Nabíl al-Jásirí: Krize iráckých sunnitů – shrnutí a perspektivy

V Iráku, dříve (mocensky) dominantně „sunnitském“, respektive baasistickém, po pádu Saddáma Husajna zase naopak „šíitském“ a „kurdském“, proběhnou letos parlamentní volby, které mnohé vyjasní, ovlivní a předurčí. Ve volném seriálu určeném jak nejširší veřejnosti, tak obchodníkům, podnikatelům i odborníkům, kteří se danou destinací zabývají, se pokusíme aktuální stav věcí a jeho případnou předvolební gradaci mapovat. Zatímco iráckým šíitským frakcím i procesům v severoiráckém Kurdistánu jsme se věnovali průběžně, dnes pro změnu nabízíme určitou reflexi toho, v jaké pozici se nachází a jak se dál bude vyvíjet irácká sunnitská komunita.

Od svého jmenování předsedou parlamentu v půli července 2014 byl Salím al-Džabúrí, jeden z nejvýznamnějších sunnitských politiků Iráku, schopen navštívit většinově sunnitský Mosul poprvé až nyní, 5. ledna tohoto roku. Na tiskové konferenci, jež se konala po setkání s reprezentanty místní správy, uvedl, že jeho návštěva měla za cíl zhodnotit poškození infrastruktury a obecního i soukromého majetku, urychlit proces navracení vysídlenců a kompenzace postižených a provést kontrolu bezpečnostních a justičních orgánů v souvislosti s vojenskými operacemi a bezpečnostním vyšetřováním. Džabúrí též vyslechl požadavky obyvatel Mosulu během setkání s kmenovými vůdci a stařešinami. Několik hodin trvající návštěva byla ovšem víc než pouhou inspekcí vysokého státního úředníka. Starobylý Mosul v sobě totiž nese zvláštní symboliku a politicko-kulturní význam pro Irák jako takový a pro irácké sunnity zvláště. Navíc, sledujeme-li iráckou politiku, víme, že většina aktivit mocných v předvolebním období představuje svého druhu propagandistickou kampaň za účelem mobilizace lidové podpory a přesvědčení voličů. Na tomto základě nemůže být Džabúrího návštěva Mosulu oddělena od celkového dění a politických pohybů na irácké scéně v přípravě na volební klání plánované na květen tohoto roku.

K pochopení krize iráckých sunnitů na úrovni jejich reprezentace i na úrovni „ulice“ více než tři roky po pádu sunnitských oblastí pod nadvládu Islámského státu je nutné zrekapitulovat složitou politickou zkušenost sunnitů v letech následujících vznik nového iráckého režimu v roce 2003. Po pádu Saddáma Husajna přijali záhy mnozí sunnité za svou myšlenku ozbrojeného odboje proti americké vojenské přítomnosti. Politické uspořádání vytvořené „okupačním orgánem“ pod vedením amerického civilního správce Iráku Paula Bremera bylo chápáno jako nelegální, sunnitští Iráčané jej měli bojkotovat a vzdorovat mu všemi možnými prostředky. Tato politická doktrína se stala převládajícím sunnitským názorem, jenž byl ovlivňován postoji a výroky mnohých sunnitských politických a náboženských představitelů uvnitř i vně Iráku. Nebylo překvapením, že sunnité bojkotovali nejdůležitější volby v zemi: hlasování o nové ústavě v říjnu 2005 a první všeobecné volby v prosinci téhož roku. Sunnité se neúčastnili ani prvních fází formování bezpečnostních a vojenských institucí v novém Iráku. Tento bojkot vedl ke ztrátě jejich postavení a k absenci vlivu na utváření nového politického systému. Naopak bojkot pobídl šíity a Kurdy, aby vyplnili po sunnitech vzniklé vakuum. Jistou výjimku představovala účast sunnitské Irácké islámské strany (IIS) a také některých nezávislých osobností na budování nového systému. Vůdci IIS získali významné pozice v exekutivě i legislativě – Táriq al-Hášimí získal funkci viceprezidenta republiky, Hádžim al-Husní se stal předsedou parlamentu a několik členů získalo v roce 2006 ministerské posty v první stálé vládě. Účast IIS (jež je iráckou větví Muslimského bratrstva) a nezávislých sunnitských osobností na novém politickém systému nebyla nicméně sunnitskou „ulicí“ příliš uvítána. Sunnitští politici v opevněné „zelené zóně“ v centru Bagdádu byli velkou částí sunnitských lidových kruhů obviňováni, že jsou kolaboranty s „americkou okupací“ a spolu s šíitskými a kurdskými politiky porcují „irácký dort“ pod americkým dohledem. Propast mezi sunnitským „vedením“ a „ulicí“ rostla. Pocity zanedbání, marginalizace a sektářské diskriminace se v sunnitských oblastech v letech po Saddámově pádu rychle šířily. Roli v tom hrála řada faktorů, nejpodstatnější však bylo, že sunnité jako celek nepřijali politické změny a šíitsko-kurdskou dominanci a zároveň probíhal tlak formou politicko-mediálního diskurzu, který k iráckým sunnitům přicházel z některých států regionu. Tyto faktory vedly společně ke dvěma hlavním jevům:

• Došlo k ustavení nových politických vůdců v sunnitských oblastech, kteří odmítali nový šíitsko-kurdský politický systém a požadovali jeho kompletní přeměnu či alespoň významné změny jeho základů způsobem, jenž by odpovídal sunnitským požadavkům na rovnocenné zapojení do státní správy a na spravedlivém podílu na bohatství země.
• Rostla extremistická ideologie a byly utvořeny příznivé podmínky pro infiltraci teroristických skupin (al-Qáʽida, Islámský stát) a jejich úspěch při verbování tisíců bojovníků v sunnitských oblastech.

Je zde tedy více proudů a sil, které od dubna 2003 usilovaly o získání rozhodujícího vlivu a určování celkového postoje iráckých sunnitů. Proud, jenž přešel od plného bojkotu nového systému k aktivnímu podílení se na politickém procesu a k požadavku ústavních práv pro sunnity, lze nazývat „politickou linií“. Vedle ní zde je „násilná linie“, jež začala s lidovým ozbrojeným odporem proti americké vojenské přítomnosti, z nějž vykrystalizovaly extremistické struktury. Většina sunnitských oblastí nakonec padla do jejich rukou a byla přeměněna na „wilájaty“ ve státě Abú Bakra al-Baghdádího. Působení těchto dvou paralelních linií (politické a násilné) a jejich vzájemné interakce přinesly v posledních patnácti letech řadu důsledků, jež silně ovlivnily a ovlivňují zastoupení sunnitů na irácké politické scéně. Odborníci na Irák zdůrazňují velkou fragmentaci sunnitské reprezentace a rozmanitost regionálních, stranických a osobních loajalit. To silně ovlivňuje volební zisky sunnitských politiků a politické zisky sunnitů jako takových. Nejvážnějším problémem je však hluboká propast zející mezi sunnitskou politickou reprezentací a běžnými občany v sunnitských provinciích. Tři roky nadvlády Islámského státu zanechaly ve většině sunnitských oblastí tíživou situaci a vytvořily stav nedůvěry mezi běžnými lidmi a jejich politickými představiteli. Zatímco vysídlenci trpí v otřesných životních podmínkách v uprchlických táborech, sunnitští politici, kteří setrvávají v Bagdádu či metropoli nějakého sousedního státu mluví na satelitních kanálech o situaci v sunnitských oblastech, aniž by měli ponětí, co s v nich skutečně děje. Možná právě vědomím své mizivé obliby v posledních čtyřech letech lze vysvětlit obavy části sunnitských politiků z parlamentních a lokálních voleb plánovaných na letošní léto. Je jasné, že určení politické reprezentace iráckých sunnitů bude obtížné vzhledem k množství jejich vůdců a různých loajalit a ve světle vážné krize a problémů, jež aktuálně prožívají sunnitské oblasti. Tyto problémy můžeme shrnout v následujících bodech:

• Rozsáhlá destrukce infrastruktury a úpadek ekonomických sektorů v sunnitských oblastech
• Bezpečnostní výzvy a pokračující obavy z reaktivace spících buněk teroristických skupin
• Problémy s tisíci lidí ze sunnitských oblastí zadržených bezpečnostními orgány a se zmizením tisíců dalších
• Sociální a psychologické důsledky několika let indoktrinace násilnou takfíristickou ideologií
• Problémy s návratem stovek tisíc vysídlenců a jejich rehabilitací v normálním životě
• Politická roztříštěnost a její vliv na sunnitské lidové vrstvy
• Množství sunnitských náboženských autorit s rozdílnými postoji a celkový pokles jejich vlivu na běžné sunnity
• Dějinný problém spočívající ve víře určitých sunnitských proudů v jejich nárok na absolutní vládu Iráku

Kromě výše uvedeného tu jsou však i nové faktory, jež se silně odrážejí v současné sunnitské realitě, pravděpodobně zásadně ovlivní obecný sunnitský trend v nadcházejícím období a některé ze sunnitských sil je mohou zohlednit v programech a sloganech pro volby v květnu 2018. Jsou jimi:

• Tvrdé soupeření některých sunnitských sil o vedení procesu obnovy osvobozených oblastí ve světle mezinárodních příslibů přidělit za tímto účelem miliardy dolarů. Mnoho obřích společností bude bojovat o získání velkých zakázek a smluv, jež budou vyžadovat místní spolupracovníky, což nezbytně předpokládá koordinaci s vlivnými aktéry v sunnitských oblastech. Tuto roli přirozeně chtějí hrát někteří ze sunnitských politiků.
• Je zde politický a mediální diskurz osvojený částí irácko-sunnitských sil a podporovaný některými regionálními silami, jehož náplní je strašení „demografickou proměnou“ v sunnitských oblastech a možností prosazování šíismu prostřednictvím vojenské přítomnosti Jednotek lidové mobilizace (al-Hašd aš-šaʽbí, PMU) či postupnou změnou demografického složení části sunnitských oblastí.
• Úsilí některých regionálních aktérů udržet irácké sunnity v první linii proti Íránu a jemu blízkým silám, což může vést u jistých složek k občasným vzedmutím sektářské povahy.

Veškeré výše uvedené údaje vrhají stín na sunnitskou politickou scénu a mohou hrát klíčovou roli při tvorbě politických rozhodnutí, nicméně je tu zároveň jistá proměnná nepodléhající přímým politickým výpočtům. Tou je rostoucí přání sunnitské komunity uzavřít kapitolu sektářského konfliktu a směřovat k mírovému soužití s ostatními komunitami v rámci jedné země. Tuto touhu posílilo vědomí rizik plynoucích z pokračování sektářského konfliktu. Zejména na lidové úrovni si sunnité uvědomují, že život v pluralitním a demokratickém politickém systému je lepší volbou oproti variantě občanské války, rozpadu země či zástupným konfliktům. Tato nová proměnná v lidové náladě sunnitů se může v nadcházejícím období stát jednou z konstant sunnitské politické doktríny. Jedním z mnoha ukazatelů budiž, že se dnes stalo běžným, aby se sunnité bezpečně procházeli šíitskými oblastmi centrálního Bagdádu či v provinciích středního a jižního Iráku, a zrovna tak, aby mladí šíité navštěvovali kavárny ve většinově sunnitské bagdádské čtvrti Aʽdhamíja bez obav o svůj život, jak bylo obvyklé v letech 2004 – 2008.

Situaci iráckých sunnitů ovlivňuje řada negativních faktorů na politické i lidové úrovni a nahromadilo se mnoho krizových situací. Existují však také nové posuny a rychlé změny, jež vyžadují, aby sunnitští politici přijali nový diskurz odpovídající požadavkům nadcházejícího období. Vše nasvědčuje, že celkový trend v sunnitské komunitě směřuje k přijetí současného politického systému s důrazem na změnu či zásadní modifikaci některých mechanismů politického procesu v souladu s tlakem na přidělení větších pravomocí lokálním autoritám na základě principu decentralizace státní správy. To sebou nezbytně nese sdílení bohatství a zdrojů a zahájení skutečné a komplexní obnovy sunnitských oblastí, stejně jako nutnost větší vyváženosti při formování bezpečnostních a vojenských institucí. Sunnitům musí být umožněno se více podílet na rozhodování a formulování politiky státu. Co se týče mezinárodní dimenze, není tajemstvím, že iráčtí sunnité preferují plný návrat Iráku do arabského lůna a odklon od íránské osy. Zároveň si však jsou vědomi složitosti neutralizace Teheránu a jeho plného vyloučení z irácké politické šachovnice. To lze vidět v prohlášeních a návštěvách části sunnitských politiků v Íránu, kde se snaží Íránce přesvědčit, že iráčtí sunnité jsou připravení nastolit rovnocenné vztahy prosté zasahování do vnitřních záležitostí obou zemí. Aktuální úloha sunnitských politiků je nanejvýš obtížná, lze ale věřit, že se v konečném důsledku ke slovu dostane politický realismus.

Nabíl al-Jásirí je irácký autor a novinář, vyjadřující se nejčastěji ke společenským a ekonomickým tématům jak své vlasti, tak regionu, ve kterém se nachází, podobně jako k širším (geo)politickým souvislostem majících svůj základ v zájmech, cílech i ambicích globálních velmocí činných v dané oblasti.