Rozhovor: s Amalem abú Zajdem (nejen) o budoucnosti Libanonu

Není žádným tajemstvím, že aktuální ekonomická situace v Libanonu není dobrá. Koktejl nepříznivých událostí i složitý regionální kontext přispěly k tomu, že na povrch vypluly důsledky léta neřešených problémů, kombinované se snahami elitních prospěchářů za každou cenu udržet status quo. Nicméně jak známo, na samém dně Pandořiny skříňky spočívá naděje, přičemž i v případě Libanonu lze říci, že bylo již dost bídně na to, aby mohlo být jen lépe. O tom, jaké konkrétní podoby by takové zlepšení na národní, regionální i mezinárodní úrovni mohlo mít, jsme prostřednictvím našeho bejrútského korespondenta Karíma al-Árifa pohovořili s podnikatelem a odborníkem na libanonsko-ruské vztahy, Amalem abú Zajdem:

Libanon v současnosti prochází zásadním a pro zemi ve všech ohledech kritickým obdobím, přičemž mu chybí efektivní vláda schopná čelit všem problémům, jimiž Libanonci každodenně trpí. Jaké jsou podle Vás po tolika měsících hlavní důvody, které brání sestavení vlády, jež by provedla reformy, oživila národní hospodářství, restrukturalizovala banky a podnikla další potřebné kroky?

Důvody jsou známé, a to nejen cizincům zabývajícím se libanonskými záležitostmi, ale i samotným Libanoncům. Máme zde politiky, kteří si navykli považovat Libanon za svoji soukromou farmu. Nemluvím o jednotlivcích, ale spíše o celých politických uskupeních a politických organizacích, jejichž zájmy jsou vzájemně propojeny. Chtějí zůstat na svém a udržet si dosavadní výsady, ať už jde o zájmy politické, ekonomické, finanční, nebo o jejich závazky vůči zahraničním aktérům. Neberou v úvahu vývoj, k němuž došlo, ani oprávněné požadavky lidí stran sociální úrovně a každodenního života. Zejména v posledních dvou letech došlo k výraznému propadu. Je zde covidová pandemie, Libanonci si museli navyknout žit bez elektřiny, respektive přeplácet místní mafii za elektřinu z generátorů, máme nedostatek benzínu a problémy jsou i ve školství. Většina politiků se k těmto problémům staví s typickou zastaralou mentalitou. Jen málo z nich přemýšlí o tom, jak tento politický systém rozvinout a modifikovat, aby odpovídal požadavkům lidí, zejména mládeže. Všude na světě probíhají změny a ani Libanon vůči nim nemůže být imunní.

Jaké stanovisko zastává Svobodné vlastenecké hnutí (FPM) k záchrannému plánu, který schválila vláda Hassána Dijába před odstoupením a který má realizovat nová vláda po svém sestavení? Podle některých expertů je tento plán již zastaralý, protože se hospodářská a měnová situace v Libanonu za rok zcela změnila…

Svobodné vlastenecké hnutí se vyjádřilo velmi jasně. Předseda hnutí a bývalý ministr Džibrán Básíl v jednom z rozhovorů či projevů podpořil vládní plán, zejména proto, že to bylo vůbec poprvé, kdy nějaký takový plán byl vypracován. Jistě není stoprocentní, jak by řekli Angličané, je „debatable“, tedy některé body jsou předmětem diskuze, ale je tu jakési přisouzení odpovědnosti bankám, Libanonské centrální bance, dokonce i libanonské vládě a nepřímo i některým soukromým osobám. Určitě jsou v tom plánu nedostatky, takže je třeba aby byl projednán s hlavními aktéry v Libanonu, aby byl projednán v radě ministrů, protože je to základ pro jednání s mezinárodním společenstvím, Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, Evropskou unií, a dokonce i s potenciálními dárci. Vláda odstoupila před více než rokem a plán byl přijat pro tehdejší situaci. Krize mezitím narostla a problémy se nahromadily. Potřebujeme „fine-tuning“, to znamená, že nová vláda, která bude doufejme brzy vytvořena, musí tento plán oživit, znovu přezkoumat, zvážit jeho ustanovení a vylepšit je, přijmout k plánu konkrétní stanoviska a předložit jej k diskuzi, neboť se jedná o důležitou a citlivou otázku. Z hospodářské, finanční a sociální krize, v níž se nacházíme, se nemůžeme dostat jinak než na základě dobře definovaného plánu. Je to na roky, ale jsou etapy, kterými musíme projít. Začíná to obnovením důvěry v banky, ve finanční situaci Libanonu, ve vládu a ve stát. Lidé už státu nevěří, nevěří vůbec ničemu a státní struktura den za dnem eroduje a rozpadá se. Je tudíž nutný jasně vymezený plán hospodářské, finanční a společenské obnovy, který nám nebude vnucen zvenku a bude respektovat požadavky libanonského lidu. Na druhé straně Asociace bank se vyjádřila jasně. Z jednání, které se konalo v Paříži, unikl od francouzské strany dokument, ze kterého bylo patrné, že nechtějí nést velkou část ztrát a staví se proti státnímu plánu. Chápou, že jsou v této věci zavázání centrální bance a vládě, ale neuznávají, kolik zisků akumulovali ve shodě s nimi. Ministerstvo financí se vzdává své skutečné role ve prospěch bank a centrální banky. Mají společný hmotný zájem a když se objevil hospodářský plán, je jasné, že ho odmítli. Centrální banka i ostatní banky mají samozřejmě své prodloužené ruce v parlamentu i ve vládě.

Je podle Vás za současnou situaci v Libanonu vinna skutečně ekonomická blokáda země ze strany západní osy v čele se Spojenými státy americkými, nebo se země dostala do problémů kvůli ve všech státních institucích bující korupci, jak nedávno prohlásil francouzský velvyslanec v Bejrútu?

Samozřejmě, že zde bují korupce a vládnoucí systém je přímo i nepřímo zodpovědný za libanonský úpadek, zároveň však všichni Libanonci vědí, že jsou proti zemi uvaleny fakticky sankce ze strany Američanů, a to již od roku 2012 či 2013. Prvním ukazatelem bylo stahování vkladů zemí Zálivu, zejména Saúdské Arábie, stejně jako počet prodaných nemovitostí vlastněných arabskými investory v komerčním centru. To jasně svědčí o tom, že bylo nakázáno vybrat peníze a stáhnout se z Libanonu. Na druhé straně zde bylo půjčování na velmi vysoký úrok spojené s nedostatečnou produktivitou. Libanon dováží v hodnotě 23 miliard dolarů, což kontrastuje s tím, že vyrobí pouze za 14 až 15 miliard. Proto je obrovský rozdíl v obchodní bilanci a lidé už dávno začali pašovat své peníze do zahraničí. To velice negativně poukazuje na povahu současné ekonomické situace. Čili máme jak sankce, tak bující korupci, a proto jsme tam, kde jsme.

Když mluvíme o národním hospodářství a vezmeme v potaz geografickou polohu Libanonu mezi Západem a Orientem, jakou má Svobodné vlastenecké hnutí vizi pro libanonskou ekonomiku v budoucnosti, pokud jde o rozvoj místního zemědělství a průmyslu, o obnovu infrastruktury a veřejných služeb, o vytvoření vyspělé a efektivní dopravní sítě či v neposlední řadě rozvoj a digitalizaci veřejných institucí a peněžní směny?

Vším, co jste zmínil, se Svobodné vlastenecké hnutí zabývá a ministr Básíl a další o tom hovořili v médiích, na seminářích, setkáních, v rozhovorech a jinde. Libanon musí vstoupit do nové éry. Výsledkem našeho rentiérského systému je plýtvání a korupce vedoucí k finálnímu bankrotu. V Libanonu musí být nastolena určitá rovnováha, a to v průmyslové i zemědělské výrobě. Musíme se stát produktivní zemí. Máme dost ploch, které můžeme obdělávat, jsme schopni mít dostatek a také vyvážet zemědělské produkty do zahraničí. Procestoval jsem s ministrem Básílem devadesát procent zemí, v nichž žijí významnější libanonské komunity a mám představu, do jaké míry lze tyto trhy otevřít pro libanonské produkty. Důležité je investovat do vhodných plodin, investovat do lehkého a středního průmyslu, pracovat na specializovaných produktech v nám blízkých oblastech. K tomu jsou ale zapotřebí dvě věcí. Vláda, která má jasnou vizi a strategii a spolupracuje s parlamentem, aby byly projednány a schváleny nové zákony odpovídající současnému pokroku. V Sýrii je již deset let válka, přesto mají elektřinu a internet, zatímco my nemáme ani jedno z toho. A další věci. Podívejte se na Turecko, Egypt nebo státy Zálivu, jakého dosáhly pokroku. Tento politický systém drží Libanon na kolenou, jen aby se někteří udrželi ve svých křeslech. Sedí na zlatém pokladu, aniž by si uvědomovali, že časem dojde. Vláda musí být akceschopná. Za příklad můžeme uvést problém se znečištěním řeky Lítání a následné přerušení dodávek brambor do zemí Zálivu. V parlamentu proběhla diskuze, byl vyčleněn rozpočet na vyčištění řeky, měli jsme podporu od přátel, a kde jsme dnes? Nikdo nevystoupí a nenastolí toto téma. Všechny konfese, sunnité, šíité, křesťané i drúzové hrají jen na sebe. Nepřemýšlí komplexně, celostátně a v rámci celkového ekonomického plánu, aby vytvořili projekt, který přivede peníze do Libanonu, investice, které se během pěti let vrátí. Všichni chtějí rychlý zisk a s bankovní mentalitou vkládají peníze, aby získali 10 či 12 procent, realizovat zemědělský projekt například stran řeky Lítání se ziskem 3 nebo 4 procent nikoho neláká. Kdybychom byli schopni řeku vyčistit a investovat do zemědělských produktů, můžeme zajistit spotřebu místního trhu. Proč máme dovážet brambory z Egypta? Nebo rajčata z Jordánska? Byl by rozdíl, kdybychom měli zemědělskou politiku integrovanou se zeměmi regionu a přijali jsme způsob uvažování, že pokud oni něco pěstují, my to v rámci spolupráce pěstovat nebudeme. Musíme přijmout tento způsob uvažování. Připomenu důležitá slova prezidenta republiky, že musíme mít hospodářskou spolupráci a integraci v rámci regionu s Jordánskem, Sýrií, Irákem a Palestinou. Máme lidi, máme zemědělskou půdu, máme průmyslový potenciál, můžeme být průkopníky, ale k tomu je zapotřebí vize a strategie.

Jaký zaujímá Hnutí postoj specificky k otázce budoucích vztahů Libanonu se Sýrií, a to nejen na politické úrovni, ale také z hlediska rozvoje hospodářské a průmyslové spolupráce mezi oběma zeměmi. Syrský prezident Baššár al-Asad nedávno navrhl několik projektů pro spolupráci mezi Damaškem a Bejrútem, zejména v oblasti alternativní energie, kde zdůraznil význam toho, aby libanonské a syrské společnosti využily syrského území k založení společných průmyslových zón a závodů na výrobu alternativní energie…

Náš postoj je zcela jasný. Sýrie je náš soused a bratrská země. Sdílíme stejnou zeměpisnou polohu, zájmy a osud. Je přirozené mít se Sýrií hospodářské vztahy, nebo jak jsem řekl integraci, protože Sýrie je velká země a má velké možnosti. Libanon je, pravda, malá země, ale disponujeme kulturním kapitálem, schopnostmi v řadě oblastí a oborů. To nám umožňuje spolupracovat se všemi zeměmi regionu. Musíme využít našich specifických zkušeností ve vztahu zejména se Sýrií, ale důležitým předpokladem pro společné projekty je modernizace syrských obchodních zákonů. Pokud máte obchodní spor s nějakým Syřanem, tamní soudy se staví na jeho stranu. Věci musí být postaveny jasně a spolupráce musí být prospěšná pro obě strany na úrovni vlád, soukromých společností i občanů.

Bankovní sektor byl považován za páteř libanonské rentiérské ekonomiky. Jaké jsou dle Vašich vědomostí hlavní důvody bránící jeho restrukturalizaci a jaká je v této věci role guvernéra Libanonské centrální banky?

Důvodem je napojení Asociace bank na vedení země a centrální banku a jejich vzájemně propojené zájmy. Došlo k obrovským chybám, ale kolaps celého bankovního systému by poškodil zemi. Současná bankovní situace musí být odvážně přehodnocena a vyřešena. Věci by měly být napraveny a ten, kdo chyboval, má nést odpovědnost. Neznamená to, že máme hledat viníky, na které se všechno shodí, ale každý má nést svůj díl odpovědnosti. Banky si s centrální bankou vzájemně pomáhaly a kryly se. Taková je realita.

V souvislosti s bankami se hovoří o navrácení rozkradených prostředků a forenzním auditu, po kterém mezi nejvýznamnějšími politickými silami volá především Svobodné vlastenecké hnutí. Vzhledem k nedostatečné nezávislosti libanonské justice jde o velmi složitý problém, přičemž někteří informovaní novináři tvrdí, že se audit neprovede, dokonce vše označují za poslední prohranou bitvu prezidenta Míšála Awna. Co o tom soudíte?

Samozřejmě zde jsou snahy zabránit forenznímu auditu, a to z několika důvodů včetně politických. Politický systém je úzce propojen s bankovním sektorem včetně centrální banky. Je to organické spojení přesahující všechny konfese. Mají společné zájmy a když se někdo pokusí něco změnit, dojde k procesu blokování. Existují požadavky ze strany prezidenta Awna, Svobodného vlasteneckého hnutí, dalších stran a politiků, odborníků z médií, novinářů, ale to nejsou všichni. Libanonský občan má právo na informace, neboť on je tím, kdo utrpěl ztrátu. Jak velká je, kdo ji způsobil a kdo je za ni zodpovědný? Pokusme se na tuto otázku odpovědět. Pokud se nám nepodaří dosáhnout výsledku, ať už kvůli vnitřním nebo vnějším tlakům, urazíme tím přímo naše lidi a naší zemi. Jsme ve stavu zhroucení. Některé země se stále snaží pomoci našim lidem – nikoliv našemu státu – , aby mohli dýchat, ale to nestačí.

Součástí Táʼifské dohody z roku 1989 bylo, že Libanon bude správně decentralizován, k čemuž ovšem dosud nedošlo. Jak se stavíte k této otázce, zejména vzhledem k tomu, že některé politické strany považují správní decentralizaci za předstupeň konfederalizace?

Správní decentralizace je jedním z ustanovení Táʼifské dohody, ta ovšem nebyla plně naplněna. Jak známo, když bylo této dohody dosaženo, syrská armáda byla stále v Libanonu. Když se moci ujal premiér Rafíq al-Harírí, přistupovalo se k jednotlivým ustanovením a jejich provedení značně selektivně. Správní decentralizace bylo zapotřebí už v minulosti, ale dnes je její zavedení ještě naléhavější. Pokud budu coby obyvatel okresu Džazín zvolen jako zastupitel, vím, jak řešit tamní problémy. Libanon stále trpí osmanskou mentalitou, nezbavili jsme se jí.  Pokud chcete postavit plot, musíte jít na obec, pak za okresním úředníkem, pak ke guvernérovi, k městské správě, k ministrovi vnitra. To, co by mohlo trvat deset až patnáct minut, pokud by bylo rozhodováno na místní úrovni, takhle zabere dva až tři měsíce. To je celé špatně a je třeba se toho zbavit. Vlády vydávají skrze ministerstva prohlášení, jak chtějí vyvážený rozvoj mimo hlavní město, jak chtějí pozvednout periferie. Jak chtějí mít vyvážený rozvoj, když máme centralizovaný stát a mafii s jejími plány? Cílem je, aby naše země fungovala a lidi se v ní cítili pohodlně. Je třeba změnit systém, ať si lidé volí své obecní zástupce, na úrovni provincií snížit soudní administrativu, předat část veřejných peněz na místní úroveň. Vláda ať se soustředí na realizaci velkých projektů a časem se situace zlepší. Můžu hodnotit, co jsem viděl při své poslední návštěvě Německa. V Libanonu máme 128 poslanců, z čehož 3 jsou z Džazínu. Než abych jako občan musel chodit za poslanci a ministry a žádat je o „prostřednictví“ při realizaci projektu, bude lepší, když okres Džazín dostane ze státního rozpočtu poměrnou částku. Místní správa sama určí, zda je potřeba asfaltovat silnice, opravit vodovod či elektřinu, vybudovat další infrastrukturu. Takto se dá vyváženě pracovat a je to možné pouze při rozšířené správní a finanční decentralizaci při zachování vzájemné koordinace. Nejde o konfederaci, chceme jednotnou armádu, jedno ministerstvo zahraničí, jednu centrální banku, jedno ministerstvo obrany. Stát zůstane, ale obec a její starosta budou vládnout ve svých místních záležitostech. Při všech debatách mezi těmi, kdo se staví proti decentralizaci, těmi, kdo ji podporují i těmi, kdo ji chtějí zabalit do federalismu či něčeho rozdělujícího, musíme jít k přímo k podstatě. Berme si příklad ze zahraničí, ze zemí, v nichž si lidé daleko od metropole žijí pohodlně, neexistují v nich občané druhé kategorie, rozvíjejí se vyváženě a jsou založeny na takovémto systému.

Většina občanských stran a hnutí, jež se účastnily „revoluce 17. října“, požadovala v duchu Táʼifské dohody zrušení politického konfesionalismu, což je dle nich první krok k zahájení procesu budování moderního civilního státu. Jaký je postoj Svobodného vlasteneckého hnutí k této otázce? Je podle Vás libanonská společnost jako celek na takový kvalitativní skok připravena?

Podle mého osobního názoru libanonská společnost není nyní připravena přejít k občanské společnosti a občanskému státu. Svobodné vlastenecké hnutí chce jednoznačně občanský stát, ale otázka je zrušení politického konfesionalismu. Někteří se domnívají, že je to namířeno proti křesťanům, ale ujišťuji vás, že na straně křesťanů není problém. Země se rozvíjejí, když je stát oddělen od náboženství. Ponechme náboženství mezi člověkem a jeho Bohem a jeho vírou. Občané si mají být rovni před zákonem. Například Tunisko je muslimská země a má sekulární systém. Již dlouho schvalují občanská manželství, zatímco v Libanonu je to složité. Představitelé konfesí na náboženské i politické úrovni mají zájem ponechat věci, jak jsou, to však neznamená, že nejde o správný požadavek. Občané si mají být rovni v právech i povinnostech. Situace se mění. Ve volbách se dřív hrálo na náboženskou výlučnost, a i Svobodné vlastenecké hnutí toho využívalo. Já jsem levicově orientovaný a přesvědčoval jsem prezidenta, že je prezidentem celé země. Jeho reakce byla pozitivní, se Svobodným vlasteneckým hnutím je to komplikovanější. Ale jistě směřujeme k občanské společnosti, protože mladí měli možnost vidět taková uspořádání v zahraničí, probírají to se svými přáteli. Diskutuji a přu se s každým, kdo se obrací ke křesťanskému diskurzu. Když přišla revoluce 17. října, všichni zapomněli na všechny pohromy. Stavěli se proti Básílovi a Awnovi, přitom byli většinou křesťané. Aréna je otevřená všem a nikdo nemůže být krácen na právech. Když se snažil ministr Básíl navrhovat ustavení občanské společnosti a civilního státu, byl odmítnut, neboť v minulosti prosazoval práva křesťanů a ochranu obyvatel před extremismem různého typu.

Ekonomický expert Hasan Maqlid nedávno sdělil, že schůzky a jednání delegace ruských investičních společností s ministry libanonské přechodné vlády byly pozitivní a týkaly se rozvoje přístavu v Tripolisu, rekonstrukce přístavu v Bejrútu a také zřízení ropných rafinerií v Tripolisu a Zahrání. Jste obeznámen s tím, zda Libanon využije příležitosti ruských nabídek, nebo bude nadále jednat v souladu s americkým zamítavým postojem, byť na úkor svých zájmů?

Není tajemstvím, že se země v tomto ohledu podřizuje (americkému) vetu. Můj přítel Hasan Maqlid měl pravdu, když řekl, že na ruské straně je tato vůle. V říjnu či listopadu loňského roku jsem se na žádost pana Michaila Bogdanova setkal se šéfem této společnosti v budově ministerstva zahraničních věcí. Oficiálně mi sdělil rozhodnutí Kremlu, aby tato společnost, pod níž spadá několik dalších ruských společností, šla do Libanonu a investovala zde. Libanon je pro ně důležitým opěrným bodem, především kvůli jeho blízkosti k Sýrii, ale rovněž kvůli libanonskému ropnému bohatství. Proti tomu byly námitky a ruská strana je zná. Bude se přes ně těžit syrská ropa, mají s tím zkušenosti. Byli požádání, aby působili v Libanonu a studovali místní situaci. Co se týče libanonské strany, mohu říct, že jsem o všem oficiálně informoval prezidenta republiky a s jeho jasným souhlasem jsem informoval Rusy, že Svobodné vlastenecké hnutí souhlasí. Vím, že souhlasí také Hizballáh a Hasan Nasralláh se v některých záležitostech obrací na východ, včetně Ruska a Íránu. Tato hospodářská spolupráce je v zájmu Libanonu, protože potřebujeme vytvořit rovnováhu v zahraničních vztazích, Libanon nemá mít výhradně západní orientaci. Jistě, libanonská kultura a společnost nesou výrazné západní rysy. Určitě nejsme protizápadní. Nechceme být ovšem ve stavu podřízenosti, ať již Rusku, Číně, Íránu, Americe, Francii nebo komukoliv jinému. Libanon je navzdory své malé rozloze díky své geostrategické poloze na pobřeží Středozemního moře do budoucna důležitou zemí, proto je zvažována ruská přítomnost.

Existují ještě nějaké další investiční projekty a plány, kterými se ruská a libanonská strana zabývají, například v oblasti vybudování moderní dopravní sítě, kterou Libanon nutně potřebuje (například železnice), nebo rozvoje a zlepšení obchodní výměny mezi oběma zeměmi?

Obchodní výměna mezi oběma zeměmi se během ekonomické krize začala zlepšovat. Ruská strana chce, aby se Libanon stal platformou pro obnovu Sýrie a aby ruské společnosti mohly působit z Libanonu, což je jeden z důvodů jejich zájmu o přístav v Tripolisu, dále je zde otázka ropné rafinerie, ať už v Zahrání, nebo na severu. Během návštěvy prezidenta Awna v Rusku se řešila ropná rafinerie a v té době se mluvilo i o dovozu egyptského plynu, což narazilo na politický odpor. V tomto ohledu se jednalo se Sýrií, protože Rusové mají svá přání v oblasti infrastruktury, včetně železnice, a také by chtěli pracovat v modelu BOT (build-operate-transfer). Pokud to vláda Rusům povolí, nikdo na světě jim nedá záruku vzhledem k bankovní situaci v Libanonu, kromě práce se zárukou centrální banky. Rusové jsou ale toto riziko připravení podstoupit, pracovali se zeměmi v ještě horší situaci, než je Libanon. Čili o těchto otázkách se diskutuje a já doufám, že během tohoto měsíce ruská společnost opět navštíví Libanonu a že v té době konečně budeme mít vládu, aby proběhly diskuze se skutečnými ministry, abychom mohli v této věci pokročit. Může to zkvalitnit vzájemné vztahy. Rusové dokonce přišli s myšlenkou účasti v bance a prezident Awn nabídl dokonce 10 procent. Centrální banka ovšem nesouhlasila, protože se podvoluje Američanům.

Do jakých oblastí byste poradil v Libanonu investovat evropským investorům a proč?

Potřebujeme restrukturalizovat infrastrukturu. V rámci konference CEDRE se objevily důležité a zásadní projekty pro Libanon, včetně dopravních a komunikačních. Jsme v roce 2021 a v celém Libanonu není optické vlákno. Navzdory výbuchu přístavu v Bejrútu a navzdory fungování přístavu v Haifě a dalšího přístavu v Izraeli, zůstává Bejrút i nadále spojnicí se Středomořím. Řada zemí má zájem, Francie, Německo, Emiráty, Turecko i Rusko. Nejdůležitější je střední průmysl. Lze realizovat společné projekty v oblasti potravinářství, zemědělství či alternativních energií, to vše se ale bude odvíjet od ekonomické situace a dostupnosti elektřiny, do které je třeba investovat. Aby se investice vyvíjely dobrým směrem, musí dojít k reformě v soudním systému a změnám některých zákonů. Investor si musí být jist svými právy, jinak nepřijde.

V jakém stavu podle Vás bude Libanon za pět let po stránce politické i ekonomické?

Domnívám se, že Libanon tvrdě dopadl na kolena a zvednout se mu potrvá roky. Potřebuje k tomu jasný plán, který vzájemně propojí veškeré ekonomické, politické a finanční aspekty. Pokud se změní přístup směrem k odpovědnosti a transparentnosti při provádění jakékoliv práce, může se Libanon během pěti let přiblížit ekonomické renesanci. Počítá se s hospodářským oživením až se, dá-li Bůh, začne těžit libanonská ropa, tudíž jsme možná na dobré cestě. Ale je před námi hromada práce v oblasti soudní, bezpečnostní, právní, legislativní i strukturální. Musíme pracovat na mnoha změnách. Libanonci v zahraničí přes všechno zoufalství stále sní o návratu do vlasti. Mohou zde investovat, sounáležitost a historická paměť nebyly zpřetrhány. Libanon tedy má šanci, ale je to podmíněno několika faktory, o nichž jsme hovořili.

Libanon, jak jsme jej znali, tedy končí?

Pokud by Libanon zůstal, jaký byl, čekaly by nás špatné časy. Musíme se připravit na novou etapu. Celý region je dnes nestabilní. Stačí se podívat, co se stalo v Iráku, ale i v Jemenu, vše se proměňuje. Neznamená to, že nutně k horšímu, ale každá změna chce čas. V žádném případě nelze pokračovat v životě, jaký jsme dosud žili v Libanonské republice. Byla to trpká zkušenost a nyní musíme vše změnit a zlepšit, abychom mohli žit v bezpečí, svobodě a míru a aby každý měl svá zaručená práva, aniž by si je musel u někoho obstarávat. Odpovědnost je na politických stranách. Snažíme se být coby Svobodné vlastenecké hnutí v tomto ohledu v čele, ale kde jsou komunisté, nacionalisté a jiné nekonfesionální strany? Zažívají své nejhorší dny, ostatně jako další strany, které pátrají, jak vybrousit z krize a uchovat si své výsady. Organizované strany jsou ukazatelem zdravého politického života. Ale aby tu existovala pouze křesťanská strana, pouze šíitská strana a podobně? To přece ani nejsou strany. Libanon se po 17. říjnu, ať již se s jeho hesly ztotožňujete či nikoliv, změnil. Všichni se shodují, že je na tom země špatně. Osobně si nemohu vybrat své peníze stejně, jako kdokoliv jiný. Pokud politici nebudou sledovat tep ulice a to, co si lidé myslí, bude to katastrofa.