USA a Turecko nedávno (překvapivě) představily společný rámcový plán dohody o rozmístění sdílených (americko – tureckých) bezpečnostních jednotek v prostoru syrského Manbidže, stejně jako společný plán na řešení tamní bezpečnostní situace.
Daný plán předběžně počítá s odsunem jednotek PYD za východní břeh Eufratu, posílením městské vojenské rady, vytvořením civilní rady a návratem vysídlených Arabů a Kurdů zpět do svých bydlišť.
Věc má několik implikací, které stojí za to zdůraznit:
1. Po delší době se jedná o konkrétní výstup americko – turecké spolupráce. K němu dochází, aniž by se u obou hráčů cokoli podstatnějšího (viditelného) změnilo – Erdoğanova administrativa stále zůstává prakticky stejná; Trumpova sice prochází poměrně dynamickými změnami, politické otěže ale, zdá se, přesvědčivě drží v rukou americký prezident, který jen „jak kulisu“ průběžně obměňuje svůj tým. Pokud budou v Turecku brzy nadmíru významné celonárodní volby, mohla by v nich mít pro Erdoğana spolupráce s Trumpem spíš neutrální či lehce negativní vliv; v tomto světle je tak cílem koordinace s Washingtonem spíš nastolení pozitivního dojmu voličů, který bude pramenit z eliminace nebezpečí ze strany PKK (resp. syrských PYD), jehož by daná koordinovaná operace měla dosáhnout.
2. Ze strany PYD je americká spolupráce s Tureckem vnímána jako zklamání, neboť v jejich řadách převládal pocit, že pokud se USA přeci jen na něčí stranu přikloní, bude to právě na tu jejich. Tím spíš, že vztah USA – Turecko je více hráči dlouhodobě vnímán jako odumírající, popřípadě mrtvý. O to víc působí daný dílčí výstup překvapivě.
3. Kromě praktických aspektů (pro Ankaru odsun kurdských jednotek do potřebné vzdálenosti, pro Washington další posílení americké přítomnosti v Sýrii – byť za pomoci v zemi stejně jako USA nelegálně působícího Turecka) jde i o oboustranné testování toho, zda je resuscitace vzájemné strategicko – vojenské spolupráce Turecka a USA ještě možná, resp. s jakým výsledkem a bonitou. Obě země si z hlediska svých vzájemných vztahů zejména po zvolení Donalda Trumpa prezidentem prošly náročným obdobím, vyznačujícím se mimo jiné americkou podporou jak jednotkám Kurdských demokratických sil (SDF), tak v Sýrii přítomného „klonu“ tureckých PKK, tj. Straně demokratické jednoty (PYD), případně údajnou americkou podporou Fethullaha Gülena (či rovnou, jak se mnozí Turci dodnes mohou domnívat, na tuto podporu navázaným pučem osnovaným CIA proti samotnému tureckému prezidentovi…).
4. Kromě vlády v Damašku se na americko – tureckou spolupráci dívá s určitým neklidem zejména Rusko. To mělo jednak USA i Turecko slibně „rozhádané“ (přičemž USA /pro Rusko pozitivně/ diskreditovaly západní reakce na Trumpa a s Tureckem vstoupilo Rusko v jistý druh aliance stran /nejen/ Sýrie), jednak Turecko zaháčkované vojensko – diplomaticky (spoluprací či aspoň koordinací v Sýrii), ale i vojensko – obchodně (plánovaný prodej systémů S-400 Ankaře). V neposlední řadě mělo / má Rusko se Sýrií vlastní plány či aspoň záměry, pro které není žádná jiná, tím méně posílená zahraniční intervence vítaná či žádoucí. Je ovšem stále otázkou, jaký bude reálný úspěch daného americko – tureckého projektu, stejně jako zda bude představovat model spolupráce, na kterému bude mezi oběma zeměmi možné dál stavět.
Je na místě dodat, že Rusové dlouhodobě (a správně) chápou tureckou misi na severu / severozápadě Sýrie tak, že nejde ani tolik o podpůrnou (některým sunnitských opozičním bojůvkám) či „mírovou“ (jaksi z „podstaty“ věci) misi, ale o zcela pragmatickou snahu vrazit klín mezi východosyrské a západosyrské (potažmo jihoturecké) kurdské enklávy, a to přibližně v pásu mezi západním břehem Eufratu a Afrínem.
Pokud toto pochopíme, ozřejmí se zároveň i to, proč je v souvislosti s tureckou invazí do Sýrie neustále slyšet jména těch několika měst, která na všech klíčových extremitách tohoto „klínu“ leží (zejména Džarábulus, Manbidž, al-Báb, A´záz, Afrín).
Na druhé straně právě v tom samém pochopení leží pro Rusy zřejmě i ta největší útěcha – však on si Turek ty americké hochy povodí a nasadí, kam bude třeba, případně otestuje, jestli jsou použitelní i na něco jiného / dalšího, co bude třeba. Tak či onak je ale nenechá přijít k čemukoli důležitějšímu blíž, natož aby je nechal o čemkoli zásadním rozhodovat. Tak či onak je si ale třeba pořád hlídat, aby se je nepokusil obrátit proti nám. Na druhé straně, jestli si toho všimneme včas, tak pák na to, abychom tomu včas zabránili, máme (nejen) v Sýrii víc než dost…
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
