V Israel Hayom publikovaný rozhovor s brigádním generálem izraelské armády Amitem Fišerem působí tak, že dotazovaný důstojník buď požil něco (v západní Levantě legalizaci stále bližšího) konopí a rozmluvil se víc, než chtěl, anebo tak, že byl instruován vyslat přes média některé vzkazy protistraně. Protože v Izraeli je armáda s některými médii až organicky propojena (a generál navíc vypadá velmi disciplinovaně), je druhá varianta tou pravděpodobnější. Ať je to jakkoli, text obsahuje tolik zajímavých informací (které jsou navíc psány s takovou mírou objektivity, střízlivosti, odstupu i pragmatismu, že se o ní může všem západním analytikům jen zdát), že stojí za to alespoň některé z nich okomentovat.
Hlavní markantou textu je opakovaně vyslovená ochota koordinovat se syrskou armádou jakékoli kroky, které povedou ke stabilitě na izraelském území. Logicky tak nemůže chybět odkaz na Háfize al-Asada – nedocházelo-li za něj přímo ke koordinaci obou oficiálně nepřátelských armád, vzájemným respektem udržovaná stabilita fungovala. Respekt přitom tkvěl nejen v oboustranné obeznámenosti s bojovým potenciálem protivníka, ale i faktickou nechutí obou stran po jakémkoli dobývání území sousedního státu či vyvolání nestability tamtéž (problém Golan samotných, kolem nichž se rozhovor točí, nechme protentokrát stranou). Faktem je, že jak Izrael, tak Sýrie v letech cca 1970 – 2000 byly soustředěny primárně na sebe sama, na svou vnitřní konsolidaci a budování nezávislosti nejrůznějšího druhu (potravinové, energetické apod.). Přinejmenším u Háfize al-Asada tento zájem výrazně převažoval nad jakýmkoli jiným, zejména nad zájmem válčit či dobývat.
Po Háfizově úmrtí s sebou euforie změn přinesla (na jednu stranu asi pochopitelnou) tendenci odhodit vše staré a „jít s dobou“, konkrétně tedy ekonomicky liberalizovat, a to i za cenu a) nahrazení některých vlastních zdrojů dovozy, dále b) oslabení bezpečnostních struktur země (zřejmě v dojmu, že „ekonomika vše vyřeší“). To vedlo k tomu, že Baššár al-Asad se na jedné straně dostal do vleku kariéristů až šílenců typu (bývalého ministerského předsedy) Abdulláha Dardarího, kteří zemi dostali na pokraj ekonomicko-sociálního rozkolu a téměř až (do té doby neexistujícího) zadlužení, na straně druhé pak do vleku „podnikajících důstojníků“, kteří pro přehnané sledování vlastních zájmů jaksi „polevili v bdělosti“ či prostou úplatností uvrhli zemi do (jen složitě a dlouhodobě napravitelného) bezpečnostního oslabení.
Konzervativní přístup starého (háfizovského) bezpečnostního aparátu přitom nelze v žádném případě zaměňovat za tzv. starou gardu (resp. „staré struktury“). Tu přeci sám Baššár chápe (resp. ji v jednom dřívějším vyjádření nazval) hlavně jako „byrokraticko-mocenské vazby zapouzdřené v celém sytému“, než pouze jako vojenské důstojníky a armádní krizové manažery. Tito „konzervativně smýšlející“ důstojníci (resp. „stará škola“) navíc po úmrtí Háfize al-Asada odešli z centra moci a rozhodování dříve či později prakticky sami, zatímco opravdové „staré struktury“ a) přetrvaly, resp. b) adaptovaly se. Část starých důstojníků či část „odkazu jejich étosu“ se mohla vrátit (či v myslích nebo znovunabyté logice syrského státotvorného uvažování rezonovat) po vypuknutí posledního konfliktu (2011), tj. v atmosféře, kdy „staré struktury“ jen zmateně pobíhaly a schovávaly se v koutě: zvládnutí invaze extremismu – kterou ne-li samy vyvolaly, tak ji aspoň svou nenasytností usnadnily – bylo totiž nad jejich síly. Najednou přišla doba, kdy by byl fortel „staré školy“ zase na místě.
Protože ale kariéristické (a permanentně se obrozující) „staré struktury“ klasickou háfizovskou „starou školu“ od roku 2000 postupně vypuzovaly až vypudily, musela se řešení ujmou škola „nová“. Za tu lze chápat koordinaci událostmi posledních let zocelené syrské armády a jejích speciálních složek s (novými) externími hráči jako je Rusko, Írán a zejména jimi dodaní válečníci (Hizballáh, další milice, kontraktoři/žoldáci apod.). Výstupem je, že adaptované „staré struktury“ odnepaměti přisáté na státní aparát koexistují s touto „novou školou“, přičemž společně adaptují zájmy dvou hlavních sponzorů záchrany Sýrie – Ruska a Íránu, a to včetně jimi sponzorovaných entit: z izraelského pohledu pochopitelně nejvýznamněji organizace Hizballáh.
Hizballáhu se také věnují další části rozhovoru, přičemž organizace je pochopitelně vnímána jako a) prodloužená ruka Íránu, dále b) momentální hlavní pozemní ohrožení (nejen severu) Izraele, a to s tím, že (jak v Libanonu, tak „nově“ na jihu Sýrie) se c) snaží dostat nejrůznějšími cestami stále blíž k izraelské hranici – zatím s cílem o ní získat co nejvíc informací a později ji (nad či pod povrchem) překonat. To jsou, řekl bych, standardně známá fakta, se kterými (nejen) Izrael operuje. Co je cenné, je generálovo veřejné uznání nejen toho, že a) Írán/ Hizballáh má (kromě Libanonu) na území Sýrie včetně jejího jihu jistý vliv, který se dále snaží posílit a rozšířit, ale i to, že b) zejména organizace Hizballáh má za záchranu Sýrie před sunnitských extremismem objektivní zásluhy, navíc vykoupené krví svých vlastních lidí. Pokud dál ze slov Fišera přímo či nepřímo vyplývá, že z pohledu Hizballáhu/Íránu v oblasti existují některé c) cíle, které mohou obě tyto spojité entity spatřovat jako legitimní (= nějaká forma invaze do Izraele, jeho destabilizace či aspoň vytvoření pevně konsolidovaného předpolí v jeho blízkosti), je to poměrně logický závěr. Forma, jakou ji ale Fišer podává, je unikátní právě v objemu „empatického“ vnímání nepřítele, které se zásadním způsobem liší od relativně černobílého pohledu (například) Netanjahuova.
O to realističtěji a možná i přesvědčivěji působí, pokud se Fišer vyjadřuje k obavám obyvatel jeho vlastní země, prostor pro oponování se zde nicméně najde – už proto, že vztah golanského drúze a telavivského středostavovského konzervativního voliče vůči Sýrii, Hizballáhu a/či Íránu se přeci jen bude trochu lišit. Každopádně na základě Fišerova líčení si lze představit, že v Izraeli momentálně může panovat atmosféra určité paranoi, kdy – s trochou nadsázky – psychicky křehčí jedinci mohou mít v posledních měsících tendenci každého golanského krtka zaměňovat za příslušníka Hizballáhu, který se do severu Izraele/Golan provrtal svépomocí postaveným tunelem. Daleko této paranoie ostatně není generálova typologizace individuí, které se – dle jeho slov – podél hranic mohou v poslední době pohybovat, tj.: a) pastevec bez zištných cílů; b) operativec-záškodník (či zvěd) převlečený za pastevce; c) pastevec získaný operativcem pro sběr informací záškodníky/Izraeli nepřátelskými elementy (resp. elementy Izraelem vnímanými jako nepřátelské).
Do tohoto schématu pak dál zapadají Hizballáhem rekrutovaní (a Íránem tedy ve finále sponzorovaní) Libanonci (dle Fišera většinou vyšší operativci, obecně v menších počtech /tady přitom může jít o „kmenové“ členy Hizballáhu, tj. lidi patřící k organizaci již delší dobu), tak Syřané (většinou pěšáci, ve větších počtech). U Syřanů je přitom větší pravděpodobnost, že půjde o místní lidi, a to jak z důvodu a) snazšího finančního zainteresování, tak prosté b) dobré znalosti terénu, kontextu a případně místních kontaktů. Ty v případě již zmíněné drúzské menšiny zároveň nejednou přirozeně přesahují právě do Golan – ovšem pokud takoví lidé jsou, pak by se s nimi dost pravděpodobně pracovalo zase jinak, než aby byli využiti jen na „sprostou“ terénní špionáž. Na všech těchto příkladech každopádně generál dobře reflektuje, jakými způsoby se (dle objemu izraelského poznání, dedukce či spekulace) Hizballáh/Írán v současné době etabluje v blízkosti izraelských hranic, vytváří si před nimi zázemí (kromě Libanonu i v Sýrii) a postupně se k nim přibližuje (zřejmě s vidinou toho se přes ně dřív nebo později „nějakým způsobem“ dostat).
Zároveň generál Fišer v zásadě připouští (resp. vyjevuje subjektivní izraelský pohled na to), že tyto metody tvoří součást komplexnějšího íránsko-(revolučně-šíitského) postupu vůči Izraeli, spočívajícího mimo jiné na těchto danostech, taktikách či možnostech:
– vědomí si času a jeho využití na stabilní konsolidaci, vytvoření pevného zázemí a „předmostí“, vytváření místních spojenců, logistických vazeb a týlového zázemí včetně (skladů) arzenálu;
– získání loajálních místních sil v řadách původního obyvatelstva, což je nutné (ale i snáze realizovatelné) uskutečnit za podmínek stále přetrvávajícího relativního chaosu, resp. sociální a ekonomické nejistoty;
– aplikace metody získávání místních obyvatel šíizací, tj. ideologická kompatibilizace nově nejen obyvatel východních oblastí Sýrie (Džazíra) či oblasti Aleppa, ale i (standardně buď drúzského či sunnitského) syrského Jihu;
Fišer v dané souvislosti vyjevuje další body, které Izrael bere jako fakt, resp. které z textu rozhovoru takto vyplývají. Jde jak o cenné shrnutí toho, jaká situace v Sýrii panuje, tak o (ještě cennější) „svědectví“ ze strany hodnostně jednoho z nejvyšších armádních důstojníků. Dle izraelského chápání věcí totiž:
– Sýrie Íránu dluží, nicméně nikdy nesleví z toho, aby hlavním rozhodujícím hráčem na jejím území byl vždy syrský stát
– daný dluh, jak se zdá, může být částečně splácen tím, že Damašek zavře oči nad některými dílčími kroky íránského postupu, pro něž je nezbytné využití syrského území; Damašek tyto kroky neodmítne tím spíš, pokud s sebou přinesou zaměstnanost, investice či přísun aktivity; vše by ale opět nemělo překročit únosnou míru (zde lze vzpomenou například poměrně nedávné odmítnutí udělení licence íránskému mobilnímu operátorovi – analýza projektu podle všeho neprošla přes syrské bezpečnostní služby);
– existuje spojení syrské armády, Íránu a Hizballáhu, a to jak na základě čerstvých válečných zkušeností, tak i některých společných zájmů; dané spojení ale není absolutní a dogmatickou jednotou; přesnější je tak říci, že nejloajálněji koordinují jen některé části v rámci daných entit;
– specifickým případem je Rusko, které sice a) koordinovalo s Íránem v boji proti sunnitským extremistům, nicméně b) od jisté doby může Moskva Teherán ve věcech Sýrie chápat spíš jako konkurenta; a právě proto může být zase Rusko teoreticky ochotné mít nyní (selektivně) zavřené oči vůči jakýmkoli akcím, vedoucím pokud ne přímo ku prospěchu Izraele (eliminace Izraelem identifikovaných íránských vojenských základen na území Sýrie), tak jistě ve prospěch co nejsilnější pozice syrského státu (například posílení investic do Sýrie odkudkoli jinud než z Íránu);
Z toho, co generál řekl, lze dále dedukovat (či aspoň usuzovat na to), že Izrael zcela jistě bere:
– syrský stát jako konstantu (což je velmi správné vyhodnocení, neboť i přes přítomnost či existenci jakýchkoli parazitických „starých struktur“ jde dlouhodobě o extrémně silnou a stabilní entitu);
– Írán/Hizballáh jako seriózní hrozbu (což lze z izraelského pohledu pochopit – ostatně podobně, jako lze z pohledu íránských revolučních kleriků/Hizballáhu pochopit jakýkoli jejich dlouhodobý cíl);
– Rusko jako zřejmě nejvýznamnějšího praktického hráče v oblasti, případného mediátora a možná i poslední záchranu (ne ovšem za každého stavu, okolností a podmínek);
Na toto vše jsou pak logicky navázány další kroky, strategie a metody, kterých Izrael využívá, aby dosáhl jakékoli nutné prevence, neutralizace či efektivní obrany proti tomu, co interpretuje jako případné / bezprostřední ohrožení (v konkrétním případě Fišerovy agendy a) pozemní a b) přicházející ze severu / cca oblasti Kunajtiry). I tyto se odehrávají na víc rovinách, přičemž i na základě otištěného rozhovoru je lze poměrně snadno sestavit. Od místní až po globální jdou zhruba v tomto gardu:
– sběr informací (jak na místě, tak dlouhodobě kdekoli v oblasti i ve světě, kde je alespoň zdání relevance);
– prevence (od běžné připravenosti občanů až po sofistikované protiraketové systémy; do prevence, ač je to kontroverzní, lze jistě počítat i „defenzivní ofenzivu“ spočívající mj. v (z hlediska mezinárodního práva s jistotou nelegálních) náletech na území sousedních států za účelem eliminace jakýchkoli objektů subjektivně vyhodnocených jako podezřelé apod.);
– širší koncept odstrašování (do toho může spadat řízené vypouštění informací o možnostech a přítomnosti armády, případně o přehledu týkajícím se situace u protivníka – do takové kategorie dost možná patří částečně i publikovaný rozhovor);
– páky na globální scéně (v první řadě tlak na velmoci ochotné uvalovat sankce na ty státy, které Izrael spatřuje jako zdroj svých problémů, či je oslabovat jinak, tj. především ropné sankce americké vůči Íránu; ty momentálně nepřímo oslabují i Sýrii; případně sankce bankovní jak vůči Íránu, tak Sýrii, ale i domnělým účtům „problémových“ entit v Libanonu.
– diplomacie (vyvažování mezi jednak a) tlakem na USA /AIPAC, Jared Kushner, Donald Trump, dále zejména republikánští senátoři a politici obecně apod./ a jednak b) koordinací s Ruskou federací /i v Rusku jistě existuje řada Izraeli nakloněných politiků, přičemž nemusí jít jen o politiky s židovskými kořeny, pozice Ruska na BV je však primárně diktována zájmy Ruska samotného, které jsou multivektorové. Izrael přitom ví, že plány Tel Avivu v žádném případě nesmí narušit plány Ruska, tj. maximum, čeho lze dosáhnout, je buď synergie pramenící ze shody v tom či onom společném zájmu, případně využití ruské energie ve svůj prospěch, resp. participace na ruském tahu coby ve stínu kráčející sekundant/)
Toto vše je způsobem, který – v kombinaci se všemi ostatními metodami – má v izraelsko-americkém pojetí zřejmě představovat pomyslnou postupně se utahující smyčku kolem těch skupin a organizací, které Izrael vyhodnotil jako sobě hostilní. Tato víceúrovňová strategie, která byla nepřímo i ve zde komentovaném a zdánlivě „nevinném“ rozhovoru týkajícím se oficiálně jen ochrany izraelsko-syrské hranice v zásadě představena, by tak zřejmě měla u hypotetického adresáta v podobě (pravděpodobněji) syrských či (méně pravděpodobněji) libanonských protějšků vzbudit zhruba následující dojem:
– izraelská armáda disponuje na jednu stranu komplexní připraveností a rozhodností jednat, jí deklarované věci myslí vážně a v případě potřeba každou z nich zrealizuje (= v tomto si Izraelci libují, resp. na tom si zakládají; dle mého názory místy až zbytečně ostentativně, zbytečně či přehnaně – ale to je možná jen věc vkusu či lokální nátury)
– Izraelci jsou obeznámeni s povahou, strategií i taktikami protivníka podstatně víc, než co popisuje text rozhovoru (= věci v článku obsažené jsou pro izraelské zpravodajce velmi pravděpodobně jen jakousi malou násobilkou – nezveřejněné znalosti jdou samozřejmě mnohem dál a hlouběji; nicméně již to, co bylo zveřejněno, je velmi zajímavé; tím spíš, že to zároveň naznačuje, jak věc nahlíží právě izraelská strana)
– přes připravenost na „cokoli“ existuje vůle (a naděje) na klid na severní hranici; Izrael si nepřeje konflikt a preferoval by ideálně stav, jaký byl před rokem 2011 (= to je jistě bohulibé a na úrovni států proveditelné spíš, než na úrovni komunikace státního /Izrael/ a nestátního /Hizballáh/ hráče, nicméně není možné zapomínat, že právě pokud jde o Sýrii, je zde dlouhodobě neuralgický a v posledních týdnech navíc nepěkně rozvrtaný bod Golan samotných. Na toto bohužel článek nenabízí příliš komplexnějších odpovědí – dost možná prostě proto, že je ani nemá);
– je zde již na začátku zmíněná nepřímá „výzva“ (či avízo připravenosti) ke koordinaci se syrskou armádou (= to lze chápat jak jako ochotu pro spolupráci na dosažení a) přeshraničního klidu, tak b) sondážní výzvu pro testování případné ochoty Syřanů koordinovat bezpečnostní otázky i navzdory syrskému partnerství s Íránem. Dle mého názoru je něco takového /ve větším rozsahu/ momentálně spíš nepravděpodobné až hraničící s utopií – za ten pokus to ale možná izraelské armádě stálo);
Pro Syřany může být zajímavá z rozhovoru patrná (a v izraelských politických i vojenských kruzích dle jiných veřejných zpráv skutečně existující) určitá izraelská nostalgie po Háfizovi, tj. hlavně předvídatelnosti a stabilitě, kterou období jeho vlády Tel Avivu přinášelo. Zajímavým zjištěním je dál izraelské přesvědčení o síle, trvanlivosti i potřebnosti syrského státu (které nicméně opět odkazuje k tomu, že ideální by stav vládnutí byl přibližně v té podobě, v jaké panoval za otce současného prezidenta). Zde tak Izrael zřejmě činí z praktického hlediska momentálně nejdůležitější závěr právě v tom smyslu, že Sýrie si (podobně jako za Háfize) jakýkoli cizí vliv (tedy včetně íránského) na svém území vlastně nepřeje. Tento předpoklad (hraničící možná až s přáním, které je otcem myšlenky) ovšem nemusí být nutně pravdivý a nakládání s ním jako s pracovní hypotézou nemusí nutně vést k jednoduchým a jednoznačným závěrům. Je ale pochopitelně na Izraelcích, aby si toto vyřešili sami. Za sebe jen říkám, že pokud existuje někde možnost chyby plynoucí z přílišného optimismu a dále na něm spočívajících rozhodnutích, tak je to právě a) zde, a to s tím, že b) právě mnohá rozhodnutí vycházející z výše uvedeného předpokladu mohou být pro další vývoj situace klíčová.
Každopádně i pokud by spoléhání se na některé dílčí hypotézy nemělo být životaschopné, lze ve vztahu Izrael – Sýrie (plus všechny entity, které momentálně zahrnuje či obsahuje) očekávat pokračování všechny klasických „technik“, strategií i postupů: ať již (vzájemného) odstrašení, „prevence“ včetně – bohužel – defenzivně ofenzivních náletů na syrské území (a přeletů přes území libanonské) zcela v rozporu s mezinárodním právem, rozmělňování veškerých vazeb, kterou budou Tel Avivem vyhodnoceny jako nepřátelské, a další formy průběžného oslabování (především íránského vlivu, který Izrael považuje z hlediska své bezpečnosti za klíčovým způsobem nebezpečný).
Dá se přitom očekávat posílené, dost možná i zrychlující tempo: v Izraeli si dobře uvědomují, že nejnovější Netanjahuovo období je dost možná poslední, zároveň proizraelsky naladěný Donald Trump a jeho suita nemají nic zaručené. Celková doba, kdy bude třeba – i velké části světového mínění natruc – vykonat „hlavní díl práce“ tak budou nějaké 2 – 3 roky. Nebude se tedy čemu divit, pokud se již v příštích měsících pokusí Izrael zhostit „konečného řešení“ své bezpečností situace vůči „severu“ skutečně s plnou silou.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
