Přestože diskuse o oslabování (národních) států probíhá skoro denně, aspoň podvědomě zřejmě ještě každý stále považuje „stát“ za základního garanta určitých hodnot a s nimi spojených jistot. Je to ale trvale udržitelný stav? Nemůže přetrvávat i proto, že na státy ještě nezačali ve velkém naléhat jejich věřitelé? Nebo si stát svůj monopol na obhospodařování daných jistot může zatím ponechat i proto, že soukromý a/nebo nadnárodní kapitál plně nevyhodnotil některé „investiční“ příležitosti, které by se mu jeho převzetím nabízely?
Žijeme-li ve světě, kde se původní „hlavní hráči“ (tj. státy) stále zřetelněji stávají „jen jedněmi z hráčů“, je na místě věnovat pozornost tomu, jak se věci tímto trendem ovlivněné mohou vyvinout dál.
Typologicky jaké hráče tu tedy máme nyní?
Na jedné straně určitě stále ty „státní“, tj. většinou kombinace národního a občanského elementu disponující právě určitými monopoly (především na výkon moci a práva včetně jeho vymahatelnosti i za použití donucení či násilí, výběr daní atp.), vykonávající některé základní funkce (ochrana, někdy i vzdělání, práce, případně sociální zajištění atp.), nakládající určitými symboly, jakož i dalšími institucemi, které (opět více či méně) vycházejí vstříc zájmům „občanů“ (či „podaných“ atp.). Jedním z hlavních definujících rysů tak je i charakteristická příměs iracionality, jež má, dejme tomu, jistý pragmaticko-altruistický základ. Pragmatický co do udržení fungování společnosti jako celku – což se dál projevuje právě v ohledu altruistickém, nejčastěji v podobě ochrany či pomoci (konkrétnímu) jednotlivci. Klasický moderní stát tedy (v permanentním zápasu s jeho případnou alternativou, tj. neexistencí) představuje určitou „zajišťovnu“, vybavenou tanky, školami a nemocnicemi. Tuto funkci plní i přes to, měl-li by se – jak několik posledních desítek let vidíme – zadlužit. Kde přesně si půjčuje, občanům neříká, ti ale dělají, že je vše v pořádku, a jsou rádi za to, že vše (zatím) funguje tak, jak byli zvyklí.
Na straně druhé jsou tu hráči ne-státní. Jednak to jsou národy navázané na určité teritorium, které z toho titulu aspirují na vlastní stát (například Kurdi), případně další, které se sice za národ v nějakém ohledu považují, ale buď se o stát neuchází, nejsou ve fázi, že by jeho vytvoření pokládaly za nutné, případně to objektivně není možné z jiných důvodů (například u Romů). Jindy je jejich „národní“ povaha definována jinými než „klasickými“ charakteristikami (například náboženskými), přičemž přítomnost příslušníků takového národa je jednak globální (resp. s místy výskytu obydlenými s různou hustotou a historickou kontinuitou), zároveň není jednoznačně definovatelné, zda se všichni příslušníci takového národa s jeho myšlenkou identifikují alespoň přibližně stejným způsobem či intenzitou (islámská umma).
Tyto národní entity bez vlastních států mají většinou velmi silně rozvinutou právě „iracionální“ složku své národní identity (kulturu, solidaritu a soudržnost, do určité míry tak i jistý „náběh“ na sociální stát), přičemž „racionální“ (resp. mezinárodně právní, mocenské, bezpečnostní a celkově „státotvorné“ strukturální) elementy dost často chybí nebo jsou přítomny jen v omezené míře.
Opačným případem (ovšem stále zapadajícím do této kategorie ne-státních hráčů) jsou nadnárodní kapitálové společnosti (korporáty, nadnárodní firmy atp.), případně jiné zájmové skupiny (banky, lobby, profesionální svazy atp.). Z hlediska racionality (tj. ne/poměru altruismu vs. pragmatičnosti) to mají v zásadě opačné, než jejich ryze „národní“ ne-státní kolegové – racionální je zde alfou a omegou; a to příznačně bez většího sociálního (tedy iracionálního, případně „emocionálního“ atp.) rozměru.
V důsledku takového (tj. aktuálního) stavu tak nutně dochází k určitým tlakům či tendencím, které vycházejí z přirozenosti a aspirací výše uvedených entit: jednak v podobě a) teritoriálních nároků (národy s aspirací na vlastní stát), dále b) uznání národních, kulturních či ryze „zájmových“ specifik (národní či kulturní celky, zájmové skupiny globální povahy atp.), případně c) snah o maximalizace zisku či „efektivity“ apod. (korporáty).
Prakticky ve všech případech je ale logika ne-státních hráčů v něčem podobná: a) využít platformu stávajícího uspořádání (a to v první řadě včetně struktur nabízených klasickými státy), b) získat co nejvíc, ovšem c) co nejméně vydat či „ztratit“. Extrémním příkladem „pravidel“ této hry pak může být i zpochybnění smysluplnosti „klasických“ států či jejich skladebných prvků, pokud by tyto měly z nějakého důvodu bránit některé z výše uvedených skupin na cestě za dosažením jejího cíle. Praktickým projevem může být jak tlak na změny zákonů, lobbování za výjimky z nich, daňové úlevy, ale i zpochybňování legitimity státních uspořádání či jednotlivých vlád, a to včetně snah o eliminaci vybraných „nepohodlných“ států jako takových.
Možnosti dalšího vývoje jsou tak v zásadě dvě:
Variantu „konzervativní“ může představovat určitá krystalizace současného „období změn“ spočívajícího v narůstání nacionalismů na jedné, zároveň stále postupující globalizaci na druhé straně. Taková „katarze“ může stát u počátku vzniku vícerých „ohnisek“ polarity, která ovšem nemusejí být typologicky nutně podobná – mohou být jak teritoriální (USA, Rusko, Čína, případně EU), tak supra-teritoriální, z teritorií ovšem vycházející či na nich nějakým způsobem spočívající (OPEC, BRICS, NATO, Islámský stát atp.) či vyloženě „de-teritorializovaná“, na teritoriu primárně nespočívající, resp. jej nehájící a o něj ani neusilující (Google či Coca cola, hnutí typu Greenpeace, nevládky nebo neziskovky obecně, hackeři, banky apod.). Klasické státy na takový vývoj mohou reagovat buď otevřeností nesoucí s sebou riziko dalšího oslabení či ztráty nezávislosti (s jedním extrémem představujícím de facto nulovou suverenitu), anebo naopak selektivními partnerstvími, zvýšenou měrou izolace či protekcionismu, případně až maximálním možným uzavíráním se do sebe.
Variantou „progresivní“ může být, že nadstátní entity, které budou mít (či pociťovat) možnost, prostředky a záměr, posílí svou pozici právě vůči klasickým státům – respektive vyhodnotí jako smysluplný „další“ vývojový krok pokusit se klasickým státům vyrovnat, podobat, či aspoň z pragmatických (popř. „investičních“) důvodů (alespoň dílčím či selektivním způsobem) suplovat některou z jejich elementárních roli. Tím pádem či v souvislosti s tím mohou vůči klasickým státům posílit svou (již tak leckdy dost silnou) právní pozici, navázat další klíčové kontakty a stát se ještě méně postižitelnými, resp. „zkrotitelnými“. Přičemž častokrát se tak může dít z toho prostého důvodu, že činnost, kterou budou vykonávat, bude a) objektivně prospěšná, b) stát sám na ni nemusí stačit, c) soukromé entity ji budou vykonávat několikanásobně efektivněji, než právě klasický stát.
V některých případech už k takovým „pokusům“ dochází, přesto si státy (i pod tlakem veřejného mínění) alespoň klíčové z výše uvedených monopolů ve své správě stále ponechávají, resp. „uchovávají“.
Pokud by ale do soukromé správy měla přejít bezpečnost, výkon trestu a násilí, školství a/nebo otázky sociálního zabezpečení, šlo by bezesporu o podstatnou kvalitativní změnu. Taková změna by zároveň byla dost pravděpodobně nevratná – jednak by založila precedens, jednak, pokud by se pro některý z takových kroků soukromý sektor ve velkém rozhodl, bylo by to rozhodnutí velmi dobře promyšlené, poskytující dlouhodobý výhled, a nutně tak pevně (podnikatelsky a hlavně právně) „podchycené“.
Ilustrativním příkladem určité „přechodové zóny“ stojící na počátku skluzu do takového stavu mohou být bezpečnostní složky, konkrétně milice. Ty fungují v mnoha částech světa – dosud ale platilo, že a) Západu se toto netýká (asi jaksi „z definice“, nebo – spíš – díky tomu, že za podobné „prohřešky“ rád kritizuje ostatní), stejně jako že b) existence milice je vždy známkou větší či menší dysfunkce státu – jakož i c) nepřímým uznáním toho, že „soukromník“ či „iniciativa zdola“ to zvládne líp.
Pokud by měl cestou milic jednou jít i Západ, může mu to na jedné straně v něčem určitě pomoci; ovšem kromě ztráty (nad zlato hýčkaného) pocitu nároku na kritiku druhých zároveň přijde i o exkluzivní mandát státu na vymahatelnost práva, stejně jako jeho (aspoň teoretickou) rovnost pro všechny; ta byla až do nynějška jeho výsadou a zdaleka hlavním zdrojem jeho atraktivity.
Přitom by nešlo o jedinou ztrátu, která by tím byla způsobena.
Jak se ale zdá, možná právě tuto cestu nyní nastupujeme.
Pomineme-li selektivní využití soukromých bezpečnostních služeb v USA či plošnou privatizaci zdravotnictví snad úplně všude (!), zvažuje v posledních dnech prezident Trump údajně nahrazení amerického kontingentu v Afghánistánu kontraktory (= žoldáky). Neméně bizarním jevem jsou nejrůznější britští vigilantes – jakéhosi, byť zároveň ne úplně jasného, právního statusu. Ti sice konají bohulibou činnost v tom smyslu, že mimo jiné pomáhají chytat pedofily – nicméně otevřenou spoluprací s nimi policie implicitně přiznává, že na konkrétní činnost sama nestačí. Nehledě na to, že právě taková spolupráce s policií tyto polooficiální skupiny nepřímo legitimizuje. Za zmínku určitě stojí, že sponzorem je soukromá firma Safeguard Armour, a nic na tom nenapraví ani na jejích webovkách pověšené logo britského ministerstva zahraničí (Home office), a to prostě proto, že dát ho na stránky není zas až takový problém.
Uvedený příklad je cenný tím, že na něm můžeme sledovat spontánní zrod milice v přímém přenosu (a v jedné ze samotných bašt Západu), jakož i její tolerování státem a financování soukromou firmou. Jinými slovy: vidíme přiznanou dysfunkci státu a přebírání (byť zatím nepatrné) jeho role soukromým elementem tam, kdy na to nestačí.
Odsud ovšem není daleko k tomu, aby i „konvenčnější“ (tedy: civilnější) soukromý sektor, než je (evidentně zbrojařská) firma Safeguard Armour pochopil, že pokud stát začne zaspávat v elementárních oblastech, může být a) vybavování lidí „sociálnem“ (které jim stát už není schopen zabezpečit), jejich b) „vzdělávání“ (či spíš „formátování“?) ke skutečně „prakticky využitelným“ oborům, ale koneckonců i třeba takové c) pořizování a výcvik vlastích milic nadějným zlatým dolem budoucnosti.
Nakročeno je k tomu přitom dobře: klasické státy tím, jak se stále snaží uspokojovat základní potřeby svých obyvatel (jež jsou však víc a víc nad jejich možnostmi), upadají do stále větších dluhů. Nadnárodní korporáty, které utrácejí jen tam, kde musí, přitom stále tak, aby ve finále vydělaly, jsou štíhlé a leckdy je jim odpuštěno i to, co občanům či firmám v rámci samotných států ne – namátkou třeba daně. Pokud se budou státy propadat stále víc do dluhových pastí či spirál, přebujelého úřednického aparátu a nenajdou mechanismy, jak se zbavit nejrůznějších parazitických entit, které z nich mají vytvořené penězovody (na jejichž konci není tvoření reálné hodnoty či zpětné finanční kompenzace danému státu), a pokud se korporáty naučí nabízet i sociálně atraktivní věci tak, aby ve finále netratily či dané výdaje braly jako investici do budoucího posílení vlivu či moci, pak nelze vyloučit, že se časem na jejich stranu (a na úkor států) přikloní stále víc lidí. Racionalita takových nových útočišť bude ze soukromého ranku, přičemž případná podpora „veřejnosti“ (resp.: stoupenců) časem dost možná obhájí i to, že část „firemních“ výdajů půjde na formování a výbavu soukromých armád, ovšem přítomných na teritoriu toho, co bylo dosud suverénním státem. Časem může být ostatně takové právo posíleno třeba i tím, že například Amazon nebo Unilever získají své vlastní křeslo v rámci OSN – což je zatím samozřejmě utopie.
Pro takové cíle by nicméně šlo očekávat i superpragmatické lobbistické aliance; ty ovšem mohou vzniknout z logiky věci samotné, resp. z nouze jako ctnost: zejména pokud jde o případná zájmová partnerství korporátů s bankami. Pokud si totiž státy půjčují od nadnárodních bankovních domů, pak není v případě vymáhání dluhu daleko k obyčejnému koňskému handlu: Protože vy (Belgie, Rumunsko, Koreo atp.) splácet nemůžete, bude to za vás dělat korporát – vy mu za to ale uvolníte místo (samozřejmě včetně právního rámce) tam, kde bude třeba. V principu se to moc neliší od dluhové kolonializace Egypta či Persie v 19. století, rozdíl je nicméně ten, že dneska – tj. v době, kdy už světu nevládne jedna koloniální velmoc – není jisté, v jaké formě, odkud a směrem vůči komu něco takového přijde, či jaká bude případná geneze takového jevu.
Tak či onak by to pak už samozřejmě nebylo jen o stravenkách, soukromých pojišťovnách či klinikách, případně školkách pro děti firemních zaměstnanců – předáním zodpovědnosti za sociální pilíře státnosti by šlo o změnu zcela zásadní povahy. Ten prostor tu přitom výhledově stále je a soukromý sektor musí tušit, že zde může jít o víc než jen předvolební koblihy.
Doposud jediným nadnárodním korporátem (resp. ideologickou, marketingovou „firmou“ či „projektem“, případně „pyramidovou strukturou“ atp.), kterému se prostřednictvím imitace státu a infiltrace dalších legislativních úrovní či oblastí společenského života podařilo maximálním možným způsobem etablovat se na klasické „post-vestfálské“ úrovni je zřejmě zatím stále jen katolická církev, a to v podobě Vatikánu.
Ovšem při byť jen letmém pohledu na současnou globální arénu, jakož i při lehkém zamyšlení nad dispozicemi a rozložením sil je evidentní, že možností jak vše rozvinout a dotáhnout k dokonalosti či do „nové kvality“ je tu aktuálně pro různé další hráče bezpochyby víc než dost.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
