Nejen od libanonských politiků, ale stále častěji i od ekonomických expertů, přicházejí výstražné signály týkající se stavu ekonomiky země cedrů, jejího bankovního sektoru, vývoje směnného kurzu libry, zahraničních investic, konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a celkově dalších vyhlídek libanonského hospodářství. Daná prohlášení, jak se zdá, nabírají na intenzitě s blížící se „donátorskou konferencí“ CEDRE, jež má za cíl vygenerovat miliardy dolarů k sanaci libanonské ekonomiky. O vysvětlení, co si pod tím představovat konkrétně, podobně jako o bližší přiblížení toho, jak je aktuální stav chápán přímo na místě domácími experty i jím samotným, jsme proto požádali našeho bejrútského korespondenta:
Mnozí experti a analytici se shodují, že libanonská ekonomika v současnosti prochází kritickou fází. Finanční trh v zemi stagnuje, aktivita je ve většině sektorů z poloviny paralyzovaná a zahraniční investice jsou takřka na nule. Mnozí ekonomové se obávají hrozeb, které se vznášejí kolem libanonské libry, jejíž hodnota by se brzy mohla dostat na úroveň srovnatelnou s librou syrskou. Podle zdrojů blízkých guvernérovi Libanonské banky (Banque du Liban) Rijádu Salámovi vedlo postupné „podmílání“ měny k prudkému nárůstu aktuální hodnoty směnného kurzu. Hodnota libanonské libry reálně poklesla o 38 %.
Obchodní schodek v současnosti vzrostl na 20 miliard dolarů, platební bilance je již sedmým rokem v deficitu, tempo růstu vkladů kleslo na 3,8 %.
Libanonský ekonomický model je silně závislý na přílivu zahraniční měny. S tím, jak se zvyšovala spotřeba veřejného i soukromého sektoru, rostla i potřeba devizových toků ze zahraničí. Jejich množství se ale měnilo v průběhu času. Na začátku tisíciletí byl „libanonský model“ udržitelný: v roce 2003 vzrostly vklady na 14,5 % a tento trend se držel i následujících letech. V době vypuknutí globální finanční krize na konci roku 2008 byla míra růstu vkladů 15,7 % a během roku 2009 se dokonce zvýšila na 23 %. V roce 2011 ovšem došlo k poklesu na 8,3 % a v roce 2015 v rámci sestupného trendu až na 4,7 %. Vážnost situace dotlačila Libanonskou banku k „finančnímu inženýrství“ u bank, což zahrnovalo i monetizaci státních dluhopisů v hodnotě více než 16 miliard dolarů a poskytnutí zisků velkým zákazníkům ve výši více než 5,5 miliardy dolarů.
Množství regionálních a mezinárodních událostí hrálo v různých fázích významnou roli při stimulaci devizových toků do Libanonu (což udržovalo a prodlužovalo životnost současného ekonomického modelu). Klíčové byly v tomto ohledu tři pařížské donátorské konference, nutné je ovšem zmínit i globální ekonomickou krizi kontrastující s dobíhající výjimečnou situací v Libanonu, kdy se ještě roku 2009 zemi podařilo ze zahraničí přilákat 18,7 miliardy dolarů. Tyto výnosy se objevily poté, co Libanon unikl kolapsu globálních úrokových sazeb, které dosáhly nuly a níže. Naproti tomu domácí úrokové sazby se zvýšily a pohybovaly se v rozmezí mezi 6 a 7 %.
Podle ministra ekonomiky a obchodu Ráʼida Chúrího se libanonský model nicméně stává „velmi riskantním“ a přestává být udržitelným. Chúrí varoval, že – pokud nedojde k zásadní změně – poměr dluhu k HDP v příštích několika letech dosáhne až 170 %. Libanon by se podle něj měl snažit napodobit ekonomiku Singapuru, dalšího malého státu s mnoha etnickými skupinami.
V návaznosti na to se současná vláda dle všeho upíná ke konferenci „CEDRE“, jež se bude konat 6. dubna v Paříži. Ta by měla podpořit investice do libanonské infrastruktury a ekonomiky. Bude však schopna „zachránit“ libanonský drolící se model? Podle části libanonských analytiků se konference, která může být označena za „magnet na nové dolary“, bude odvíjet od politických, ekonomických a sociálních podmínek. „Politické“ podmínky se přímo vztahují k tomu, co bylo uvedeno na konferenci v Římě o obranné strategii Libanonu či k jemným odkazům na zbraně Hizballáhu. Co se týče ekonomických podmínek, privatizace, proti níž se staví libanonské banky – nikoliv z ideologických důvodů, ale kvůli mechanismům financování a povaze jejich zájmů –, by donutila stát, aby dočasně či natrvalo opustil sektor veřejných služeb. Stran sociálních podmínek jde o posílení bezpečnosti a stability země, přičemž Libanon by měl usilovat, aby se nestal „trasou“ do Evropy pro ilegální syrské uprchlíky.
Je zřejmé, že „CEDRE“ nenabídne žádné dlouhodobě udržitelné řešení libanonské ekonomické situace, spíše může být považován za další přechodnou „záplatu“ pro překonaný „libanonský model“. Navíc je třeba konstatovat, že běžní Libanonci již neberou takzvané ekonomické plány a vize vážně, neboť ty se od dohod z Táʼifu (!) evidentně omezují na pouhé slogany.
V této souvislosti jsme požádali o odpovědi na některé dotazy ekonomického odborníka Muhammada Rachu. První směřuje na prohlášení libanonského ministra financí, který uvedl, že Libanon čelí hospodářské krizi; guvernér Saláma naproti tomu dříve řekl, že libanonské rezervy se po krizi obnovily, nicméně reforma je nadále nezbytná:
Autor článku (A): Jak coby odborník čtete tato dvě téměř protichůdná prohlášení?
MR: Je třeba říct, že ekonomika určité země nebývá monotónní scenérií, naopak může být velmi členitá s rozmanitými, ba dokonce protichůdnými aspekty. Kupříkladu hospodářský růst může být spojen s dvojcifernou inflací měny a na druhé straně skomírající ekonomika může koexistovat s prosperujícím bankovním sektorem. A to je přesně to, co vysvětluje tato dvě protikladná prohlášení. Není žádného divu, že libanonská ekonomika je ve vážných problémech, jak řekl ministr financí. S nulovým tempem růstu, ztrátou konkurenceschopnosti a neschopností inovace není v žádném případě možné, aby se libanonské hospodářství samo obrodilo. To nicméně nebrání tomu, aby byl bankovní sektor v dobré kondici či přinejmenším stabilní. Důvod je prostý: libanonské zákony a regulace bankovního tajemství spolu s vysokou úrokovou sazbou z vkladů nadále činí z libanonského bankovního sektoru atraktivní investici pro regionální a mezinárodní kapitál. Zatímco americké vládní dluhopisy dávají úrok 2 % na dolarové vklady, dluhopisy Libanonské centrální banky dávají úroky až do výše 12 % na libanonskou libru a 8 % na dolary. Není divu, že peníze kvůli vysokým ziskům dál proudí do libanonských bank (jak do centrální, tak do soukromých). Tento objem zahraniční měny může pomoci zachovat směnný kurz libanonské libry za dolar a udržovat stabilitu. Ale za jakou cenu? Peníze, které přitahují libanonské banky, nemohou jakkoliv pomoci místní ekonomice. Tyto obrovské sumy (téměř 100 miliard dolarů) jsou určeny zahraničním i lokálním investorům, kterým jde jen a pouze o jejich zisky. Tyto sumy se nikdy nedostanou do ekonomiky, aby financovaly projekty, pomáhaly podnikatelům, budovaly infrastrukturu a tak dále. Proto bez ohledu na to, jak moc bude bankovní sektor prosperovat, ekonomika a lidé obecně na tom budou stále hůře a kupní síla Libanonců bude osmým rokem v řadě erodovat. Je nesmírně přiléhavé rčení, že všechny země mají bankovní sektor, ale v Libanonu má bankovní sektor zemi!
Není těžké rozklíčovat, proč chce mít ministr financí dokončený rozpočet na rok 2018 ještě před nadcházejícími mezinárodními „žebracími“ summity. Tyto akce plné zkorumpovaných politiků údajně vyžadují rozpočet, aby bylo donace možné přinejmenším na něčem stavět. Jak libanonští protějšci těchto politiků zjistili, že je možnost něco „vyžebrat“, nemeškali s dokončením rozpočtu na rok 2018 (poslední rozpočet byl přitom připraven před 12 lety). Stojí za zmínku, že tyto donátorské summity – spíše připomínající gala večeře – plné politiků s pochybným morálním kreditem jsou v podstatě o tom, že jsou miliardy západních daňových poplatníků odevzdány některé ze zkorumpovaných vlád na Blízkém východě. Lze snad převod západních finančních prostředků do bank v zemích třetího světa nazvat jinak, než jako loupež za bílého dne? Jaký má důvod řekněme Itálie, která má sama dluh ve výši dvou biliónů dolarů, dávat jakékoliv peníze Libanonu? Nebo proč by Francie s tříbiliónovým dluhem v dolarech měla dávat Libanonu jediný dolar?! Miliardy plynou do třetího světa a do libanonských bank, aby po několika letech pluly zpět k západním politikům či organizacím, ovšem navýšené o úroky, o něž narostly.
Není dále od věci zmínit, že libanonský stát požádal poradenskou firmu McKinsey & Co., sídlící ve Spojených státech, aby pro zemi vypracovala ekonomický plán. V současnosti probíhá šestiměsíční hodnocení, než budou vládě předloženy konečné výsledky. Opět se musíme ptát, zda bylo správnou volbou objednat zahraniční poradenskou společnost – nemá snad Libanon dost svých ekonomů a dalších odborníků na to, aby vypracovali plán pro vlastní zemi?
Podle Davida Buttera, spolupracovníka londýnského Chatham House, takové strategické plány „obecně nemusí být na škodu, ale v případě Libanonu je vše poněkud složitější“. McKinsey & Co. bude muset analyzovat a kvantifikovat různé oblasti včetně služeb, finančních toků a paralelních ekonomik – jako je tomu v případě Hizballáhu podporovaného Íránem –, které jsou „těžko kvantifikovatelné“.
„Je zde široká šedá zóna, kterou lze jen obtížně zasadit do rámce nějakého strategického plánu,“ doplnil Butter.
A: Mezinárodní poradenská skupina McKinsey & Co. předloží v příštích pěti až šesti měsících doporučení stran “ideálního ekonomického modelu”, který by měl Libanon v blízké budoucnosti následovat. Jaká myslíte, že z jejich analýzy vzejdou doporučení? Projde libanonská ekonomická struktura radikálními změnami?
MR: Především silně pochybuji, že jsou McKinsey & Co. schopni pochopit lokální ekonomiku lépe než sami Libanonci. Libanon má velmi schopné bankéře, ekonomy a finančníky, kteří ví lépe než kdo jiný, kde jsou silné a slabé stránky libanonské ekonomiky. Znovu to připomenul poslanec Butrus Harb, když odsoudil vyplacení 1,5 milionu dolarů z kapes daňových poplatníků, aby McKinsey & Co. připravili nějaká ekonomická doporučení. Osobně od jejich zprávy mnoho neočekávám, protože, co se týče jednotlivých ekonomik, neexistuje nějaká magická formule. Pokud zpráva bude vycházet z obecných ekonomických pouček, nejspíš vládě doporučí investovat do infrastruktury, zlepšit a modernizovat regulace a veřejné služby, zvýšit transparentnost a neprodleně začít bojovat s korupcí. Na úrovni služeb by měly být trvale vyřešeny problémy s vodou, elektřinou, dopravou, komunikacemi a odpadem. Netřeba zmiňovat, že to celé by mělo být provedeno, aniž by se veřený dluh vymknul kontrole a nebyla zachována stabilita směnného kurzu.
Upřímně osobně nejsem až tak zvědavý, co řekne McKinsey & Co., spíše mě zajímá, co udělá vláda. Budou se těmi doporučeními řídit a budou je implementovat? Nebo je jednoduše zasunou kamsi hluboko do šuplíku? Myslím, že reálnější je druhá varianta. Libanonská vládnoucí třída žije z polovičatých řešení; metodou pokusu a omylu zjistili, že je to ten nejlepší způsob, jak naplnit své nenasytné kapsy. Představte si umírajícího člověka udržovaného na přístrojích – dokud bude žít, denně to bude stát obrovské jmění, ale někdo z toho bude těžit. V momentě, kdy nemocný zemře, platby ustanou. A to je přesně ten důvod, proč elektřina v Libanonu skomírá, ale není mrtvá, proč skomírá sběr odpadků, ale není mrtvý, proč skomírají dodávky vody, ačkoli nějaká stále teče. Proto si osobně nedovedu představit, že elektřina, tradiční to dojná kráva pro politiky, by kdy mohla být dána do pořádku.
A: Libanonská vláda si pro návrh ekonomického plánu vybrala právě McKinsley & Co. Byla to podle vás, s vědomím že existuje řada dalších poradenských firem, ta nejlepší možná volba. Proč právě McKinsley & Co.?
MR: Bylo zajímavé pozorovat, jak se libanonská vláda obrací k světově renomované poradenské firmě, aby diagnostikovala problém stagnující ekonomiky a připravila pro ni komplexní plán. Samo o sobě to není nic špatného, některé státy jdou ještě dále. Připravují vizi, která zahrnuje roky a desetiletí dopředu. Máte filipínskou vizi 2030, saúdskou vizi 2030, tureckou vizi 2023. Libanonské politické vrstvy zoufale potřebují takto zvučené jméno, aby zastínily stávající korupci. Všichni, kdo rozumí libanonské politice a mechanismům jejího fungování, velmi dobře vědí, že co bude v oné zprávě, zůstane pouze na papíře. Všichni vědí, jak jsou karty rozdány. Korupce je podpořena četnými kontrakty, které všichni politici jednomyslně schvalují a média buď mlčí, anebo ještě hůře tyto kontrakty velebí. Bylo přiděleno 800 milionů na vyčištění řeky Lítání. Další miliarda dolarů byla vyčleněna na navýšení kapacity letiště. Člověk by měl za to, že s miliardou dolarů budou vystaveny nové terminály spolu s novými halami a parkovišti. Když jsem ale nahlédnul plánované změny, zjistil jsem, že přidají pár dřevěných stolků, aby bylo kam dát pár skenerů nebo počítačů navíc. Je to ostuda. Když se podíváme zpět do historie, myslím si, že tahle země připomíná poslední dny římské republiky během triumvirátu tří nenasytných mužů Crassa, Caesara a Pompeia. Pokud se věci drasticky nezmění, myslím, že to rovněž budou poslední dny Libanonské republiky.
Co říci závěrem, resp. v této fázi? Snad jen konstatovat, že jakkoliv je obtížné předvídat výsledky nadcházející konference “CEDRE” (Rijád Saláma doufá, že přinese více zahraničních investic, jež zlepší růst a navýší pracovní příležitosti), je zcela zřejmé, že žádné zásadní ekonomické změny či refomy vláda neplánuje (alespoň prozatím). “CEDRE” bude obdobná (ne-li horší, vzhledem k drastickým geopolitickým změnám) jako předchozí pařížské konference. Dle mého názoru by Libanonci neměli mít žádná přehnaná očekávání od své vlády, která selhala politicky, sociálně i ekonomicky. Blíží se volby a je důležité, aby nová vláda soustředila pozornost na renovaci ekonomiky a odstranění překonaného “libanonského modelu”. V Libanonu (přinejmenším teoreticky) panuje demokracie a je odpovědností voliče (a jeho historickou příležitostí, smím-li to říci), aby vybral správné kandidáty a strany/hnutí a zvláště jedince s jasnou vizí (letos ve volbách participují nové strany a nové tváře). Libanonci by měli hlasovat na základě ctností a kvalifikace jednotlivých kandidátů a ne na základě jejich konfesní příslušnosti, jako tomu bylo tradičně. Není žádným tajemstvím, že většina – ne-li všichni – stran a osobností v současném vládním kabinetu je zkorumpovaných nebo s korupcí spjatých. Zůstává otázkou, zda Libanonci udělají znovu tutéž šílenou chybu a budou hlasovat pro tytéž zkorumpované strany a politiky. Opakovat ty samé chyby dokola a očekávat jiné výsledky, je totiž ukázkovým příkladem čirého šílenství.
Karím al-Árif je novinář, analytik a překladatel zabývající se zejména společenskou a geopolitickou problematikou – nejčastěji s relevancí k Libanonu, regionu a globálním tématům.
