Zaznívají – zejména paleopravicové – názory, že bychom se měli v krizi uskrovnit, a hlavně se postarat sami o sebe. Nesmysl. Člověk si na to, aby mu pomohly překonat těžké časy, vytvořil společenské instituce. Nejen pojišťovny, ale i školy, nemocnice a další.
Jejich společným jmenovatelem je minimalizace nežádoucích nepředvídatelností, tj. vnesení (pocitu) řádu do chaosu. Tedy i toho, že když se něco stane, je tu instituce – pojišťovna, nemocnice, stát. Ten je na jedné straně určitým druhotným správcem všech ostatních institucí, na druhé straně (aspoň u nás) náčelníkem tlupy, který by měl být v demokratické společnosti lidem vymiškován natolik, aby sice pomáhal a garantoval, ale neškodil.
Ač je tedy stát určitý kompromisní výsledek průběžného spontánního plebiscitu, neznamená to, že by měl být jaksi z definice např. „pravicově štíhlý“ nebo naopak „opatrovatelsky tučný“ apod. Podle mě by v první řadě neměl škodit, vnucovat a šikanovat tam, kde o to nikdo normální nestojí, zároveň by měl být určitě schopen pomoct, vést a ochraňovat tam, kde to je třeba.
Tedy znovu: očekáváním občanů od státu je (nebo by aspoň mělo být) zúročování do něj vloženého skutečného (tj. daňového) i sociálního kapitálu tak, aby ten každému jednomu pomáhal k jedné zásadní věci – aby se pro něj tím či oním způsobem nepředvídatelný, a potenciálně tedy nebezpečný či psychicky obtížně zvládatelný „chaos“ změnil na prostředí, kde se znovu bude cítit v klidu a bezpečně; tedy, mimo jiné, opět i v co největší harmonii své mysli, slov i činů.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
