Mé dětství bylo vyplněné četbou dobrodružných příběhů, nezřídka hororů. Spolu s tím i sněním o těch nejodvážnějších výpravách, na něž má představivost dokázala pomyslet. Stejně tak ale i teplem a bezpečím domova, jen čas od času doplněnými o návštěvy okresního města. Tam jsem – kromě věcí, jimž jsem nerozuměl a nedávaly mi smysl – nacházel hlavní zálibu v nákupech sladkostí: zejména hoblinek se šlehačkou.
Návštěvy města a přítomnost lidí mne vždy velmi vyčerpaly. Rád jsem se pak vracel zpět domů, kde jsem, v bezpečí ložnice či nanejvýš v houpacím křesle, ideálně s talířkem hoblinek na přilehlém stolku, trávil čas přikrytý peřinkou či dekou, a, s hlavou v dálných končinách, divokých krajích i bizarních, snových, ponurých či strašidelných krajinách, obracel jednu stránku za druhou.
Občas, když přišel čas spaní a já se odebral do ložnice, ještě před usnutím jsem se navlékl do nějakého dílu pyžámka a takto, zčásti nebo dokonce zcela holý, běhal po místnosti jako posedlý:
Mouřeníni jsou ve městě!, vykřikoval jsem a máchal imaginárním mečem, zavolejte posily!
Nejednou jsem pak seznal, jak mne sevřely něčí ruce a na spánku ucítil tupou ránu. Polovědomému mi došlo, že mne kdosi vleče do kartouzy – temné kobky na úpatí citadely. Vyčerpán jsem padl do postele a cítil, jak mé tělo pohlcují plameny:
Sajjide můj, veliký Bulbakire! Dobrý člověče, jiné bratře víry… podej džbán vody… mé útroby jistojistě spaluje mor!, sténal jsem polohlasně. Nikdo však neodpovídal, stěny byly hluché.
Již jsem umíral a jen z posledních sil sípal, když tu… není možná! Ale ano… vždyť to je… zvláštní oddíl podporučíka Echevarríy! To oni mne – na poslední chvíli – přicházejí vysvobodit z područí mých katanů!
Ne příliš jiné byly i ostatní dny – ty nevinné chvíle chlapeckých večerů těsně před usnutím. Jednou se se mnou stará fordka zmítala na cestě k hlavnímu středisku dřevařské společnosti. Namísto Holanďana Van Hagena jsem to byl já, kdo oběma rukama zápolil s volantem a po tvářích mu tekly slzy…
Jindy se se mnou – podobně jako se Slávkou, pokládanou za ztracenou na dovolené v rumunských horách – shledali až v sibiuské nemocnici. Byl jsem zcela bledý a vyčerpaný. Ležel jsem na lůžku, neschopen jakéhokoliv pohybu. Na hrdle jsem měl dvě malé červené ranky. Přátelé u mě mohli pobýt jen pár minut – krátce před tím, než jsem dostal transfuzi krve, která mi zachránila život.
Za obzvlášť temných večerů, nejčastěji při úplňku, jsem si představoval sám sebe sedícího po boku Jonathana Harkera a spolu s ním vzpomínajícího, jak jsme si před rokem prošli peklem – jež zavládlo poté, co byl Jonathan oním záhadným transylvánským hrabětem pověřen zajistit převoz jeho náležitostí z Karpat až do hloubi nové vlasti, daleko za bílé útesy Albionu.
… byla to ruka generála Lasalla!, vydechoval jsem zas jindy úlevně, když došlo k jakémukoli z mých dalších vysvobození z temných kobek, do nichž mne uvrhávali tu zákeřní moriskové, tu hrdí maurové či dokonce samotná španělská inkvizice.
Se Sredni Vaštarem jsem běhal do kurníku v zadní části zahrady; tam v představách prokusoval slepicím i kuřatům hrdla a vychutnával jejich krev, jež mi stékala pod bradě a kapala na vrchní část pyžámka. V Sbirrově restauraci jsem usrkával vodovou polévku trpělivě čekaje, až na mě přijde řada, a i já budu moci ochutnat delikátního amirstanského beránka. Kdykoli jsem jel s rodiči na výlet autem (ostatně stejně jako v imaginárním taxi za léta cviku perfektně a do posledního detailu mou myslí zpodobněném během nesčetných denních i večerních snění), živě – mohu-li se tak vůbec vyjádřit?! – jsem cítil mrtvolný zápach pána z Prahy. Sám jako hlavní a jediný hrdina výpravy pouští a pralesem jsem chroptěl až téměř do posledního dechu – dokud mi v poslední chvíli nebyl podán spásný chinin.
V příbězích pro mě bylo obzvlášť důležité vysvobozující zakončení – ani ne tak odpracované, jako spíš odtrpěné; ne snad přímo ve smyslu „po mě potopa“ – zároveň ale i ano. Něco jako konec Divokých kachen – ano, přesně ten zlom, kdy poté, co nájemní žoldnéři nejprve bojují jakoby všichni za jednoho, přijde ke konci okamžik, kdy už se každý z nich musí postarat jen sám o sebe.
Protivila se mi kamarádská solidarita Mušketýrů, pohrdal jsem týmovým duchem Rychlých šípů, dokonce i objevitelským nadšením chlapců z Cesty do pravěku. Ano: vždy – již odmala – jsem byl sólohráč, solitér a sólista; sám proti jámě a kyvadlu, sám proti nástrahám osudu, sám proti životu jako celku!
Pak mi to došlo:
Budu spisovatel!
Nebo aspoň povídkář.
Případně neohrožený novinář, který své rešerše podniká tu v prostředí mafie, tu mezi divokými šelmami či námořními piráty, tu ve středu Sahary či co nejblíž samotného srdce neklidných vulkánů…
Snad tehdy zrodil se onen nápad – jenž později vyvolil jsem si za své přesvědčení, za slib, který jsem dal sám sobě:
Byť bych jen jednu povídku napsal, bude v ní vše, co má být – drama, vyčerpání, naděje a… na konci, to jest poté, co právě všechna tato naděje vyčerpána, jak zázrak s nebes přišlé vysvobození; nejlépe se závěrečným vysvobozujícím zvoláním, jež bude znít…
… ruka generála Lasalla!
● ● ●
Další dny jsem intenzivně četl, jedl hoblinky se šlehačkou a sem tam běhal do půli těla kolem stolu. Byl jsem do své činnosti natolik ponořen a vykonával ji s takovým zápalem, že jsem si ani nepovšiml, jak se postupně dostavuje podzim a po něm i zima. Rodiče byli šetřiví, začali proto topit až s příchodem mrazů. Já žil ale takovou vášní, že jsem si ničeho nevšímal a dál běhal do půli těla, i když večerní teploty v mém pokoji klesaly až k 10 stupňům. Zatímco tak ostatní vrstevníci trávili své večery ve vyhřátých městských bytech nebo pod tlustými venkovskými peřinami, já, pln románů, hoblinek a zvláštního vzrušení, dál polonahý běhal kolem stolu.
Netrval dlouho a ochořel jsem. Nemoc se přihlásila únavou, provázenou jistou netečností, snad i melancholií – vlastně ne nepodobnou té, o níž jsem přesvědčen, že ji musel zažívat návštěvník (a pozdější partner do hovoru) nešťastného pána z rodu Usherů.
Mezi spánkem, úpornými bolestmi v krku, horkostí, zesláblostí a pocením mi hlavou probleskovaly výjevy, které místy dobře vystihovaly mé rozpoložení:
… na poslední chvíli jej našli v závějích a přenesli ho do bezpečí horské chaty. Tam mu několik prvních hodin po lžičkách podávali horký a silný vývar, aby se jeho prokřehlé tělo zahřálo;
… jen tak tak unikl smrti a vyčerpaný se zhroutil do rukou jednoho z horských myslivců. Za sebou měl záchranu ostatních, jeho vlastní tělo však jej již odmítalo dále poslouchat;
… zastihl jsem Lópeze na samém pokraji vyčerpání: nebožák seděl pod opunciovým keřem a napůl při vědomí, napůl již pohroužen v blouznění, se zoufale, snad již jen díky instinktům blízkým těm, jimiž se ve chvílích smrtelného vyčerpání, beznaděje či úzkosti slouží divá zvěř, snažil alespoň na okamžik skrýt před žhnoucím sluncem pod jeho chatrným stínem.
Záhy se – jak mi později vyprávěli – můj zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Nemoc nečekaně posílila, léky nezabíraly. V jednom z výjevů zřejmě navozených horečnatým blouzněním jsem tak seděl – ba dokonce viděl sám sebe sedět! – na urostlém bílém koni, v sedle podloženém karmínovým koberečkem. Byl jsem oblečen v brnění, jež se lesklo září slunce – či ještě přesněji: ve světle Slunečného království, jež jsem měl za úkol bránit, v záři a lesku dobra! Chvíli jsem na svém bělouši klusal po jednom z paprsků, pak dlouhým a špičatým dřevcem provedl výpad proti úlisně se šklebícímu měsíci. Hned nato jsem ale již svištěl masivním a dunivým kovovým tubusem, marně se snaže zachytit jeho stěn!
Jindy jsem jen nehybně ležel, touže po dávce chininu, v narychlo zbudované chýši kdesi v tropickém vedru syceném vzdáleným jekotem muezzina – sám ale uvnitř spalován zimnicí. Přišla však chvíle, kdy jsem se s vypětím všech sil ze svého tropického lůžka zvedl, pracně na sebe oděl ty nejzákladnější svršky a pomalu se odšoural k oknu. Hledě na osamělý pahorek v dáli, jako by mimovolně, stále však zlověstně a s nepojmenovatelnou hrůzou v hlase, jejíž příčinu jsem neznal, jsem pak stále dokola opakoval „El tenendor del diablo…! El tenedor del diablo…!!“
Pak, jak mi vyprávěli, provedl můj ošetřující lékař několik riskantních, ale dobře promyšlených zásahů: zásadním způsobem změnil medikaci, způsob její aplikace i dávkování, do mé jinak pečlivě izolované místnosti nařídil několikrát denně pouštět čerstvý vzduch. Má blouznění pokračovala dál, v občasných chvílích bdělosti jsem ale cítil, že vše je již na dobré cestě. Pouť po ní směrem k uzdravení však byla stále lemována dalšími obrazy a neodbytnými výjevy. Jako Słowackého otec zahubených morem jsem znaven, na konci sil i nadějí, ležel ve stanovém karanténním městečku poblíž el-Aríše. Tam jsem se, stále víc polevuje v doufání, snažil za každou cenu věřit v náhlé spasení, jež mi pomůže dovést ty ze svých nejbližších, kteří krutou ránu osudu přežijí, zpět do libanonské vlasti. Jako ustrkovaný žid Moše, syn Izáka z Jérezu, jsem byl pronásledován inkvizicí snad po všech koutech kastilského Španělska; jako poslední z Maurů, ustupující na jih pod tlakem zpětné křesťanské ofenzivy, jsem s posledním teskným vzdechem ještě jednou pohlédl na Granadu; jako křesťan, zahnaný do spletitých chodeb podzemních anatolských měst, jsem při světle svíce, drkotaje zuby a strádaje hladem, s vypětím všech sil těla i ducha a s nasazením vlastního zdraví i života, v neustálém přítmí i nástrahám navzdory zaznamenával neohrabaným, samohlásek prostým písmem kanonické texty pozdější nestoriánské víry…
Ve svých představách jsem navštěvoval východní kraje s úzkými stezkami kopcovitého středního Balkánu, v uších slyše dusot koní pronásledujících Kara ben Nemsího; viděl jsem západ s jeho divokými pláněmi a práskáním bičů nad odnikud nikam hnanými dobytčími stády; jako dravec jsem poletoval nebem Středomoří a sytil se horkým příbojem jeho vzduchu, nezúčastněně – a přeci se srdce i mysl svírajícím účastenstvím! – pozoruje utrpení porobených i přepychový život vyvolených… dávné Španělsko, Granada Sevilla, Lví dvůr, Alhambra i toledská pevnost… může toto všechno být pravda? jako bych se ptal poté, co můj organismus, podpořený dávkou antibiotik zavedených mi v okresní nemocnici přímo do žíly, pomohl mému křehkému jinošskému tělu získat zpět kontrolu sama nad sebou.
Však ano – je to tak! Vždyť jsem skutečně tam, kde jsem se domníval, že jsem!
Viděl jsem plášť, který připomínal vojenský řád a disciplínu. Cítil jsem ruku, která mě tiskne, slyšel jsem konejšivý hlas.
Najednou jsem vědět, co se děje – však… ne! To není blízkost uzdravení! To francouzská armáda vstoupila do Toleda – inkvizice byla v rukách svých nepřátel!
A zatímco jsem se i já dostával z horečky, zimnice a třasu, doktor, který mě právě kontroloval (a zřejmě i zachránil – však co to říkám? – doslova vyrval můj křehký, mladý život smrti ze chřtánu!) se ke mně naklonil…
… a já jen viděl, jak se ke mně – vánicí, temnotou podzemí, mořskou bouří i nocí plnou útrap, zkoušek a trýznivého bolu – natáhla jeho…
… ruka generála Lasalla!!
