Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Rozhovor: s Janem Záhoříkem (nejen) o moderních formách africké emancipace

Rozhovor: s Janem Záhoříkem (nejen) o moderních formách africké emancipace

U Afriky panuje určité obecné povědomí o tom, že si její jednotlivé země nejprve okusily otroctví, potom koloniální závislost „klasického“ střihu, následně, zejména v období po druhé světové válce se z ní začaly tím či oním způsobem, rychleji či postupněji vymaňovat. V rámci našich předchozích rozhovorů jsme osvětlili formy určité transformace této koloniální (či postkoloniální, neokoloniální, novodobé apod.) podřízenosti ze strany (a ve prospěch) buď některých tradičních koloniálních velmocí (Francie), nebo vybraných, nově aspirujících globálních hegemonů (Čína, selektivně Rusko apod.).

Co jsme nicméně zatím nezmínili, je na první pohled „neviditelný“, protože subtilnější, zároveň určitou rozlišovací schopnost v rámci jednotlivých teritorií (států, etnik, konfesí či jiných komunit) vyžadující proces, jenž lze označit jako určitou „identitární“ emancipaci – zejména, ne však výlučně, spojenou s etnickým, společenským či kulturním statutem dvou či více komunit (populací, společenství) sdílejících formální, nejčastěji tedy občanskou identitu jednoho státu.

Abychom tento proces, týkající se pro oko laického či povrchního pozorovatele zvenčí leckdy zdánlivě „nenápadných“ či „nepodstatných“ rozdílů, pochopili lépe, je mi opět ctí nabídnout vaší pozornosti v duchu daného tématu laděný rozhovor; a to, jako již obvykle, s odborníkem na danou problematiku z nejpovolanějších – afrikanistou (a čestným debatním „hostem“ našich stránek!) Janem Záhoříkem.

Svět si letos připomíná třicet let od dvou zásadních událostí, jež se odehrály na africkém kontinentu. Na konci dubna 1994 v Jižní Africe proběhly všeobecné demokratické volby, které znamenaly definitivní tečku za vládou bělošské menšiny v zemi v rámci rasistického režimu apartheidu. V téže době již probíhala genocida ve Rwandě, v níž během pouhých sto dnů zfanatizované hutuské milice podřízené vládní straně povraždily na osm set tisíc příslušníků menšinových Tutsiů (a také umírněných Hutů). Na jedné straně obrovské naděje, na druhé straně pocit naprostého zmaru a otázky, jak něco takového mohl svět dopustit. Obě události přišly po konci bipolárního soupeření na kontinentě. Jak se v Africe bezprostředně projevil pád sovětského bloku?

Konec studené války se projevil zcela zásadně. Nejenom Rusko, ale také Spojené státy na počátku 90. let Afriku v podstatě opustily. Přestala být významným geopolitickým kolbištěm a fakticky se na ni zapomnělo. Už jsme o tom ostatně hovořili v souvislosti s československou, respektive českou zahraniční politikou. Efekt na Afriku byl hmatatelný. „Odchodem“ z Afriky se mimochodem vysvětluje právě genocida ve Rwandě, tedy to, že k ní došlo v takovém rozsahu. Přechod od apartheidu k demokracii v Jižní Africe oproti tomu probíhal po několik let, vše se připravovalo s tím, aby ke změně došlo poklidně, nikoliv skokově a nedošlo k erupci násilí. Afrika se stává znovu terčem pozornosti po 11. září 2001, kdy náhle byla ze strany Bushovy administrativy potřeba získat ve všech regionech spojence pro boj proti globálnímu terorismu. A zároveň od počátku 21. století nastává expanze Číny, kdy rok od roku skokově stoupá vzájemná obchodní bilance mezi Afrikou a Čínou. Číňané byli přítomní i v 90. letech, tehdy se však ještě zdaleka nejednalo o takovou supervelmoc, jakou jsou nyní.

Genocida ve Rwandě ve své době doslova šokovala svět. Jak se s ní tato nepříliš velká země vyrovnala?

Co se týče Rwandy, nikdo nemohl očekávat, že se krátce po genocidě přemění v ráj na zemi, nicméně na druhou stranu, přestože už v ní oněch třicet let vládne pevnou rukou Paul Kagame, Rwanda zaznamenala obrovský rozkvět, který je vidět především v hlavním městě Kigali. Někdy se hovoří o „africkém Švýcarsku“. Jedním z výsledků genocidy je oficiální zákaz užívání etnonym Hutu a Tutsi, aby se společnost dále nepolarizovala a nedocházelo k zřetelnému obviňování jedněch druhými a aby byl zahájen v podstatě národotvorný proces, který byl takhle brutálně nabourán, pokud vůbec kdy začal. Rwanda od 90. let ušla mnoho cesty, byť zlí jazykové tvrdí, že do značné míry vydělala na konfliktu ve východním Kongu a je někdy více, jindy méně otevřeně obviňována, že z východního Konga nelegálně vyvezla zdroje za miliardy dolarů.

Jakým způsobem tak měla Rwanda činit?

Na východě Konga, respektive Zaire, jak se tento stát za vlády Mobutu Sese Seka, který zemřel v roce 1997, jmenoval, působili povstalci, kteří bojovali proti Mobutovu režimu. Mobutův Zaire trpěl patrně více než jakákoliv jiná země na světě tím, čemu se anglicky říká „resource curse“. V Kongu se podobně jako v Rusku s trochou nadsázky nachází celá Mendělejevova periodická tabulka, ale kvůli mnoha problémům, zejména slabým institucím, jak by řekli politologové, vznikl systém založený na klientelismu a nepotismu. Mobutu si stát de facto zprivatizoval. V některých částech země se proto začala vytvářet protirežimní opozice, zejména právě na východě, kde měla koneckonců dlouhou historii, sahající až do 60. let, kdy zde krátce působil i legendární Che Guevara. Ještě před rwandskou genocidou žili v Zaire po léta Hutuové a Tutsiové. Stěhovali se tam za prací, protože je to oblast bohatá na zdroje. Když proběhla genocida, tak se hutuské milice Interahamwe a Impuzamugambi uchýlily do východního Konga. Síly Rwandské vlastenecké fronty, politického uskupení současného prezidenta Kagameho, je pronásledovaly a vzhledem k určitému bezvládí došlo k tomu, že se v průběhu času řada oblastí bohatých na suroviny dostala do rukou různých warlordů, všelijakých hutuských nebo tutsijských partyzánů. Docházelo k bojům jak mezi nimi, tak s místním obyvatelstvem, bylo to na více rovinách. Rwandské síly se nějak zabydlely v tomto bezvládí a podporovaly spojenecké milice M23, které jsou zodpovědné za strašná zvěrstva a které údajně Rwanda dodnes podporuje a díky nim dochází k nelegálnímu těžení zlata a dalších nerostných surovin. Rwanda tedy po těch 30 let svým způsobem potichu vydělávala na válce v Kongu. Proč potichu? Protože se stala miláčkem mezinárodního společenství, aby si mezinárodní společenství, resp. různí donoři umyli ruce nad tím, že genocida z roku 1994 zůstala stranou mezinárodního zájmu a dost možná nebýt českého vyslance Karla Kovandy, tak by se ani později nezačala na této úrovni tolik řešit.

Často se objevují otázky, zda je možné, že by se ve Rwandě něco na způsob genocidy mohlo opakovat…

Pesimisté se domnívají, že Kagameho diktatura může vyústit v opakování genocidy, protože staré rány nebyly úplně zahojeny a dochází k tichému vyřizování si účtů na ruby. Už byly kritizovány genocidní soudy (tzv. gačača), které se konaly přímo ve Rwandě, protože se vyskytly případy, že jich Kagameho režim začal prý využívat k likvidaci běžných politických oponentů. Těžko odsud soudit, ale faktem je, že Rwanda je v různých žebříčcích, např. indexu demokracie velmi nízko. Je to vysoce autoritativní režim, který se ovšem zároveň snaží přicházet s různými pokrokovými záležitostmi včetně emancipace žen. Mimochodem někdy už tuším v roce 2003 předstihla Švédsko, co se týče procenta zastoupení žen v politice a pravdou je, že když je člověk ve Rwandě, tak na každém rohu potká nějakou ženu nikoliv jako uklízečku, ale jako manažerku. Odpůrci tvrdí, že to Kagame má jako takovou „facebookovou“ fasádu, aby světu ukázal pokrokovou tvář Rwandy. Nicméně Rwanda opravdu za těch 30 let udělala kus cesty, i co se týče sázky na různé inovační technologie. Přetahují se s Keňou, kdo bude inovační lídr ve východní Africe. A v neposlední řadě o rozvoji Rwandy vypovídá i expanze jejich národních aerolinek (RwandAir), které lítají do čím dál více destinací, což je na relativně malou zemi s nějakými 13 miliony obyvatel docela úspěch. Přes všechna zmíněná negativa vidím současnou Rwandu v africkém kontextu jako úspěšný příběh. Oproti tomu Jihoafrická republika, jež po roce 1994 dávala určitou naději, že Africký národní kongres (ANC) po drtivém vítězství v demokratických volbách nastolí širokou emancipaci dosud potlačovaného obyvatelstva a harmonii mezi jednotlivými skupinami, se ukázala být spíše zklamáním. Svědčí o tom i právě skončené volby v JAR, v nichž ANC poprvé za těch 30 let ztratil většinu v parlamentu a bude se muset opřít o spolupráci s jinými subjekty.

První prezident demokratické JAR Nelson Mandela prosazoval ideu tzv. duhového národa a odmítal pomstu na bílých. V českém kontextu bývá nezřídka přesto hanlivě označován za rasistu, teroristu, komunistu. Jeho dědictvím je prý diskriminace, dokonce možná genocida menšinového bílého obyvatelstva. Co můžete říct k mezirasovým vztahům v JAR?

Jižní Afrika za doby apartheidu byla rasově rozdělená země, které dominovala menšinová bílá komunita Afrikánců. V podstatě tam byly vytyčeny 4 základní rasové kategorie – bílí, Indové, tzv. barevní a černí. Hovořilo se explicitně o rasách – jakkoliv dnes víme, že rasa jako biologický termín neexistuje a jde v podstatě o sociální konstrukt – a existovaly zákony o zákazu jejich míšení a podobně. Na vrcholu dle tohoto výkladu stála bílá rasa, které vévodili právě Afrikánci. Abych to trochu zkomplikoval, tak bílá komunita byla rozdělena na dvě hlavní složky, to byli Afrikánci, tedy potomci Búrů, holandských přistěhovalců a na druhé straně zde byli „English speakers“, což byli potomci Angličanů. Další obyvatelstvo bylo rozděleno na Indy, barevné a černé. Indové a barevní stáli uprostřed, ale každopádně primární ohnisko sváru bylo mezi bílými a černými.

Indové a „barevní“ nicméně bývají u nás během rozborů systému apartheidu celkem opomíjeni. Jak byste charakterizoval jejich postavení?

Indická komunita nejen v Jižní Africe, ale i v jiných zemích v rámci někdejšího britského impéria – například v Keni – vždy představovala svébytnou komunitu, část společnosti, která se starala především o mezinárodní obchod a ovládala sektor služeb v dané zemi, restaurace, hotely, obchody. Indové v tom trochu připomínají Libanonce, a jako se v každém africkém státu najde libanonská komunita, tak skoro v každém státu je komunita indická. Co se týče komunity tzv. barevných, v angličtině Coloured, v afrikánštině Kleurlinge, tak ta se formovala zejména v Kapsku jako výsledek dlouhodobého mísení různých evropských, malajských a domorodých etnik. Jednalo se vlastně o skupinu, která by se dala definovat jako „ne-bílí“ lidé nehovořící žádným z domorodých jazyků. Třeba k Cape Townu tvoří tito Kleurlinge asi 40% obyvatel a většina z nich pracuje v sektoru služeb, stavebnictví a výrobě. A zajímavé je, že většina z nich hovoří afrikánsky, což je germánský jazyk, vycházející původně z holandštiny.

Jak si vysvětlujete, že v Jihoafrické republice nedošlo ke skutečně krvavé odplatě na bílé afrikánské menšině po letech příkoří?

Když byl Nelson Mandela propuštěn z vězení v roce 1990 a začala se chystat změna režimu a přechod k demokratické budoucnosti, došlo k dohodě mezi oběma stranami, v jejímž rámci, aby se předešlo genocidě či rozsáhlým masakrům, se musely udělat nějaké ústupky, To je velmi pravděpodobné. Ekonomickým tahounem Jižní Afriky byla její bílá část, jejich průmyslová centra, v nichž sice pracovali černí, ale vlastníci byli bílí. Umím si představit, že došlo k tomu, že se afrikánská reprezentace dohodla s Nelsonem Mandelou a jeho stranou na tom, že jim „dají klíče“ a oni je za to nechají být. Tomu, že po pádu apartheidu začalo přeci jen docházet k jistým útokům na bílou komunitu, se nelze úplně divit, protože míra nenávisti a frustrace zejména mezi sociálně slabými musela být obrovská. Asi to lze přirovnat k divokému odsunu Němců z někdejšího Československa krátce po skončení druhé světové války, pokud jde o potřebu vyřizovat si účty s těmi druhými, což samozřejmě neobhajuju, jen to uvádím do souvislosti. Takže samozřejmě řada bílých Afrikánců odešla ze země, nejčastěji tedy do Austrálie, případně do USA. Příkladem budiž slavná jihoafrická herečka Charlize Theron. To nehorší se nicméně odehrávalo v devadesátých letech, dnes se naopak někteří běloši do JAR vracejí.

Co údajná genocida bílých obyvatel, o které s oblibou mluví evropská ultrapravice v souvislosti s útoky na jihoafrické – většinově bílé – farmáře?

Tato otázka má, řekl bych, dvě roviny. Obecně kriminalita v JAR je závažný problém a dopadá na všechny skupiny obyvatel. Jižní Afrika patří k vůbec nejproblematičtějším zemím na světě, co se týče kriminality, zejména některé specifické lokality například v Johannesburgu jsou nechvalně proslulé vysokou mírou kriminality. V různých městech jsou většinově bílá ghetta, která jsou zabezpečena závorami, každý dům má nějaké oplocení a ostnaté dráty. Cizinci, kteří přijíždějí do Jižní Afriky, alespoň z toho, co znám, se tam nemohou pohybovat zcela volně jako někde, já nevím, ve Finsku. Pak je zde ale také druhá stránka, a to jsou útoky na bílé farmáře. Trochu to souvisí s tím, co se dělo v sousedním Zimbabwe, když byly v roce 2000 přijaty zákony o přerozdělení půdy, které měly napravit historické křivdy. I když se pro to i v JAR ozývají hlasy, tak k tomu dle mě nemůže ve srovnatelné podobě dojít, protože existuje precedent právě Zimbabwe, jehož ekonomika po tomto radikálním kroku v podstatě zkolabovala a míra inflace v Zimbabwe je snad nejvyšší na světě v poválečném období. Taky množství Zimbabwanů odchází do Jižní Afriky, a to je právě další jev, který bych chtěl zdůraznit. JAR je cílem přistěhovalců, ale má to i svou stinnou stránku a tou je rasismus černých Jihoafričanů vůči jiným Afričanům, v tomto případě zejména ze Zimbabwe, případně vzdálenějších zemí, jako je Nigérie. Kriminalita v JAR je velice komplexní téma.

JAR coby cíl přistěhovalců jdoucích za prací úplně neodpovídá obrazu zkrachovalé země těsně před zhroucením…

Jižní Afrika stále zůstává v trojici největších afrických ekonomik, co se týče nominálního HDP, spolu s Egyptem a Nigérií, nicméně když se podíváme na její ekonomickou křivku za posledních 20 let, tak ekonomický růst je velmi slabý, přibližně 1 procento ročně. Kritici tvrdí, že vláda ANC nedělá dost, aby využila historicky zděděného potenciálu coby průmyslově zemědělské mocnosti. Navíc je to strana prolezlá korupcí.

V souvislosti s požadavkem na radikální přerozdělení půdy v zimbabwském stylu se objevuje zejména jméno někdejšího mládežnického funkcionáře ANC Juliuse Malemy, jenž po svém vyloučení založil radikální černošsko-nacionalistické ultralevicové uskupení Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF). Myslíte, že mají šanci na úspěch?

Vyloučit to nemohu. Není vyloučeno, že dříve či později dojde k nějaké změně vládního uspořádání. I v JAR je populace velmi mladá a mladí se samozřejmě snadněji radikalizují. ANC sice stále těží z nálepky hnutí bojujícího proti apartheidu, ale je otázka, jak dlouho to vydrží, protože mladá generace narozená po roce 1994 už k apartheidu nemá žádný výrazný vztah. Tento potenciál se může rychle vyčerpat. ANC je zmítán korupčními skandály, což se táhne už od Mandelových dob. Do toho je zde evidentní nekompetence řady jeho politiků. Vzpomeňme legendárního bývalého prezidenta Jacoba Zumu, který proslul výrokem, že sám bojuje proti HIV/AIDS tím, že se po sexuálním styku vždy sprchuje. Přestože je Jižní Afrika členem BRICS a ráda dává na odiv takovou svoji ekonomickou dominanci na kontinentě, tak si myslím, že svůj potenciál rozhodně plně nevyužívá. Proti radikálním změnám ve vlastnické struktuře půdy nicméně mluví zmíněný zimbabwský odstrašující příklad.

Když jste zmínil BRICS, do něj v letošním roce vstoupily hned dvě africké země – Egypt a Etiopie. Vidíte šance, že by se k tomuto uskupení v dohledné době přidaly i další státy?

Coby nejlidnatější země kontinentu by se nabízela Nigérie, ale ta dle všeho v nejbližší době nemá ambice vstupovat do BRICS, protože si chce zachovat dobré vztahy se všemi hráči na mezinárodní scéně, včetně států Západu. Spíše bych tam viděl jiné adepty. Tím se nicméně dostáváme vlastně k tématu posledních 30 let v Africe, v jehož rámci spatřuji takové dva základní trendy. Jednak vidíme, že 90. léta byla pro řadu afrických zemí takovým pokračováním předchozí dekády. Je to éra různých intervencí Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Éra toho, co se nazývá „programy strukturálních úprav“. Šlo o programy cílené na revitalizaci afrických ekonomik. Zatímco řada afrických zemí byla na počátku 60. let v relativně dobré ekonomické kondici, tak do poloviny 80. let sledujeme kontinuální úpadek. Například Tanzanie mimo jiné i kvůli svému socialistickému experimentu zvanému ujamaa skončila na posledních příčkách žebříčku rozvoje. Nicméně v zemích, kde neexistoval průmysl a neexistovala takřka žádná střední třída, dle soudu mnoha ekonomů intervence mezinárodních finančních institucí ve svém důsledku ještě více otevřela nůžky mezi jednotlivými sociálními skupinami, mezi bohatými a chudými. Zhruba od počátku 21. století nicméně sledujeme obrovský ekonomický boom, poté kdy dané země propluly rozbouřenými vodami 90. let, tak se v prvních dvou dekádách nového století dostala řada z nich do top 20 nejrychleji rostoucích ekonomik světa. To je jeden trend v rámci zapojení do světové ekonomiky skrze rozvoj globálního Jihu, v němž hraje samozřejmě primární úlohu Čína, ale také Indie. Dochází k rozvoji infrastruktury, k pomalé industrializaci v různých částech Afriky, která je nutná pro další ekonomický růst i pro snížení demografického boomu. Teprve díky vytvoření střední třídy, vyšší vzdělanosti a vyšší urbanizaci lze očekávat, že začne klesat porodnost. Celkově ale tento trend hodnotím pozitivně.

A druhý trend, o kterém jste hovořil?

Ten sledujeme v posledních řekněme deseti letech, s tím, že dříve jsme si mysleli, že jej Afrika nějak překonala. Jsou to vnitřní konflikty související s absencí národotvorného procesu. Tam spadají všechny možné konflikty, ať už v Somálsku, Středoafrické republice, Jižním Súdánu, nebo celém Sahelu, v Mali, v Burkině Faso a podobně. Ukazuje se, že si Afrika pravděpodobně musí projít tím, čím prošla Evropa v 19. století právě v souvislosti s industrializací, urbanizací a růstem střední třídy a vzdělanosti, což tedy vyvrcholilo dvěma největšími válkami v dějinách lidstva, to nikdy neopomenu zdůraznit svým studentům. V zásadě ale musí dojít – a již dochází – k podobnému vývoji v Africe, protože zejména díky internetu a snadnější dostupnosti informací a díky přenosu myšlenek a vědění kupříkladu z diaspory zpátky do svých domovin, vlastně dochází k určitému emancipačnímu hnutí v různých státech, mezi různými etnickými skupinami. První takovou vlaštovkou bylo berberské emancipační hnutí, které proběhlo v zemích Maghribu už před několika desítkami let a vyústilo třeba v Maroku po arabském jaru v uznání berberštiny (tedy tamazight) jako dalšího z oficiálních jazyků. Takže když dnes přijedete do Maroka, vidíte nápisy v tomto jazyce. Asi je to nevyhnutelný proces a k témuž dochází v subsaharské Africe.

Navzdory pesimistickým předpovědím došlo od konce kolonialismu v Africe k oficiálnímu rozpadu pouhých dvou států, a to, když se v roce 1993 oddělila Eritrea od Etiopie a v roce 2011 Jižní Súdán od severu s jeho metropolí v Chartúmu. Jsou tedy obavy z rozpadu státnosti afrických zemí na místě?

Bavil jsem se na toto téma s množstvím svých afrických kolegů a není vyloučeno, že během nadcházejících řekněme sta let uvidíme rozdělování států typu Nigérie, které nejsou drženy vyloženě pevnou rukou a dochází tam k různým odstředivým tendencím. Pokud stát nebude schopen uspokojit potřeby různých součástí svého teritoria, lze očekávat různé vzpoury. Samozřejmě k tomu dojít nemusí, ale pokud se třeba právě v Nigérii nic nezmění v současném fungování, pokud nadále bude stát rozkrádán určitou úzkou částí elit a třeba Igbové se budou nadále cítit marginalizovaní, tak je velmi pravděpodobné, že k něčemu dojde. Problém korupce, klientelismu a uspokojování potřeb pouze úzké elity se týká řady států, pak lze logicky očekávat více takovýchto odstředivých tendencí. Budoucnost tedy záleží na tom, do jaké míry se podaří zkombinovat industrializaci a urbanizaci na straně jedné s rozkvětem a posilováním státních institucí na straně druhé, tak aby nebyly snadno ovládnutelné konkrétními jednotlivci. To vyžaduje vznik střední třídy, z níž může vzejít nějaká podoba občanské společnosti, jež už nebude striktně hledět na etnické dělení a nebude hrát onu etnickou kartu, ale bude ji zajímat, co daný stát poskytuje za služby. V mnoha státech Afriky neexistuje to, čemu se anglicky říká accountability, čili odpovědnost. Jsou země, kde v podstatě nikdo není odpovědný za své skutky, protože není žádná reálná síla, která by ho k odpovědnosti přihnala. K tomu vede dlouhá cesta. Nakonec i u nás vidíme, že demokracie bývá velmi křehká a jsou politici, kteří mají tendenci si vykládat kupříkladu ústavu různými způsoby, a vždy je třeba tomu nastavovat zrcadlo. V řadě afrických zemí to zrcadlo ale nijak nastavené není, protože reálně žádné zrcadlo neexistuje. To si myslím je hlavní výzva pro 21. století.

Faktem je, že v případě některých států je onen národotvorný proces alespoň dnes poměrně obtížně představitelný…

Ano, máme zde taky vyloženě zoufalé případy, jako je Středoafrická republika, která vznikla skutečně velmi uměle, a u níž se obávám, že národotvorný proces bude ještě daleko delší a bolestivější, pokud má vůbec šanci na úspěch. Každopádně Afrika má před sebou řadu úkolů.

Mohl byste na závěr oněch posledních třicet afrických let stručně zhodnotit?

Navzdory všemu řečenému bych je hodnotil jako relativně úspěšných třicet let. Samozřejmě můžeme vysypat z rukávu a vyjmenovat u všech z 54 afrických zemích celou řadu věcí, které se nepovedly, řadu konfliktů, které se nepovedlo urovnat. Pak je tam ale mnoho věcí, které nabraly více či méně pozitivní trajektorii. Každý, kdo kdy strávil nějaký čas v Africe, tak ví, kolik všelijakých start-upů, různých inovací a inovačních hubů po celém kontinentu roste, kamkoliv se člověk podívá. Nejenom v Keni nebo Rwandě, které jsou tím pověstné. Zásadní roli hraje probíhající multipolarizace světa, jejíž se Afrika stává jakýmsi středobodem. Podle různých předpovědí má být do roku 2050 každý 4. člověk na světě Afričan a na konci století dokonce každý třetí. Tím pádem si různé globální a regionální mocnosti uvědomují váhu Afriky. Díky tomu, pokud se nastaví rozumná investiční politika, která prospěje rozvoji industrializace a infrastruktury, to může mít dlouhotrvající pozitivní dopad pro dané společnosti. Samozřejmě jsou také případy, kdy se zahraniční investice sice přetaví v nějaké reálné dílo, ale za cenu obrovské korupce, která dané zemi ubližuje. Celá řada nejen českých, ale i evropských firem se Afriky bojí nejen kvůli korupci a strachu že případná investice přijde vniveč. Tomu samozřejmě rozumím, a proto si myslím, že je boj s korupcí zásadním tématem. Ale souvisí to s tím, co jsem říkal, tzn. industrializace, urbanizace, růst střední třídy, jinak s korupcí bojovat nelze. Můžou být třeba každý den přijaty nové protikorupční zákony, ale nebudou mít žádný smysl bez občanské společnosti schopné nastavovat vládnoucí vrstvě zrcadlo.

Jan Záhořík je afrikanista, působící jako docent na katedře blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni, zároveň pracuje jako business konzultant pro firmy, zajímající se o Afriku, a také jako senior advisor for Africa v think tanku Czech-Slovak Institute of Oriental Studies. Od roku 2023 je také externím spolupracovníkem MFDnes v Africe. Od roku 2006 pobýval nesčetněkrát v Etiopii, ale také v Nigérii, Keni, Súdánu, Senegalu a řadě dalších zemí Afriky. Je autorem více jak deseti knih a mnoha desítek odborných i popularizačních článků a studií. V lednu 2023 obdržel na ZČU historicky první Cenu rektora za posilování dobrého jména v zahraničí.

Related posts