Zatímco fakty se řídící historici důsledně rozlišují „socialismus“ a např. „komunistickou“ či „bolševickou“ ideologii, existuje zde (nejen) naučný proud, který pro i pro věci, jež jen zavání socialismem či levicovostí, razí striktní termín „komunismus“. Postupný vznik dojmu existence jakéhosi „komunistického“ monolitu (a tím i posílení zdání čehosi nejen nepřátelského, ale i homogenně a nerozborně jednotného, a ze své podstaty tedy totalitního) je pochopitelně nasnadě.
Stejný postup byl poslední desítiletí kopírován i na dalších úrovních – až se jej nakonec podařilo replikovat i na úrovni finální: v podobě ztotožnění monolitu komunismu s Ruskem. Co na tom, že Sovětský svaz byl mnohonárodním celkem řízený nejrůznějšími etniky, nebo že třeba Albánie, Jugoslávie či Rumunsko si i během studené války šly svou vlastní cestou: „komunismus“ řízený „Ruskem“ je pro značné množství současníků říší temna, autoritativním a konzervativním Mordorem, proti němuž stojí říše světla – demokratický, svobodomilný a liberální Západ.
Toto vnímání reality je posilováno nejen v „odborných“ kruzích (ÚSTR apod.), ale hlavně v rovině médií, populárně naučné literatury a širší kultury, resp. hájemství „soft power“ celkově. Společenského diskurzu se tak v průběhu posledního cca čtvrtstoletí chopilo několik hlavních „velkých vyprávění“ – mj. o pouti za demokratickým světlem (a související čistotě úmyslů) některých postsovětských států (Gruzie, Moldávie, samozřejmě Ukrajiny), vrozeně nespravedlivé až ďábelské povaze Kremlu („Putina“, ruského „režimu“ apod.), jakož i o možnosti slabých, ale čestných a vynalézavých Davidů zvítězit nad silnými, ale přemožitelnými, protože topornými Goliáši všeho druhu (kromě „Arabů“, popř. „špatných muslimů“ opět především Rusy, popř. „stepními“, „mogolizovanými“ Slovany apod.).
Toto postupné hecování společností (zejména) chudších, periferních východoevropských států za paralelního propůjčování jim občasných atributů důležitosti či jiných příslibů, se jen občas vyjevilo ve své plné nahotě, především díky (dle všeho spontánním, amatérsky upřímným) freudovským přeřeknutím ve slovech (Albrightová o nespravedlnosti toho, že „tolik nerostných surovin mají k dispozici zrovna Rusové“) nebo činech (Nuland a její mínění o podřazené roli Evropy v kontextu vyšších cílů /boje/ „civilizace“ proti Rusku).
Při takovém ohlédnutí se nelze ubránit kacířské myšlence, nebylo-li vlastně celých posledních 25+ let u nás (popř. 30+ i více jinde) ideologicky vyplněno v principu jedinou myšlenkovou matérií: navazováním na myšlenky Lebensraumu, poháněné obsedantním pocitem „dějinné nespravedlnosti“ tkvící v tom, že příliš mnoho přírodních zdrojů má k dispozici tak málo (aktuálně cca 130–140 milionů) je (údajně) natolik neefektivně obhospodařujících lidí (tj. Rusů) – a tedy v tom, že endogenní, inherentně komunistická (tj. ze své podstaty totalitní) povaha Ruska je tou největší překážkou pro úspěch a další vzkvétání západní civilizace. Jinými slovy: uvažování již jen krůček vzdáleného od „civilizační filozofie“ Drang nach Osten.
Vše toto se aktuálně zúročilo v osudu Ukrajiny – onoho svobodomyslného, ve své podstatě západního dítka, jež jen nějakým historickým omylem zabloudilo v temném lese východního útlaku a jež je tak nyní třeba vysvobodit; ideálně za paralelního (ale samozřejmě jen náhodně se nabídnuvšího!) oslabení onoho totalitního komunistického monolitu v podobě Ruska, jež na jejím i našem štěstí sedí jako žába na prameni.
Vrátíme-li se na tomto základu zpět na začátek, vidíme, že i zdánlivě jednolitý „demokraticky motivovaný“ postoj k Rusku je ve skutečnosti minimálně dvojí povahy: jednak niterně demokratickými hodnotami poháněnou snahou o spolupráci (ideálně postavenou na dialogu a dodržování dohod) – jednak fašisticky nenávistnou touhou zbavit se komplexu prohry ve 2. světové válce a neurčitého výsledku války studené (resp. tak nějak „po západoevropsku“ koloniálně ovládat, zotročovat a drancovat).
To jsou podle mě dvě hlavní východiska, která se při související společenské diskusi prolínají – a zatímco povrchový text takové debaty vypadá ve většině případů vždy stejně korektně, legálně či uhlazeně, faktičtí fašisté zdání svého příklonu k liberalismu či zalíbení v demokracii během nich používají především jen jako svou masku.
Zatímco demokraté a skuteční liberálové tak budou vždy v první řadě dbát o vlastní polis, jakož i dobré, na diskusi založené vztahy s okolím, je vypjatý antikomunismus a signální rusofobie u ostatních spíš znakem expanzivních, fašizujících a uzurpátorských tendencí. Velmi důsledně bych proto odlišoval na jedné straně skutečné demokraty a liberály (kteří vědí, že férové diskuse nikdy není dost), na druhé pak fašisty a nacisty, jen v demokraticko-liberálním rouše, kteří až svými reálnými činy (či jimi více či méně vědomě zanechávanou kulturní stopou v podobě gest, zaujímaných dílčích stanovisek, manifestování podpory, jakož i slovními či reálnými freudovskými přeřeknutími apod.) dokazují, že vulgární antikomunismus či do absurdna zjednodušená rusofobie nemusí mít své kořeny či příčiny jen v lásce k demokracii a sklonu k liberálnímu uvažování – ale právě i v prachobyčejné inklinaci k primitivní agresivitě, chamtivosti, násilnickému banditismu a sobectví; jen snad z „protokolárních“ důvodů ideologicky systematizovaných, myšlenkově ucelených a kulturně „estetizovaných“ – v tomto případně ovšem do fašismu toho nejhrubšího zrna.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a CEO obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
