříska, kdyby se výhledově kácel nějaký les. Mám k němu své výhrady – například ta jeho sbírka raritních parafernálií z celého světa je vrcholem snobismu a nevkusu (mimochodem, jde tak trochu o bizárium podobného druhu, jakým je pro zajímavost v syrském kontextu třeba dekorace soukromé knihovny bývalého ministra obrany Mustafy Tlase), nicméně myšlení i vzhled má jako profesionál, kterým i ve skutečnosti je. A co víc – v jeho případně by velmi pravděpodobně odpadlo i to módně-policejní téma nakřivo posazených brýlí (komentář: Ondřej Krátký).
