Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Bangladéš a (nová) E.T.A. – další na řadě?

Polemika: Bangladéš a (nová) E.T.A. – další na řadě?

Jak se mapa světových ohnisek neklidu postupně plní, vyvstává nutně otázka – co bude dál? Horkými kandidáty na další místa výskytu problémů jsou dle mého názoru jednak a) oblast J a JV indického subkontinentu obecně (s Bangladéšem a/či jeho okolím jako jedním z nejpravděpodobnějších center či dokonce dopadišť pak konkrétně), jednak b) pomezí Pyrenejského poloostrova a Francie (tj. cosi typu hypoteticky vzniklé organizace s označením např. „Nová ETA“).

Hnací silou za takovým případným druhem teroru v obou výše uvedených lokalitách je společný fenomén, kterým je nějaká forma nenávisti ke stávajícím – z pohledu konatelů případného teroru / odporu dominantním a neměnným – pořádkům. V prvém případě jde o střet islamismus X západní svět („hodnoty“ či atributy včetně křesťanství) – v druhém pak o konflikt nějakou formou „neparticipujících“, resp. „nezúčastněných“ s imperialismem, potažmo globalismem (případně imperialismem teritoriálním; jehož jedním výrazným projevem je i mj. – s Baskickem prvoplánově nesouvisející – sionismus).

Jde-li o možný projev „teatrálně-demonstrativního“ teroru na pozadí střetu islamismus X Západ, zmínil jsem Bangladéš. Bodově pro to uvedu některé hlavní důvody:

– velké procento muslimské populace a relativně malé, zranitelné procento křesťanů a hinduistů; při takovém poměru nemusí být od vůle po pomstě (za cokoli) či po demonstrativním aktu k jejich realizaci daleko;

– bezútěšná situace na více úrovních (nejen v rovině bezpečnostní v podobě nedostatečné prevence zločinu, ale i v rovině sociální, kde země nabízí dostatek deprivovaných coby zdroj snadné radikalizace);

– propojenost s hlavními sídly islamismu v podobě velmi intenzivních gastarbeiterských aktivit (dělníci, služky, nověji obchodníci či například v zemích Zálivu, ale i zemích Levanty a dalších usídlení poskytovatelé služeb a malí či střední podnikatelé bangladéšského občanství);

– přesun aktivity islamistů včetně islamistických atentátníků do (obecně) méně rozvinutých částí světa, a to jak z důvodu praktičnosti, tak z důvodu menší očekávatelnosti útoků (nově) na „chudé“ spíš než (tradičně) na „bohaté“ (tj. pro názornost přístup jdoucí zhruba přesně proti /a tedy nečekaně/ logice nepsaného pravidla, že „východoevropský zloděj víc získá v Německu /… než doma; či pokud by dokonce zloděj německý kradl v Čechách/“), a tedy i větší laxnosti tamních bezpečnostních služeb;

– určitá spádovost pod co do ideologické síly a celkově „vitality“ velmi progresivní část (sunnitského) islámského světa táhnoucí se zhruba od Pákistánu do Indonésie. Ten v posledních letech ideologicky „expanduje“, konsoliduje se a získává pevnou základnu stoupenců. Děje se tak (opět) pro několik hlavních důvodů: kvůli propojenosti s „tradičními“ centry jak (sunnitského) islámu, tak (sunnitského) islamismu (Egypt, Záliv s „čestným“ místem KSA, severní Afrika) i tam získané inspiraci a nejednou financování, tak kvůli chudobě naprosté většiny kombinované se selektivním bohatstvím některých (z velké části navázaných jak na zdroje zisku z řad domácích sunnitských komunit, tak dlužících svůj úspěch spoluprací právě se sunnitskými komunitami v tradičních arabských zemích);

– působení organizace Tablíghí Džamáat: jde o organizaci s duchovním centrem (resp. místem založení) v Indii, disponující širokou škálou všech myslitelných společenských sítí s výjimkou ostentativních či jakkoli viditelných vazeb na politiku a/či jakoukoli formu „exekutivy“ džihádu mečem. Naopak – jde o organizaci, resp. širokou síť interpersonálních a „intrakomunitních“ vazeb, jejíž členové se jasně, zřetelně a explicitně deklarují jako apolitičtí a odmítající jakoukoli formu násilí. Bohužel, právě tyto struktury, vinoucí se značnou částí sunnitských muslimských teritorií zejména (ale ne pouze) na jih a jihovýchod od jejich duchovní „pravlasti“ Indie, jsou v dané oblasti jednou z potenciálně nejideálnějších logistických platforem pro jakékoli cíle extrémistů (hrubě řečeno: od šíření myšlenky až po šíření detonačního zařízení). Nejmasovější a nejvyhlášenější setkání (co do smýšlení většinou ortodoxních, tradicionalistických) sunnitů hlásících se k Tablíghí Džamáat probíhají již několik let právě v Bangladéši. Pro zemi to tak je lehce dvojsečné: koncentrace několika milionů reálně nekontrolovatelných bratrů i sester v jednom delším časovém úseku (běžně se věřící zdrží několik dní) soustředěných v jednom bodě o ploše maximálně několika (velmi) málo fotbalových hřišť případné plánování a realizaci útoku v místě samém na jednu straně teoreticky usnadňuje. Na druhé straně tu ale může být jednoduchá strategická brzda, a to zhruba ze stejného důvodu jako například v ČR či Polsku: podobně jako si kapři nevypustí rybník, nebudou si případní islamističtí teroristé hrubou chybou v podobě lacině uskutečnitelného masakru eliminovat relativně klidnou, levnou a praktickou základnu v sousedství skutečně zájmových oblastí (v našem případě Německo a Západní Evropa, v případně Bangladéše pak Indie, Myanmar; méně možná Čína). Stejně tak nebudou chtít v případě skutečného využívání struktur Tablíghí Džamáat diskreditovat organizaci jako celek, neboť na její existenci je závislá i praktická realizovatelnost jejich cílů. Zde přitom považuji za nezbytné zcela jasně zdůraznit své osobní pevné přesvědčení o tom, že naprostá většina stoupenců Tablíghí Džamáat jsou mírumilovní a pacifističtí lidé. Bohužel jinou věcí je struktura dané organizace, která z více důvodů (krytí, neprokazatelnost, přirozenost pohybu, územní přítomnost, benevolence úřadů, již solidní tradice apod.) k infiltraci extremismem vyloženě vybízí. Tudíž s Bangladéšem bych to přeci jen viděl tak 50/50. Pravděpodobnější než v zemi samé je ale další pokračování projevů teroru na „ose“ (cca) Indie – Malajsie / Indonésie. Jde o teritoria, která kdysi byla výkladní skříní všech divů a pokladů světa a v níž jistě existuje veliká touha po renesanci tohoto stavu. To ostatně do značné míry už i reálně probíhá; otázkou je jen, do jaké míry se tak ve všech jejích částech děje přičiněním a/či ve prospěch tamních muslimských komunit. Bangladéš je prakticky ve středu této osy, tj. je skutečně na zváženou, zda by si někdo chtěl tuto polohu a nekontrolovatelnost, zároveň nenapadnutelnost úřady případnou zbrklou chybou kazit. Tím spíš může-li země sloužit jako dobrá základna pro akční výpady do „okolí“. Na druhé straně ale nelze vyloučit, že vlk samotář se vždycky najde.

Z opačného soudku (a na opačné straně světa) by ve prospěch obnoveného baskického separatismu mohlo hovořit následující:

– ETA byla zrušená sice poměrně nedávno, ale byla aktivní dlouhodobě (a nic se hlavně nerozpadne „jen tak“);

– je tu pochopitelně čerstvý precedent s „Novou IRA“;

– ETA je jeden z ideálních a prověřených nástrojů destabilizace „Západu“ (či aspoň Spojeného Královstí) pro kohokoli, komu buď „Západ, imperialisté či globalisté“ lezou do zelí a/nebo politiky, případně destruují domovy, nebo kdo prostě jen chce mít o vyjednávací páku navíc (namátkou hned třeba Venezuela, se kterou budou Baskové v takovém případě možná i rádi komunikovat španělsky…);

– jsou tu některé vazby z minula (namátkou „trojúhelník“ OOP, IRA, ETA, případně geometricky náročnější obrazce obdobné povahy). Ani tyto vazby nestárnou a pokud i některé z nich odcházejí s lidmi, kteří se stáhli či umřeli, prostě se obnoví, už proto, že se vždycky rodí lidé noví;

– významným faktorem je určitý „mindrák“ mladší (nebojující) generace vůči generaci starší, případně vůči ostatním „bojovníkům“ podobného ražení globálně, a s tím související potřeba si „to dokázat“, zároveň se přitom i realizovat. V neposlední řadě tu totiž máme stále omezenější šanci některých (nejen španělských, ale i baskických) mladých se plně a důstojně osamostatnit či prostě začít vlastní život, a to i v této jedné z nejbohatších částí (přinejmenším) Španělska (pokud ne i Francie);

– začarovaný kruh vzešlý z tušení příchodu výše uvedeného španělskými bezpečnostními orgány: ty možná již teď, pod vlivem situace obecně (a v Severním Irsku, které je pro korunní Španělsko/region Baskicko zrcadlem jejich vlastních problémů, pak konkrétně), mentálně směřují k určité „zvýšené toleranci“ co do (důraznosti, rozuměj: násilnosti) metod výslechů v rámci rozkrývání sítí případných novodobých baskických separatistů. To je jistě „šlechetný“, resp. zdánlivě logický přístup, je to ovšem přístup krátkozraký. Protože je-li tomu tak, pak takový přístup dříve či později nutně vyústí ve zbití, zmrzačení či zabití některého z podezřelých – a odtud je jen krok do spirály nového násilí;

Jakýkoli lokální neklid je přitom okamžitě operativně využitelný, jak nám mohou ukazovat třeba pravidelné „lekce anti-post-sovětského / anti-čínského humanismu“ od Milana Šímy (t.č. ve službách RFE / Radio Liberty), čerstvě například toto. I lidé z daného bakuského slumu se (přestože neznáme celý kontext a jediné, co víme, je to, že ani v Praze, ani ve Washingtonu a dokonce ani v Tel Avivu by se s příslušnými „bídníky“ nikdo nebavil) by se tak teoreticky mohli stát jakýmisi hrdinnými separatisty bojujícími za svou věc (ovšem zřejmě jen potud, dokud jim Alijev skutečně nedá místo oněch zmíněných 500 USD jím avizovaných 880…).

Současné konflikty či jejich pouhé zárodky by se proto neměly redukovat jen na to, že nám např. „dospívá násilnická generace“, ačkoli i to je jednou z příčin. Druhou stranou mince, je vždy totiž i to, jakými (rozhled takových „mladých rváčů“ obvykle spolehlivě přesahujícími) vyššími zájmy je pak tato generační „násilnická dispozice“ využita dál.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts