Zatímco roku 1983 si „šíitský“ sebevražedný atentát na kasárna americké a francouzské armády v Bejrútu vynutil odchod amerických vojáků ze země, vypadá to v případě eliminace generála Solejmáního a jeho iráckého koordinátora Abú Mahdího Muhandise spíš na odchod vojsk, který si dříve či později vynutí sám stát, na jehož území se vražda občanů Iráku a Íránu prostřednictvím z Nevady kontrolované naváděné střely uskutečnila. Je již jedno, zda se tak stane legislativně, či na základě asymetrického tlaku ze strany šíitských milicí a Íránu (vnímatelného jako část pomsty za smrt „Ájatolláhova meče“) – výsledkem bude, že spolu s Američany (kteří jsou, možná ještě s Brity, ve věci odsunu první „na ráně“) dají Iráku vale i všechny ostatní jednotky, specialisté či kontraktoři, kteří jsou na americkou přítomnost v zemi organizačně, finančně a bezpečnostně navázáni.
Stejně jako ostatní hlavní hráči, i Čína musí tento nový vývoj reflektovat. Lze předpokládat, že pokud se nic nezmění v Číně samotné (tj. struktura moci, složení vlády, ministerstva zahraničí apod.), bude Říše středu i nadále pokračovat v rozvážné politice stavějící (zejména vzhledem k turbulentní povaze Blízkého a Středního Východu) na určitých třech hlavní prioritách: bezpečnost, udržení pozic, (eventuální) opatrný postup.
Jde-li o bezpečnost, je tím v první řadě myšlena bezpečnost vlastního teritoria. Ta se ve vztahu k Iráku a Sýrii týká především ujgurských džihádistů, kteří se cca mezi lety 2013 – 2016 v poměrně velkých počtech dostávali hlavně do Sýrie, kde rozšiřovali řady místních islamistických bojůvek. Určitá jazyková bariéra i mírně odlišné kulturní zázemí (shrnuto: turkické) je – na rozdíl od mudžáhidů přišedších do „bilád aš-Šám“ z arabských zemí – logickým řízením osudu nutilo (podobně jako například středoasijské Uzbeky) sdružovat se pohromadě, tedy i vytvářet sdílené, v zásadě homogenní, polovojenské jednotky a podobným způsobem trávit i svůj volný čas. I to usnadnilo jejich infiltraci ze strany čínských či Číně nakloněných zpravodajských služeb. Tím se celý obrázek o dané komunitě zpřehlednil a zefektivnila se i práce s ní (pochopitelně včetně „zapojení“ rodinných příslušníků, kteří zůstali v Číně). To nicméně neznamená, že je daná komunita či jednotliví její členové dodnes beze zbytku pod kontrolou. Už jen proto, že Peking na rozdíl od Kremlu nedisponuje (či se dosud neví o tom, že by vytvořil) podobnou (prověřenou) muslimskou vojenskou jednotkou pro speciální operace, jakou byly pod ministerstvo obrany spadající vojenské skupiny složené majoritně z kavkazských muslimů (tj. souvěrců nejradikálnějších ruských džihádistů přítomných v Sýrii a Iráku), kteří nejenže zásadním způsobem přispěli k identifikaci, eliminaci a prevenci ruského salafismu v Sýrii (a výhledově tak i v Rusku samotném), podobně jako navázali i některé cenné vztahy na praktické (tj. „frontové“) úrovni po linii Moskva – Ankara. Je tedy otázkou, nakolik efektivně bude umět Peking „své“ salafisty kontrolovat i v současné situaci, kdy se na jedné straně jejich „domovský“ Idlib (největší počet ujgurských bojovníků je dlouhodobě usídlen tam) hroutí, na druhé straně dochází k eskalaci vztahů mezi Irákem/Íránem a USA s výhledem na exit západních vojsk ze země – což, mimo jiné, bude mít za důsledek vznik určitého nového vakua, které, dokud nebude zaplněno Íránem, se alespoň na syrsko-iráckém pomezí a v oblastech severně od Bagdádu ve svůj prospěch pokusí využít z popela latentně vstávající Islámský stát. Ten se tak logicky může stát novou destinací bojovníků z Idlibu, kteří jsou momentálně pod stále větším tlakem Damašku a Moskvy. A protože je logické, že mezi takovými „nově příchozími“ do Iráku budou i bojovníci ujgurští, je jasné, že pro Peking budou jak Sýrie, tak i Irák nadále jedněmi z hlavních objektů jeho bezpečnostní pozornosti.
Jde-li o stabilitu, pak tím mám na mysli především udržení stávajících pozic. Člověk nemusí být nutně Mistr Sun či jiný skvostný teoretik strategie, aby věděl, že největší umění není pozici vybojovat, ale trvale ji udržet, popř. že na přístupu „dva kroky vpřed, jeden vzad“ občas něco bude. To přitom neplatí jen ve vojenství (ostatně: kde Čína kdy v posledních letech či desetiletích válčila a proč by to hlavně dělala, když si za svým může jít postupně a jaksi „strukturálně“?), ale i v geopolitice, ekonomice a v neposlední řadě s nimi související, ač je to leckdy podceňováno, kultuře. Peking má tu výhodu, že všechny tyto oblasti vnímá co do svých zahraničních zájmů jako propojené, tj. nepodniká jakési nekoordinované „jednorázové výpady“ s cílem buď maximalizovat (opět: jednorázový) zisk či (v horším případě) zviditelnit ego ministra, prezidenta či třeba předsedy legislativního sboru; s vědomím, že krátkodobý zisk, kde není win-win situace, může znamenat do budoucna katastrofu, přistupuje téměř ke všem otázkám komplexně a dřív, než se něčeho „dopustí“, vyhodnocuje to v aktuálním kontextu i strategickém výhledu. Zároveň si uvědomuje, že klíčem k „srdcím a myslím“ obyvatel prastarých, leckdy velmi tradičních kultur Libanonu, Jordánska, Sýrie, Iráku ale i Íránu je především čitelnost a názorová konzistentnost, pochopitelně s tím předpokladem, že výstupy budou takovým cílovým teritoriím prospěšné. Právě zde lze myslím najít základ vyššího (morálního, popř. dokonce „mentálního“) rámce, který pak představuje onen výchozí materiál, (teprve) s jehož pomocí je konstruován základ samotného velkého rámce praktického – tj. implementace projektu OBOR v daném čase a místě. V tomto světle jsou tvrzení typu „Čína se přece omezuje jen na rezoluce a prohlášení v OSN, maximálně sem tam něco vetuje“ pravdou jen částečnou. Je si totiž nutné uvědomit, že přímým adresátem takovýchto akcí Pekingu nejsou v daných případech Češi či střední Evropa – jakmile se totiž na věc podíváme z pohledu teritorií, o kterých hovoříme (v minulých letech především Sýrie, čerstvě zejména Irák, dlouhodobě Írán), vidíme, že právě tyto konkrétní kroky na mezinárodní úrovni a s mezinárodní právní vahou jsou pro ně tím největším důkazem obrovské čínské podpory. Ta přichází v těchto (pro nás možná) zdánlivě elementárních a „prostých“ aktech, nicméně pokud by zde (byť jen v jediném případě, častokrát ještě v kombinaci s podporou ruskou) tyto akty podpory nebyly, mohla by současná situace v kterémkoli z uvedených teritorií vypadat diametrálně odlišně.
Jde-li o byznys, ten na jedné straně funguje neustále, nicméně jsou určitě cíle, kterých by Číňané rádi dosáhli, ale zatím k nim pouze staví cestu. A i v rámci takového dílčího budování jsou vzhledem k situaci občas nuceni znovu promýšlet či dokonce měnit již vystavené. Co funguje, je určitě již několikrát dříve zmiňovaný a) vývoz z Číny do oblasti Blízkého i Středního východu (jehož země na levných substitutech leckdy spotřebitelsky stojí), zároveň pak b) selektivní (místy velmi objemné) nákupy ropy a ropných produktů z vybraných teritorií BV a SV. V konkrétním případě Iráku došlo třeba roku 2013 k odkoupení skoro poloviny tamní produkce ropy, velmi pragmaticky v oblasti nerostných surovin spolupracuje Čína s Íránem. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že touto spoluprací drží Peking Teherán významným způsobem ekonomicky nad vodou.
K tomu se přidružují projekty na úrovni investičních celků – v Iráku to je například investiční a těžební aktivita čínské státní ropné společnosti CNPC, v Sýrii (jde-li o dobu po konfliktu) pak výhled na participaci při výstavbě cementáren a sil. Ekonomicko-strategický zájem vykazuje Čína i o Libanon, přičemž zejména v souvislosti s čerstvými událostmi se zdá, že i země cedrů o ni začíná jevit větší zájem. Írán je pak z čínského pohledu vyhodnocován jako stabilní politický partner, kterého s Pekingem pojí nejen sdílené zájmy, ale i přibližně stejná hodnotová východiska, která se následně odrážejí v jednotlivých preferencích reflektovaných jak ekonomicky, tak i zahraničně-politicky.
S danými teritorii dále v masivních objemech funguje byznys se spotřebním zbožím, realizovaný nejčastěji v podobě velkoodběrů pomocí kontejnerů (námořní dopravy) a následného velkoobchodního přeprodeje či retailového prodeje konečným spotřebitelům. Například bejrútská čtvrť Burdž Hammúd, sidonský trh či damašská Hamídíja, popř. Sálihíja čínským zbožím (nejrůznější povahy, tvarů, barev a kvality) jen překypují.
Novým, velmi atraktivním darem Trumpovy administrativy se mohou stát čerstvě avizované „totální“ sankce, které chce prezident USA dle svých slov uvalit na Irák v případě, že z něj v reakci na Solejmáního skon budou tamní vládou vypuzeni američtí vojáci. Takový krok – který v zásadě nepřekvapivě drží linii s (ne?)chtěnou (a ve finále výrazně) proruskou a pročínskou politikou amerického prezidenta – poskytne jak Číně, tak Rusku (ale i Indii, Zálivu a dalším) obrovský ekonomický prostor, který jim v koordinaci s místními bude jistě potěšením zaplnit.
Zároveň s tím se nabízí jedno lákavé, zatím spekulativní téma: ve všech jmenovaných blízkovýchodních teritoriích (s určitou výjimkou Íránu) stále chybí reálně fungující, respektovaná čínská finanční instituce. Atraktivní příležitost pro její příchod se přitom nabízí právě nyní, kdy nejen syrská, ale i libanonská měna klesají, resp. jsou vystaveny výkyvům. Zároveň je zde širší kontext probíhající či alespoň avizované „dedolarizace“ (resp. nahrazení americké měny coby globálního platidla zlatem, barterem či jinou měnou), jakož i proces určitého „propojování se“ Asie – možná i v odpovědi na paralelně probíhající „rozpojování se“ (resp. deglobalizaci) jiných, před nedávnem ještě zdánlivě nerozpojitelných vazeb (viz konkrétně vztah USA – Čína). Obyvatelé teritorií Blízkého východu jsou tradičně konzervativní a opatrní, na druhé straně zde existuje velmi silná (až maloměstská) potřeba držet krok se sousedem, popř. ho „napodobovat“ ve všem, co se ukáže jako funkční. Podobné to bylo s počátkem obchodu s auty v Iráku 20. – 30. let, případně s instalací lyžařských sjezdovek v Libanonu: i zde šlo jen o to, kdo s čím přijde jako první. V podobné logice se i v současné situaci může najít první „šílenec“, který začne namísto dolarů nabízet obchodní směnu například v jüanech. Ano, jde o měnu, která je čas od času podrobována drobným (státním) „korekcím“; ty jsou však stále na hony vzdáleny aktuálně masivním (ačkoli s uvážením toho, že v Sýrii probíhá skoro 10 let válka stále ještě ne katastrofálním) oslabením a výkyvům jako syrská lira, nově pak i (od roku 1990 na dolar „pevně“ navázaná) lira libanonská. Nehledě na to, že takový „jev“ může jít ruku v ruce právě s případným zřízením pobočky čínské banky v Libanonu, resp. – „pro začátek“ – kdekoli v „méně dynamické“ části regionu. Co je dnes spekulativní úvahou, může být kdykoli od chvíle, kdy to „někdo první zkusí“, realitou, která bude působit, jako by tu byla odjakživa. Což je ostatně něco, čehož se Čína snaží nejen dosáhnout – ale co považuje za správný (protože přirozený) stav věcí.
I na tomto příkladu je vidět, do jaké míry se Pekingu na Blízkém východě vyplatí nespěchat. A to nejen proto, že čas od času i on sám může dostat něco zpět. Jsou určitě tací, kteří rozvážné tempo považují spíš na znak nerozhodnosti a ve finále i za nevýhodu; Čína nicméně vychází spíš z toho, že největší zlo nevzniká ani tak kvůli omylům či nedbalostem (které jsou samy o sobě už jen důsledky) – jako spíš umanutosti, netrpělivosti či případnému přebujelému egu. A právě takovému přešlapu (či jejich sérii) se chce konkrétně v tomto regionu (pokud možno co nejúspěšněji, stále však za udržení svých dosavadních zisků) vyhnout.
Psáno pro Sinoskop.cz a publikováno tamtéž.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
