Nevím, jestli je divadelní hra Olivera Frljiče „Naše násilí a vaše násilí“ dobrá, nebo ne – jistě ale vím, že byla dost dobrá minimálně na to, aby se kvůli ní v Brně protnulo několik pohledů na svět a vznikla situace blízká konfliktu.
Cíle autora, pojetí věci ansámblem, zásah „Slušných lidí“, antikonfliktního týmu, policie, pámbíčkářů, republikánů a kdovíkoho dalšího jasně ukazuje, že účel vyvolat (živou) diskusi uvedení hry splnilo. Takový účel, realizovaný v demokratických podmínkách, je ostatně jedním z legitimních poslání soudobého umění, myslí si šéf Národního divadla Brno Martin Glaser v odpovědi na dopis lidoveckého prvního náměstka města Brna Petra Hladíka. Ten si zas na rozdíl od Glasera myslí, že umění nemá rozdělovat společnost, ale má lidi spojovat – tedy přinejmenším to, které je placené z veřejných peněz.
Oba názory mají přitom něco do sebe, tím spíš vezmeme-li je z pohledu obou pánů a kontextů, v nichž se pohybují. Otázkou je, nakolik se vyjadřují k umění jako takovému, resp. zdali diskusi o tom, co je a co není umění příliš, zbytečně a tak trochu svévolně nepolitizují. Svůj díl viny na tom mají i média, v jejichž podání na jedné straně Glaser působí spíš jako člověk pyšný na to, že šokuje, na druhé straně jeho oponenti vypadají jak politicky oportunističtí pokrytci. Jediný, kdo je na celém tom festivalu subjektivit bit, je ve finále umění samo. Protože zatímco marketingová poučka o tom, že „i negativní reklama je reklama“ ve finále pomůže jak „šokujícímu trendu v umění“, tak brněnským křesťanským politikům, budou ty opravdové múzy dost možná jako Popelka stát odstrčené v koutku.
Pokud totiž díky mediální prezentaci působí divadelní ředitel Glaser jako přítel kontroverzí a pokud se běžný konzument umění s jeho chrabrým bojem s těmi, kdo jsou prezentováni jako bigotní cenzoři, identifikuje, dojde snadno k určitému nevítaně paušalizujícímu efektu – a sice podvědomému přitakání s redukcí smyslu umění do pouhého média pro šíření angažovaných stanovisek, případně na hlásnou troubu či platformu pro prezentaci jakýchsi společensky (komunitně či jinak) relevantních názorů. V zásadě kterákoli středoškolsky naivní a prostoduchá agitka až reklamní či marketingové povahy se tak díky novinářské zkratce může snadno začít zdát nejen legitimním, ale i hlavním posláním múz. Glaser se tak buď vlastním přičiněním, nebo kvůli mediálnímu střihu stává proponentem obyčejného zpolitizovaného umění – které navíc ti méně fundovaní a k němu vzhlížející budou dost pravděpodobně považovat za synonymum umění jako takového.
Na druhé straně se dá těžko souhlasit s názorem, že umění má někoho „vzdělávat“ nebo „sjednocovat“. To je totiž nemlich to samé, jen z druhé strany a jinou metodou – vše mít pod kontrolou, nalajnované a zglajchšaltované, hlavně ale (snad jako ovečky pastýřem?) vedené. Konkrétně církev (pardon: KDU-ČSL) by přitom o jakémkoli „vedení“, „vzdělávání“ či „učení“ nebo jakémkoli jiném „sjednocování“ lidí podle (nebo: do?) toho či onoho předobrazu měla zeširoka mlčet. Nezpochybňuji její podíl na výchově celých generací umělců či stání u zrodu rozličných stylů, technik i celých uměleckých období – je ale určitý rozdíl mezi vytvářením upřímně meditativního prostředí klášterů, kde lze kontemplovat nad každým paprskem světla a jeho zpodobněním, a mentorováním, poučováním a mudrováním z pozice jakéhosi bigotního jihomoravského křesťanského politika. Takovým lidem logicky nikdo nebude věřit ani nos mezi očima, většina bude vše brát buď jako cenzuru nebo předvolební marketing, přičemž ve finále to opět odsune „umění“ a diskusi o něm úplně někam jinam – resp. ji trestuhodně vyhrotí, zvulgarizuje, oseká a zúží.
Na druhé straně máslo na hlavně mají i ti chorvatští muslimové z Lublaně (nebo jak to ten soubor vlastně má?!); chápu – přijeli s cílem a) dekonstruovat zas nějaký další autoritativní narativ, tentokrát mimo jiné i za pomoci explicitněji naznačeného mezináboženského sexuálního aktu; diváky tak nějak b) rozkolísat a pak je zase – o dekonstrukční „rozkolísanou“ zkušenost obohacené o to snáz c) sjednotit pod vlajkou bezpříznakové, tolerantní společnosti, která je prostá religie či jakékoli jiné formy škatulkování a/nebo diskriminace. To je jistě bohulibé poslání, nicméně z mého pohledu jsou ale pořád dost vyměklí – už proto, že na inverzní variantu, tj. Muhammada (ideálně) sodomizujícího křesťanku si evidentně netroufli. A to i přes to, že by v tom dost pravděpodobně měli silnou podporu u historiků či arabistů, a mohli by tedy klidně argumentovat i tím, že „nejde přeci jen o obraz operující s našemu kulturním civilizačním okruhu známými a sdílenými symboly a výjevy“ apod., ale klidně i říct: To se stalo a jestli ne, tak se to – v daném čase a místě – klidně stát mohlo!
Pokud se ale shodneme na tom, že jak ansámbl se svým představením, tak Glaser s Hladíkem a jim podobnými s nezbytnou mediální pomocí diskusi o umění (vědomky či nevědomky, chtě či nechtě) politizují a tím vytvářejí nepřesný dojem, že umění je buď takové, nebo takové, je nutné se ptát: kde je umění, resp.: existuje ještě nějaká třetí cesta?
Podle mě existuje a není to cesta třetí, ale spíš rovnou ta první, přinejmenším co do významu i podílu umělecké esence. Až tou druhou je pak šokování nebo „vytržení diváka ze spánku či letargie“ (případně tou třetí pak jeho indoktrinace nebo jiný způsob „výchovy“ uměním).
Poslední dvě jmenované mají totiž společné něco, co té první jednoduše chybí – vždy operují s významy (oněmi „sdílenými symboly“ a podobnými znaky, mnohokrát opakovanými a „civilizačně“ /na/sdílenými častokrát až na hranici otravnosti). Těmi vždy nějakým (opět: více či méně otravným a jednoduše parazitickým) způsobem obalí „tělo“ (formu) tvořené řemeslem. Jsem si vědom toho, že takové výtvory představují zřejmě naprostou většinu světové umělecké produkce, nicméně bráno čistě technicky, jde – a vždycky půjde – o pouhý hybrid řemesla a vzkazu. Není se pak co divit tomu, že právě tato doména se snadno stává jen jinou platformou, přes kterou se zdánlivě (a ano, v mnoha případech přesvědčivě a přinejmenším aspoň částečně) „umělecky“ (tedy na první pohled vznešeně) řeší ryze mondénní kauzy s častokrát ryze pragmatickými cíli. Když se nad tím zamyslíme do důsledku, jde v podstatě jen o jinou formu novinařiny, happeningu, politiky či zkrátka jiného druhu takové té společenské tiché (ale hlučně podané) pošty. Faktem nicméně je, že dokud je v „umění“ přítomen (byť sebemenší) význam, nemůže se nikdy jednat o umění čisté – tj. nezatížené právě jím. Koho toto baví, je buď založením žurnalista, politik, jakýsi podivný nábožensky nebo jinak ideologicky založený člověk, případně obdivovatel řemesel; nejsem si ale jist, že jde o člověka, který jde po opravdové „podstatě“ umění jako rafinátu – či, chceme-li, „izolátu“.
Tu podle mého názoru může představovat teprve umění důsledně (a většinou plánovitě) významu zbavené – ať již abstraktní kompozice tvarů, barev a tónů či všednodenní zákoutí míchající nejrůznější nahodilosti sem tam do oku lahodící formace, byť by trvala jen zlomek sekundy. Podobně ale i portréty, zátiší, serenády, symfonie či cokoli dalšího, co si nebere za cíl víc, než jen referovat o osobní (autorské) interpretaci krásy ztvárněné nahodile či záměrně dohromady danými vzory, výjevy či pocity. Prostá snaha sledovat o balast odkazů, asociací či významových konotací cíleně osekanou hloubkovou (tedy: základní) estetiku. Působení ryze uměleckých forem na mozek, tj. efekt sekvencí barev, hudebních tónů či dokonce smyslu zbavených – protože záměrně nesmyslně navršených – původně konvenční význam nesoucích symbolů či znaků, které například v surrealistických kompozicích svou cíleně „nečitelnou syntaxí“ odvádějí právě od běžného významu každého svého elementu pozornost někam úplně jinam: k daleko závažnějšímu cíli celkového (chceme-li iracionálního, chceme-li estetického apod.) dojmu. Bludišti kulturních odkazů úmyslně se vyhýbající, jen sama na sebe a své působení na příjemce se spoléhající, jen k sobě sama odkazující, absencí jediného racionálního záchytného bodu sama na svou podstatu pozornost směřující a přesto – nebo možná právě proto – navýsost relevantní a „smysluplná“ zpráva.
Omlouvám se, ale ve srovnání s tím mi prakticky vše – Ježíšem s jeho muslimkou počínaje, barevnou šou během představení lublaňské omladiny (kde choreograf provedl asi úlitbu tomu, co to mělo řemeslně mít, aby to – kromě toho, že to bylo v divadle – bylo obhájitelné jako „umění“) pokračuje a soubojem Glasera s Hladíkem konče – připadá malicherné, nepodstatné a směšné. Jediný pohled na výstupy uměleckého zápolení Zdeňka Sýkory či Františka Kupky a osobně mám jasno v tom, v kontextu celé této umělé a venkoncem nablblé kauzy do Brna opravdu nemusím – ani do divadla, ani do kostela, ani na jejich radnici.
Ušetřený čas radši budu věnovat třeba přemýšlení nad grafickým zpodobněním kontrastu, o kterém jsem mluvil – platí, že jím může být třeba osa, na jejímž jednom konci máme právě řemeslo, na které jsou více či méně zručně a/nebo nápaditě přilepeny významy, a na jejím druhém taktéž řemeslnou dovednost, ovšem programově významů zbavenou – a právě tím nepoutající pozornost diváka na nic jiného než na své estetické poselství?
Dá se místo „vychovávat“ použít spíš slovo „kultivovat“ – anebo je lepší jakoukoli snahu o „popis smyslu“ nechat být a raději nepoužívat vůbec nic?
Případně: nemůže být takové hledání krásy (či „vkusu“), které se Boha nesnaží ani zbavit, ani k němu lidi vést sešikované jako ovce a ani jej prvoplánově hledat, právě jemu samotnému nejblíž?
Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz
