Vojto, jezdi, zase pracuj!
Ani za nic, Leni!
Ale proč?
Proč? Jen když si představím ty kamenný ksichty, ty roboty, ty český furianty, ty kyselý prdele! Už jen ty jejich jména: Kučera, Svoboda, Pokorný, Novák – je mi z nich, z čecháčků debilních, na nic!
Vojta miloval volnost. Pro jeho cikánskou krev byla důstojnost nade vše. Nesnášel, když byl spoután povinnostmi, neměl rád, když mu kdokoli přikazoval. Co si budeme povídat – Vojta měl problém vyjít s autoritou.
Lenka jen nechápavě vrtěla hlavou.
Jsou všichni stejný – nudný, studený, úlisný. Prostě – gádžové; k tomu neni co dodat a basta!
Chvíli bylo opravdu ticho. To u Tancošů nebylo časté. Až se Lenka trochu vylekala.
Já potřebuju radost, potřebuju život, dodal Vojta pak přece jen, skoro až posmutněle.
Jak to myslíš, dělala Lenka, že nechápe. Jak si to tedy jako představuješ, v práci?
Aby se pořád něco dělo, řekl jí na to Vojta.
A tak to šlo pořád dokola. Vojta do stále víc propadal odevzdanému nicnedělání a dennímu snění, Lenka zase návalům vzteku střídaným návaly smutku, marnosti i bezmoci. Jediné, co ji drželo nad vodou, byla jakž takž pravidelná práce, kterou aspoň ona měla.
● ● ●
Tím větší nadšení prožívala Lenka dneska – až se domů dočkat nemohla, jak šla z továrny. Už aby tu novinku Vojtovi řekla!
Představ si, mám pro tebe asi práci!
Vojta se zatvářil překvapeně. I trochu vyděšeně, hlavně ale nedůvěřivě.
No tak to jsem teda zvědav, řekl potom.
Pak varovně zvedl prst: Ale žádnej čecháček, na to tě upozorňuju!
Na to ovšem Lenka čekala:
No právě, řekla mu a celá se rozplývala, vždyť říkám – něco pro tebe!
Hned mu začala líčit, jak na Borovecké viděla stát kamion s nápisem „ŠTĚPÁNEI“ a Vojta se, chtě nechtě, pomalu zaposlouchával.
To určitě nebude jen tak nějakej Čech… s takovým jménem! Bude to přinejmenším Slovák, možná i Maďar nebo tak! To je jiná krev, jinej přístup, tam budeš určitě šťastnej!
Vojta poslouchal, a ač si z chlapské hrdosti zájem zakazoval, vnitřně s Lenkou souhlasil. Až se styděl, že si najednou sám sebe představuje za volantem auta, kde hraje cikánská muzika, jede se do Segedínu pro papriky a na hodiny se nekouká, protože šéf je život milující člověk, co má pro správného chlapa pochopení.
Tady máš, strčila mu Lenka do ruky papírek, když si všimla, že se zasnil a usmívá se. Přeci už svého Vojtu nějaký ten pátek znala!
Opsala jsem ti číslo a adresu, co bylo na té plachtě. Zavolej mu… Ne, víš co – rovnou tam jdi!
Vojta beze slova papírek vzal a zmizel ve svém pokoji. Času na rozmyšlenou měl dost – byl zrovna pátek – vnitřně byl ale přesvědčen. Myšlenka na papriky, hlasitou hudbu a cikánský přízvuk pronikavého šéfova barytonu ho neopouštěla; naopak – rostla a stávala se stále barvitější.
● ● ●
V pondělí stál na recepci. Jak se těšil, ani si nepamatoval, co si po telefonu povídali, jen slyšel, že mu řekli: Tak se přijďte ukázat.
Je to jasné – už jak jsem jim řekl své příjmení, věděli, která bije. Chce někoho jako mě, už má těch čecháčků určitě taky dost!
Vystupoval do prvního patra, kde se měl ukázat šéfovi. Nadšením ani nedutal.
Tak pojďte dál, uvítala ho sekretářka, obyčejná bílá blondýna, pan Štěpánek mladší na vás čeká!
Ve Vojtovi hrklo – že by se Lenka spletla? To přece není možné!
Počkejte – on se šéf nejmenuje Štěpánei? Pač s tím já jsem sem totiž šel!
Sekretářka si jej zkoumavě přeměřila pohledem:
Tak podívejte – jestli jste si přišel dělat srandičky, tak to u pana mladého vedoucího asi moc nepochodíte, na to jsou oni celá rodina docela háklivý! A co teprv, kdyby něco takového slyšel starý pan Štěpánek, zakladatel firmy! Máte štěstí, že právě osobně dohlíží na to přemalbu toho kamionu, takže tu není. Ten by vám, člověče, dal co proto!
Vojta na ni nevěřícně zíral. Sekretářka si to vyložila po svém, proto pokračovala:
No právě ten přívěs, kde se odlouplo to koncový K, takže místo Štěpánek je tam teď jakoby Štěpánei. Jednak si z toho lidi dělaj legraci, jednak sám pan majitel nedá na něco takovýho dopustit… takže ještě tohle… to by mu ještě chybělo, kdyby to slyšel, dodala, už o něco veseleji, napůl pobaveně.
Zato Vojta měl pocit, že se o něj pokusí mrákoty. Sen o paprikách byl rázem ten tam, hlasitá hudba z reproduktoru v kabině tahače přestala hrát a místo hlasu cikánského špeditérského barona byla slyšet jen sekretářka, jak pokračuje:
No to nebuďte překvapenej! Na svoje a firemní jméno, stejně jako na pořádek, disciplínu, pracovní morálku a dodržování nastaveného řádu, na to je starý pan Štěpánek pes!
